Saviano, Roberto: Gomora

Saviano, Roberto
Gomora

ukázka beletrie zahraniční

Když jsem 24. ledna 2005 přijel na místo, ležel na dlaždičkách, mrtvý. Houf karabiníků přecházel nervózně před obchodem, kde došlo k vraždě. Kdovíkolikáté. „Jeden mrtvý denně už je dneska v Neapoli obehraná písnička,“ říká nějaký vynervovaný kluk procházející právě kolem...

Roberto Saviano: Gomora, z italského orig. Gomorra přel. Alice Flemrová, Paseka, Praha-Litomyšl 2008

Když jsem 24. ledna 2005 přijel na místo, ležel na dlaždičkách, mrtvý. Houf karabiníků přecházel nervózně před obchodem, kde došlo k vraždě. Kdovíkolikáté. „Jeden mrtvý denně už je dneska v Neapoli obehraná písnička,“ říká nějaký vynervovaný kluk procházející právě kolem. Zastaví se, smekne před mrtvým, kterého nevidí, a odchází. Když vešli zabijáci do obchodu, už v rukou svírali rukojeti pistolí. Bylo jasné, že nechtějí loupit, ale vraždit, trestat. Attilio se snažil schovat za pultem. Věděl, že je to zbytečné, ale možná tak chtěl dát najevo, že není ozbrojený, že s tím nemá nic společného, že nic neprovedl. Asi pochopil, že ti dva jsou vojáci camorry, z války, kterou chtěli Di Laurové. Vystřelili na něj, vyprázdnili své zásobníky a po „službě“ odešli, někdo tvrdí, že s klidem, jako by si jen koupili mobil, a ne jako když právě zavraždili člověka. Attilio Romanò leží uvnitř. Všude samá krev. Skoro to vypadá, jako by mu všemi těmi otvory po kulkách, které mu provrtaly celé tělo, vytekla duše. Když člověk vidí na zemi takovou spoustu krve, začne se ohmatávat, kontroluje, jestli není raněný, jestli v té krvi není i jeho krev, začne se ho zmocňovat psychotická úzkost, snaží se ujistit, že na těle nemá žádná zranění, že se náhodou, aniž si toho všiml, nezranil. A rozhodně nevěří, že v jednom jediném člověku by mohlo být tolik krve, je si jistý, že on jí má určitě mnohem méně. I když se ujistí, že to není jeho krev, ještě to nestačí: cítí se prázdný, jako kdyby vykrvácel. Připadá si jako nějaká ztělesněná hemoragie, podlamují se mu nohy, jazyk se lepí, cítí, jak se mu ruce rozpouštějí v tom hustém jezeře, chtěl by, aby se mu někdo podíval pod víčka a zkontroloval, jestli není anemický. Chtěl by zastavit nějakého zdravotníka a požádat o transfuzi, chtěl by mít méně sevřený žaludek, aby si mohl dát biftek a dokázal se při tom nepozvracet. Musí zavřít oči, ale nesmí dýchat. Sražená krev, která se vsákla i do omítky v místnosti, je cítit po zrezivělém železe. Musí odejít, vyjít ven, jít na vzduch, dřív než na krev nasypou piliny, protože vzniklá směs páchne tak strašně, že nutkání na zvracení už nejde dál přemáhat.

Opravdu nechápu, proč jsem se znovu rozhodl jet na místo vraždy. Jedním jsem si byl jistý: není důležité mapovat něco, co už skončilo, rekonstruovat strašlivé drama, které se odehrálo. Je zbytečné si prohlížet kroužky nakreslené křídou kolem zbytků nábojnic, které skoro vypadají, jako kdyby tam děti hrály kuličky. Naopak je třeba pochopit, jestli něco zbylo. Tohle se asi vydám hledat. Snažím se pochopit, jestli se nad tím vznáší ještě něco lidského, jestli existuje nějaká cestička, nějaká podzemní chodba vyhloubená červem bytí, která by mohla ústit do nějakého řešení, do nějaké odpovědi dávající skutečný smysl tomu, co se děje.

Když dorazí příbuzní, Attiliovo tělo ještě leží na zemi. Dvě ženy, možná matka s manželkou, nevím. Cestou se k sobě tisknou, kráčejí zavěšené, ramena přilepená k sobě, už jsou jediné, kdo ještě doufá, že se věci nemají tak, jak pochopily a jak moc dobře vědí. Ale jdou zavěšené, jedna podpírá druhou, chvíli předtím, než stanou tváří v tvář tragédii. A právě v těch okamžicích, v krocích manželek a matek jdoucích vstříc setkání s provrtaným tělem, člověk vytuší iracionální, šílenou, hloupou víru v lidskou touhu. Doufají, doufají, doufají a zase doufají, že došlo k omylu, k překroucení informace v policejních tamtamech, že strážmistr karabiníků, který jim vraždu oznámil, někomu špatně rozuměl. Jako kdyby zatvrzelé odmítání něčemu uvěřit mohlo skutečně změnit běh událostí. V té chvíli cévní tlak naděje dosáhne naprostého maxima bez jakéhokoli minima. Ale nedá se nic dělat. Nářek, pláč ukazují, jakou sílu má tíha skutečnosti. Attilio tam leží na zemi. Pracoval v obchodě s telefonními přístroji a přivydělával si v jednom call centru. Se ženou Natalií ještě neměli děti. Ještě na ně nebyl čas, možná ještě neměli dost financí, aby je uživili, a třeba čekali na šanci, aby je mohli vychovávat někde jinde. Dny ubíhaly hodinami a hodinami práce, a když se naskytla ta možnost a k tomu měl nějaké úspory, Attilio považoval za dobrou věc, že se stane spolupodílníkem obchodu, ve kterém našel smrt. Jeho společník je totiž vzdálený příbuzný Parianteho, bosse z Bacoli, jednoho z Di Laurových plukovníků, jednoho z těch, co se postavili proti němu. Attilio o tom neví nebo tomu aspoň nepřikládá velký význam, svému společníkovi důvěřuje, spokojí se s tím, že je to člověk, který se živí prací a hodně se pro to nadře, až moc. Zkrátka v těchhle končinách lidé nerozhodují o svém osudu, práce vypadá jako výsada, něco, čeho je třeba se pevně držet, jakmile toho jednou dosáhnete, skoro jako nějaké štěstí, které vám nečekaně spadlo do klína, příznivý osud, který si vás zvolil, i když vás ta práce odvádí na třináct hodin denně z domova, nechá vám volné jen nedělní odpoledne a tisíc eur měsíčně, co vám jentaktak vystačí na splácení hypotéky. Ať už se naskytla jakákoli práce, je třeba děkovat a neklást zbytečné otázky ani sobě, ani osudu.

Ale někdo vysloví podezření. A tak Attiliovu tělu hrozí, že bude připočteno k tělům vojáků camorry zavražděných v uplynulých měsících. Těla jsou stejná, ale příčiny smrti jsou různé, i když člověk padne ve válce na stejné straně fronty. To klany rozhodují, kdo jsi, jakou roli hraješ ve strategii konfliktu. Role jsou dané nezávisle na vůli jedince. Když na ulici vytáhnou vojska, nelze vymezit nějaký pohyb, vnější vůči jejich strategii, to ona dodávají smysl, motivy, příčiny. V té chvíli byl obchod, kde Attilio pracoval, výrazem ekonomiky svázané se skupinou Španělů, a ta musela být poražena.

Natalia, Nata, jak jí říkal Attilio, je z té tragédie úplně v šoku. Vdala se sotva před čtyřmi měsíci, ale nikdo ji neutěší, na pohřbu není žádný prezident, ministr nebo starosta, aby ji držel za ruku. Snad je to tak lepší, je ušetřena úředního divadýlka. Ale to, co se vznáší nad Attiliovou smrtí, je nespravedlivé podezření. A to podezření je mlčenlivý souhlas, který se uděluje příkazu camorry. Další souhlas s jednáním klanů. Ale kolegové z call centra organizují pro Attilu, jak mu říkali kvůli jeho divoké chuti žít, pochodňové průvody a kráčí tvrdošíjně dál, i když při jejich manifestaci dojde k dalším vraždám a další krev značkuje cestu. Jdou dál, zapalují pochodně, dávají najevo své přesvědčení, očišťují Attiliovo jméno od jakékoli hanby, mažou veškerá podezření. Attila zemřel v práci a s camorrou neměl nic společného.

Ve skutečnosti se po každém útoku vznáší podezření nad všemi. Stroj klanu je až příliš dokonalý. Neexistují chyby. Existuje jenom trest. A tak se důvěra poskytuje klanu, a ne příbuzným, kteří nic nechápou, a ne kolegům z práce, kteří ho znali, a ne životopisu každého jedince. V téhle válce jsou lidé semleti bez jakékoli viny, jsou rozřazeni do rubrik vedlejších účinků nebo pravděpodobných viníků.

Šestadvacetiletého Daria Scherilla, zabitého střelami do obličeje a do hrudníku 26. prosince 2004 při jízdě na motorce, nechali umřít na zemi v tratolišti krve, která mu stihla úplně promáčet košili. Byl to nevinný kluk. Stačilo, že pocházel z Casavatore, vesnice sužované touhle válkou. Nad jeho smrtí se ještě vznášelo mlčení a nepochopení. Žádný epigraf ani cedulka ani vzpomínka. „Když někoho zabije camorra, tak to jeden nikdy neví,“ říká mi stařík, křižující se u místa, kde Dario padl. Krev na zemi je jasně červená. Krev nemá pokaždé stejnou barvu. Ta Dariova je purpurová, vypadá, jako by ještě proudila. Hromady pilin ji sotva stačí vsakovat. Po chvíli nějaké auto využije volného místa a zaparkuje na té krvavé skvrně. A tím to všechno končí. Všechno se přikryje. Zavraždili ho, aby poslali vzkaz jeho vesnici, vzkaz z masa v krvavé obálce. Jako v Bosně, jako v Alžírsku, jako v Somálsku, jako v kterékoli zmatené občanské válce, kdy je obtížné pochopit, na jakou stranu kdo patří, stačí zabít něčího souseda, psa, přítele nebo příbuzného. Pouhá zvěst o příbuzenském vztahu, pouhá podobnost je dostatečnou záminkou, aby se člověk stal terčem. Stačí, když projde nějakou ulicí, aby hned získal identitu z olova. Důležité je nakumulovat co možná nejvíc bolesti, tragédií a hrůzy. S jediným cílem: ukázat neomezenou moc, nepopiratelnou nadvládu, nemožnost postavit se opravdové, skutečné, vládnoucí síle. Až si člověk nakonec zvykne myslet jako ti, jichž by se mohlo dotknout jediné gesto nebo slovo. Být ve střehu, obezřetný, tichý, aby si zachránil život, aby se nedotkl drátů vysokého napětí vendety. Když jsem se odtamtud vzdaloval, když odváželi Attiliovo tělo, začínalo mi to docházet. Začínalo mi docházet, proč neexistuje okamžik, kdy by se na mě matka nedívala s obavami, nechápajíc, proč neodjedu, proč někam neuteču, proč dál žiju v tomhle pekle. Snažil jsem se vzpomenout, kolik jich padlo, bylo zavražděno, zraněno od chvíle, kdy jsem se narodil.

(ukázka ze str. 108-111)

Překlad © Alice Flemrová
Vyšlo v knize Roberto Saviano: Gomora, Paseka, Praha-Litomyšl 2008
Ukázku publikujeme s laskavým svolením překladatelky a nakl. Paseka

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3765x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce