3x3 Norén Fosse Saalbachová. Antologie skandinávského dramatu 3

3x3 Norén Fosse Saalbachová. Antologie skandinávského dramatu 3

recenze beletrie zahraniční

Jak je trojsvazková antologie současného skandinávského dramatu, již pod názvem 3x3 Norén Fosse Saalbachová vydal Elg, zvláštní coby nakladatelský počin a knihkupecký artikl, tak je z hlediska čtenářského zážitku skvělá: dynamická, různorodá, dobře přeložená.

Devatero severu

3x3 Norén Fosse Saalbachová. Antologie skandinávského dramatu, přeložili Zbyněk Černík, Karolína Stehlíková, Michaela Weberová, Elg, Soběslav 2008

Jak je trojsvazková antologie současného skandinávského dramatu, již pod názvem 3x3 Norén Fosse Saalbachová vydal Elg, zvláštní coby nakladatelský počin a knihkupecký artikl, tak je z hlediska čtenářského zážitku skvělá: dynamická, různorodá, dobře přeložená.

Jistěže Saalbachová, Fosse, Norén i redaktorka mohli tu a tam ještě škrtat, ale nad kterým titulem nás nenapadne něco takového. U dramatického žánru se navíc předpokládá možnost tvůrčího zásahu zvenčí, což komplexitu tichého čtení příznivě umocňuje. V případě dotyčných autorů nutno dodat: mimo jiného. Zásluhou rozličných vyprávěcích nástrah je tu totiž čtenář u vědomí, že čelí textu určenému k předvádění, nucen nasadit nebývalý podíl kognitivní výbavy.

Kupříkladu nestor švédské dramatiky a hrubozrnný provokatér Lars Norén (1944) nám hlavu motá důmyslnými scénickými, či spíše noetickými poznámkami, jaké nemožno plně herecky ztvárnit: „Pomalu vstane. Těžko se pohybuje a chodí – zlomila si pánev, když při pokusu o sebevraždu skočila z pátého patra činžáku v Handenu.“ Tichý čtenář je tak na rozdíl od diváka vyznamenán privilegiem ptačí perspektivy, náhledem do útrob a anamnézy postavy.

Nad hrami básnivého Nora Jona Fosseho (1959), literáta mnoha forem, zas naši nabuzenou představivost maximálně vytěžuje splývání dob a věků, připomínající mytické bezčasí staroseverských zpěvů: Z Mladé Ženy se náhle stane Stará Žena, na virtuálním jevišti jedna a tatáž osoba dvojího jména, jen aby záhy o generaci omládla. Tam, kde nás na časový posun nemá co upozornit, sestupujeme na roveň návštěvníka divadla, tápajíce v nevypověditelném příběhu bez jediného epizodického švu.

Konečně něžná fabulátorka Astrid Saalbachová (1955) z Dánska koření svá pronikavě inteligentní dramata replikami, jež v izolované, amodální podobě – „To není židle!“; „Proč sis nevzala nohy?“ – působí jako nevinný poetický nonsens, jež se však při pokusu o průmět na pomyslnou trojrozměrnou scénu, k němuž nás žánr setrvale ponouká a nutí, promění v dráždivou úlohu z modální logiky.

Zatímco Norén a Fosse jsou, byť každý po svém způsobu, dramatiky v první řadě verbálními, staví Saalbachová spíše na situační zkratce. Zatímco z Norénových a Fosseho textů utkvívají po přečtení především pocity a mohutné psychické komplexy, dílo Saalbachové v nás zanechává výjevy a obrazy žijící vlastním životem. Zatímco Fosse cele a soustředěně těží z nečasových témat jako rodina či společenská izolace, Norénovi a Saalbachové tato témata slouží coby aréna pro výpověď o tom, co časového je v dnešku. V kontextu zastoupených tvoreb však vybrané trojice dramat vykazují homogenitu spíše menší než velkou, pročež je obzvláště vhodné číst antologii po jednotlivých chronologicky uspořádaných svazcích. Pak teprve čtenář v plné míře ocení, jak spolu hry místy komunikují, v čem se navzájem doplňují a jak se konstelace tvůrčích energií u toho kterého autora s časem přeskupuje.

Objemný svazek norénovský zahajují Démoni (1984), čtyři egoistické hlasy dvou patologicky vyprahlých manželských párů, jejichž lascivní falzet předznamenává koprolálii sborové, či spíše kontrapunktické Kliniky (1995). Tam se o vulgární slovo perou pacienti, zaměstnanci a návštěvníci psychiatrické léčebny, důležitý je prudký spád vzájemně se přehlušujících monologů. Nečekané zklidnění pak přichází s trojnásobně pohřební Tichou hudbou (2001), kde na místo manželské hádky nastupuje podobně zrůdná manželská nehádka. Přestože je hra ze všech tří nejspořeji nasycena lokálními a dobovými reáliemi, přiléhá svou střídmostí na současnou švédskou všednost tak těsně, že po osobní zkušenosti s místními poměry paradoxně takřka volá.

Nejnápadnějšími rysy Fosseho her Někdo přijde (1996), Podzimní sen (1999) a Variace na smrt (2002) jsou naopak simplistní jazyk a typizace, jaká by si nezadala se středověkým školským dramatem. Míra obecnosti, hraničící s poplatností čtenářovu sentimentu, se tu průběžně nemění, díky čemuž se do sebe události vlévají dokonce i přes propustné okraje jednotlivých dramat. Ve Variacích na smrt se oplakává úmrtí dospívajícího dítěte, zrozeného z nerozumu kdysi příliš mladého, dnes již odcizeného páru, jehož dvojníci figurují v Podzimním snu a jehož mužská polovička se v Někdo přijde právě sžívá s jednou z milenek, a tak dále. Proměňuje se jen tempo zmiňovaných časových zkratů, jež stoupá od nuly na maximum a nejmocněji účinkuje v kuse prostředním, kde nás nevaruje paratext a kde tudíž v počátku podléháme blaženému otřesu. 

Velice plastický dojem budí výbor z tvorby Astrid Saalbachové. Neviditelné město (1986), Požehnané dítě (1996) i třeskutý Konec světa (2003) však vedle avizovaného důrazu na detailně vykreslenou, absurdní a poněkud fantasmagorickou situaci tíhnou také k dějové gradaci a silné pointě, nevhodno zde tudíž o zápletkách prozrazovat mnoho. Základním společným jmenovatelem je vizionářství, jež naše výlety do nepřívětivých světů autorčiny fantazie předznamenává pachutí pravděpodobnosti. Neboť přelidněný hospic zvíci městečka, globální neplodnost i hromadný regres zapříčiněný genovou manipulací, jak je líčí Saalbachová, se od naší reality liší pouze co do stupně. Ke znatelnějšímu posunu v rámci svazku dochází mezi komorním titulem prvním a o něco rozšafněji obrazivým zbytkem zastoupené produkce. Trudné okolnosti zato vyvažují pokaždé titíž nositelé radosti a vtipu, totiž děti, mladí lidé, zvířata.

Komika všelijakých podob, povětšinou navýsost subtilních a sublimních, hraje v antologii vůbec roli klíčovou, a kdo se nechává slyšet, že Norén, Fosse a Saalbachová zhmotňují svým dramatickým dílem depresi, pochopil z jejich umění jen zlomek. Na depresi není radostného nic, na špičkové literatuře vše.
 

© Anežka Kuzmičová
článek vyšel v literárním obtýdeníku TVAR 15/2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 147 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 2680x

katalogy

Inzerce
Inzerce