Charčenko, Kseňa

Charčenko, Kseňa

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor se současnou mladou ukrajinskou spisovatelkou Kseňou Charčenko, která nedávno navštívila Prahu.

Místo pro malý zázrak

S mladou ukrajinskou spisovatelkou, autorkou novely Istorija, Kseňou Charčenko, která nedávno navštívila Prahu, jsme se setkali v jedné z pražských kaváren a příjemně si popovídali, mimo jiné také o současné ukrajinské literatuře a literatuře obecně.

- Jak se ti líbí v Praze?
- V Praze se mi líbí. Jsem v tomto městě poprvé, přijde mi, že se skládá z nějakých kousků, dílů skládanky, které pořád nijak nemůžu spojit do jednoho celku. Dnes jsem se například procházela ulicemi a najednou jsem si uvědomila, že už jsem tu s někým byla, asi před dvěma dny, ale dnes jsem najednou nevěděla, jak jsem se měla dostat tam, kam jsem potřebovala… Takový geografický zmatek. Praha je moc pěkná, svérázná a současně se možná podobá jiným středoevropským městům.

- Vyšla ti zatím jediná kniha, novela Istorija, a několik povídek. Mezi jinými také pohádka – ilustrace k obrazu.
- Ano, novela Istorija je mou první vydanou knihou. Byla vydaná v nakladatelství Kalvarija v roce 2006. A pohádka je součástí knihy pro děti Zrosla sobi kvitka (Vyrostla si květina), jež vyšla v nakladatelství Grani-T.

- V době, kdy ses začala profesionálně zabývat literaturou, jsi studovala na univerzitě a také pracovala. Bylo pro tebe těžké spojovat všechny tyto činnosti?
- Studovala jsem na institutu žurnalistiky kyjevské Ševčenkovy univerzity. Poté, co se z fakulty žurnalistiky stal samostatný institut, přemístili ho spolu s institutem mezinárodních vztahů do nové budovy, která se ukázala být pro oba ústavy malá. Takže, studenti „mezinárodní“ chodili na přednášky dopoledne a studenti „novináři“ odpoledne. Vzhledem k tomu, že výuka většinou začínala kolem druhé odpoledne, mohla jsem dopoledne pracovat, a to už od druhého ročníku. Po obědě jsem chodila na přednášky a večer jsem měla volno.

- Takže po vytíženém pracovním dnu jsi šla domů, zavírala ses ve svém pokojíku a pouštěla ses do psaní? Tak nějak si to přinejmenším představuji.
- Svou novelu jsem psala, už když jsem dokončovala čtvrtý ročník (a to už je strašně dávno, jak se mi teď zdá) a v té době jsem si musela najít další práci, abych pomohla rodičům. Vlastně máš pravdu, snažila jsem se zavřít ve svém pokoji – sdílela jsem pokoj se svou sestrou – deset metrů čtverečných – a prostě být sama. Sestru samozřejmě strašně štvalo, že jsem do noci vysedávala u počítače a něco si tam vyťukávala, ale nakonec se s tím k mé velké radosti smířila.
Když jsem začínala s touhle věcí, psala jsem všude: na ulici, v MHD apod. Pak jsem ty větičky rozepisovala, až z toho byly delší fragmenty. Proto je celá novela tak fragmentární. Je složená z několika kapitol, každou kapitolu tvoří několik menších historek.
Mluvil jsi o profesionální literatuře – to samozřejmě nebylo nic profesionálního. Můžeme někoho považovat za profesionálního spisovatele? Jsou to lidé, co skončili nějakou spisovatelskou fakultu a píšící beletrii? Nebo ti, kteří si psaním vydělávají na živobytí? Na Ukrajině si málokdo může dovolit něco takového. Mám teď na mysli materiální aspekt.

- Profesionální spisovatel není úplně nejšťastněji zvolené označení. Asi by se ho hodilo dát do uvozovek…
- Je v tom cítit protimluv. Nedávno zažil Taras Prochasko takovou zajímavou příhodu. Měl přijet do Krakova na literární festival, a tak se s potřebnými doklady vydal na konzulát. Ale tam se ho zeptali: „Co, vy opravdu jedete na literární festival? Jako spisovatel? A můžete to dokázat, že jste spisovatel?“ To samozřejmě Prochasko dokázat nemohl, protože, jak se sám později vyslovil, netahá svoje knihy neustále s sebou, a tak mu odmítli dát vízum. Pak to proběhlo ukrajinskými a polskými médií a vízum mu nakonec udělili.
Když jsem psala svou Istorii, přistupovala jsem k tomu jako k takové obrovské zábavě. Ani teď nechci brát svoje psaní nějak vážně, i když to často vůbec není jednoduché. Před Istorií jsem napsala několik kratších textů. Ale do své novely jsem dala všechno, co jsem v té době věděla.

- Vycházelo ti něco i před Istorii?
- Pár mých kratších próz vyšlo časopisecky a v různých almanaších. Například v časopise Sučasnisť. Ten taky později vydal i novelu Istorija, která získala ocenění jako nejlepší literární debut tohoto časopisu v roce 2005, což ji otevřelo dveře k samostatnému knižnímu vydání.

- Co se dnes děje v ukrajinské literatuře? Mám takový dojem, že během posledních řekněme pěti let se vyvíjí hodně intenzivně, objevují se nová jména, nové časopisy.
- Ano, v poslední době se toho objevuje řádově víc. Autoři, kteří začínali psát před pěti až sedmi lety, už jsou dost známí. Mladí básníci čtou na nejrůznějších festivalech, jako např. Mladá republika poetů (doprovodná akce každoročního knižního veletrhu ve Lvově Fórum vydavatelů – pozn. red.), kde se seznamují, spolu vydávají knihy a organizují čtení. Je jednodušší vydat společný almanach, společnou sbírku. Ale já čtu málo a jen zřídka chodím na různá čtení a literární večírky, sotva o tom mohu mluvit.

- Existuje konkurence mezi ukrajinskými literáty? Z toho, co vyprávíš, vyplývá, že současní mladí básníci a spisovatelé tvoří jednu velkou rodinu, starší pomáhají mladším, apod.
- Nemohu říct, že by tu existovala nějaká drsná konkurence. Všechno je to přirozené: mladí se rádi seznamují se svými staršími, už uznávanými kolegy a z takových seznámení vznikají trvalá přátelství a spolupráce. Nemůžeme samozřejmě všechno zobecňovat – každý takový případ má svůj příběh. A konkurence? Když někdo píše dobře, sotva ho někdo vytlačí z jeho místa, prostě to nejde. Jednou v nějakém rozhovoru herečka Ruslana Pysanka řekla, že když je to její role, pak si je jistá, že nikdo nezahraje tu roli tak jako ona, takže se o svoje místo nemusí obávat.

- Kdo ze současných ukrajinských literátů je ti nejbližší?
- Mám moc rada Tarase Prochaska, Dzvinku a Bohdanu Matijaš, Taňu Maljarčuk, Halju Tkačuk. Když je čtu, často si myslím: á, to je moje. Je to velmi příjemný pocit.

- Možná je to tím, že vaši tvorbu spojují magicko-realistické motivy – lze takto pojmenovat tvůj styl?
- Asi ano. Ve skutečnosti chci psát tak, aby se některé věci, co se zdají být fantastické, magické, prostě neskutečné, nacházely vedle toho, co je všední, a aby to čtenáře příliš neudivovalo. Je to takové místo pro malý zázrak.

- Když jsem četl Istorii, měl jsem dojem, že se jedná o druh autorského mýtu. Snažíš se nabídnout vysvětlení některých základních pojmů?
- Když jsem ten text psala, šlo mi o to, abych povyprávěla o některých pro mě důležitých věcech. Formálním ospravedlněním, takovým alibi pro tyto věci se stala „mýtická“ osnova této knihy – vytvoření umělého světa a především pak zrození hlavní postavy, Hlykery. Je to vlastně takový domácí skřítek, plivník ženského pohlaví. Jsou určité lidové návody, jak se dá takový domácí skřítek vyrobit. Také se říká, že když dítě zemře „nečistou“ smrti, tak se pak za sedm let vrací do svého domova jako skřítek. Hlykeru přivedl na svět její dědeček, umístil ji na půdu a pověřil tu malou, aby psala Příběh její rodiny, aby psala o tom, co se odehrává pod její střechou a mimo domov, o tom, co vidí, slyší, ví.

- Mimochodem, proč zrovna Istorija? Je to ve významu příběhu jako žánru? Nebo ses při psaní snažila nejenom o autorský mýtus, ale i o autorskou historii – dějiny?
- Ne. Když jsem jednomu svému známému řekla, že se tahle věc bude jmenovat Istorija, tak mi bylo řečeno, že blbější název jsem si snad ani nemohla vymyslet. Ne, to je Istorija jako žánr, jako příběh.

- Jak přijala tvou knihu ukrajinská kritika? Sleduješ vůbec kritické ohlasy a recenze svých děl?
- Vydavatelství Kalvarija monitoruje publikace, které se objevují v tištěných a elektronických mediích, následně pak rozesílá svým autorům jakýsi přehled. Lze tedy sledovat kritiku tímto způsobem. Lze jednoduše zadat své jméno do internetového vyhledávače. Byl to zvláštní pocit, když jsem četla první recenze na Istorii, protože některé interpretace a myšlenky pro mě byly překvapením. V zásadě mě kritika přijala pozitivně, ačkoliv se vyskytly také negativní ohlasy. Vždycky vzpomínám, co kdysi někdo řekl polskému básníkovi Janu Twardovskému, a sice, že tvé básně můžou chválit i hanět, a i první i druzí budou mít pravdu.

- Existuje vůbec na Ukrajině literární kritika?
- Na Ukrajině se kritice věnují buď sami spisovatelé nebo novináři. Často to vůbec nelze nazvat odbornou kritikou, ačkoliv ani tady nelze nic zobecňovat. Vlastně nejsem v této otázce příliš kompetentní, já se o kritiku zajímám málo, více důvěřují doporučením od lidí, které znám. Jejich formulace typu „to se mi líbí/nelíbí, protože…“ mají pro mě úplně jinou váhu. Na institutu žurnalistiky například literární kritiku nebo literární teorii přednášejí prvákům. Nevím, nakolik to má smysl, v tomhle věku je člověk ještě příliš mladý a bez odpovídající přípravy, aby to všechno pochopil a našel pro ty složité koncepce a teorie odpovídající uplatnění.

- Také ses jednu dobu zabývala kritikou, nemám pravdu?
- Psala jsem kritiky, ale pak jsem toho nechala. Všechno mi to trvalo moc dlouho: hledání materiálů, pokusy o hlubší analýzy, „škatulkování“ – nemohla jsem si dovolit věnovat tolik času jednomu článku. Možná, že to ani nebylo třeba. Ale mým zlozvykem je všechno komplikovat. Proto jsem se rozhodla jít od toho pryč. Nejsem kritik, není to nic pro mě.

- Co čteš ve svém volném čase? Máš nějaké oblíbené kanonické autory? Znáš třeba nějaké české autory?
- Z Čechů znám Čapka, Hrabala a samozřejmě Kunderu. Teď jsem začala číst anglické romány, před cestou sem jsem právě dočetla Ženy milující od Davida Herberta Lawrence. Moc se mi to líbilo. S hlavními hrdiny se pořád něco děje, o něčem se spolu baví, něco si sdělují, mluví o věcech, které jsou pro ně důležité. Prostě, je to zvláštní, že od napsání této knihy uplynulo sto let a o některých replikách se mi chce říct: to jsou přece moje myšlenky! A tenhle pocit mám rada, když člověk čte a rozumí, že to je jeho autor, že se v jeho textu cítí pohodlně, je to moc příjemný pocit.

- Jakým jazykem čteš nejraději?
- Ukrajinsky, rusky, polsky, anglicky, asi v tomto pořadí. Například Deníky Virginie Wolfové a její román Mezi akty jsem četla v polštině. Lawrence zase rusky. Hemingwaye jsem četla anglicky a ukrajinsky, ale v ukrajinštině se mi to líbilo víc. V originále mi to přišlo sušší, víc strohé.

- A jak to vypadá dnes s překlady do ukrajinštiny? V této oblasti je tradičně velká mezera.
- Překládá se a celkem hodně. Překládá se klasika, současná literatura, pomalu se zaplňují mezery v ukrajinské překladové literatuře. Ačkoliv není příliš rentabilní pořizovat ukrajinské překlady, když tu už existují překlady ruské, ale je to nutné. Nedávno například vyšly ukrajinské překlady Klubu rváčů od Chucka Palahniuka a Bukowského Poštovní úřad, to vše je dílem Illji Strongovského, mladého básníka a překladatele. Překládá se dokonce z ruštiny. Saško Bojčenko například přeložil Hodného Stalina od Viktora Jerofejeva. Na prezentaci knížky se Bojčenka zeptali, proč překládá z ruštiny a jestli je to vůbec potřeba, když uvážíme, že většina Ukrajinců může číst rusky. Bojčenko na to řekl něco v tom smyslu, že před sto lety se stejně ptali Ivana Franka, proč prý překládá do ukrajinštiny z polštiny, když ji všichni Ukrajinci ovládají. A co tu máme dnes? Kolik lidí dnes umí číst polsky?

- No, to je samozřejmě silný argument.
- Ano, silný a docela vtipný. Je třeba překládat, je tu ještě hodně práce. Dobře se mi to mluví, ale já jsem strašně líná.

© Alexej Sevruk

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2439x

Inzerce
Inzerce