Jauffret, Régis: Blázinec 2

Jauffret, Régis
Blázinec 2

recenze beletrie zahraniční

Blázinec vynesl Jauffretovi cenu Femina a podobně jako v předešlých románech zde autor podrobil osobité pitvě pochroumané mezilidské a rodinné vztahy a posvítil si na temnější kouty lidské mysli.

 

Blázinec
Régis Jauffret: Blázinec, přeložila Alexandra Pflimpflová, Euromedia Group – Odeon 2006, 144 stran

V roce 2006 vyšel v Odeonu český překlad knihy Blázinec (Asile de fous, 2005), již třináctého románu Régise Jauffreta. Naši čtenáři tak mají vůbec poprvé možnost seznámit se s tímto kontroverzním autorem.

Jauffret se narodil v roce 1955 v Marseilli, navštěvoval jezuitskou školu, z níž byl vyloučen, a brzy objevil zálibu v četbě románů – zaujali ho například Proust, Woolfová, Wittgenstein či Thomas Bernhardt. Ve třiceti letech vydává svůj první román, Les Gouttes, úspěch však sklízí až po přelomu století románem Promenade (2001) nebo Univers, univers (2003), za nějž obdržel cenu Prix Décembre. Blázinec mu vynesl cenu Femina a podobně jako v předešlých románech zde autor podrobil osobité pitvě pochroumané mezilidské a rodinné vztahy a posvítil si na temnější kouty lidské mysli. Téma Blázince je klasické, až banální: rozchod partnerů. Kdo však čeká sentimentální klasiku, bude knihou autora, jehož jedni obdivují a druzí označují za psychopata, zřejmě zaskočen.

V Blázinci se setkáváme se čtyřmi svěřenci: ex-partnery Gisèle a Damienem a Damienovými rodiči Solange a Josephem. Tyto postavy se v podstatě nijak nevyvíjejí a o ději lze mluvit jen stěží, a tak lze polemizovat s tím, zda tato útlá kniha navzdory Jauffretovým prohlášením románem vůbec je. Výchozí situace, která to vše rozpoutala, je následující: Gisèle jednoho dne navštíví v bytě, kde s Damienem žije, Joseph, aby vyměnil rozbitý kohoutek. Ve skutečnosti jí však přišel oznámit, že se s ní Damien po pěti letech rozchází a že mu má pomoci sbalit Damienovy věci a odstěhovat skříň – scéna jako vystřižená z Ioneskovy hry. Na absurdní rozchod pak jednotlivé postavy nahlížejí ze svého pohledu, ve svém monologu vzpomínají na různé momenty ze soužití partnerů, představují si, co se bude dít dál a co by se dělo, kdyby se věci odehrály jinak, v asociativním navazování sdělují čtenáři svou „pravdu“, kterou ale vzápětí popírají.

Perspektiva jednotlivých postav se přitom mění velmi originálně: na začátku je monolog postavy, jež se dříve či později ocitne v dialogu s postavou jinou, která ji umlčí, aby převzala slovo a navázala svým monologem. Přechody mezi jednotlivými promluvami jsou velmi plynulé – nepodléhají členění knihy na kapitoly a podkapitoly – což je ze začátku matoucí, nicméně je to určité osvěžení, jež čtenáře vytrhne z monotónnosti, k níž promluva může spět. Celý text tak připomíná kvartet, jehož interpreti nešetří naturalistickými, expresivními tóny, cynismem, černým humorem a neuvěřitelně pestrou, neotřelou obrazností. Jauffretovu koktejlu vévodí absurdita, zvrácenost mezilidských, a především rodinných vztahů, které jsou možná až příliš účelově okořeněny všemi myslitelnými tělesnými tekutinami. Nutno dodat, že s tím vším se překladatelka Alexandra Pflimpflová dobře vypořádala.

Vztahy mezi členy této rodiny, jež mají mít i obecnou platnost, jsou ve své podstatě patologické: ženě je manžel dobrý jen k tomu, aby s ní počal dítě, které má pak matka raději než svého muže. Ten se pak stává jakýmsi tupým přisluhovačem, zbytečným doplňkem interiéru, který ze slušnosti nemůžeme vyhodit. Otcové jsou nevěrní a neschopní. Synové matkám slouží k tomu, aby si na nich kompenzovaly diktátorské sklony, a zmítají se mezi milenkou – úhlavní nepřítelkyní matky – a rodiči, ale i mezi otcem a matkou. Z každé stránky tak na nás autor křičí gidovské „Rodiny, nenávidím vás!“ a ukazuje nám, že každá rodina je vlastně větší blázinec než jakýkoliv milostný příběh. Možná také upozorňuje na to, že v dnešní době (ne)komunikace tato instituce prodělává hlubokou krizi: Máme se rádi málo, ale trochu se rádi máme. Takže nejsme docela sami a jsme skoro šťastní.

Postavy si však ve svých výpovědích protiřečí, takže čtenář postupně přestává mít pojem o tom, co je pravda a co iluze. Záchytné body, alespoň kousek neochvějné jistoty, jíž bychom se mohli přidržet, se vytrácí, a když dospějeme k samému závěru knihy, zjistíme, že všechno možná není takové, jak se zpočátku zdálo. Přistoupí-li čtenář na tuto hru a bude-li knihu vnímat jako seznámení se současnou francouzskou literaturou, jistě mu Jauffretův styl učaruje (pokud tedy knihu v šoku neodloží). Dostane-li se však Blázinec do rukou čtenáře, který se v současné tvorbě francouzských autorů trochu víc orientuje, mohl by u něj převážit dojem, že knize až příliš dominuje "Zvrhlá něha, pach lidských pohlaví, který se od rána vznáší nad krajíci chleba a kafem s mlékem" a že jde jen o další slovní onanii, duhovou, ale prázdnou bublinu z mnoha slov, která by mohla prasknout.

© Jana Kinská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 74 čtenářů.

Diskuse

Vložil: morrissey, 30.10.2008 12:55
Jauffret, Régis: Blázinec 2
četl sem asi před rokem a mě s emoc líbilo, tak to totiž skoro všude funguje
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 1962x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce