Littell, Jonathan: Laskavé bohyně

Littell, Jonathan
Laskavé bohyně

studie beletrie zahraniční

Román Jonathana Littella Laskavé bohyně tematicky čerpá z nejotřesnější kapitoly 20. století – z holocaustu neboli šoa. Vzhledem k závažnosti tématu byl holocaust již mnohokrát zpracován. Jonathan Littell nepřišel tedy k tématu nezpracovanému nebo v literatuře opomíjenému. Spíše se nabízí opačná otázka.

Proč je nutné znovu psát o holocaustu?
Jonathan Littell: Laskavé bohyně, přel. Michala Marková, Euromedia-Odeon, 2008, 868 stran

Román Jonathana Littella Laskavé bohyně tematicky čerpá z nejotřesnější kapitoly 20. století – z holocaustu neboli šoa. Šoa je termín méně zažitý, který však židovská komunita na celém světě preferuje pro označení strašlivé a svým rozsahem ojedinělé katastrofy, která ji postihla ve 20. století. Vzhledem k závažnosti tématu byl holocaust již mnohokrát zpracován. Historické práce i díla krásné literatury existují ve všech kulturních jazycích světa a tvoří dnes neproniknutelnou houšť.

Problematika holocaustu byla nazírána snad ze všech možných úhlů. Lidé, kteří přežili, nám zanechali svá svědectví. Mezi nejznámější patří proslulý deník Anny Frankové či vzpomínkové prózy Primo Leviho, Władysława Szpilmana nebo Richarda Glazara. Z vlastních prožitků vězňů koncentračních táborů vycházeli mnozí další prozaikové jako například Elie Wiesel, Imre Kertész, Jurek Becker, Edgar Hilsenrath, Jean Améry nebo Arnošt Lustig. Holocaustu se věnovali i autoři, kteří sami neměli osobní zkušenost s utrpením obětí. Mezi nejznámější patří kniha Roberta Merla Smrt je mým řemeslem (č. 1955). Za dráty osvětimského tábora se odehrávají i klíčové momenty románu Williama Styrona Sophiina volba (č. 1984). Specifickým způsobem se s rodinným traumatem způsobeným Osvětimí zhostil Art Spiegelman, když utrpení svých rodičů zachytil formou komiksového románu Maus: příběh očitého svědka (č. 1997, 1998). Přes známý výrok německo-amerického filozofa Theodora Adorna, že psát poezii po Osvětimi je barbarství, se holocaust stal námětem podstatné části díla německy píšícího básníka a bývalého vězně rumunských táborů pro Židy Paula Celana. Masakru Židů v Babim Jaru je věnována jedna z nejznámějších básní Jevgenije Jevtušenka. Její vydání v roce 1961 se stalo jednou z klíčových událostí chruščovovského tání.
Rovněž film si často volil dramata spojená s genocidou jako námět. Kromě adaptací literárních děl s touto tematikou je nutno zmínit impozantní dokument francouzského režiséra Clauda Lanzmanna Šoa z roku 1985.

Americko-francouzský autor Jonathan Littell nepřišel tedy k tématu nezpracovanému nebo v literatuře opomíjenému. Spíše se nabízí opačná otázka. Proč ještě psát o holocaustu? Co k tématu může přinést člověk, kterého s ním nespojuje ani osobní ani rodinná zkušenost, který se narodil více než dvacet let po skončení druhé světové války?

Kniha Jonathana Littella Les Bienveillantes vyvolala živý zájem a od počátku se jí dostalo nadšeného přijetí i radikálního odmítnutí. Ve Francii, kde kniha poprvé vyšla, byl autor poctěn prestižní Goncourtovou cenou za rok 2006 a ocenění za román se mu dostalo i od Francouzské akademie. Člen Goncourtovy poroty, španělský spisovatel Jorge Semprún, označil román za největší událost prvních padesáti let našeho století. Další kritici velebili strhující děj, jež doprovází faktografická přesnost. Po příznivých recenzích nedal na sebe čtenářský úspěch dlouho čekat. Ve Francii se prodalo více než 800 tisíc výtisků. Román se dočkal překladů do němčiny, hebrejštiny, polštiny, angličtiny a postupně vyjde v dalších pětadvaceti jazycích.

Nadšení z Littellova románu však nebylo jednomyslné. Bilingvnímu autorovi vyčítala především francouzská kritika četné anglicismy a barbarismy. Pro mnohé literární znalce byla kniha napsána příliš tradičně a konvenčně, jako kdyby velcí autoři 20. století jako Proust, Faulkner, Joyce, Hammett, nebo Robbe-Grillet nikdy neexistovali. Některým se nezdála samotná koncepce románu. Jeden německý kritik označil Littellovu prózu za jakousi formu "World literature", kde je spojena pornografie, detektivka, horor, šestákový román, turistický průvodce a nová monografie o holocaustu. Expresivní styl, detailní popisy násilných a sexuálních scén vedly k častému obvinění autora z pornografie a laciného, triviálního kýče.

Většina kritik se zaměřila na samotnou podstatu hlavního hrdiny Maxmiliana Aueho. Za morální problém mnozí považovali fakt, že slovo bylo v románu psaném ich-formou dáno pachateli těchto hrůz. Tímto způsobem měl být viník postaven do zvýhodněné role oproti obětem a jako hlavní hrdina, jehož prizmatem jsou události vnímány, mohl dokonce vyvolávat v čtenářích sympatie. Námitky mohou být snadno vyvráceny skutečností, že stejnou literární formu zvolil Robert Merle ve svém slavném románu: próza je pojata jako fiktivní výpověď nacistického spolustrůjce holocaustu Rudolfa Langa. Při vylíčení Langovy kariéry a životních postojů se Merle výrazně inspiroval životem nejznámějšího velitele vyhlazovacího tábora v Osvětimi Rudolfa Hösse. Obdobný přístup volil v některých svých povídkách a románech i Primo Levi, Edgar Hilsenrath nebo Michel Tournier.

Max Aue je postavou románovou a nikoliv převzatou nebo odvozenou z reality. Jazykově dvoudomý, brilantní intelektuál, obeznámený s klasickými starověkými, středověkými i novověkými autory, osobnost svíraná svými homosexuálními a incestními představami, s komplikovaným vztahem k záhadně zmizelému otci a pravděpodobný vrah vlastní matky i otčíma, je na hony vzdálen reálným strůjcům a vykonavatelům holocaustu. Vymyká se výroku Hannah Arendtové o banalitě zla, k němuž ji inspiroval proces s Adolfem Eichmannem v Jeruzalémě, a bezbarvá a ničím nevýrazná postava hlavního protagonisty soudního přelíčení. Eichmann se jevil, když odhlédneme od hrůznosti přijímaných rozhodnutí, jakožto průměrný byrokrat, jehož jedinou rozkoší a smyslem života je četba a „produkce úředních aktů“. Na stejnou intelektuální chudobu a prázdnotu narazí čtenář při četbě pamětí velitele Osvětimi Rudolfa Hösse, sepsaných v polském vězení. S nimi má Aue společnou pouze absenci výčitek svědomí, což si však zdůvodňuje poněkud komplikovaněji než konstatováním, že pouze plnil rozkazy. Max Aue je v románu rovněž spíše Francouzem než Němcem, jeho zakotvení v duchovním klimatu končící výmarské republiky a nastupujícího nacismu je nezřetelné a vztah k nacistické ideologii nejasný. Aue vykonává své poslání bez vášně, jako řešení technicko-administrativního problému. Hrůzy války ho neotřásají duševně, zhnusení z katovské práce se projevuje symptomy v ryze fyzické podobě. Závěr vypravěčova života, jímž román začíná, kdy Aue pod cizím jménem žije klidný, byť nudný život francouzského průmyslníka, symbolizuje poválečnou německou společnost, která, profitujíc z konjunktury ekonomického zázraku 50. a 60. let, by nejraději zapomněla na vlastní vinu na krvavé a hrůzné minulosti.

Max Aue je svého druhu pitoreskním hrdinou, jehož pouť zprostředkovává čtenáři nejvýznamnější události druhé světové války i setkání s mnoha klíčovými protagonisty tehdejšího dění. V doprovodu hlavního hrdiny se čtenář postupně stane na Ukrajině svědkem masakru Židů v Babím Jaru, za Aueho působení na Kavkaze nahlédne absurdnost nacistických definicí Žida ve složitosti zdejší reality, u Stalingradu na vlastní kůži zažije konec nacistických snů o světovládě. Pozná zákulisí administrativních, ekonomických, dopravních otázek holocaustu viděných úředníky berlínských ministerstev i špiček SS, navštíví proslulou továrnu na smrt v Osvětimi a prožije i apokalyptický konec třetí říše v obléhaném Berlíně. Osobnosti, se kterými se Aue setkává, jsou nejen klíčoví protagonisté epochy jako Adolf Hitler, říšský velitel SS Heinrich Himmler, šéf nacistické bezpečnosti Reinhard Heydrich a jeho nástupce Ernst Kaltenbrunner, Hitlerův dvorní architekt a ministr zbrojní výroby Albert Speer, hlavní vykonavatel vyhlazení evropských Židů Adolf Eichmann nebo veliel osvětimského tábora Rudolf Höss, ale i osoby méně známé jako jsou členové einsatzgruppen Otto Ohlendorf, Paul Blobel, Otto Rasch, Franz Six, vykonávající na místě hrůzné masakry židovské populace, odborník na ukrajinskou problematiku a pozdější západoněmecký ministr Theodor Oberländer, literáti Ernst Jünger, Robert Brasillach, Lucien Rebatet a mnozí další. Neméně významnou roli hrají postavy fiktivní jako je Aueho protektor dr. Mandelbrod, který je ztělesněním německé nacionalistické „völkisch“ ideologie a vulgárního sociálního darwinismu a Aueho švagr Berndt von Üxküll, který zastupuje kastu elitářských, estétských aristokratů pohrdajících vulgaritou nacistického režimu a jeho představitelů, kteří však sami nejsou schopni ani ochotni vytvořit mu reálnou alternativu. Pro tuto šíři záběru byl román kritiky přirovnáván k Tolstého Vojně a míru, ačkoliv autor inspiraci tímto románem vždy zásadně odmítal.

Román Jonathana Littella Laskavé bohyně je impozantní nejenom svým rozsahem, ale množstvím dokumentů, který musel autor prostudovat, než se pustil do samotného psaní. Littell věnoval pět let svého života sběru materiálu pro tuto práci a ani jeho kritikové jako například Claude Lanzmann nezpochybňují jeho erudici v otázkách dějin druhé světové války. Ve své knize zmiňuje přímo britské historiky Allana Bullocka a Hugha Trevora-Ropera stejně jako amerického specialistu na dějiny holocaustu Raula Hilberga. V pasážích věnovaných Židům na Kavkaze cituje příslušné články Encyclopaedie Judaiky. K autenticitě textu se autor snaží přispět hojným užíváním germanismů, především absurdních novotvarů „SS Sprache“, kde se za krkolomnými byrokratickými termíny skrývají nevýslovná hrůza a utrpení. Historikové mohou mít jistě výhrady k autorovým interpretacím některých dějinných událostí a jednání historických osobností, nepodařilo se jim však dosud odhalit žádný závažný faktický omyl nebo hrubou manipulaci s fakty. Aby získal reálnou představu o dějištích svého románu, procestoval Littell Ukrajinu, Kavkaz i Pomořansko. Ani hrůzy války popsané v románu – včetně záliby v detailech a se všemi fyziologickými projevy – se nevymykají autorově osobní zkušenosti, kdy jako humanitární pracovník navštívil Bosnu a Hercegovinu a Kavkaz. Littell se na vlastní oči mohl přesvědčit, jaká utrpení a zkázu dokáže způsobit konflikt, který svým rozsahem a ničivostí není možno s druhou světovou válkou srovnávat.

Celým románem nás provázejí autorovy encyklopedické vědomosti především z dějin literatury, které sice mohou vyvolat údiv odborníků spojený s jejich užitím a interpretací, přesto však vzbuzují svým rozsahem a všestranností zasloužený respekt.

Vracíme se k původní otázce. Proč je nutné znovu psát o holocaustu? Je autorem zvolený postup šťastný? Od událostí druhé světové války nás dělí propast více než šedesáti let. Ve stále kratších intervalech opouštějí tento svět poslední svědkové holocaustu. Brzy se budeme moci spolehnout jen na psaná, filmová či zvuková svědectví protagonistů a na díla historiků pojednávající o tomto fenoménu ze všech možných hledisek.

Práce historika má při působení na čtenářovu či posluchačovu představivost své limity. Musí objektivně a bez patrného zaujetí hodnotit získaná fakta a střízlivě je interpretovat. Emoce v práci profesionálního historika nemají místo. Umělecká díla, na rozdíl od historických knih, si tuto rezervu ukládat nemusejí. Mohou působit na čtenářovy city a útočit na jeho představivost bezprostředně, s mnohem širší škálou vyjadřovacích prostředků. V tom má krásná literatura nespornou výhodu. Leckdy barokní obraznost krvavých scén v Littellově románu má pravděpodobně větší moc oslovit čtenáře svojí barvitostí než historik suchým shrnutím svého bádání. Spisovatel tak může zprostředkovat současnému čtenáři nevýslovné utrpení milionů nevinných lidí autentičtěji, než by to dokázala sebeerudovanější historická práce. Beletristické zpracování může účinněji působit jako protijed na periodicky se opakující pokusy o relativizaci nebo přímo negaci holocaustu jakožto historického fenoménu. Pokud si díky Littellovi čtenáři na celém světě znovu připomenou nelidskost a hrůznou absurditu holocaustu, nepsal autor svou knihu nadarmo.

 

© Tomáš Chrobák
Text vyšel jako doslov ke knize Jonathan Littell: Laskavé bohyně, přel. Michala Marková, Euromedia-Odeon, 2008
na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem autora a nakladatelství Euromedia-Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3884x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce