Huston, Nancy: Rodová znamení

Huston, Nancy
Rodová znamení

recenze beletrie zahraniční

Čtyři různé tváře, čtyři různé epochy a čtyři různé osudy. Dětští hrdinové této knihy představují čtyři pokolení téhož rodu. Stěžejním principem celé ságy je paradoxní spojení kontinuity a zlomu - napětí mezi tradicí a změnou, vzpomínkami a zapomněním, fascinací předky a snahou vymanit se za každou cenu z jejich stínu.

Kontinuita jako křehká výslednice drobných trhlin i radikálních zlomů
Nancy Huston: Rodová znamení (Lignes de faille), přel. Alexandra Pflimpflová, Odeon, 2008, 304 stran

„Během jedné bezesné noci jsem si uvědomila veškeré souvislosti, celou strukturu svého románu, a udělala jsem si velmi podrobné poznámky. [...] Viděla jsem všechny čtyři vypravěče a postupně jsem se s každým z nich ztotožnila.“ Tak kanadská spisovatelka Nancy Hustonová popisuje intuitivní zrod velmi osobité rodinné ságy, za niž v roce 2006 získala Prix Femina. Zatímco francouzský název knihy Lignes de faille (linie zlomu, narušené linie, trhliny v liniích) zdůrazňuje rozpory mezi jednotlivými postavami, mezigenerační konflikty či kruté rány osudu převracející naruby veškeré lidské zvyky či plány, český překlad Rodová znamení spíše vyvolává představu kontinuity, nekonečného sledu generací uchovávajích nejen způsob života, ale i přesnou genetickou výbavu předků. (Ne nadarmo jsou dětské otázky typu „Po kom mám své mateřské znaménko? Po kom mám svůj hlas?" uvedeny na přebalu knihy.)

Obě tyto protichůdné konotace mají oporu v textu a nějaké kompromisní řešení názvu tak, aby lépe vystihoval základní paradox knihy („Linie zlomu a zlomy v liniích“, „Trhliny v kontinuitě a kontinuita v trhlinách“), by svou toporností spolehlivě odradilo potenciální čtenáře. Přesto je právě napětí mezi tradicí a změnou, vzpomínkami a zapomněním, přijímáním a odmítáním, fascinací předky a snahou vymanit se za každou cenu z jejich stínu stěžejním principem celé ságy. Z dcery nonkonformní lesbické zpěvačky střídající partnery obojího pohlaví se vyklube ortodoxní Židovka přednášející o holocaustu na světových univerzitách, její původně velmi nadaný a jazykově vybavený syn skončí jako průměrná kancelářská krysa… a věčná rodová linie pokračuje dál a dál, i když každá generace do značné míry popírá tu bezprostředně předcházející.

Na první pohled skutečně převládají trhliny a zlomy. I když všichni čtyři dětští hrdinové knihy představují čtyři pokolení téhož rodu (prababičku, babičku, syna a vnuka), podmínky, v nichž prožívají fatální šestý rok svého života, tedy období, o němž vyprávějí, nemají mnoho společného. Talentovaná Kristina se na konci druhé světové války musí vyrovnávat se zjištěním, že byla kdysi nacisty odebrána ukrajinským rodičům a umístěna do Německa na převýchovu. Její neurotická dcera Sadie se zase v New Yorku šedesátých let stává svědkem vášnivé prvotní scény mezi matkou a tajemným, německy hovořícím mužem z východu. O dvacet let později prožívá její syn Randall v izraelsko-palestinským konfliktem zasažené Haifě těžký šok, neboť je přesvědčen, že arabská spolužačka černou magií poškodila jeho rodinu. A Randallův megalomanský potomek Sol se zase na počátku nového tisíciletí potýká s nečekanou cestou do Evropy, která postupně otřásá jeho nebetyčným sebevědomím.

Čtyři různé tváře, čtyři různé epochy a čtyři různé osudy. Co vlastně drží pohromadě tuto rodinu? Vyrůstá z nějakého pevného základu, z nějakého jasně identifikovatelného identitního vzorce předávaného z generace na generaci? V tradičních ságách vždy hrály klíčovou roli národnost, náboženská příslušnost, rodný jazyk, trvalý vztah k určitému místu či typu krajiny. Co si však počít s „rodem“, jehož kořeny se ztrácejí kdesi v předválečné Ukrajině, odkud byl nejprve násilně přesazen do Německa a pak poněkud překvapivě naroubován na kanadskou větev, aby po kratší izraelské epizodě přistál ve Spojených státech? S náboženstvím či alespoň jakýmsi obecným náhledem na svět je to ještě složitější, neboť potomci ortodoxních židovek a ateistů si zde v rámci protestantských obřadů berou mladé katoličky, maloměšťáčtí pěstouni lámou hůl nad beatnickými rebely, kteří následně plodí svědomité studenty, atd. Tomuto všeobecnému míšení postojů a hodnot odpovídá i jisté „zmatení jazyků“. Zapomenutá ukrajinština ustupuje němčině, ta je napadána (do značné míry mytickou) polštinou, kterou nakonec válcuje vítězná angličtina s občasnou příměsí jidiš. Není divu, že už „zakladatelka rodu“ Kristina staví svou celosvětově úspěšnou uměleckou kariéru na procítěném zpěvu beze slov, tedy i bez odkazu na jakýkoli konkrétní jazyk.

Při hledání odpovědi na klíčovou hustonovskou otázku „kdo jsem“ se tedy hlavní hrdinové musejí obejít bez veškerých tradičních vodítek národnosti, náboženství či jazyka, která jako by se propadla do těch četných zlomů a trhlin, jimiž je obraz jejich rodu dokonale pokryt. Každý z vypravěčů tedy svým způsobem začíná od nuly, staví si svůj svět s vlastními pravidly, v jehož rámci postupuje metodou neustálých pokusů a omylů. Na této cestě rozhodně nechybějí překvapení, nečekané zvraty i drsně surové zážitky, které původně naivní dětskou mysl nemilosrdně posouvají směrem k rafinovaně krutému světu dospělých. „Malé děti obvykle přicházejí na svět jako roztomilé, mazlivé a všemi milované bytosti. Přesto se z mnohých z nich postupně vyvinou krutí jedinci schopní mučit i zabíjet. Ve svých dílech si mimo jiné kladu otázku, jak k takové radikální proměně vůbec může dojít“, vysvětluje autorka. V tomto smyslu jsou Rodová znamení skutečně oním „románem o ztrátě nevinnosti“, za který bývají označována.

I přes absenci jakýchkoli tradičních identitních vzorců a navzdory všem trhlinám a zlomům postupně tříštícím rodovou historii napadrť však přece jen existují určité dědičné znaky (obvykle mimoděk) předávané z generace na generaci. Takovým „rodovým znamením“ a doslova leitmotivem celé knihy je například typické mateřské znaménko, které během čtyř generací doslova putuje po levé polovině těla jednotlivých hrdinů. V závislosti na své poloze i na charakteru příslušné postavy pak u každého vzbuzuje jinou reakci. Pro Kristinu je hnědá skvrna na ruce připomínkou milovaného přítele, Sadie svůj stejně „postižený“ zadeček naopak vnímá jako pohanu a zdroj četných komplexů, Randall si se svým malým „netopýrem“ na rameni povídá, zatímco Solova matka se prostřednictvím „preventivní chirurgie“ snaží odstranit něco, co chápe jako jedinou a zcela zbytečnou nedokonalost na synově tváři. Nancy Hustonová k tomu poznamenává: „Mateřské znaménko je vlastně takovým symbolem symbolu. Samo o sobě samozřejmě nic neznamená, ale lidé si nemohou pomoci a neustále v něm hledají nějaké významy. Byla jsem šokována, když jsem se dozvěděla, že právě rozměry případných mateřských znamének byly jedním z nacistických kritérií při rozhodování o dalším osudu ukradených dětí. Do určité velikosti byla znaménka považována za slučitelná s árijským ideálem, zatímco jakékoli skvrny přes míru byly zaručenou vstupenkou do plynu.“

Kromě specifických tělesných dispozic dědí jednotliví hrdinové po svých předcích i některé osobní předměty. Zubu času odolávají nejlépe hračky, jako například panenka Anabela či plyšový medvěd Marvin, jejichž spletité osudy by vydaly na samostatnou studii.

K pocitu jakési obecné spřízněnosti všech čtyř vypravěčů přispívají i četné paralely ve společenských a rodinných vztazích. Do života každého z nich svým způsobem zasahuje nějaké válečné drama (druhá světová válka, studená válka, izraelsko-palestinský konflikt, americké tažení proti terorismu), takže čtenář má nepříjemný pocit, jako by se historie lidské krutosti monotónně opakovala, pravda v různé míře a na různých místech světa, s každou novou generací.

Všichni vypravěči jsou také poznamenáni nejrůznějšími rodinnými krizemi, které vrcholí v šestém roce jejich života. V tomto ohledu Nancy Hustonová otevřeně přiznává inspiraci vlastní zkušeností, neboť právě v tomto věku musela sama čelit ztrátě matky, která v touze po seberealizaci a zajímavějším životě opustila manžela i své tři děti. Podle autorčina vyjádření toto počáteční trauma nastartovalo její pozdější literární kariéru: „Stala jsem se spisovatelkou, protože v mém životě bylo něco nepochopitelného, co vyžadovalo obrovskou a neustálou představivost. Například v románu Zvrat (La virevolte) jsem se snažila vcítit se do matky, která opouští své děti. Psaní mi vůbec pomáhá stavět se ke všemu čelem.“

Jak vidno, navzdory všem individuálním i společensko-historickým rozdílům osudy jednotlivých hrdinů představují soubor variací na tatáž témata s obdobnými motivy. Fakt, že za hustým předivem trhlin se skrývá překvapivá kontinuita, vyplývá i z oné „struktury celého románu“, kterou si autorka podle vlastních slov náhle uvědomila jedné bezesné noci.

Rodová znamení totiž můžeme číst hned dvěma různými způsoby. Pokud respektujeme pořadí kapitol stanovené Nancy Hustonovou, postupujeme proti proudu času. Začínáme rokem 2004, kdy se všechny čtyři generace symbolicky setkávají, a přes osmdesátá a šedesátá léta se vracíme až do doby druhé světové války, která přináší první nepřekonatelný zlom v rodinných vztazích, a to násilné vytržení mladé Kristiny z jejího ukrajinského domova. Takovýto postup udržuje čtenáře v neustálém napětí, neboť každého hrdinu poznává nejprve jako dospělého (pra)rodiče působícího na vlastní potomky a pak teprve jako dítě. Celá řada narušených osobních vztahů a tajemných narážek na minulost tak zůstává zcela nepochopitelná. Jako by se čtenář sám stával malým dítětem, které v okolním hovoru dospělých občas „uloví“ nějakou lákavou a zároveň krajně znepokojivou informaci, jež přesahuje úroveň jeho chápání. Teprve po přečtení celé knihy si tak může zpětně složit přibližný, mnoha trhlinami rozvrásněný obraz minulosti. Tedy alespoň pokud si dělal dostatečně podrobné poznámky a zařadil si všechny detaily do správných souvislostí…

Jinou možností, která logicky vyvstává po prvním přečtení díla, je opačný postup. Sama autorka ostatně při pražské návštěvě přiznala, že ona také psala svůj román „obráceně“, tedy od poslední kapitole k první. Pokud čtenář postupuje proti sledu všech čtyř kapitol, získává daleko tradičněji pojatý chronologický příběh a kontinuitu rodové historie vnímá silněji než jednotlivé dějinné zlomy. Velmi dobře pak rozumí veškerým příčinným souvislostem i psychologickému vývoji hrdinů, ale zároveň přichází o dobrodružství z postupného rozkrývání minulosti a o onen specificky dětský pohled na svět, který Nancy Hustonová ve svém díle tak věrohodně ztvárňuje.

 

© Eva Voldřichová Beránková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 148 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Laudon, 22.06.2009 14:07
Huston, Nancy: Rodová znamení
vypraveni Sola:strana 14: Babi Sadie je....ortodoxni zidovka vypraveni Randalla (Solova otce): strana 72: ..mama je gojka. No mi osobne to nedava moc smysl?? ..zatim jsem na str.78..takze se mozna dozvim jak se never.zeny stane ortodoxni zidovka...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.