Ondřej Horák: Čeští čtenáři příliš neznají letošního laureáta Jean-Marie Gustava Le Clézia. Můžete o něm říci pár vět? Proč by je měl zajímat?
Dominique Viart: Le Clézio je autorem velmi bohatého a různorodého díla. V 60. letech začal Zápisem o katastrofě, který byl blízko „novému románu“. Jde o velmi formalistní dílo, jehož hlavní postava je značně depresivní. Potom se jeho dílo otevřelo světu, zahrnulo do sebe všemožné kultury. Psal o svém původu, o ostrovu Mauritius a také hodně o Mexiku, o jiných civilizacích, které jsou mnohem méně racionální, než je ta francouzská. Jeho psaní je velice lyrické, má velkou důvěru v jazyk, je tedy hodně poetický.

Ondřej Horák: Nemohu se také nezeptat na rozpoutanou kauzu Milana Kundery a také na to, jak obohatil francouzskou literaturu?
Dominique Viart: Pokud jde o tu kauzu, je těžké něco říkat, protože neznám celou historii, jinak mi to asi připomíná aféru Güntera Grasse... My ve Francii jsme zas měli případ Maurice Blanchota, který býval hodně blízko extrémní pravici, fašismu a jenž se pak proměnil ve velkého obhájce židovské kultury. Nevím, zda je Kundera vinen, či nevinen, ale je také vidět, jakým vývojem pak prošel, jak se změnilo jeho myšlení... A co se týče jeho obohacení francouzské literatury, přinesl zejména směs racionality a iracionálního, humoru a vážnosti, fikce a historie.

Ondřej Horák: Napsali jste knihu Současná francouzská literatura. Dá se nějak krátce charakterizovat?
Dominique Viart: Tu knihu jsme napsali proto, že francouzská literatura se zhruba v letech 1969-1982 výrazně proměnila. Předtím byla literatura velmi formální, uzavřená sama do sebe, a od 80. let se zase začala zajímat o věci okolo sebe, jako by se znovu zmocnila světa, začala se zajímat o člověka, společnost i dějiny. To však neznamená, že by se literatura vracela, naopak všechny trendy promísila, a tak našla nové formy. I co se týče angažovanosti, zůstává kritická, avšak nenavazuje na angažovanost tak, jak ji známe u Sartra.

Ondřej Horák: Ve vaší knize se ale objevuje i otázka, jak psát po Proustovi, Kafkovi, Faulknerovi a Beckettovi. Jaká je vaše odpověď?
Dominique Viart: Odpovědí je právě popis toho, jak autoři ty cesty hledají. Často se také tvrdí, že po „novém románu“ už žádná francouzská literatura není. My ukazujeme, že to je omyl.

Ondřej Horák: Jak francouzskou literaturu ovlivňuje ta frankofonní?
Dominique Viart: Je velice významná, protože francouzskou literaturu zvnějšku vyživuje. Jde především o jazyk, o rytmus, o jinou slovní zásobu, která přichází z Quebecu či Antil, a francouzští autoři se to často snaží napodobovat. A dalo by se říci, že stejně jako francouzská literatura přijala tu frankofonní, přijala také pařížská literatura tu, jež vzniká v provinciích.

Ondřej Horák: V knize používáte termín „povolná literatura“. Je to jen úkaz současné produkce?
Dominique Viart: „Povolná“ literatura zahrnuje knihy řemeslně dobře napsané, často od akademiků, jde ale o knihy, které mohou vznikat kdykoliv a kdekoliv. Vedle toho stojí literatura „souznící“, jež chce vyvolat hodně hluku, skandál, vzniká podle témat, která jsou v módě: sex, násilí, drogy... Nejsou přitom nijak originální. A pak je tu ještě třetí součást literární tvorby, ta „nepovolná“, „nesouznící“, jež by se dala krátce charakterizovat tak, že člověk, který takovou knihu přečte, není stejný, jako byl předtím. To je případ Le Cléziových knih.

Ondřej Horák: Proměňuje se nějak poměr těchto přístupů?
Dominique Viart: Mezi „povolnou“ a „nesouznící“ je pořád stejný. V 19. století bylo plno akademických autorů, jejichž jméno je dnes zapomenuto, zatímco Flaubert a Baudelaire jsou stále tady. Souznící literatura je však zde teprve od 20. století, protože závisí na masových médiích.

Ondřej Horák: Je tedy souvislé sledování a kritické hodnocení současné literatury vůbec přiměřené? Nemůže se recenzent dostat do pozice hlupáka, který nad různými sezonními hity přemoudřele opakuje, že nejde o kvalitní literaturu?
Dominique Viart: To je důvod, proč se dlouho nikdo z francouzských profesorů nechtěl do analýzy současné literatury ponořit. Říkali, že je třeba počkat, až to čas protřídí. Já si naopak myslím, že když kritika jednou vytvořila nástroje, jež mohou fungovat na Flaubertovi či Kafkovi a Rabelaisovi, tak se stejné nástroje dají použít i na současnou literaturu. Problémem je dnes taky samotný status recenzentů, ani tak ne pro ně samotné, ale v důsledku médií, pro něž pracují. Dříve se autoři objevovali, dnes se spíše sází už na ty známé a jejich postavení se jen potvrzuje.

Ondřej Horák: V knize se píše také o dnešním literárním vnímání první a druhé světové války. Dá se to nějak porovnat?
Dominique Viart: Dříve si spisovatel vymyslel románovou postavu a tu konfrontoval se skutečnými historickými událostmi, chronologicky popisoval její příběh. Dnes se ale román o historii píše z hlediska současnosti, tedy nejde o román historický, nýbrž spíše archeologický. Pokud pak jde o první světovou válku, dnešní spisovatelé se nezajímají o celkové vylíčení tohoto konfliktu, ale spíše o dříve skryté detaily z hlediska celku války - třeba popravy pacifistů. A co se týče druhé světové války, zájem o ni se vrátil po roce 1990, kdy teprve ve Francii začaly procesy s nacisty, a opět šlo o odhalení různých temných součástí. Za de Gaulla totiž obecný diskurz předstíral, že všichni Francouzi bojovali proti fašismu.

Ondřej Horák: Také hovoříte o tom, že román o Osvětimi buď není román, nebo není o Osvětimi.
Dominique Viart: Dnes totiž píše generace, která už válku nezažila, ta však zasáhla jejich rodiče či prarodiče. A tak si kladou otázku, jak o holokaustu psát. Svědectví psát nemohou a román jim připadá jako jakási zrada. Výsledkem jsou tři druhy přístupů. Prvnímu říkám rodové vyprávění, které si klade otázku, co bylo šoa, jde tedy opět o archeologický způsob, to je třeba případ již zesnulého Georgese Pereca. Pak jsou fikce napsané s velkou úctou podle vzoru knih Prima Leviho či Elieho Wiesela. A třetí forma je alegorická, kde se utváří uzavřený a lokálně a časově nespecifikovaný svět táborů. Sem patří postapokalyptický Antoine Volodine.

Ondřej Horák: V souvislosti s dnešní literaturou se zmiňujete rovněž o opadnutí zdrženlivosti a denících, jež od začátku kalkulují s publikováním. Vyplývá z toho také absence tajemství v současných dílech?
Dominique Viart: Jistě, to ale vidíte i v blozích na internetu či v tom, že lidé dávají na internet své fotky v choulostivých situacích. Jde o exhibici a zároveň o snahu zanechat stopu. Což ale existuje ale i v nejnáročnější literatuře. Je však rozdíl mezi exhibicionistickou komercí a literaturou, v níž spisovatel prostřednictvím textu analyzuje svůj psychický stav.

Ondřej Horák: A neznamená současné psaní o válkách a předcích také to, že autor o sobě nechce mluvit, nebo dokonce že nemá co říci?
Dominique Viart: Myslím, že je to přesně naopak. Psychoanalýza totiž nevede k autobiografičnosti. Psychoanalýza nám totiž říká, že nás ovládá naše podvědomí, k vědomí nemáme žádný přístup, takže nemůžeme mluvit o našem nitru jasnozřivým způsobem. Ale naše podvědomí je tvořeno tím, co jsme zdědili, předky, vzory a tím, co jsme zažili v dětství. Současná literatura tedy přišla s novým způsobem, který nahrazuje niternost historií.

Ondřej Horák: Vaše kniha pojednává taktéž o konci velkého spisovatele. Co tím máte na mysli?
Dominique Viart: Ten byl vytvořen v 18. a 19. století v souvislosti s osvícenci a poté s mistry myšlenky, jako byl třeba Zola, až po Sartra či Aragona. Kdežto dnes už nikdo velkým myšlenkám a velkým slovům nevěří. Lyotard říká, že už nikdo nevěří velkým příběhům vysvětlujícím svět. Proto je dnešní spisovatel jen jedním z davu a literatura nepřináší odpovědi, nýbrž klade otázky. A také se literární svět v důsledku rozhlasu, televize a internetu scvrkl.