Lovas, Ildikó: Španělská nevěsta

Lovas, Ildikó
Španělská nevěsta

ukázka beletrie zahraniční

Počátkem ledna, když můj muž na několik dní zmizel, zahřívala Veruna Olušce plenky mezi stehny. Jak jsem ji tak pozorovala, začala jsem věřit tomu, že být matkou může být i příjemné, a rozhodla jsem se, že přestanu kojit. Nechala jsem si obvázat prsa, jak mi Veruna poradila, ona to znala od své matky, lopotily jsme se s tím a mrzly ve studených pokojích, ale přesto to byl blahý pocit, že se mi už půl dne nenalévala prsa...

Ildikó Lovas: Španělská nevěsta. Z originálu A spanyol menyasszony (Kalligram, 2007, 304 stran) přeložila Kateřina Horváthová

Španělská nevěsta

Sedmnáctá kapitola
V níž se dozvíme více o zeleném hedvábném šálu.

Počátkem ledna, když můj muž na několik dní zmizel, zahřívala Veruna Olušce plenky mezi stehny. Jak jsem ji tak pozorovala, začala jsem věřit tomu, že být matkou může být i příjemné, a rozhodla jsem se, že přestanu kojit. Nechala jsem si obvázat prsa, jak mi Veruna poradila, ona to znala od své matky, lopotily jsme se s tím a mrzly ve studených pokojích, ale přesto to byl blahý pocit, že se mi už půl dne nenalévala prsa, mléko mi z nich nestékalo na kombiné, ani neprosakovalo puntíkovanou halenou, bylo to, jako by ze mě spadla všechna tíha.

Veruna mi na prsa nejdřív přiložila zelný list pomazaný vepřovým sádlem, pak je pevně stáhla plenkou a do rána jsem mléko ztratila, když jsem vylezla zpod peřiny, nevěřila jsem svým očím, moje prsa pod noční košilí vypadaly zase jako citronky. Dala jsem se do tance na studené podlaze, před okny s ledovými květy, a na pár vteřin jsem zapomněla na řádky v manželově deníku, na jeho výstřiky, které jsem, dokud jsem kojila, měla stále před očima, když Oluška najednou kvůli něčemu odtrhla hlavu od prsu, mléko mi z bradavek jen stříkalo, stejně jako můj muž, největší génius na celém světě, který mě ujišťoval, že nemám proč žárlit. Vždyť přece není nic, co by už neprovedl. Se všemi ženami už spal nebo se na to alespoň chystá. Můj geniální manžel stříkal stejně jako moje prsa. Já tohle nechtěla! Nejradši bych byla, kdyby to děcko, na které jsme sotva víc než před dvěma lety tak dychtivě čekali, zemřelo hlady. Jednou byla strašná bouřka, můj muž dokonce ty blesky, které kolem nás sršely, nakreslil, já jsem se strašlivě bála, fňukala, sténala a lekala se, a ráno jsem to dostala, přitom jsme tolik doufali, že je na cestě malý Josífek, jak jsme mu tenkrát říkali, když se tak dlouho nedostavovala červená královna.

Ale dítě hlady nezemřelo, a nejen proto, že ho Veruna krmila sousty, která mu předtím sama rozžvýkala, ale i proto, že už odpoledne se mi začala prsa znovu nalévat a brzy na to přišla první kapka, pak druhá a za chvíli jsem měla promáčené šaty, zrovna ten fialový župan, jejž můj manžel, který pár hodin předtím ještě šukal bůhvíkoho, zezadu roztrhl, protože zbožňoval pohled na můj bílý zadek mezi fialovými záhyby, když do mě vnikal. Veruna málem omdlela – nic takového dosud neslyšela a hned poslala Anežku do vsi, aby se optala, jestli se už někdy stalo, že by kojící matka, které dali na prsa zelný list s vepřovým sádlem, neztratila mléko, a věru, že o ničem takovém nikdo nikdy neslyšel. Tehdy jsem si prvně říkala, že mám asi s tímhle tvorem, kterého jsem přivedla na svět, něco společného. Že to mělo nějaký smysl. Ovšem o pár dní později, když se manžel vrátil domů a objevil se i ten zelený šál, který mi přinesl ještě z fronty, bych se těm rozněžněným myšlenkám, které mě napadaly v souvislosti s jeho dítětem, bývala pěkně vysmála, kdybych nebyla celá zkoprnělá.

Muž přišel domů a poručil mi, ať jdu i s děckem do salonu, jak říkal pokoji, který jsme tenkrát ještě užívali společně. Byl tam i klavír. Od listopadu jsme pokoj nepoužívali, protože byl moc velký na to, aby se dal vytopit. Muž se přece nemůže starat o věci kolem domu a Veruna s Anežkou by nedokázaly naštípat tolik dříví, aby to stačilo kromě pokojů i na ordinaci a kuchyň. A tak jsme salon nepoužívali. Když se manžel zničehonic zjevil v domě, uhlazoval si knír a černým kloboukem se plácal po vyhublých stehnech, v očích mu blýskalo a ohryzek mu jezdil nahoru a dolů – byl to úchvatný pohled, celá jsem z toho zmalátněla, i přesto, že jsem se na něj zlobila a nesnášela jsem ho za to, že mě nechal docela samotnou ve vesnici, kde s nikým nemůžu prohodit ani slovo, s osmitýdenním kojencem, jenž asi není zcela v pořádku, když neuplyne ani hodina, aniž by neplakal –, a poručil mi, ať jdeme do salonu.

Vešli jsme do pokoje, užívaného tenkrát ještě společně, – v tak chladném pokoji jsem nikdy nebyla, kouty byly obestřené jinovatkou a v šeru místnosti svítily pouze hnědé oči dítěte, to jediné, co tam dýchalo teplem. Jak zvláštní – právě v těch očích jsem našla to, co už jsem vůbec nehledala, upřela jsem pohled na manžela, jehož hnědé oči sice také jiskřily, ovšem ne teplem, a v tu chvíli jsem si všimla, že i když měl stehna na kost vyzáblá, ramena měl pořád široká a silná. Schopná i drsných pohybů. Vzala jsem do ruky zelený šál, ten velký, měkký, krásně nařasený šál, a děcko jsem jím přikryla a zavinula je do něj, jak jen jsem uměla, nebylo to snadné, třásla jsem se zimou. V tu chvíli manžel vyšel ven a zavřel mě vevnitř. „Tady si můžeš přijímat, koho budeš chtít,“ řekl namísto pozdravu a práskl za sebou vchodovými dveřmi. Stála jsem tam, špičatá prsa se mi rýsovala pod šaty, jaká tam byla zima, dítě jsem strčila pod duchnu, plakalo, křičelo, ale netroufla jsem si začít ho v té zimě přebalovat.

Nemyslela jsem si, že se manžel vrátí, alespoň jsem ho nečekala tak brzy. Právě jsem se pod dekou i s děckem začínala zahřívat, jako by nás spojovalo teplo sálající z jeho hnědých očích, ten nevědomý, hluboký pohled prostý všech vzpomínek a bolestí, radostí i nadějí, už neplakalo, jako by se u něho místo otrávených buněk od otce objevily opravdové buňky dítěte, zvídavého, soucítícího miminka, které se choulí k matce, tulí se k ní, splývá s ní jako v opravdovém životě, a na pár minut jsem se jí doopravdy stala, díky tomu děcku, které vedle mě mlčelo, jsem se v ní proměnila: totiž v matku. Byl to zajímavý zážitek takhle ve studeném pokoji, mezi stěnami pokrytými jinovatkou, v teple našich dechů. Bylo to, jako bychom žili. Zničehonic mi blesklo hlavou, že jistě jsou takové životy, třebaže to byl pocit nemyslitelný, sladký a lepkavý, pocit, z kterého se vám dělá nanic, nechutný, avšak především: nepředstavitelný. Klidný. Krásný. Jako si popíjet malinovou šťávu pod lampiony. Jenom se dívat. Nedotýkat se, neolizovat, nechytat do dlaní. Takové to bylo.

Spisovatelka Ildikó Lovas bude vedle Virág Erdős a Pétera Kántora hostem letošního festivalu Den poezie. Setkání se spisovateli se uskuteční v rámci společného rumunsko-maďarsko-českého čtení 12. listopadu od 19 hodin v Rumunském kulturním institutu.

Překlad © Kateřina Horváthová
 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2400x

Inzerce
Inzerce