Platzová, Magdalena: Recyklovaný muž

Platzová, Magdalena
Recyklovaný muž

recenze beletrie česká

Tato realizace uměřenosti se autorce daří, až se zdá, že ojedinělé formální brusičství krátí obsahovou rovinu; to, o co by mělo v Recyklované muži jít, je ve formě příliš rozpuštěno.

 

Recyklovatelné povídky Magdaleny Platzové
Magdalena Platzová: Recyklovaný muž. Torst, Praha 2008, 128 stran

Magdalena Platzová pracuje v týdeníku Respekt a povídky Recyklovaný muž jsou už její čtvrtou knihou. Zatímco ta předchozí, román Aaronův skok, představila tři výrazné ženské hrdinky žijící ve 20. století, následující útlá sbírka se odráží od mužského vypravěče a jeho pohledu na svět.
 
Mužské hledisko není v posledních dvou dekádách české literatury žádnou novinkou, připomeňme básně Kateřiny Rudčenkové, v nichž přijetí masky opačného pohlaví bylo motivováno snahou odpoutat se od závaznosti či „jinakosti“ tzv. ženského psaní. Platzová toto hledisko ovšem přenáší na pole mezilidských vztahů, o nichž v knize píše – což by byl za jistých okolností, pokud by skutečně reflektovala hloubku lidského nitra (jako třeba Judith Hermannová), přinejmenším riskantní krok. V případě Recyklovaného muže vypravěči zůstávají většinou nerozlišeni, náznaky jejich psychických obrazů splývají a autorka o vnějších okolnostech, které se jich bezprostředně dotýkají, neprozrazuje víc, než je nutné. Pokud bychom název knihy vztáhli na všechny povídky – a nejen na poslední ze souboru, která je zároveň erbovní – pak lze v titulu spatřovat ironii, jež by jednoduše poukazovala na mužskou stejnost a ženskou jinakost (neboť ženy jsou, alespoň oproti mužům, v knize vyobrazeny v rozmanitějších podobách). Ať už se jedná o zamýšlený vtip, feministické klišé nebo vážně míněný pokus použít hledisko druhého jako zrcadlící plochu, která vrhá světlo na postavy ve vyprávění (poslední varianta je  myslím nejpravděpodobnější), je v této souvislosti vhodné poukázat na formální podobou povídek, na níž si autorka při psaní zakládá. Platzová se ji snaží naplnit tak, aby z povídek nic nepřečnívalo nebo aby se naopak něčeho nedostávalo, což se jí, tato realizace uměřenosti, daří, až se zdá, že ojedinělé formální brusičství krátí obsahovou rovinu; to, o co by mělo v Recyklovaném muži jít, je ve formě příliš rozpuštěno.
 
Podle anotace a podle sporých zmínek v textu se povídky odehrávají různě po Evropě, ačkoli reálně vlastně nejsou zakotvené v žádném konkrétním prostoru. Místní určení (výjimkou je Cesta na jih) by mohlo být libovolné a vyprávění jako takového se prakticky nedotýká, neovlivňuje ho, natož aby ho determinovalo. Střídmost, která je pro autorku, hlídající si tvar povídky, příznačná ve všech směrech, nedává charakterizaci možnost, aby se šířeji rozvinula. S časovým určením je to podobné, vyprávění vznáší v jakémsi bezčasí, jednotlivé roviny „dříve“ – „později“ jsou si rovnocenné a vzájemně se podmiňují, čas se s každým dalším řádkem svižně posunuje dopředu, nebo se naopak obratem vrací zpět do vzpomínky. Při prvním čtení je proto obtížné rozeznat, z jakého momentu se vyprávění nahlíží nebo která časová rovina je klíčová – co je ona vzpomínka a co vyprávěná současnost. Platzová se soustředí na věc samu, na vnější psychologické aspekty popisovaných situací – proto je vše ostatní nepodstatné, a tudíž neurčité.
 
Jenomže autorka zůstává decentní i v obsahové stránce, jež se na můj vkus realizuje až s moc velkou samozřejmostí. Nejde zdaleka o to, že vypravěč často předznamenává výsledek svého vyprávění. Má-li jít v povídkách o mezilidské vztahy, pak jsou v nich dramata skicována velmi jednoduchými, třebaže přesvědčivými tahy. Je to právě tato samozřejmost, která sílu textu tlumí: Při četbě knihy sice poznáme, že autorka je sečtělá, na druhou stranu se tak musíme potýkat s určitým manýrismem či zaběhlou typizovaností, jež všechny texty prostupuje. A je to právě soustředění se na formu a výsledek celého vyprávění, který umožňuje manipulaci s  okolnostmi jako s libovolně proměnnými – přičemž nejblíž po ruce jsou věci nekomplikované. V tomto smyslu povídky recyklují už kdysi ověřená témata, nekonkrétní podněty a nápady, a jakkoli je na psaní Magdaleny Platzové vidět snaha o přesnou, muší práci, výsledný dojem zůstává na půli cesty.

© Petr Vaněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 114 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 3083x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce