V celém světě se po zatčení Radovana Karadžiče rozproudily debaty o tom, jak si někdo mohl přivlastnit cizí identitu a pod novým jménem i úspěšně veřejně vystupovat. Spekuluje se nejen o tom, nakolik mu pomáhaly některé srbské politické kruhy, ale i CIA. Jeho případ je ale možné vnímat i v jiném kontextu: je jedním z dlouhé řady lidí, kteří nejen že přijali novou identitu, ale snad se s ní do velké míry i ztotožnili a v plnění nové role byli neobyčejně úspěšní.

Podle americké historičky Sarah Burtonové je pro tyto „podvodníky, hochštaplery, sedmilháře“, jak se jmenuje její kniha, typické to, že bez příslušného vzdělání se osvědčují jako lékaři či univerzitní učitelé. A dokonce i po jejich odhalení zaměstnavatelé litují jejich odchod a jsou ochotni (po doplnění vzdělání) je opět přijmout - podobně jako majitel časopisu, do kterého Dabič alias Karadžič přispíval, vysoce hodnotil Karadžičův přínos jeho redakci. Stejně jako v Karadžičově případě, také u ostatních podvodníků sehrály rozhodující úlohu úřední dokumenty. Je zarážející, že Karadžič mohl vystupovat jako neuropsychiatr a lékař, i když o tom neměl platné důkazy. Burtonová ovšem uvádí celou řadu příkladů, kdy i americkým podvodníkům stačilo, aby o své kvalifikaci a falešné identitě přesvědčili osobu, která s nimi dělala vstupní pohovor, a pak už jim to „procházelo i u všech ostatních“. Velmi často jsou přitom úřední, i když falešné dokumenty mnohem důležitější než to, co o skutečném pohlaví a věku jedince vypovídalo jeho tělo (vzpomeňme v této souvislosti také kuřimskou kauzu). Burtonová přitom poukazuje na paradox, že v naší civilizaci, v níž instituce přikládají takový význam papírování, se velmi často nakonec nikdo neptal po základním dokumentu - rodném listu.

Pokud by ale Burtonová svoji knihu rozšiřovala, pochybuji o tom, že by do ní Karadžiče zařadila. Na rozdíl ode všech ostatních postav její knihy je to totiž skutečný válečný zločinec, který má na svědomí životy velkého množství lidí, o jejichž osudech navíc bezostyšně lhal. Kdyby to nebyl právě on, mnozí z nás by mu přitom asi i přáli, aby nikdy odhalen nebyl. Vždyť podle Burtonové je podvodník poněkud pokřivenou formou lidového hrdiny, který dovedně využívá vtipu, odvahy a lsti k oklamání světa netušícího jeho pravou totožnost. Pravou totožnost ostatně diváci neznají ani u Supermana skrývajícího se za maskou nesmělého novináře, nebo Batmana, vystupujícího navenek jako vážený, ale „obyčejný“ milionář.

Většina hrdinů S. Burtonové měla ostatně sama nějaký kontakt s divadlem či kinem: buďto na jevištích vystupovali v hrách založených na zkušenostech z jejich skutečného života, nebo si naopak napřed jako herci přehrávali role postav, jimiž se později skutečně stali. Burtonová vyslovuje hypotézu, že pokud by uspěli jako herci či spisovatelé, možná by nikdy nebyli podvodníky - připojme ovšem poznámku, že nejvýznamnějšími neúspěšnými umělci, kteří se pak bohužel pokoušeli promítat své umělecké vize do skutečného světa, byli právě lidé typu Karadžiče, císař Nero a Adolf Hitler.