Pessoa, Fernando: Nevinnost je nemyslet, básně Alberta Caeira

Pessoa, Fernando
Nevinnost je nemyslet, básně Alberta Caeira

recenze beletrie zahraniční

Celistvý obraz jednoho z Pesoových heteronym, "pastýře stád" Alberta Caeira.

Fernando Pessoa: Nevinnost je nemyslet, básně Alberta Caeira, překl. Pavla Lidmilová, Garamond, Praha 2008

Mnozí editoři se přesvědčili, že dílo nejvýznamnějšího portugalského modernisty Fernanda Pessoy († 1935) je téměř nemožné najednou uspořádat, natož obsáhnout či vydat a většina čtenářů potvrdí, že to co bylo vydáno nelze najednou přečíst. Je to dílo příliš hutné a těžko stravitelné a doporučuje se, servírovat jej po částech, což platí zejména pro Pessoovu poezii.

V červnu 2008 byl opět zásluhou Pavly Lidmilové vydán čtvrtý výbor z poezie Fernanda Pessoy s názvem Nevinnost je nemyslet a s podtitulem Básně Alberta Caeira. Najdeme zde tři soubory Caeirových básní nazvané „Hlídač stád“, „Zamilovaný básník“ a „Rozptýlené básně“. Některé z básní „Hlídače stád“ se v českém překladu již objevily ve výboru Heteronyma (1968, 1990), ostatní jsou prezentovány poprvé.

Po výboru Opiárium a jiné básně Álvara de Campos (2003) se tedy jedná o další publikaci věnovanou výhradně tvorbě jednoho z Pessoových heteronymů. Heteronymním fiktivním autorům, jejichž počet se počítá na desítky, stvořil Fernando Pessoa identitu a životní osudy a poté tvořil jejich jménem. Množství básní tří nejznámějších heteronymů Ricarda Reise, Álvara de Campos a Alberta Caeira je nesrovnatelné s „hubenou“ tvorbou ortonymního Pessoy, navíc psanou částečně v angličtině. Caeiro v této trojici vystupuje jako „mistr“ a ostatní, dokonce včetně Pessoy, se považují za jeho žáky a následovníky. Heteronymie bývá vysvětlována i tak, že se autor zmnožil, aby literárně obsáhl neobsažitelnou jednotu skutečnosti.

Na Caeirově „mimoliterárním životě“ není, slovy Ricarda Reise, „nic k vyprávění, protože jeho básně jsou to, co prožil“. Dozvíme se pouze, že většinu času strávil na venkově kdesi v Ribateju, zemědělském kraji nedaleko Lisabonu, a zemřel v hlavním městě, kde velmi mlád roku 1915 podlehl tuberkulóze. Jedná se tedy o osud velmi podobný skutečnému osudu Cesária Verdeho, portugalského předchůdce modernistů, k jehož odkazu se autor „Hlídače stád“, jako jediný z heteronymů, hlásil.

Kdyby jednotliví heteronymové. zastupovali dějinná období portugalské historie, světlovlasý mladický Alberto Caeiro by jistě zastupoval mírumilovné, tajemné, přírodní, pohanské, krátké a pomíjivé období keltské. Podle Fernanda Pessoy byl nevzdělaný, psal s chybami a téměř nečetl portugalsky, natož v cizích jazycích. Jeho velmi jednoduchým jazykem psaná tvorba, tolik kontrastující se složitým ortonymním dílem, je tedy maximálně autentická, bez cizích vlivů. Caeiro byl Pessoův nejosobnější a nejsložitější heteronym a snad proto, jako jeden z mála nepřežil svého stvořitele. Byl „básníkem přírody“, pohanem, který se snažil omezit přemýšlení a vnímat vše pouze smysly, především zrakem. Šlo mu o prostotu věcí a nahotu myšlenek, bez filozofické, metafyzické a intelektuální zátěže.

Téměř bukolický soubor „Hlídač stád“ působí jako zápis Caeirových toulek portugalskou přírodou bez lidí. Básníkovi stačí jediný pohled, aby pochopil, že „jediný hluboký smyslu věcí je, že žádný hluboký smysl nemají“. Stává se pastýřem prostých slov, která mají volnost pohybu a existence a jsou jen nepatrně usměrňována myšlenkami. Přemýšlení je bráno jako výsadní, ale zároveň negativní stránka lidství, kterou si člověk zavírá dveře k porozumění, štěstí a čiré radosti. Mistr Caeiro se stává součástí přírody, kde každý kámen a květina je pro svou dokonalost bez dalšího smyslu nebo citu božštější něž samotný Bůh.

Soubor „Zamilovaný pastýř“ zahrnuje básně napsané za Caeirova „života“ i básně „posmrtné“, protože Pessoa psal Caeirovým jménem až do roku 1930. Prvotní verše mají obdobu milostného dialogu, v němž se básník díky přiznané lásce cítí nepessovsky úplný. Z monologických posmrtných veršů však prosvítá, že cit byl pouhou iluzí a co se jevilo jako pravda, je najednou klamné. Stupňující se emoce k ženě způsobují, že básník začíná přemýšlet a přestává mluvit. Selhává jako pastýř a slova, již neudržitelná pohromadě se rozprchnou. Básník tak odvrhuje city a vrací se k přírodě „s hrudí dmoucí se svobodou“, ale opět neúplný a sám. Připravený se však tříštit, aby se znovu pokusil o jednotu, jak dokládá v „Rozptýlených básních“.

Z koncepce knihy Nevinnost je nemyslet by měl jistě radost i sám Pessoa, protože se v rámci jím stanovených pravidel o prolínání světa skutečného a literárního snaží podat celistvý obraz o fiktivním básníkovi Caeirovi. Začíná esejem reálného slavného glosátora portugalské skutečnosti Eduarda Lourença. Pokračuje předmluvou heteronymního Ricarda Reise skutečně plánovanou k otištění v případě, že by došlo k vydání mistrových básní a úvodním článkem anglicky píšícího a rovněž fiktivního Thomase Crosseho. V závěru knihy je poté uveden spis dalšího z Caeirových žáků Álvara de Campos, nazvaný „Poznámky na paměť mého mistra Caeira“. Následují ho dva dokumenty, Pessoovy slavné dopisy jeho skutečným portugalským literárním kolegům , v nichž vysvětluje pohnutky k množení svého literárního já.

Podstatnou část téměř dokonalé iluze o „životě“ Alberta Caeira tvoří hojný obrazový materiál. Soubor „Hlídač stád“ tak můžeme číst na levé straně knihy v portugalském faksimile Caeirova „rukopisu“ a na pravé pak v českém překladu. Vedle proslulých černobílých kreseb, které se podle popisů pokouší rekonstruovat podobu mistra a jeho žáků, od Pessoova modernistického souputníka Almady Negreirose, zde najdeme rovněž fotografii mladého Pessooy a jeho milé Ophélie Queirozové, které vtipně uvádějí a uzavírají soubor „Zamilovaný básník“. Literární badatelé totiž někdy spojují tyto uvěřitelně citlivé verše s autobiografickým momentem ortonymního básníka, s krátkým oživením dávno zapomenuté, a jediné, známosti s Ophélií.

Při čtení Caeirova díla možná čtenáře přepadne touha číst verše v trávě pod stromy a jako básník se jen dívat kolem sebe. Těžko uvěřit, že básně nepsal Caeiro, toulající se po krajině jako věčně udivené nevinné děcko, ale Pessoa, městský „básník, který dovede předstírat“, více než kterýkoli jiný, jež svůj pozemský čas trávil především mezi čtyřmi stěnami.

 

© Karolína Vrublová
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 165 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.