Istendael, Geert van: Moje Nizozemsko

Istendael, Geert van
Moje Nizozemsko

recenze beletrie zahraniční

Vlámský publicista a bývalý televizní hlasatel Geert van Istendael (1947) prožil část dětství v nizozemském Utrechtu. Této zkušenosti využívá k tomu, aby sestavil abecední “encyklopedii nizozemské duše”, jak zní podtitul knihy Moje Nizozemsko. Pohrává si přitom s tradičním sousedským škádlením jazykově spřízněných Nizozemců a Vlámů.

 

Geert van Istendael: Moje Nizozemsko. Z nizozemského orig. Mijn NederlandJana Pellarová. NLN, Praha 2007, 302 stran

Vlámský publicista a bývalý televizní hlasatel Geert van Istendael (1947) prožil část dětství v nizozemském Utrechtu. Této zkušenosti využívá k tomu, aby sestavil abecední “encyklopedii nizozemské duše”, jak zní podtitul knihy Moje Nizozemsko. Pohrává si přitom s tradičním sousedským škádlením jazykově spřízněných Nizozemců a Vlámů - to znamená, že mnohdy vychází ze zažitých stereotypů, ale představuje je v novém světle. Oranžový přebal knihy s tulipány a větrným mlýnem (a také s konopným listem) tento přístup dokresluje. Témata jeho kapitolek jsou velmi různorodá a tvoří tak pestrý obraz Nizozemska a Nizozemců očima zasvěceného Vláma. Ke čtivosti Istendaelových textů přispívá i jeho svižný (a mnohdy vtipný) styl.

Přesto je cizojazyčné vydání této knížky problematické. Istendael ji totiž napsal vysloveně pro Vlámy a Nizozemce. Příznačné - a časem až únavné - je autorovo utkvělé spojení „nikdo menší než“ následované jménem osobnosti českému čtenáři zcela neznámé. Čtenář jiné než nizozemské či vlámské národnosti má nad knížkou často pocit, že se náhodně nachomýtl k rozhovoru spřízněných duší, plnému narážek na nejrůznější společné zážitky, u nichž on ale nebyl. A pokud tento pocit nemá, znamená to, že zná nejen popisované prostředí, ale i jazyk, takže není odkázán na český překlad.

Do této kategorie spadají zejména všechny pasáže o jazyku, různých přízvucích a nářečích – čtenář neznalý nizozemštiny udělá nejlépe, když je prostě přeskočí. Podobně nemá velký smysl číst o tom, jakým dojmem na autora působí určité písničky, zpěváci či textaři, jestliže jsme je v životě neslyšeli (a nezachrání to ani pár veršů přeložených do češtiny). Stejně tak jsou pro čtenáře neznalého nizozemštiny španělskou vesnicí pocty dalším známým postavám, ať už z masa a krve (spisovatel s kabaretními sklony Godfried – tedy nikoliv Gotfried, jak se uvádí v knize - Bomans, autor kreslených seriálů Marten Toonder), či kresleným (hrdinové klasického slabikáře Ot a Sien). Zajímavější bývají vlastně jen texty s „turistickou” tematikou, tedy ty, kde se popisuje určitá tradiční výroba, případně autorův dojem z určitého města apod. Neměli bychom však zapomínat, že tu jde o ryze subjektivní pohled, který se mnohdy odchyluje od obecného názoru a nevyhýbá se nadsázce (v tom světle je třeba vidět například autorovo lamentování nad úrovní současné nizozemské architektury). Mimochodem jeho tvrzení, že se v nizozemských školách neučí povinně němčina a francouzština, se nezakládá na pravdě.

Zvláštní místo zaujímají pasáže týkající se ortodoxně protestantského hnutí, představovaného politickou stranou SGP (v českém překladu – značně nešťastném – Státnicky reformovaná strana), kam spadá i článek o příslušném stranickém orgánu Reformatorisch Dagblad (Reformační deník). Fascinaci vlámského katolíka tímto nečekaně přísným a do sebe uzavřeným světem by jistě sdíleli i Češi, protože je v tak příkrém rozporu s obecnou představou Nizozemska jako země uvolněných mravů. Překladem se však mnohé stírá, a hlavně: pro českého čtenáře chybí základní vysvětlení, o co tu jde.

Padla už zmínka o překladatelských úskalích. Kromě svižných pasáží, které dobře vystihují styl originálu, tu bohužel najdeme celou řadu chyb – od překlepů a pravopisných/gramatických chyb („který se živý“, „já jí musel bránit před kyrysarem“, „čtyři roční období, které slyšíte...“, „děti mohli“, „děti se učili“, „brázděné štíty“, „s kárkou pro psi“, „na mě bylo doopravdy všechno špatně“, „zbraně ... platili za zastaralé“, „díky francouzským vojskům, kteří se ... objevili“), přes stylistické neohrabanosti („Sedláci pokaždé vypřáhli koně, kteří na své pány čekali v místních speciálních stájích“, „Šlo o takzvaný trávový sýr, v jehož případě musí mléko pocházet od krav pasoucích se venku na louce“, „Já jsem vyrostl s řadící pákou mezi dvěma chleby“), významové posuny (např. „nový dopravní prostředek se dostal i na dosah malých burz“ – tím se ale myslí „malá peněženka“, neboli člověk s omezenými finančními prostředky; ulice „Gedempte turfhaven“, což je – když už vůbec takový název překládat – „zasypaný rašelinný přístav“, nikoliv „zasypané rašeliniště“; „faráři s černými punčochami“ – ovšem „zwartkousen“, „černé punčochy“, je označení pro bigotní věřící; „ijsvrij“ přeloženo jako „nezamrzlý“, místo „nezamrzající“ přístav; „množství pravých holandských domácích, zahradních a kuchyňských jmen“ – spojení „huis-, tuin- en keuken-“ má význam „domácký/prachobyčejný“ apod., ovšem nelze je překládat doslova), až po chyby z neznalosti reálií („v jižním Bevelandu“, „v Amelandu“, když tu jde o ostrovy; zeměpisné názvy jako „Zeeuwské Flandry“ místo „Zeelandské“, „Waddenské ostrovy“ místo „Západofríské“; „dělníci z Tuindorpu“, když „tuindorp“ je obecné označení pro dělnickou kolonii; „oranžově natřené propusti“ pro amsterodamské Oranjesluizen, tedy – když už překládat – „Oranžské“, zato bar „Oranžská kočka“ má být „Oranžová“; „bosnegers“ je etnická skupina v Surinamu – nelze překládat jako „křováci“, protože to je označení jednoho z jihoafrických národů). Zvědavost mnohých krajanů budí poznámka o „kremžské hořčici“ na trajektu ze Stavorenu do Enkhuizenu – to je totiž jeden z produktů, který si nizozemští Češi vozí z vlasti, protože v té spoustě druhů, které jsou v Nizozemsku k mání, typ kremžské hořčice chybí.

Kniha rozhodně není spolehlivá, co se týče vlastních jmen, názvů a cizojazyčných (zejména francouzských) citátů. Vzhledem k tomu, že nemám k dispozici originál, nelze určit, nakolik to padá i na hlavu autora. Překladatel by měl ale v každém případě správnost ověřit. Namátkou: města Zwolle (nikoliv Zwole), Roosendaal (nikoliv Rossendaal), amsterodamská věž Munttoren (nikoliv Minttoren), obchodní řetězec Zeeman (nikoliv Zeman), osoby: Hans Wiegel je bývalý ministr vnitra (nikoliv zahraničí), herec Johnny Kraaykamp (nikoliv Johny Kaaykamp), Gré Brouwenstijn je žena (soprán), Nel Benschop je žena, historik se jmenuje Loe (příp. Lou) de Jong, nikoliv Louis (ani „de Jongs“, jak by vyplývalo ze spojení „Loua de Jongse“), Geert Mak (nikoliv Gert), Marilyn Manson je muž atd. K přehlednosti nepřispívá ani nedůsledné skloňování jmen (Van Dale – „Van Daleho“, Reve – „Reveho“, ale Balkenende – „Balkenenda“ i „Balkenendeho“, Berlage – „Berlagova“ apod.), nedůsledné používání ženských příklonek či počeštěných jmen historických osobností („královna Vilemína“, ale „Fridrich Veliký“).

Tyto slabiny českého vydání jistě nic neubírají na autorově osobním šarmu. Čtenáři se o tom mohou přesvědčit 19. října 2008 od 18 hodin v kavárně Krásný ztráty, Náprstkova 10, Praha 1.

© Magda de Bruin-Hüblová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 110 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Zdenka Dvořáčková, 20.02.2009 14:59
Istendael, Geert van: Moje Nizozemsko
Paní Hueblová - příště si sežeňte laskavě originál a kritizujte to, co víte jistě. Paní Pellarová - ty základníd gramatické chyby by Vám snad unikat neměly. Přeji hodně úspěchů a zdravím .
Vložil: Magda de Bruin, 05.11.2008 09:43
Istendael, Geert van: Moje Nizozemsko
Panu Loudovi: na internetu se - na rozdíl od knih - na nějakou tu gramatickou chybu nehledí, ale všechny ty nepěkné motivy, které mi připisujete, byste měl doložit.
Vložil: Jan Louda, 04.11.2008 23:42
Istendael, Geert van: Moje Nizozemsko
A o svých (gramatických) chybách v příspěvku vím.
Vložil: Jan Louda, 04.11.2008 18:56
Istendael, Geert van: Moje Nizozemsko
Jsem obyčejný občan, který není nederlandista a který právě čte tuto knížku. Moc se mi líbí, je čtivá, obsahově pestrá a já ji hltám, kdy to jen jde. Ani jednu výhradu od paní de Bruin-Hüblové nepřijímám, ať si píše, co chce. Paní Pellarová, držím Vám palce, jen tak dál! Nevím, zda jste měli možnost... si to vyříkat z očí do očí a vím, paní Pellarová, že nechcete přijmout pravidla hry "kdo z koho", rozhodně však máte moji podporu. Hledám slušná slova na recenzi/vyjádření paní de Bruin-Hüblové, napadá mě snad jen ubohost, zapšklost a závist. Z toho se mi dělá špatně!
Vložil: Irma Pieper, 23.10.2008 23:13
Istendael, Geert van: Moje Nizozemsko
Jakožto Holanďanka žijící už šest let v Belgii, která knihu po vydání v roce 2005 četla, bych ráda reagovala na několik bodů z této diskuse. Zaprvé nelze na Van Istendaelovu knihu pohlížet jako na encyklopedii, a zejména ne jako na složité dílo, k jehož rozboru by byly potřeba literárněvědné nástroje.... Je to sbírka sloupků publikovaných ve vlámských a nizozemských novinách a časopisech doplněná částečně jiným materiálem. Nizozemské nakladatelství Atlas vydává edici postřehů o různých zemích a krajích s jednotnou podobou titulu: "Můj/moje..." doplněné příslušným zeměpisným názvem. Pro nakladatele i autora dobrá příležitost, jak si vyklidit šuplík, jak říkáme holandsky. Výsledkem je roztomilá knížka sestavená z velmi osobních úvah a několika - pro Nizozemce a Vlámy - velmi zábavných anekdot. Ta roztomilost a zábavnost se ale velkou měrou opírá o - pro Nizozemce a Vlámy - implicitní referenční kádr. Zahraniční čtenář bez této znalosti si s odkazy, narážkami a vtípky, z nichž texty vycházejí, bez rozsáhlých vysvětlivek neporadí. Vysvětlivky však samozřejmě nepatří do knihy, jejímž cílem je bavit a lehce zesměšňovat vztah Nizozemců a Vlámů, který lze vyjádřit úslovím "co se škádlívá, rádo se má". Čtenáři, kteří Van Istendaelovy narážky chápou, zase nepotřebují český překlad, jak píše Magda de Bruin v recenzi. Považuji za velmi pozitivní, že je v Česku o takovou publikaci o Nizozemsku zájem, jen si říkám, zda lidé, kteří si tuhle "encyklopedii" koupí, se po přečtení necítí podvedení. Český nakladatel knihu prezentuje jako jakousi odbornou publikaci, když ve skutečnosti jde o sbírku subjektivních postřehů o reáliích dvou cizích, historicky spjatých zemí. I když Van Istendael píše vytříbenou nizozemštinou, byl ohlas v nizozemském tisku vlažný. Vzpomínám si, že recenzenti kritizovali nahodilý a nesouvislý charakter sborníku. Upřímně řečeno mě ani nepřekvapuje, že kniha není k dispozici ve všech knihovnách. Jakožto belgická Holanďanka jsem v této knize bezesporu našla zdařilé články, jako celek ji však považuji za naprosto nevhodnou pro zahraniční trh. Nechápu, že se český nakladatel neinformoval lépe, než se pro vydání rozhodl. Podle mých zkušeností je u nizozemských nakladatelů běžné, že knihu dají posoudit více než jednomu profesionálnímu lektorovi. A pokud se nakladatel přesto rozhodne vydat knížku překypující cizími reáliemi, je skutečně žádoucí, aby zajistil pečlivou redakci. Irma Pieper V Bruselu, 23.11.08
Vložil: Magda de Bruin, 21.10.2008 11:06
Istendael, Geert van: Moje Nizozemsko
Nikdo Veronice ter Harmsel-Havlíkové nebrání, aby takovou fundovanou recenzi napsala. Já trvám na tom, že v tištěném textu by se neměly vyskytovat (a určitě ne v takové míře) gramatické a další jazykové chyby a v textu, který informuje o určité zemi a její kultuře, by neměly být chyby v zeměpisných... názvech a ve jménech osob. Tyto chyby bijí do očí bez ohledu na to, zda máme k ruce originál. Nepsala jsem také "kritiku překladu" - to by vypadalo jinak. Recenzovala jsem pouze české vydání. Svalovat vinu jen na "redakční nedbalost" je zkratovité - ty chyby udělala překladatelka a přepokládám, že text dostala k přečtení i ve fázi tiskových korektur (takový postup je v každém případě běžný). Je odpovědnost překladatele, jaký text vypustí z ruky a publikuje ho pod svým jménem. Je pozdě zlobit se pak na zrcadlo...
Vložil: Veronika ter Harmsel Havlíková, 21.10.2008 10:04
Istendael, Geert van: Moje Nizozemsko
Provádět kritiku překladu, aniž máte k dispozici originál, to by si nedovolil snad nikdo. Že by paní Hüblová ztratila průkazku do knihovny? Nebo si od března nenašla čas tam zajít? Opravdu to svědčí o její profesionální úrovni. Ostatně celá recenze je spíš hanopisem než čímkoli jiným. K napsání skutečné... recenze paní Hüblové chybí patřičný nadhled, schopnost začlenit knihu do kontextu literární historie a především naprosto postrádá instrumenty literární vědy. Pak by možná dokázala ohodnotit barokní škálu literárních žánrů, které se v Mém Nizozemsku vystřídají a jsou bravurně přeloženy od reportáže až po poezii v próze. Místo toho ji nezbývá než nafouknout svůj text otrockým výčtem chyb, které jsou z poloviny redakční nedbalostí a z druhé poloviny smyšlené, protože paní Hüblová se nenamáhá podívat do zdrojového textu.
Vložil: Magda de Bruin, 18.10.2008 13:46
Istendael, Geert van: Moje Nizozemsko
Vážená paní Pellarová, jsem ráda, že se ozýváte - ta "mnou ovládaná" sekce je totiž ve skutečnosti otevřená všem. Byla bych velmi ráda, kdyby se na iliteratuře rozvinula širší překladatelská debata o úskalích i úrovni překladů z nizozemštiny - v tom vidím náš společný zájem. Máte pravdu, že o načasování... mé kritické recenze by se dalo diskutovat. Vaše redaktorka Iveta Coufalová by Vám mohla potvrdit, že jsem jí už v březnu psala o svých výhradách s poznámkou, že s publikací váhám, protože jsem si vědoma, jak se taková kritika všech zúčastněných dotýká. Když jsem chtěla informovat o autorově návštěvě v Praze, vznikla současně nutnost doplnit text o něm - i když je v tomto případě kritický (iliteratura totiž nemá ryze propagační funkci). Píšete, že se kniha dobře prodává - to ráda slyším. Dalo by se v té souvislosti také říct, že právě skutečnost, že jsem kritickou recenzi zveřejnila s časovým odstupem, aspoň neovlivnila nepříznivě prodej. Dále jen pár bodů: tvrdím-li, že se tato kniha nehodí k zahraničnímu vydání, opírám se přitom i o reakce nizozemských a vlámských čtenářů, když se o českém vydání dozvěděli. V pasáži o mé "mravenčí píli", s níž text probírám, cítím určitou ironii. To mě překvapuje - pro překladatele (a redaktora) by snad takový přístup měl být zcela přirozený? Už jen z úcty k autorovi a ke čtenáři. Pak by se toho úkolu nemusel dodatečně ujímat recenzent. Turfhaven především není "rašeliniště", takže čtenář se z Vašeho překladu právě význam toho názvu nedozví. Není pravda, že jsem se "ani nenamáhala" sehnat si originál - je pravda, že jsem ho k dispozici neměla (to ale není totéž), což také v recenzi uvádím s tím, že část mých výhrad možná padá na hlavu autora. Velká část mých připomínek se ale týká jazykové úrovně českého textu, tedy dojmu, jakým působí na českého čtenáře bez ohledu na to, zda má srovnání s originálem. Právě proto, že české čtenáře nepodceňuji, jsem přesvědčená, že si při čtení Vašeho překladu každý udělá svůj úsudek o tom, zda je moje kritika oprávněná. Mluvíte o postranních úmyslech. Mě v souvislosti s tímto překladem napadá věta, týkající se původně spisovatelů: nejlepší reakce na kritiku je napsat dobrou knihu (s obměnou pro překladatele tedy: udělat dobrý, pečlivý překlad).
Vložil: Jana Pellarová, 17.10.2008 14:42
Istendael, Geert van: Moje Nizozemsko
Otevřený dopis paní Magdě de Bruin-Hüblové Vážená paní De Bruin–Hüblová, dlouho jsem váhala, jak a jestli vůbec reagovat na Vaši recenzi mého překladu knihy Geerta van Istendaela Moje Nizozemsko. Nakonec jsem ale dospěla k názoru, že je toho třeba. V prvé řadě mi dovolte, abych se s údivem... pozastavila nad Vaším doporučením, aby čtenář určité kapitoly přeskočil a nečetl je s odůvodněním, že je nepochopí nebo že ho nezaujmou. Nepodceňovala bych tak českého čtenáře a ponechala raději na jeho svobodném rozhodnutí, co a proč si hodlá přečíst z knihy, kterou si zakoupil. O tom, že se v České republice takoví zvídaví čtenáři najdou, svědčí snad i skutečnost, že se Moje Nizozemsko stále velice dobře prodává. Koneckonců v podtitulu knihy je uvedeno, že se jedná o encyklopedii, kterou si také nemusíte hned přečíst od A až do Z, ale v dané chvíli si v ní prostě vyhledáte, co vás právě teď zajímá. A proč by to nemohl být třeba André Hazes nebo Marten Toonder? Dále Vám ovšem rozhodně musím poděkovat za celou řadu redakčních připomínek. Slibuji Vám, že žádná z nich nezůstane opominuta při případném dalším vydání této knihy. Skutečně už dlouho obdivuji Vaši mravenčí píli, se kterou studujete překlady písmenko po písmenku, koncovku za koncovkou, slovo od slova, abyste nachytala překladatele či překladatelku v nedbalkách. Ke své hanbě přiznávám, že mě se vám opět podařilo svléci skoro do poslední nitky. Pár klůcků mi však přece jen zbylo: 1) Nelíbí se Vám (mimo jiné) má snaha přeložit název ulice „Gedempte turfhaven“. Z kontextu knihy však zjistíme, že se jedná o odstavec, kde se autor pozastavuje nad charakteristickými jmény ulic. Pro čtenáře je tudíž příjemné, dozví-li se význam těchto zvláštních jmen. Ostatně o původní název nezůstane ochuzen, má ho hned vedle v závorce. 2) Vyčítáte mi na první pohled vskutku školáckou chybu, kdy podle Vás údajně překládám označení bigotních věřících „Zwartkousen“ jako „černé punčochy“. Bohužel, paní Hüblová, nahlédneme-li do originálu, je patrné, že v tomto konkrétním případě se skutečně jedná o černé punčochy na nohou farářů (dominees met zwarte kousen), a ne o věřící pojmenované podle zvyku tyto punčochy rovněž nosit. 3) Podobná situace nastává i v případě Vámi vytýkaných „oranžově natřených propustí“. V originálu totiž nestojí „Oranjesluizen“, jak píšete Vy, ale mluví se tu opravdu o „oranje geverfde sluizen“. A mohla bych pokračovat. Můj výčet by nebyl tak dlouhý, jako je Váš, ale pár argumentů na svou obhajobu bych ještě našla. A Vy byste zase našla jiné argumenty podporující Vaši představu. Jistě by se tak za normálních okolností mohla rozvinout velice zajímavá diskuse, ze které bychom si pozitivní zkušenosti pro svou další práci mohly odnést obě. Vy i já přece víme, že v mnoha případech neexistuje jeden jediný, správný překlad, ale řada možností, které se k němu z určitých úhlů pohledu blíží. Překladateli pak nezbývá, než se pro jeden z nich rozhodnout, a to i v závislosti na kontextu. Toto ovšem nejsou normální okolnosti. V okamžiku, kdy s publikováním takto kritické recenze čekáte téměř rok po vydání knihy, abyste ji na tomto fóru zveřejnila ve Vámi ovládané sekci nizozemské literatury týden před plánovanou návštěvou Geerta van Istendaela v České republice, o níž víte, že ji spoluorganizuji, a kdy Vám jako zkušené harcovnici na literárním poli musí být jasné, že jak mně, tak nakladatelství a mnoha dalším kolegům-nederlandistům záleží na jejím úspěchu, je již podle mého mínění oprávněná otázka, do jaké míry se ještě jedná o Vaše právo a chvályhodnou recenzentskou snahu spravedlivě a nestranně ohodnotit vyšlou knihu, a do jaké míry už jde spíš o pokus pokazit dlouho připravovanou akci a zdiskreditovat konkurenci tak, aby si o ni nikdo už ani to příslovečné kolo neopřel. Paní Hüblová, věřte mi, že bych strašně ráda věřila té první alternativě, i když načasování recenze, ale třeba i fakt, že jste se ani nenamáhala sehnat si k posudku originál textu (jak sama píšete!) by spíše nasvědčovaly té druhé. Nás dvě dělí nejen rozdílná životní zkušenost, dvoje hranice či naprosto odlišný způsob chápání překladatelské práce, ale hlavně mnoho nevyřčených a tím pádem nevysvětlených nedorozumění. Za sebe říkám, že mě to velice mrzí. Vždycky jsem se na překládání dívala jako na obrovské literární dobrodružství, a ne jako na dostihy kdo s koho. I proto se na Vás obracím tímto způsobem. Ráda bych, abychom si jednou své vzájemné pracovní námitky dokázaly vyříkat z očí do očí a bez postranních úmyslů. Myslím, že by to bylo ku prospěchu nejen našich vzájemných vztahů, ale i autorů a knih, s nimiž pracujeme. S úctou Jana Pellarová V Praze, 17. října 2008
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 3078x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce