Vybíral, Zbyněk: Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci

Vybíral, Zbyněk
Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci

recenze sociologie

Perzonifikace Pravdy a Lži jsou hrdinkami dětských pohádek, písní, článků, a hlavně stálým předmětem širokého spektra knižních titulů, které se tématem lži zabývají hlavně z hlediska psychologie (mezilidská komunikace), a pak dezinformacemi v politice a reklamě.

 

Zbyněk Vybíral: Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci. Portál, Praha 2008, 174 stran

Perzonifikace Pravdy a Lži jsou hrdinkami dětských pohádek, písní, článků, a hlavně stálým předmětem širokého spektra knižních titulů, které se tématem lži zabývají hlavně z hlediska psychologie (mezilidská komunikace), a pak dezinformacemi v politice a reklamě.

Samozřejmě se můžeme ptát, jestli ve společnosti, v níž každý den musíme hrát několik společenských rolí a v níž je pro její fungování naprosto nutná jistá míra přetvářky, je vůbec výraz „lež“ adekvátní. Psycholog Zbyněk Vybíral navíc v knize Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci uvádí hned několik příkladů toho, kdy se třeba původní úsměv prodavačky vynucovaný zaměstnancem stává úsměvem víceméně přirozeným. Vyjádřil to ostatně už básník Ovidius: „Často kdo předstíral lásku, pak opravdu milovat začal.“ Chuť k podobné relativizaci pojmu lež ovšem hned opouští ty, kteří sami museli žít s člověkem, jehož diagnóza zní „patologický lhář“.

V oblasti historie, politiky i reklamy už si většina lidí zvykla na to, že v podstatě žádná fakta neexistují, neboť se pohybujeme ve světě pouhých interpretací, a jakákoli prohlášení vlády právem pojímáme především jako propagandu. I v oblasti toho, co jsme ochotni ještě relativizovat, existuje ovšem zřetelná hranice. Především v názorech na holokaust jsme daleko méně tolerantní a v samotné otázce toho, zda holokaust skutečně existoval, nebo se jedná o pouhou „osvětimskou lež“, trváme na tom, že existence koncentračních táborů i miliony zabitých Židů prostě jsou fakta. Vychází dokonce celé knihy snažící se dokázat, že i sám postmodernismus poskytuje „velmi silné zbraně v boji proti popírání holocaustu“. (Eaglestone)

Někteří autoři pojímají téma lži opravdu smrtelně vážně. Americký psychiatr Scott Peck ve své knize Lidé lži identifikuje lež s hříchem a se zlem: hřích je podle něj klam, zlo je nějčastěji pácháno za účelem úniku, zlí lidé jsou skutečnými mistry přetvářky, a jen někdy se jim, jako Hitlerovi, podaří získat politickou moc. Autor oprašuje také starou nauku o otci Lži, kterým je Ďábel. Kupodivu stejně metafyzikou nasycený slovník a s týmiž odkazy k nacismu používá tvůrce kontroverzních reklamních akcí firmy Benetton Oliviero Toscani v publikaci s příznačným názvem Reklama je navoněná zdechlina. Autor knihu zahajuje těmito patetickými slovy: „Chci zahájit norimberský proces s reklamou. Jakých zločinů se dopustila?“ A jedno z hlavních obvinění zní: „Zločinu lži.“

Zcela protikladné pojetí zastává třeba německý evoluční antropolog Volker Sommer, autor knihy Chvála lži (Lob der Lüge). V ní polemizuje se starou rabínskou moudrostí, podle níž všechno, co na zemi existuje, stvořil Bůh, jenom lež vynalezl člověk. Sommer oproti tomu lež pokládá nejen za něco, co k člověku bytostně patří a nedá se vykořenit, ale co je v podobě nejrůznějších mimikry a předstírání přítomno v celé živočišné říši - od nejrůznějších vizuálních kamufláží přes předstírání smrti včetně hnilobného zápachu u pahroznýšů až po falešné hlasové signály drozda za účelem zahnání jiného drozda od zdroje potravy.

Podobné pojetí ovšem zastávali již dříve mnozí další myslitelé. Už římskému spisovateli Petroniovi, známému z románu Quo vadis, bývá připisován výrok, že „svět chce být klamán“. Nietzsche tvrdil, že „člověk sám má nepřekonatelný sklon dát se klamat a je jak omámen štěstím, vypráví-li mu rapsodi epické pohádky jako pravdivé příběhy nebo předvádí-li herec ve hře krále ještě královštěji, než jej ukazuje skutečnost“. Přesně tento jev popisují i vědci zabývající se etologií. Jak uvádí biolog a filosof přírodních věd Stanislav Komárek, ptáci upřednostňují modely vajec tak velké, že by je nikdy nebyli schopni snést, ale ani obsednout; mladé kukačky jsou bezproblémově přijímány proto, že jsou kýženou nadnormativní atrapou běžného mláděte s širokým žlutým jícnem; mláďata racků stříbřitých pro svou orientaci preferují skvrny na zobácích rodičů v barvách, které se u nich v reálných podmínkách vůbec nevyskytují. Etolog Zdeněk Veselovský pro tuto preferenci ve skutečnosti neexistujících předmětů volí označení „nadnormální spouštěče“ a příhodně poukazuje nato, že jich v hojné míře využívá i reklama.

To, že je reklama jen „krásná lež“, většina lidí samozřejmě ví, a jen málokdo se pohoršuje nad tím, co pěkně popsal třeba rakouský novinář Viktor Farkas (ale i mnozí další): účinná reklama nechce vychvalovat pouhé auto, ale slibuje potěšení z jízdy, prestiž a úctyhodnost; neprodává prostě mýdlo, ale krásu; neprodává rtěnku nebo parfém, ale životní sílu a zdraví, neprodává minerálku, ale oživení smyslů. Mnozí si už také všimli, že třeba křiklavě pestré ilustrace knih a časopisů sekty Svědkové Jehovovi, plné lidí se zářícími úsměvy, jsou často nerozeznatelné od reklam třeba na prací prášky. Komplementárně k tomu nám reklama „předestírá království Boží, aniž bychom museli učinit něco víc než něco koupit; sakralizuje každodenní a profánní svět, který proměňuje při slavnostním přijímání zázračných výrobků“. (Toscani)

Osobně se přiznávám, že někdy drobně lžu a na televizní reklamy se dívám velmi rád: jsou pro mne jakýmsi magickým zrcadlem lidských tužeb a snů; nejen děti, ale i dospělí potřebují své pohádky - „krásné lži“. Je přitom až překvapivé, kolik odkazů na krásnou literaturu uvádí Vybíral ve své psychologicky zaměřené publikaci. Jako by literatura nejen poskytovala iluzivní svět, ale jeho prostřednictvím tomu, kdo chce, poskytuje vhled do jeho každodenních lží a přetvařování. Ne nadarmo významná kniha pojednávajících o novověkém románu nese název Lež romantismu a pravda románu. Její autor, francouzský historik, literární kritik a filozof sociálních věd René Girard, v ní ukazuje, jak se novověcí lidé čím dál častěji propadají iluzím a ženou se za cíli, které jsou nejen nedosažitelné, ale vůbec neexistují. Lékem jsou podle něj romány typu Paní Bovaryové. Hrdinka tohoto románu chce dosáhnout ideálu lásky vyčtenému z knih pro ženy, jeho naplnění však nenachází ani u manžela, ani u milence. Román tak má podle Girarda člověka zbavit iluzí, které si paradoxně vytvořil i na základě četby romantické literatury.

Robert Eaglestone: Postmodernismus a popírání holocaustu, přel.Lukáš Vacek, Praze : Triton, 2005
Viktor Farkas: Lži za války a v míru : tajná moc tvůrců veřejného mínění, přel. Ivan Binar, Praha : Mladá fronta, 2006
Zbyněk Vybíral: Lži, polopravdy a pravda v lidské komunikaci, Praha : Portál, 2008
Friedrich Nietzsche: O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním, přel. Věra Koubová, Praha : OIKOYMENH, 2007
Oliviero Toscani: Reklama je navoněná zdechlina, přel. Růžena Steklačová, Praha : Slovart, 1996
Stanislav Komárek: Příroda a kultura: svět jevů a svět interpretací, Praha : Academia, 2008
Zdeněk Veselovský: Etologie: biologie chování zvířat, Praha : Academia, 2008

© Jan Lukavec
článek vyšel v týdeníku A2
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a týdeníku A2

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 111 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.