Macura, Ondřej: Žaltář

Macura, Ondřej
Žaltář

recenze beletrie česká

V loňské prvotině Indicie se Ondřej Macura představil jako zajímavý autor. Zručný, obeznalý a ambiciózní, jehož stylově rozbrázděná, „slepencovitá“ poetika přitahovala i zneklidňovala, byla s to vstřebat lecjakou přetaženost či až školáckost, aby v úhrnu působila specifickým „přezrále nedozrálým“ kouzlem.

Rozptylovat se apokryfem
Ondřej Macura
: Žaltář. Literární salon, Praha 2008, 44 stran

I/
V loňské prvotině Indicie se Ondřej Macura představil jako zajímavý autor. Zručný, obeznalý a ambiciózní, jehož stylově rozbrázděná, „slepencovitá“ poetika přitahovala i zneklidňovala, byla s to vstřebat lecjakou přetaženost či až školáckost, aby v úhrnu působila specifickým „přezrále nedozrálým“ kouzlem. Je dost možné, že Macurova čerstvá druhá sbírka Žaltář, datovaná léty 2000 – 2001, vznikala ještě před Indiciemi. Na rozdíl od prvotiny, tvořené dvěma rozsáhlejšími skladbami, je Žaltář sbírkou komornější, obsahem a rozmachem útlejší. Třicet dva textů má charakter lyrického deníku či niterného zápisníku. „Žalmista“ o sobě často pozorovatelsky referuje jako o někom druhém, za texty cítíme tu různé privátní okamžiky či incidenty, tam zas jde o skicovitě načrtnuté, maně krystalizující všednodenní úvahy. Přetržitost a nahozenost neruší, naopak posilují zápiskovitý dojem.

„Zahrada, ač na ni nemyslí, svůj klíč ale / skrývá v každém povaleném stromu. Z nebes padají, pokud vím, již / zbělené vlasy, řekl (pln divného strachu všech mužských semen). Tak trochu, / tak moc. Jeho mozek, ta útrpná, úzkostná medúza, / přikrývá kraj.“ Zdaleka ne vše nás v těchto či podobných verších okamžitě přitáhne anebo přesvědčí. Musíme být trpěliví. Do subtilní, étericky a nejednoduše vrstvené mentální krajiny se vtírají obrazy až příliš fyzické (zbělené vlasy, mozek jako medúza), snad toho chce básník říci moc najednou, uhýbá ze stopy, neumí, spíš ale nechce nalézt určitější výrazovou rovinu. A přesto si všechny nejistoty a nedotaženosti drží i své zastřené kouzlo, až se nám ve výsledku zdá, že právě nejistota a nedotaženost jsou skrz nevyvážené obrazy též skrytě, ale podstatně tematizovány. Toto Macura podivuhodně ovládá: sejít z cesty, klikatě a s lehkým srdcem se ztrácet, přitom však nepropadnout ničemu, co by bylo vyloženě slabé, nepřijatelné či klišovité natolik, že by to celek stáhlo k zemi. Naopak, na zdařilejších místech Macurův působivě potrhaný (nejistý, nedotažený) vnitřní film překvapivě zhutní a zkoncízní: „Malá reklamní noc. Coby hvězdy / z něj vypadávají zuby a motouzy coby hubená hudba.“

II/
Macura dovede sám sebe ironicky, a ovšem i šikovně reflektovat. Je si vědom všemožných psychohrátek, které člověk hraje sám se sebou i s jinými, které s člověkem hrají okolní společenské či kulturní způsoby anebo třeba sám jazyk. „Že poezie je tíha, říkává také někdy. Někdy si to i myslí.“ Kdo slovy vládne takto aforisticky lehce, musí do svého psaní mísit povinnou dávku (sebe)ironie. Zároveň však Macura slova a verbální vyjádření sympaticky nepřeceňuje, je zdravým, zkoumavým každodenním skeptikem – nepřeceňujícím ani vlastní skepsi. „Trošku mě zmáčkněte, ať vám vše uvěřím. Povinný sonet ulovit a předat ho řezníkovi.“ Na druhou stranu Macura rád mluví. Často se při tom neubrání jistému intelektuálnímu diblictví („nestvůrky čtvrtohorní“), jeho verbální um se, zvlášť v některých textech ke konci sbírky, mění spíš v umnou rétoriku, jíž místy nepříjemně probleskuje zručné adolescentní titěrnění. „Hladit jen tmu je vlastně příjemné. / Psát básně těsně před půlnocí, / aby se hrůbky nadnášely ve mně / duch aby řachtal v mých páteřních kotcích.“ Podobná místa jsou už moc snaživá a zahleděná do sebe - jenomže zase: v deníkovém kontextu i takové fasety mohou fungovat výmluvně, prospívat plastičnosti celkového portrétu. A vůbec – vždyť čteme verše psané dvacetiletým mladíkem.

Rozehrané drama slov – odpovídá nějak dramatu, jež v životě běží (též) mimo slova, mimo nazývání? U Macury je to tak půl na půl. Někdy se básník autenticky trefuje do toho, co je živé, podstatné, objevné. Jindy spíš zběžně hledá, co a jak by řekl. Kde by jaké drama vykutal. I jistou hru s manýrismem jsme ovšem v Macurově případě ochotni přijmout, protože je hrána s obeznalým espritem, především však v pozadí stále cítíme naléhavější potřebu hledat a poznávat. Někdy ve verších rozeznáváme až „křeč“ hledání. Cítíme záměrnou pracnost obrazných spekulací, pátravou neskladnost spojení či představ, příkrost výkyvů stylu či poloh, kdy autor sám čeká, co výsledek přinese. Občas „žalmista“ zadráždí svižnou přepjatostí či emblematickou nehorázností, přihodí obraz, o němž myslete si co chcete, právě proto tu je: „Pánbůh jede na mopedu a hází kolem kožené růže.“

Celkovou dikci si však Macura udržuje lehkou a jakoby snadnou. Umí vytvořit přesvědčivé kontinuum. Promyšleně rozevláté verše sbírky spolehlivě prostředkují vnitřní svět mladého intelektuála, jenž je schopen sám sebe břitce pozorovat a se zájmem to provozuje, citlivě vnímá všechny šťouchy a karamboly každodenního partnerského, přátelského či intelektuálského biliáru. Pozor: Ne že by své postřehy zapisoval zpříma (to není v kraji zvykem); rovnou je vehrává do obrazů, obrazně-slovních figur, dikce. Dovede vycítit náběh k přesahu, zavnímá hloubku, ale zas je natolik poctivý, že stran těchto veličin nepřehání a zůstává v inteligentním ironickém střehu. Víc: instinktivně chápe, že pravým údělem jeho věkové či společenské vrstvy dnes je, nic naplat, různě zvrásňovaný povrch. Povrch vnucovaný postindustriálním, postkomunistickým, postmoderním „koncem dějin“, povrch různě odmítaný, rozrušovaný či zas ironicky oblétaný, stále však týž povrch, s nímž nic nehne.

Proto mi třeba různé Macurovy kulturní narážky přijdou poněkud předimenzované, z textů příliš - i když vlastně výstižně - trčící. Nejde o ponor; jde o atak povrchu. „Toť barok… skoro Grimmelshausen / jen Pánbů zřejmě není s námi. // Neb tedy možná je…“ Proto tu přemýšlení rádo vplývá do verbálního umu, aplikovaného ovšem celkem upřímně, „s pocitem věčné hladovosti“. Proto se vnímavost a zájem nekoncentrují do hlubokých, soustředěných sond, ale raději se rozptylují pouhou „apokryfní“ hloubkou či podstatností, materializovanou v rozbíhavých, trefně zástupných, bizarně přesných i přestřelujících obrazech, postřezích, zmínkách. „Z peřin se musím prokousat. … Je-li ti zima, vezmi punčocháče, říkal mi kdosi. … Navštívili jsme konstruktivistickou galerii v Lounech… V hlavě mám žulu. Možná jsme kdysi spáchali veselou sebevraždu.“

III/
Při zmínce o věkové vrstvě, k níž básník patří, jsem se záměrně vyhnul pojmu „generace“. Macura oklikami snad, přesto celkem přiléhavě evokuje citový a intelektuální stav mysli určité společenské skupiny. Nemám však pocit, že zachycuje generační postoj. Na to jsou jeho básně málo zobecňující a šířeji platné. Prosákne-li sem přece jen nějaká zpráva o generační situaci, pak spíš po straně, spolu s nepřímo, útržkovitě postihovaným přívlastkem doby, jenž generaci nijak specificky netvaruje, ale pouze plošně, lhostejně determinuje vše kolem. I to je nakonec příznačné. Generace nevytváří žádnou zpětnou reakci, neformuluje, neproklamuje vlastní odpověď. Její paměť, myšlenkové a emocionální nastavení se teprve mlhavě ustavují, možná v podobných fragmentech, jakými jsou Macurovy verše. Doba sama se v Macurových básních skrývá nepřímo; víc v technice psaní a způsobu vidění než obsahově a tematicky.

Větší míra jedinečného zobecnění mi ovšem chybí v textech Žaltáře nejen z hlediska generační výpovědi (Macura ostatně nikomu neslíbil, že jeho výpověď bude generační), ale vůbec. Básně se navzájem dobře doplňují, podporují jedna druhou svou kusou, dílčí deníkovitostí. Vezmeme-li je však jednotlivě, začne v jednom každém textu scházet jedinečné zaostření, soběstačnost vize, specifičnost tématu, nálezu a cesty k němu. Jako by každý Macurův text končil lehkým uváznutím, nedočkavě vyhlížejícím své „vyproštění“ následujícím záznamem. Ale snad to tak má být. I tato „vada“ cosi vystihuje. „Drolí se nám ústa, jak je tak otvíráme.“

 



 

© Jan Štolba
článek vyšel ve Tvaru (17/2008)
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Tvaru

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 154 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

56%čtenáři

zhlédnuto 3767x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce