Boyer d’Argens, Choderlos de Laclos, Vivant Denon: Vášeň a rozum

Boyer d’Argens, Choderlos de Laclos, Vivant Denon
Vášeň a rozum

recenze beletrie zahraniční

Extrémy se pamatují nejlépe, proto bývá libertinství nejčastěji spojováno s osobou markýze de Sade, jenž je však tím posledním stupněm libertinského „art de vivre“ v literatuře. Vášeň a rozum představuje libertinskou dobu i kulturu v její rozmanitosti...

Duch libertinství aneb o vzájemném doplňování myšlenek a erotiky
Boyer d’Argens, Choderlos de Laclos, Vivant Denon: Vášeň a rozum (Láska v době libertinů), přeložili Miroslav Petříček, Martin Pokorný, Prostor, 2008, 248 stran.

Lásku v době libertinů hned ve třech různých podobách představuje kniha Vášeň a rozum, která právě vyšla v nakladatelství Prostor. Extrémy se pamatují nejlépe, proto bývá libertinství nejčastěji spojováno s osobou markýze de Sade, jenž je však tím posledním stupněm libertinského „art de vivre“ v literatuře. Vášeň a rozum představuje libertinskou dobu i kulturu v její rozmanitosti: stejně jako odvážný román Tereza filozof čili pamětní spis k příběhu otce Dirraga a slečny Eradice sem patří i učené pojednání Choderlose de Laclose O ženách a jejich výchově a lehká rokoková novela Není zítřku barona Vivanta Denona, které tvoří tento výbor. Atmosféru, v níž libertinská díla vznikala, nám přibližuje bohatý a čtivý doslov Miroslava Petříčka.

Jedná se o 18. století ve Francii, kde je osvícenství v plném proudu a blíží se revoluce. Slovo „libertin“ existovalo už mnohem dříve, nevzniklo totiž jako pojmenování člověka zpustlých mravů. V původním významu byl důraz kladen na svobodné myšlení, zprvu spojované s herezí a ateismem, pojem se posléze oprostil od náboženského kontextu a označoval jakékoliv volnomyšlenkáře, tedy i předchůdce osvícenských myslitelů. Když dojde po smrti Ludvíka XIV. k určitému uvolnění mravů, stane se téměř synonymem nevázanosti a zhýralosti, přestože libertinství se projevilo více v umění než ve skutečnosti. Literatura tohoto období je nesmírně různorodá, což výborně dokazují vybrané texty. Významným spojujícím prvkem je žena, kolem níž se vznáší příslib rozkoše. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak obraz Honoré Fragonarda použitý na obálce knihy.

  

Román Tereza filozof (1748), jenž kvůli cenzuře vyšel anonymně a ilegálně, byl ve své době jedním z nejpronásledovanějších děl. Jeho autorství bývá připisováno Boyerovi d’Argens, na seznamu potenciálních autorů se však objevil i Denis Diderot. Tento smělý text je často považován za pornografický román, přestože jeho druhý rozměr udává již sám název. S erotickými pasážemi se zde střídají (ba i prolínají) opovážlivé úvahy postav o morálce, náboženství a metafyzice.

Mladá žena Tereza v románu líčí svůj život, protože se osvíceně rozhodla sdělit své zkušenosti ostatním, tedy dát příklad a poučit. Vedle poselství myšlenkového se zde objevují i praktické rady (např. jak zabránit početí). Velký prostor je věnován morálce představitelů církve. Spisovatel se inspiroval dobovou událostí (dokonce názvy postav jsou pouhými anagramy): celou Francii zaujal příběh Catherine Cadière (Eradice) a jezuity J.-B. Girarda (Dirrag), obviněného ze zneužití této dívky, již jako zpovědník prohlédl poté, co se jí na boku objevila krvavá rána…

Kapitoly tohoto filozoficko-erotického díla odpovídají jednotlivým „lekcím“ (ať teoretickým, či praktickým) Tereziny výchovy. Sexualita ji provází od útlého dětství; pobyt v klášteře měl její sklony potlačit, avšak dívka chřadne a vrací se domů „nevyléčená“. Svěří se duchovní péči otce Dirraga, naváže přátelství se slečnou Eradice a stane se nadšeným svědkem dívčina zneužití. Nenechá si ujít ani hrátky jisté paní C*** a abbého T***, stejně tak ji poznamenají abbého rady i výklady na témata jako příroda a náboženství. Její matka však záhy zemře a Terezy se ujímá sousedka Bois-Laurierová. Zde začíná druhá část, kde tato kurtizána vypráví svůj příběh, aby dívku (a nejen ji) poučila. Otevřeně všem odhaluje vztahy ve zkažené společnosti i prapodivné choutky svých zákazníků. Následné setkání s jistým hrabětem nejenže poskytne Tereze další příležitost filozofovat, tentokrát o radosti, štěstí, sebelásce, duchu…, znamená pro ni i začátek nového života.

Autor pojal ženskou postavu v naprostém rozporu s konvencemi: nechce se stát manželkou ani matkou, do popředí dává smyslnost a ukazuje, že žena může poznat rozkoš i bez přičinění muže. Filozofie umožní hlavní hrdince ospravedlnit své jednání a zbavit se předsudků ohledně slasti: jestliže Bůh stvořil člověka jako bytost mající vášně, pak tyto vášně nemohou být špatné a není důvod je zavrhovat. Tereza ujišťuje čtenáře, že „všechno je Božím dílem“ a nemusíme se stydět, protože jen plníme jeho záměry. A odvážně dodává: „Proč bych se měla bát, že se znelíbím Bohu i lidem, vyslovím-li nahlas pravdy, které osvětlují, aniž škodí?“

 

Choderlos de Laclos, autor oblíbeného libertinského románu Nebezpečné známosti, se mimo jiné zabýval otázkou vztahu ženy a společnosti. V roce 1783 vyzvala akademie v Châlons-sur-Marne občany, aby odpověděli na otázku „Jaké by byly nejlepší prostředky ke zdokonalení výchovy žen?“ a Laclos se rozhodl soutěžit. Myšlenky, které formuloval pro svou řeč (již však nepronesl), přebírá a rozvádí v eseji O ženách a jejich výchově. Nakonec žádný pedagogický program nevytvořil, místo toho podal lichotivý obraz přirozené ženy.

O ženách a jejich výchově přináší kritiku dobových mravů, které nejsou v souladu s instinkty a přirozeným chováním žen. Laclos se snaží načrtnout portrét ženy samostatně žijící vprostřed přírody, nesvázané pravidly jakéhokoliv společenství. Analyzuje její život od narození po stáří, srovnává ji se ženou „moderní“ a zdůrazňuje negativní vliv společnosti. Polemizuje s Voltairem a Bouffonem, přejímá některé myšlenky Rousseauovy a přichází s názorem, že společenské zvyklosti ženu znetvoří. Přirozená žena je svobodná, silná a šťastná, nic jí nebrání plně uplatnit své schopnosti. Leč ve společnosti jsou ženy vychovávány pro muže – aby se jim líbily, zbožňovaly je, utěšovaly a ošetřovaly, staraly se o děti a domácnost… Výchova má vést k určitému společenskému užitku, ale jelikož určením žen je být manželkami, nemůžou společenský život ovlivňovat. Ženy ve společnosti jsou otrokyněmi, a kde je otroctví, nemůže být výchova. Ženy ve společnosti nelze podrobit výchově, tudíž nelze výchovu žen zlepšit.

Tento názor přináší vysvětlení, proč jsou hrdinky Nebezpečných známostí oběťmi společenského systému – jsou jeho otrokyněmi. Cecilie byla pro mondénní život připravována v klášteře, ale o životě neví vůbec nic a proto si počíná velmi neobratně, navíc jí není dovoleno prožít lásku ani vybrat si manžela; prezidentová de Tourvel je svázána okovy ctnosti a sňatek jí znemožňuje svobodu vlastních citů; markýza de Merteuil se proti otroctví uvrženému na ženy vzbouří, chová se svobodně jako muž a tím se odsoudí k záhubě, protože se mužům (i celé společnosti) stane nebezpečnou.

Vzhledem k tomu, že v dané době připadá Laclosovi situace žen neřešitelná, zabývá se jimi ve spojitosti s rozkoší. „Protože na ně naléhalo větší neštěstí než na muže, musely začít přemýšlet dříve než oni“ – tak se postupně naučily podněcovat mužskou představivost, budit v mužích vášně, podmaňovat si je rozkoší. Nedošlo k plné emancipaci, krása a láska se však staly zbraněmi. Laclos se tedy snaží dát ženám návod, jak se mužům zalíbit. Správná „výchova“ těla přirozeným způsobem učiní ženu krásnější. Jeho názor, že umění má jen napomoci a ne zcela nahradit přirozenost, zůstává aktuální.

 

V novele Není zítřku (1777, do knihy je zařazena přepracovaná verze z roku 1812) vypravuje Vivant Denon o prvních milostných dobrodružstvích mladého naivního muže, jenž nestačil proniknout do tajů praktik aristokratické společnosti, chová se přirozeně, všemu se podivuje. Pro svou bezelstnost a upřímnost je terčem manipulace své milenky i paní de T…, jejíž chvilkový vrtoch mu poslouží jako iniciace, která mu umožní tento svět pochopit a stát se jeho součástí.

Příběh je velmi prostý: paní de T… spatří mladíka v opeře, jak čeká na svou milenku, přiměje ho, aby ji doprovodil na manželův zámek, stráví spolu noc. Ráno přijede její skutečný milenec, manžel ho uvítá... Ačkoliv paní de T… důmyslně oklamala ostatní, jsou všichni nadmíru spokojeni. Verze z roku 1812 je velmi implicitní, děj se odehrává v rovině náznaků. Je na představivosti čtenáře, aby si domyslel, zda zůstalo pouze u slov, nebo zda došlo i k činům, zastřeným konverzací a úvahami.

Toto mistrovské dílo o strategii lásky a manipulace věnuje velkou pozornost detailu, zejména prostředí rozněcujícímu touhu – za těchto okolností je těžké odolat; vše je čistá náhoda (ve skutečnosti velmi dobře vypočítaná). Tímto způsobem se může muž ospravedlnit ze svého jednání a tuto zkušenost si odnáší do života. Ačkoliv pochopil libertinský kód a uvědomil si zkaženost poměrů, nebrání mu to se k tomuto způsobu života přidat.

Libertinská literatura je v první řadě apologií smyslů, ne citů: milenci se nezamilují, pokračují v debatách o lásce i morálce, dochází zde k naprostému odloučení slasti, lásky a veškerých závazků. Libertinská láska je chvilkovou záležitostí. Vivant Denon dokázal zachytit psychologii okamžitosti a bezprostřednosti, což ostatně naznačuje titul díla. Jak vysvětluje M. Petříček v doslovu: „Neznamená to, že žijeme bez budoucnosti, nýbrž to, že za intenzitu platíme pomíjivostí: jediné, co skutečně máme, je přítomný okamžik.“

 

Láska v době libertinů, to je vášeň a rozum. Autoři se přibližují osvícencům tím, že hledáním svobody zpochybňují víru a společenské konvence, avšak ve spojitosti se smyslností a s rozkoší. Předchozí „puritánská“ století zapovídala tělesná potěšení, nyní je slast rehabilitována ve jménu epikurejského carpe diem a víry v pozemské štěstí. Hrdina-aristokrat, který by dříve trávil život válčením a teď se zabývá výboji sexuálními, své chování umí racionálně odůvodnit a nejednou mu jako omluva pro jeho excesy poslouží fatalita nebo Bůh.

Libertinská literatura má pobavit, šířit myšlenky a inspirovat. Dle nepsaného protokolu autentičnosti jsou příběhy i jména postav, často mající svůj předobraz ve skutečnosti, šifrou. Text se tak zdá být pravdivý, zůstává slušný vůči daným osobám a čtenář se baví rozluštěním záhady (kdo je paní de T…?). Dokonce si může místo hvězdiček či tří teček dosadit kohokoli jiného, tedy i sebe. Pravdivost musí být vyjádřena jak esteticky, tak filozoficky. Umně skloubená rozumovost a smyslovost spolu s literárními prostředky tvoří jedinečná díla, na která můžeme pohlížet několika pohledy.

 

Z francouzského originálu Pierre Choderlos de Laclos, Des femmes et de leur éducation, publikovaného v Œuvres complètes de Choderlos de Laclos, ed. Maurice Allem, Bibliothèque de la Pléiade, Paříž 1951, přeložil Martin Pokorný, a z francouzských originálů Boyer d’Argens, Thérèse philosophe ou Mémoires pour servir à l’histoire du père Dirrag et de mademoiselle Éradice a Vivant Denon, Point de lendemain publikovaných v knize Raymond Trousson (ed.), Romans libertins du XVIIIe siècle, Paříž 1993, přeložil Miroslav Petříček. V českém překladu rovněž vyšla první verze novely Není zítřku (Point de lendemain; P, Praha, Odeon 1968/69; in: Třicet podob lásky, Praha, Lidové nakladatelství 1975, přeložila Dagmar Steinová).

© Petra Hrušovská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 91 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

59%čtenáři

zhlédnuto 3085x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce