Ţepeneag, Dumitru: Hotel Europa 1

Ţepeneag, Dumitru
Hotel Europa 1

ukázka beletrie zahraniční

Bylo teplo, nepochopitelně teplo, zvlášť, když si vzpomněl, že se blíží Vánoce. Šel rychle, občas se dal do běhu, narážel do chodců, zastavil se. A opět vyrazil. Těžce oddychoval, potil se. Cípy baloňáku vlály jako plachty korábu ve větru, nebo jako prádlo sušící se na šňůře (dle libosti!...), překážely mu, zpomalovaly ho.

Dumitru Ţepeneag: Hotel Europa. Přeložil Tomáš Vašut. dybbuk 2008, 320 stran, váz., cena 298 Kč.

Bylo teplo, nepochopitelně teplo, zvlášť, když si vzpomněl, že se blíží Vánoce. Šel rychle, občas se dal do běhu, narážel do chodců, zastavil se. A opět vyrazil. Těžce oddychoval, potil se. Cípy baloňáku vlály jako plachty korábu ve větru, nebo jako prádlo sušící se na šňůře (dle libosti!...), překážely mu, zpomalovaly ho. Měl se setkat s Ionem za hotelem Continental, před kanceláří Československých aerolinií. Měl zpoždění. Celé ráno se pokoušel mluvit s Anou, která byla u rodičů v Temešváru. Linka byla přetížená. A když se mu jednou podařilo dovolat, nikdo neodpovídal. Možná že právě vytočil chybné číslo.

Když se dostal na křižovatku Rosetti, podíval se na hodinky. Měl už čtvrt hodiny zpožděni. To nic, řekl si, Ion bude čekat. Bude mít radost, že ho má proč plísnit.

„Vždycky chodíš pozdě. Neznám nikoho, kdo by byl tak nedochvilný,“ říkával Ion.

Od nedochvilnosti přecházel nezřídka k lehkomyslnosti, druhému povahovému rysu, který objevoval a uplatňoval, když neměl trpělivost hledat jiné, stále překvapivější charakteristiky, nebo když už neměl čas, protože stále nervóznější spolubesedník mu připomínal, že to není poprvé, co jej násilím zatahuje do téhle pitomé hry na postupné zevšeobecňování, neboť poté přecházel přímo k národním specifikům a nebylo síly, která by jej zastavila… Byla to jeho vášeň: vypočítávat všechny povahové znaky rumunství, počínaje pochopitelně vlastnostmi špatnými.

„A co klady?“ ptal se naoko vážně Mihai.

„Taky máme,“ odpovídal Ion, „ale nacházíme se v situaci, kdy z nich nemůžeme těžit. Naše klady jsou něco jako odvrácená strana měsíce…“

„Kecáš!“

„Já ti to vysvětlím. Podívej, zápory a klady existují společně, jsou to prostě dvě varianty, dvě možnosti stejného filmu.“

„Fakt?...“

„Jsme však okolnostmi odsouzeni setrvat v negativu, jako nevyvolaná fotografie.“

„Počkej, to je něco jiného,“ zarazil ho Mihai. „Vymysli si jiné příklady, jiný didaktický materiál pro tvoji demonstraci. Fotky sem nemíchej. Vezmi raději nějakou minci, třeba jeden lei, nebo pětadvacet bani. Nebo – ještě lepší – jednodolarovou bankovku.“

„Vida, jaký ty jsi dneska moudrý. Když jsi mě pochopil, co ještě mudruješ?“

„Nemudruju, podílím se na zdokonalení tvé teorie, kterou jsem už slyšel stokrát. Logicky vzato, tvůj nápad je fakt zajímavý, gestalisticky. Použil ho už Saussure, ale k jiným, vědečtějším účelům.“

Mihai téměř běžel, ale přesto dokázal vést dialog se svým přítelem. Takhle v duchu je to snadnější, snadnější než ve skutečnosti. Ale ve vaně je to ještě snadnější. Přestože voda začala již vychládat a bylo by zapotřebí posadit se a otočit kohoutkem s teplou vodou. Nejdříve teče jen chladná voda a kohoutek bys hned zavřel, nemít důvěru v psané slovo, v nápis CHAUD vyvedený na kohoutku. Vyčkáváš. A pochopitelně uvolníš zátku, aby odtekla část stávající tekutiny.

Nyní je opět dobře.

Mihai už neměl důvod spěchat. Hotel Continental již bylo vidět. Na chodnících bylo více lidí než obvykle, zdálo se, že na Univerzitním náměstí byl přerušen provoz. Nejezdily auta ani autobusy. Nákladní automobil krytý plachtou zůstal stát obklopen rozvášněným davem. Auto milice se pokoušelo prorazit si cestu, troubilo jako divé.

Něco se děje!... Možná byl spatřen létající talíř…

Mihai zvolnil krok a obě ruce strčil do kapes baloňáku. Zastavil se. Je slyšet stále silnější klepání na dveře. Marianne se probudila a zlobí se, že dveře jsou zamčeny. Bude křičet:

„Máš v úmyslu být v koupelně ještě dlouho?“

Vskutku, uhádl jsem, dodává jen ještě mé jméno: abych si byl jistý, že mluví se mnou a ne s někým jiným… A nekřičí. Není zřejmě ještě zcela ve formě. Napůl ještě spí. Neodpovídám. Mlčím jak ryba. Ať si třeba myslí, že jsem se utopil! Nebo že mi spadl fén do vody a dostal jsem ránu elektrickým proudem.

„Říkala jsem ti tolikrát, aby sis nesušil vlasy ve vaně!“

Neodpovídám, pokouším se představit si, co se může dít v Mihaiově hlavě. Proč se zastavil. Dostal strach? Kdyby udělal ještě několik kroků, dostal by se někam před Národní divadlo.

„Co tam děláš?“

Je zřejmé, že nechce pokračovat dál. Možná se nejedná o strach, naopak uvažuje, že také půjde s ostatními na náměstí. A Ion? Že by tam byl i on, stržen davem, nebo jej čeká na smluveném místě, tak jak to domluvili po telefonu? Proto je nerozhodný, neví, co dělat, má chuť zapálit si cigaretu, nemůže najít zápalky. Neodvažuje se požádat o oheň ty, kteří se spěšně a podmračeně valí kolem něj. Udělá ještě krok a opět se zastaví. Zdá se mu, že jeden z kolemjdoucích má v koutku úst zapálenou cigaretu. Následně jej ztrácí z očí, ztratil se v proudícím lidském davu. Ne, nemůže tam zůstat stát, musí se nějak rozhodnout.

„Otevři! Co tam děláš? Neslyšíš?“

Nedá se nic dělat, musím odpovědět. Mihai se dívá, jak lidé přicházejí ze všech stran a shromažďují se na náměstí. Ion drží slovo tak, že je schopen čekat na něj i teď. Nemůže ho tam tak nechat… Plácnu dlaní do vody, která zřejmě není již tak teplá.

„Koupu se.“

Fakt je, že tohle ji mohlo napadnout taky. Není to uspokojivá odpověď, přesněji, tohle ji nezajímá. Chce vědět, proč jsem se zamkl.

„Otevři! Musím si vyčistit zuby.“

Cítím, že už to nedokážu déle natahovat. Rozčílila by se příliš. Takže se zvedám z vody a natahuji ruku aniž bych vylezl z vany. Otevírám zástrčku. Vstoupí, ani se na mě nepodívá. Nadarmo zůstávám stát jako Neptun, z nějž stéká voda a pěna. Vrhne se na kohoutky umyvadla, energicky jimi otočí. Zmocní se jednou rukou kartáčku, druhou tuby. Obdivuji její hýždě chvějící se v rytmu zubního kartáčku. Zatímco takto vykonává ranní hygienu, vrtí celým tělem a pokouší se mi vyložit jistou myšlenku, která ji napadá právě v onom okamžiku, kdy se pasta proměňuje ve stále rostoucí množství pěny. Jakási neodkladná myšlenka, popřípadě idea. Nerozumím ničemu z toho, co říká, pozoruji však, jak se zrcadlo pokrývá malými bílými vločkami. Lehám si opět do vany a uvědomuji si, že ani Mihai nemůže natrvalo zůstat tam, kde jsem ho nechal, uprostřed chodníku, obklopený ze všech stran lidským davem, který neustále proudí na náměstí. Je možné, že mezitím došel na místo schůzky a zjistil, že Ion jej nečeká. Už odešel. Nebo ani nepřišel.

„...taky vykoupat!“

Poslední slova byla srozumitelná. A imperativní. Nemělo žádný smysl protestovat, tvrdit, že jsem ještě neskončil, že jsem se ještě ani pořádně nenamydlil. Nebo si jí bezostyšně, vydávaje se takto plen, postěžovat, že jsem kvůli ní právě ztratil důležitou scénu, jednu ze scén slavného prosince, jež by mi pomohla osvětlit i další scény na stejném náměstí, k nimž dojde později, za několik měsíců. Musím si tedy pospíšit. Pokud Ion nestál před cestovní kanceláří, on, který vždy drží slovo, není vůbec vyloučeno, že se mu nestalo něco vážného. Mohl být kupříkladu uvězněn. Mohl být zatčen třeba hned ráno v kolejích. Přišli dva chlápci v šedivých baloňácích, vystoupali do třetího patra, kde se nacházel jeho pokoj, zaklepali na dveře, poté zabušili celou rukou, pěstí, a protože stále nikdo neodpovídal, vzali za kliku a vnikli do pokoje. Ion byl v umývárně, sprchoval se. Když se vrátil, překvapil je, když se mu zrovna přehrabovali v knížkách. Tak to by byla první z hypotéz. Seriózní. Byly však ještě i jiné hodné uvážení, ještě předtím, než Marianne začala bušit do dveří jako pominutá. Zvažoval jsem, zda by se Ion mohl téhož rána setkat s Petrişorem, jenž měl čerstvé zprávy z Temešváru. Navíc byl informován o manifestaci, která měla být uspořádána přímo v Bukurešti.

„Kde? Kým?“

Ion věděl, že v souvislosti s událostmi v Temešváru kolují všelijaké fámy, ale jelikož nebyl od přírody příliš důvěřivý, říkal si, že panika a vzrušení, které všechny v těchto dnech zachvátily, jej ještě neopravňují nazývat to, zajisté poněkud pompézně, revolucí. „Mămăliga obvykle neexploduje,“ opakoval rád na všechny strany. Což neznamenalo, že by se nechtěl na Univerzitní náměstí aspoň podívat. Proto si také dal s Mihaiem sraz u letecké kanceláře za hotelem Intercontinental. Byla to vynikající pozorovatelna.

Kancelář byla zavřená. Ion se procházel nervózně po chodníku. Mihai měl jako obvykle zpoždění. Stále početnější zástupy lidí ztěžovaly dopravu na náměstí, až ji zcela zastavily. Náhle se, neznámo odkud, objevil Valeriu pospíchající jej obejmout. Právě se odpojil od Petrişora, který šel přímo na náměstí. Ion se nechal poměrně snadno přesvědčit, aby nechal čekání a šel taky. Možná že Mihai už tam byl, v některé skupince, v níž se diskutovalo o Temešváru, o tisících a desetitisících mrtvých…

Dokonce i tady v Paříži noviny a především televize uváděly alarmující zprávy a čísla, která se nám dnes zdají přehnaná, ovšem tenkrát, ve víru událostí, jsme všichni ztráceli jakýkoli smysl pro kritický nadhled. Logika sloužila nanejvýš utvrzování se v omylu. Vrcholem toho bylo, když televize odvysílala záběry mrtvých, nalezené v hromadných hrobech v Temešváru. Neskutečně bílé nemluvně na mrtvolně bledém břichu matky, všechny mrtvoly svázané provazy, alespoň tak si to pamatuji… Bylo to hrůzné.

Pravdou je, že Marianne, mnohem karteziánštější než její krajané novináři, projevovala od prvního okamžiku jistou skepsi:

„No, to snad nemůže být pravda…“

Nemohla tomu ovšem uvěřit také proto, že jsem jí tu zprávu sdělil já, dříve než vše okomentoval její oblíbený redaktor na TF1 s patřičnými, víceméně drastickými záběry.

„Vy Rumuni, když…“

A přerušila větu, protože zazvonil telefon a možná ani nebyla rozhodnuta vyslovit to, co vyslovit chtěla. A já se k diskusi nevracel, vyklouzl jsem dveřmi ven. Teprve večer, když viděla televizní záběry, se i ona ustrnula nad osudem tohoto národa, jenž nebyl vinen tím, že já jsem takový, jaký jsem. Tedy pln špatných vlastností.

„A copak nemám i nějaké kladné vlastnosti?“ otázal jsem se.

„Máš,“ odvětila, „jenže tyto takzvané klady se projevují stále méně, a to v nepřímé úměře k věku.“

Čteme v posteli při světle lampičky: manželský pár, pokud možno buržoazního vzezření v obdobně vyhlížející ložnici. Myslím, že takový bychom zanechali dojem, pokud by nás někdo filmoval. Jenže nefilmuje. Nikdo se na nás nedívá. Nikdo si nás nevšímá. Že bychom byli neviditelní? Marianne vystrčí chodidlo levé nohy zpod peřiny. Zahýbe prsty. Mechanicky, nevědomky. Její vědomí je pohlceno románem Marguerite Durasové, je jedno kterým, dejme tomu Kamionem. Poslední dobou čtou ženy mnohem více než muži. Chci říci, literaturu, romány. Možná i proto je stále více autorek románů. A to nejen v Anglii, kde je to evidentní už od 19. století. Ženy udávají tón, poslouchají hudbu. Já čtu noviny. Narazím na zprávu, kterou nemůžu nepřečíst nahlas:

„Nicolae a Elena Ceauşescu byli popraveni v Târgovişti a pohřbeni v Bukurešti…“

„Vím,“ říká nezúčastněně Marianne. „Dávali to i v televizi. Viděla jsem i proces. Otřesné!“

„Počkej, poslouchej dál! ‚...a pohřbeni v Bukurešti, prohlásil v pátek, v jednom z rozhovorů…‘“

„To jsem od něj nečekala.“

„Od toho vousáče? Říkala jsi, že se ti líbí, když jsi ho viděla na začátku, v prosinci. No dobře, tak poslouchej dál: ‚bělovousý muž…‘“

„Ti z něj ještě udělají Dědu Mráze.“

„Čtu jak to tady je napsáno.“

„Ale přeskočil jsi jeho jméno.“

„Jo.“

„Proč?“

„… jenž se zúčastnil procesu s oběma diktátory…“

„Oběma?“

„Jistě. Byli přece manželé. Pár.“

„Vskutku vzorné manželství,“ dodává Marianne, nikoli ironicky. Spíše obdivně. Téměř závistivě.

Podívám se na ni a mlčím. Zašustím novinami, poněkud podrážděně.

„Poslouchej!“

„A co asi dělám?“ říká a dotkne se mě nohou, přesněji kolenem, levým stehnem.

„Sdělil nám rovněž, že místo, kde jsou pohřbeni, je drženo v tajnosti: ‚jelikož máme obavy, aby je obyvatelstvo nevytáhlo z hrobu a dodatečně nezmasakrovalo.‘“

„Ubohé obyvatelstvo! Na to se též svalí kdeco…“

„Ty nevěříš, že v Rumunsku Ceauşesca nenáviděli?“

„Ale věřím. Proč bych nevěřila? Věřím všemu, co mi říkáš…“

„A copak to tvrdím jenom já? Co noviny, televize…“

„No právě. Máš pravdu. Přečti mi ještě, co tady píšou o Rostropovičovi.“

„O tom violistovi?

„Violoncellistovi!“

„Co mám číst?“

„Přečti, co tam píšou.“

„Nic zajímavého.“

„Tak už čti!“

„Violoncellistovi Mstislavu Rostropovičovi bylo navráceno sovětské občanství dekretem vydaným včera nejvyšším sovětem …“

„Dekretem?“

„Ano, dekretem.“

„Já myslela, že dekretem ho zbavili jenom tebe.“

„No, když se zabavuje občanství dekretem, tak se dekretem asi zase vrací. To je jasné. Poslouchej dál: ‚Hudebník emigroval ze SSSR v roce 1974, sovětského občanství byl zbaven v roce 1978.‘“

„Ale nepíšou tam, že dekretem.“

„Cože?“

„Nepíšou tam, že mu bylo zabaveno dekretem.“

„A jak asi?“

„Co já vím!...“

„Prostřednictvím dekretu mu je každopádně znovu udělili.“

„Jako Řád čestné legie,“ culí se Marianne a opírá si stehno o moje stehno. Potom se natáhne ještě víc.

„Rostropovičově manželce, zpěvačce Galině Višněvské, bylo rovněž navráceno občanství stejným dekretem.“ Marianne mě pořádně zalehne, aniž by jí záleželo na novinách, které pomačkány padají k nohám postele.

Ion byl zatčen teprve večer, když se vracel na koleje.

Téměř celý den se coural po Univerzitním náměstí a přilehlých ulicích a hledal Mihaie. Proběhl se i na Římské náměstí, kde měla být jiná manifestace, několik skupin se sice pokoušelo sjednotit, doufajíce, že se k nim připojí i ostatní občané, až se budou vracet z práce, ale byly záhy rozehnány.

Ion se vrátil na Univerzitní náměstí, zde byl dav početnější. Bylo nutno použít dokonce několika bétépéček. Když se zelené transportéry objevily, všichni se rozprchli jako koroptve, utíkali se schovat do podzemí. Několik odvážnějších začalo házet kameny, které přinesli ze staveniště. Některými se trefily. Jeden transportér vystřelil, pravděpodobně ze strachu, dvě dávky z kulometu. Na dlažbě zůstalo ležet několik těl. O něco později byl obnoven provoz. Ion se natáhl na chodníku, byli tam i jiní vyčerpaní během.

Zavírají se mi oči, víčka mě pálí, nemám už chuť předstírat, že čtu noviny. Marianne leží vedle mě a hluboce spí. K večeru se zformovala jiná poměrně početná skupina, zvláště mládež, která vykřikovala něco ohledně Temešváru a tamních obětí. Opět se dostavila i bétépéčka. Zhasínám lampičku, otáčím se na bok. Slyším výstřely ze samopalu, houkání sanitek, automobilů milice. Když viděl, že se opět blíží transportéry, rozběhl se Ion k nemocnici Colţea. Někdo, kdo běžel za ním, do něj strčil. Upadl. Zvedl se a běžel dál, až na ulici Lipscani. Byli s ním i ostatní, mezi nimi rovněž Petrişor.

Není těžké představit si rozhovor přerušovaný těžkým oddechováním:

„Neviděl jsi Mihaie?“

„Ne,“ odpověděl Perişor, zakrývající si dlaní kalhoty roztržené na koleně. Krvácelo.

„Bylo nás příliš málo. Proto stříleli.“

„A v Temešváru? Copak tam nestříleli? A bylo jich moc, prý vyšlo do ulic celé město.“

„Co já vím…“

„Musí se přivést dělníci. Musí přijít sem do centra.“

„A chtějí?“

„To se ví, že chtějí. Si myslíš že toho všeho nemají už po krk, co se tady děje?“

„No a jak je sem všechny dotáhneš, na to jsi myslel?“

„To nevím. Jediná šance je, kdyby je Prcek svolal na nějaký mítink kvůli Temešváru. Pořád ho ještě baví řečnění a proslovy. Kdyby je sám zmobilizoval…“

„Copak je úplný magor?“

„A není snad?“

„Ty vole, to je kravina!...“

„Slyšíš?“

„Co zas?“

„Zvony…“

Opravdu, jedna skupina prchajících se schovala v kostele vedle nemocnice, někteří se vyškrábali až na zvonici.

Mezi nimi byl i Mihai. (Celý předchozí dialog je z hlediska historického spíše falzum: nemohl se odehrát ani před 21. prosincem 1989, ani po tomto datu. Jedná se tedy o dialog románový…).

Ion se nemohl zbavit skepse. Často mu to ostatní měli za zlé. Je to sýček! říkali o něm. A přitom nesní o ničem jiném, než jak zdrhnout na Západ. A kdyby jenom on!

Student třetího ročníku francouzštiny se spřátelil s Georgesem, Libanoncem, který mu slíbil, že ho pozve k sobě do Bejrútu. Tvrdil, že jeho tatík je zatraceně prachatý a fakt je, že Geoges se oblékal vždy elegantně a kromě toho, choval se velkoryse ke všem, nejen k děvčatům… Ionovi jen nešlo do hlavy, jak je možné být bohatý v zemi sužované po tolik let občanskou válkou, bratrovražednými boji a otřesnými atentáty. Inu, tak to asi možné je! Georges mu ukázal fotografii luxusní vily, pravda, zpola zničené bombami. Byl to jeho rodný dům.

„Opravíme ho a bude jako dřív,“ pravil Georges.

Část prchajících se nahrnula do metra. Setmělo se. Ochladilo. Ion se třásl zimou, přidal do kroku. Petrişor, který s ním bydlel ve stejné koleji, mu sotva stačil. V jednom průchodu náhlé zjevení: mohla to být žena, ale když se Ion lépe podíval, uviděl kozí bradu. Pohupovala boky a tiše mečela.

„Kašli na ni, vidíš, že jí hrabe!“

Ale Ion se fascinován zastavil. Vešel do průchodu. Možná to byla nějaká pasáž. Krám s galanterií, ještě nestáhli rolety.

„Nechceš si koupit kufr?“

Kousek dál osvětlená vitrína jiného obchodu. Orel nebo spíše jestřáb, vycpaný jestřáb, neměl dost místa, aby roztáhl křídla. Žena, vlníc tělem, ustoupila o dva kroky. Na rukou měla jakési černé rukavice, palčáky. Petrişor se zastavil u průchodu do dvora. Šlápl do kaluže, do boty se mu dostala voda.

„Co děláš, přeskočilo ti?“

Nebyla tam jenom jedna kaluž. Bylo jich více. Byly všude. Čím dál hlubší. Voda mu sahala po kotníky tím víc, čím dále postupoval, žena stále mečela a ustupovala. Nepřibývalo jenom vody, ale i zelenavého světla, které, jak se zdálo, vycházelo z prodejny s lustry a lampami, všechny byly rozsvícené, i girlandy s barevnými svíčkami na vánoční stromek. Byl tam i papoušek, nebo v každém případě, nějaký velmi pestrý, exotický pták. Voda mu nyní sahala po kolena. Žena zmizela. Slyšel Petrişorův křik, ale hlas zněl odněkud z dálky. Poté světlo najednou zhaslo, chvíli vnímal pouze šplouchání vody a pomalé pohyby svého těla, tlumené vodou. Sahala mu už po pás. Byla vlažná, příjemná. A nakonec, po tomto blaženém pocitu, který netrval dlouho, pád dvou těl, plesknutí vší silou do vody, anebo to byl naopak zvuk, který vydávají dva potápěči, když vystupují na hladinu. Pocítil že je držen za krk a za ruce. Nemělo smysl volat, nač taky, v téhle zemi, když voláš, stejně nikdo neslyší… Probudil se v nějakém temném sklepení, postavil se na čtyři, bylo tak pro něj jednodušší prodrat se přes těla, která ležela bez ladu a skladu přímo na podlaze, všude. Ne, nebyly to mrtvoly, některá těla se hýbala. Jakoby se mezi nimi blyštěly šupiny nějakých ryb, kdo ví, kde se tady ve sklepě vzaly ryby. Brzy uslyšel Petrişorův hlas:

„Tentokrát jsme to pohnojili!“

Odpověděl mu hned s jistou dávkou zadostiučinění.

„Pohnojilo se to už dávno…“

Petrişor už nic neříkal. Bál se, že probudí ostatní. Ion se odtáhl k nějaké vlhké a nepříjemně zapáchající stěně, z níž však vyzařovalo trochu tepla. Asi teplovodní potrubí, pomyslel si. Dotkl se stěny dlaní. Byla hladká, téměř sametová. A měkká: jako srst, jako hýždě ženy spící pod peřinou. Neovládl se. Zabořil ruku do té masité hmoty a zaslechl výkřik. Marianne, vytržená ze sna, mě plácne přes ruku:

„Vieux cochon! Salaud!“

Opět usínám. Vidím nákladní auto s plachtou v barvě khaki, vidím ho z daleka. A přesto se k němu blížím. Postupuji jako automat. Mám sucho v ústech. Petrişor mě chytá za ruku, tahá mě, pokouší se mě zadržet.

„Nechoď tam, Ione. Přišli nás zatknout.“ Zmrtvěla mi ruka. Mrtvoly, spící těla začala mluvit všechna najednou a jejich hlasy osvětlovaly místnost: kapitán bušil pěstí do stolu, který zněl jako bedněný sud. Usadil se v obrovitém sudu, vytaženém na místo sedátka tenisového rozhodčího. Petrişor opřený o sud byl jen ve spodkách, v náručí držel kozu, která sebou cukala a mečela.

„Cítím, že zešílím,“ vykřikl Petrişor.

„A líto ti je?“

Kapitán se řehnil od ucha k uchu. Ne ne, čistil si zuby a vyplivoval přímo do sudu nazelenalou tekutinu.

Brzy odtamtud někdo vyjde.

Pocit strachu. Jsem zpocený jak myš.

Vyskakuji z postele. Spěchám do koupelny. Otočím vypínačem. Vidím jak se náhle objevuje zrcadlo, tam nad umývadlem, a moje tvář lapená uvnitř. Má polapená, omráčená tvář s rozcuchanými vlasy a vyjevenýma očima. Přistupuji k němu, k sobě samému. Takovéto ranní rozdvojení by mě mělo zaskočit, znejistět. Ale není tomu tak. Možná proto, že přicházím zdaleka… Ani trochu se nedivím.

Tato myšlenka mě vlastně napadla až teď… Od stolu, kde sedím, je pootevřenými dveřmi ve vedlejším pokoji vidět zrcadlo. Když se nakloním doprava, můžu v něm zahlédnout své ucho a část tváře. Kdybych chtěl uvidět i nos, druhou tvář, celý obličej, riskoval bych, že spadnu ze židle. I tak udržuji židli v povážlivé rovnováze, jenom na dvou nohách. Pravda, mohl bych posunout stůl…

Zdá se, že je duševně prospěšné dívat se do zrcadla. Vidět se takový, jaký jsi, v tomto případě: exilový spisovatel, poněkud zestárlý. Mírně otylý, i když jsem shodil skoro deset kilo. Vcucnu tváře, špulím ústa, zvedám obočí. Je to ještě horší! Každopádně pytlíků pod očima, těch dvou rýh, které vedou dolů od nosu až po koutky úst, vrásek, které se začínají rýsovat na čele, těch se stejně nezbavím, kdybych se sebevíc pitvořil. Měl bych se obrátit na plastickou chirurgii (nezaměňovat s chirurgií estetickou…). Koneckonců, proč bych se měl stydět? Teď je to docela běžné, i když většinu pacientů tvoří ženy: myšlenka plastické chirurgie je přijatelnější, pokud je spojena s takzvaným slabším pohlavím. Žena, která se ze všech sil snaží zachovat, alespoň zčásti, svou krásu a bojuje s věkem, s vráskami v zrcadle, nepřipadá již téměř nikomu jako baba, která se češe, zatímco vlast hyne. A co byste chtěli, aby bába dělala, když s vlastí to jde z kopce, nikdo ani prstem nehne a ti mladší berou nohy na ramena… Její činnost lze považovat za přiměřenou situaci. Zato muži se naopak jen těžko přiznává takovéto právo na přiměřenou obranu. A to je nespravedlivé. Můžou za to předsudky. Muži jsou nuceni snášet stáří se stoickým klidem. Hrbit se s úsměvem na rtech. Mužně usychat. Nemají právo ucházet se o technickou pomoc, ani když jsou mladí, ani když jsou staří. Tak potom kdy?

„Přestaň už s těmi svými skandálními teoriemi. Jsi s tím k smíchu…“

„Co je na tom směšného? Diskutuji o předsudku. Žádám, aby mi byly dány argumenty, ne nějaká prohlášení, zákazy.

Jestli to chceš vědět, tak podle mě takováto mentalita udržuje, i když nepřímo, nerovnost mezi pohlavími. Mám ti to vysvětlit?“

„Ne, díky.“

„Takže odmítáš diskutovat… Máš strach. Máš strach, abych tě nakonec nepřesvědčil.“

„Nech toho, jenom se ztrapňuješ. Viděl jsi mě někdy jít k chirurgovi, aby mi natahoval pleť?...“

„Však já vím své. Máš ty svoje krémy, všechny ty kelímky a flaštičky…“

„No, jestli chceš, tak prosím, posluž si.“

Přiznávám, že tato diskuse nemá vlastně žádný smysl. Zrcadlo přece, u mě tedy každopádně, neslouží k ověřování krásy nebo mladosti – nýbrž identity. Potřebuji mít kontrolu, jestli jsem stále víceméně stejný, ujistit se, že jsem se nezměnil nebo že jsem se změnil velice málo. Ve svém nitru, abych tak řekl. Ale jak zjistit, co je v mém nitru? Takové zrcadlo není, aby…

„No tak piš!“

Přesně tak. To bych měl. Jenže já tratím čas. Mluvím z cesty. Nejsem schopen odjet, odizolovat se, soustředit se. Píšu, co mě zrovna napadne, samá odbočka, úryvek, poznámky v notesu, ani jediná ucelená scéna dovedená do konce, pouhá gesta postav vytržená z kontextu, roztroušený děj, zmatečné zlomky. A po celé dny ani to ne. Spokojím se s tím, že si představuji něco z toho, co si slibuji, že napíšu, až budu mít potřebný klid, dostatek času, místo kde se budu moci zmobilizovat, přesněji zavrtat, s perem v ruce, před bílými listy papíru, které co nejrychleji počmárám, jeden po druhém, pokryji je malinkými znaky, kýmkoli jiným nečitelnými, a energickými škrty, fajkami a šipkami, které odkazují k okrajům stránky, záhy rovněž popsaným dalšími, ještě menšími písmenky, drobným, těžkopádným písmem přerušovaným místy absurdními, fantasmagorickými kresbami, které mi přesto pomáhají překonávat stavy otupělosti, kdy je má mysl vyprázdněná jako bezedná nádoba a nevidím nic než to, co mohu případně zahlédnout oknem: trávu a květiny, stromy, sousední dům, jiné rozkvetlé stromy, představuji si, že je jaro, konipas poskakuje s obtížemi v husté, vysoké trávě.

Svléknu pyžamo a napadá mě, že bych se měl ještě oholit. Potom se vykoupu. Ponořím se do horké vody a zapomenu na bolesti, na ischias, nebudu myslet na své tělo, na sebe, uniknu z tohoto krunýře ochablého masa… Napnu to, co mi zbylo z bicepsů, z pektorálů. Nafukují se mi tak spíše tváře než svaly, obličej v zrcadle mi připadá tak bizarní, že vyprsknu smíchem. Směju se o samotě, před zrcadlem. Poté se cítím lépe.

Překlad © Tomáš Vašut
Úryvek z knihy Dumitru Ţepeneag: Hotel Europa. Přel. Tomáš Vašut. dybbuk, 2008 - na iliteratura.cz se souhlasem překladatele i nakladatelství dybbuk. 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1423x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce