Každé nakladatelství má určitá témata, která preferuje a ke kterým se také rádo vrací. Platí to zřejmě i pro pražský Triton, který roku 2005 vydal knihu Vagina. V jejím úvodu se líčí magická moc, která byla ženským genitáliím v mnoha kulturách přisuzována: jejich odhalení mohlo vyhánět ďábly, zastrašit šelmu i nepřátelské bojovníky.

Velmi podobně začíná také další nedávno vydaná publikace Věci viděné, neviděné a obscénní. Jak se díváme z téhož nakladatelství. O vagíně se zde mluví jako o ústředním mužském vizuálním tabu, obklopeném posvátnou úctou, fascinací, obdivem i morbidní přitažlivostí. Autora, jímž je americký spisovatel a lékař Frank González-Crussi, ovšem v této knize zajímá především pohled, dívání se, a všechny další příbuzné činnosti: zírání, špehování, veřejná podívaná, či vhled zlepšený nástroji jako mikroskop, rentgen nebo fotografie. Vzhledem ke své profesi lékaře podle mne autor při líčení detailů pitev postupuje na můj vkus až příliš podrobně. Projevuje naopak ostentativní nezájem o filozofické úvahy na téma vidění, a sám na jednom místě přiznává, že „tyhle esoterické byzantské interpretace“ jsou „nad jeho chápání“. I tak se ale pohybuje v dosti širokém interdisciplinárním poli: jako ilustrace mu často slouží krásná literatura - třeba na Mannův Kouzelný vrch odkazuje v souvislosti s rentegenovým snímkem, který v románu vystupuje jako „pohled do vlastního hrobu“ i jako „vnitřní portrét“ darovaný na důkaz lásky. Četné odkazy na mytologii, ve kterých je pronikavost až ničivost pohledu mnoha postav srovnatelná snad jen s bystrým pohledem našeho dobře známého Bystrozrakého, jsou vyvažovány pasážemi o etologii. Čtenáři se přitom dostane i varování, že „děsivý útok gorilího samce“ lze odvrátit jedině tím, že se „ohržený subjekt přitiskne k zemi“ a úzkostlivě se bude snažit nedívat se rozzuřenému samci do očí. Velmi poutavě působí autorovy pasáže líčící, kolika zrakům byly dříve vystaveny i ty nejvšednější úkony královského páru, nebo jeho popis institutu „soudního řízení stykem“, kdy se pohlavní akt manželů uskutečňoval před svědky – tato praxe prý byla zrušena až roku 1677. Při tak velkém rozpětí je ovšem možné autorovi vytknout, co všechno vynechal či nepostihl dostatečně komplexně: mnoho stran například věnuje tématice lidského pohledu do zrcadla a rozepisuje se také o ikonologických významech zrcadla ve výtvarném umění: vyjmenovává ale jen ty kladné. Zrcadlo přitom bylo atributem Moudrosti i Pýchy a Marnivosti, Neposkvrněného početí i Chtíče. Důležitou autorovou tezí je to, že vidění není nikdy nevinné či nezaujaté, ale vždy záleží především na tom, co jsme připraveni a ochotni vidět: významnou knihu E. Gombricha Umění a iluze, podle níž „malíř vidí to, co maluje“, ani mnohá další relevantní díla ovšem neuvádí. V českém vydání se objevují některé překvapivé gramatické chyby, ale zato je kniha od českého překladatele obohacena četnými odkazy na literaturu, která se k příslušným tématům vztahuje, a to některé její nedostatky kompenzuje.