Dragomán, György:  Bílý král

Dragomán, György
Bílý král

ukázka beletrie zahraniční

Leželi jsme s Puju na břiše v pšeničném lánu a bylo takové horko, že se z nás lil pot, řinul se mi po obličeji a smýval černou válečnou maskovací barvu, kterou jsme si udělali z opálených korkových zátek, stékal mi do pusy, chutnal slaně a trpce, nedal se vyplivnout, a nemohli jsme si pusu ani vypláchnout, protože jsme vůbec neměli vodu, ani Puju, ani mě nepadlo, abysme si vzali s sebou nejenom zbraně, ale taky polní láhev, a slunce nemilosrdně pálilo...

György Dragomán: Bílý král, přeložila Anna Valentová, dybbuk, 2008, 264 str.

Válka

Leželi jsme s Puju na břiše v pšeničném lánu a bylo takové horko, že se z nás lil pot, řinul se mi po obličeji a smýval černou válečnou maskovací barvu, kterou jsme si udělali z opálených korkových zátek, stékal mi do pusy, chutnal slaně a trpce, nedal se vyplivnout, a nemohli jsme si pusu ani vypláchnout, protože jsme vůbec neměli vodu, ani Puju, ani mě nepadlo, abysme si vzali s sebou nejenom zbraně, ale taky polní láhev, a slunce nemilosrdně pálilo, od té nehody na atomové elektrárně, co se o ní nesmělo mluvit, bylo pořád mnohem větší horko, taky pšenice uzrála dřív, byla teprve polovina června, ale z klasů už se drolila zrnka, a mohli jsme je žvýkat, jak dlouho jsme chtěli, pšeničná žvýkačka se z nich už nedala udělat, vůbec se nelepila a byla suchá jak piliny, Puju taky říkal, že žně budou brzy, věděl to proto, že jeho táta dělal v družstvu traktoristu, a ten mu říkal, že už podali žádost o naftu, kterou ke žním potřebují, a taky ji dostali, takže žně můžou začít kdykoli.

Už jsme byli docela blízko k tomu posedu, kde si bratři Frunzovi zřídili svůj hlavní válečný stan, dlouho jsme se plazili, a tak jsme byli unavení, pšeničná stébla a listy nám poškrábaly paže a dlaně, Puju měl kožené rukavice, ale moc mu nepomohly, protože to se potil ještě víc, a na obličeji jsem mu viděl, že v maskovací barvě mu pot vykresluje úzké šedivé proužky, a já jsem věděl, že vypadám zrovna tak, že vůbec nenaháním hrůzu, je to spíš legrační, a tak jsme pomalu lezli v pšenici dál a Puju mi pošeptal, abysem z pšenice vyhlídnul, abysme viděli, jak jsme daleko od posedu, a já jsem řekl, že nevyhlídnu, aby se podíval on, že teď je řada na něm, já už jsem se díval třikrát, a Puju teda opravdu vystrčil hlavu z pšenice, ale úplně se nepostavil, jenom se opřel o koleno a tak vykouknul ven a hned potom padnul na břicho, a dokonce i pod maskovací barvou jsem viděl, že hrozně zblednul, a tak jsem se ho zeptal, co je, co viděl? a nato se Puju pokřižoval a řekl, že ti Frunzáci si fakt nedělali srandu, že fakt někoho chytli a zabili, on jasně viděl, že před posedem je do země zapíchnuté kopí, a na něm zakrvácená dětská hlava, a já jsem řekl, že tomuhle nevěřím a aby nekecal, ale Puju nato řekl, abysem tedy vyhlídnul z pšenice já, když mu nevěřím, a tak jsem si taky kleknul na jedno koleno a kouknul se ven a viděl, že nad posedem krouží holubi, a opravdu tam bylo kopí zapíchnuté do země, ale nebylo vidět, co je na něm nabodnuté, protože přes to přetáhli tlustý pytel z umělé hmoty, v jakém se prodává hnojivo, a zespodu byl ten pytel zavázaný, a tak se pořádně nedal určit ani tvar, ale když jsem stáhnul hlavu do pšenice, zdálo se mi, že tam dole, kde byl ten pytel svázaný, stéká po kopí něco hustého a červeného, a když jsem si zase lehnul vedle Puju, cítil jsem, že se mi načisto zdvihá žaludek, hleděl jsem na pšeničná stébla, které jsme při lezení zváleli, a chtěl jsem Puju říct, že jsme špatně viděli, protože to na tom kopí určitě není krev, ale když jsem otevřel pusu, že to řeknu, ucítil jsem, že mě rozbolela ruka, a najednou jsem si všimnul, že pravou rukou jsem vší silou hrábnul do země, a jak jsem rukou škubnul, vyrval jsem se zemí i hrst pšeničných kořínků, a když jsem se kouknul na Puju, viděl jsem, že se mu strachem třesou rty, a tak jsem pustil z ruky hlínu i kořínky, a napadlo mě, že jsem přece jenom neměl do té bitvy chodit a že určitě se mi nepodaří vylízt na posed pro kožený balon Prodánů.

Všecko to začalo tím, že jsme museli chodit hrát fotbal na hřiště v sousední ulici, když vyšlo najevo, že prostředkem našeho hřiště povede výkop pro novou kanalizaci. Původně se mluvilo taky o tom, že rozhrabou i jejich hřiště, ale dělníci jednoho dne odešli a už se nevrátili, pravda, jejich bouda s nářadím pořád ještě stála u výkopu, jak ji tam nechali. A kluci ze sousední ulice nám dovolili, abysme tam hráli fotbal, ale vydrželo to jenom do začátku léta, kdy se osiřelí sourozenci Frunzovi přistěhovali ke svýmu dědečkovi a zmlátili Zsolta, a přitom on byl mezi klukama ze sousední ulice nejsilnější, a oni dva potom začali vést jejich partu, a najednou že prý tam už nesmíme chodit, jenom když zaplatíme, a když se jim Velkýprodán chechtal do očí, co že si představujou, že hřiště je veřejné prostranství, nesmí si ho přivlastňovat, Romulus Frunza na to řekl jenom to, že jeho bráchovi se neodmlouvá, a Remus Frunza nato vytáhl vystřelovací nůž a Velkéhoprodána bodl do ramene tak rychle, že Prodán ani neměl čas, aby vytáhnul vlastní nůž, a jak si šáhnul na rameno, vypadnul mu z ruky kožený míč, který mu poslal bratranec z Jugoslávie, a nato se Romulus Frunza sehnul, míč sebral a řekl, že teď už patří jim, a Prodán může být rád, že mu kudlu nevrazili do břicha, protože tahle rána v rameně, to nic není, to se zahojí do týdne, protože brácha ho nebodnul hluboko, Prodán si nůž jenom ochutnal, a potom začal s tím balonem driblovat, a řekl, že taková je situace, a jestli se nám to nelíbí, můžeme s nimi válčit, pošlou nám vypovězení války, všecky podrobnosti tam budou popsané a abysme počítali s tím, že v bitvě se utkáme nahoře na vrcholku kopce za paneláky poblíž pšeničného pole a že se budeme bít na život a na smrt, my budeme v útoku, a jestli se probijeme k posedu na okraji lesa a ten kožený balon jim odtamtud sebereme, tak postačí, když ho doneseme k Velkému stromu, a vyhrajeme, a to pak nejenže dostaneme zpátky míč, ale taky budeme moct zadarmo hrát na jejich hřišti, kdy se nám zachce, ale stejně vědí, že z toho nebude nic, protože my se posereme, už když dostaneme vypovězení války, protože jsme hrozní zbabělci, a určitě nebudeme mít odvahu postavit se jim, to je vidět už z toho, že Prodán beze slova strpěl, aby ho do krve poranili.

Prodán na to neříkal nejdřív nic, jenom si přestal to rameno držet, a viděl jsem, že ruku má celou od krve, nejenom dlaň, ale taky všecky prsty, a vtom se na ruku podíval, ale jako by ji viděl poprvé, a najednou řekl, že krev se dá smýt jenom krví, pokročil a vší silou jednu ubalil Romulu Frunzovi, ten naletěl na bráchu, na obličeji mu zůstal krvavý otisk Prodánovy dlaně, a nato jsme se rázem obrátili a dali se na útěk zpátky do naší ulice, protože jsme se báli, že se pustí za námi, ale kluci ze sousední ulice hodili po nás jenom pár kamenů a naštěstí netrefili nikoho, mezitím jsme ještě slyšeli, že Romulus Frunza po nás hlasitě pokřikuje, že jsme poseroutkové a usmrkanci.

Druhý den ráno jsme taky vypovězení války už dostali, do poštovní schránky Prodánových hodili zakrváceného holuba bez hlavy a list vytržený ze čtverečkovaného sešitu, na kterém jsem dostali vypovězení války písemně, a prý bylo napsané tou holubí krví, Prodán požádal Jancsiho, aby to přečetl, psali tam, že bitva se bude konat v neděli u pšeničného pole a abysme věděli, je pravda to, co se o nich všude šeptá, oni, totiž Romulus Frunza a Remus Frunza, oba bojovali v občanské válce, a proto uděláme nejlíp, když se připravíme na jistou záhubu, protože nebudou znát slitování, když někoho chytí, a ztratíme čest i vlast, a stejně jsme posranci, všichni, do posledního muže, a vůbec, jsme stejný kurvy jako naše mámy. Když Prodán tohle uslyšel, zrudnul zlostí, vyrval Jancsimu vypovězení války z ruky, hodil je na zem, dupal po něm a říkal, že tihle Frunzáci, ti proto takhle píšou, že mámu ani neměli, vychovával je táta, dokud se neoběsil z velkého zármutku, že má takový syny, protože každý ví, že se sem přistěhovali k dědovi proto, že jinak nikoho na světě nemají, a to je taky lež jako věž, že bojovali v občanské válce, protože občanská válka byla před sedmi roky, a to jim mohlo být nanejvýš tak osum, ale nevadí, v neděli si to s nima rozdáme, do neděle aby každý vyráběl náboje do foukaček a ohýbal hřebíky, sbíral kamení do praků a vyráběl šípy. Abysme byli pořádně vyzbrojení, a Frunzáků se bát nesmíme, my jim ukážem, s náma si zahrávat nebudou.

Na tohle nikdo nic neřekl, všichni jsme jenom mlčeli, koukali se na Prodána, na zakrváceného holuba a na zmuchlané vypovězení války u jeho nohou, a nato Prodán zdvihnul k obloze dlaně sevřené v pěst, třikrát s nima trhnul k nebi a přitom vykřikoval, že hurá, a na jeho širokých kožených chráničích zápěstí chřestěly hřebíky a při druhém hurá už to s ním provolával i jeho mladší brácha, a tak nakonec všichni hromadně hulákali hurá, a já jsem křičel s nima, ale když jsem se podíval Prodánovi do obličeje, viděl jsem, že jak tak šermoval rukama, rozbolela ho ta rána na rameně. Od té doby jsme se celý týden pilně připravovali na bitvu, všichni věděli, že to bude hodně tvrdý boj, protože Frunzáci byli moc nebezpeční, i když v občanské válce bojovat nemohli, než se sem přestěhovali, bydleli kdesi na vesnici v západních Karpatech, prý tam žili jak indiáni, lovili zvěř a chytali ptáky, dokud jim táta neumřel, a o sourozencích Frunzových nikdo přesně nevěděl, kolik je jim let, protože oba chodili do šestky, a přitom Remus byl větší dokonce i než deváťáci, a jeho brácha Romulus byl tak malý, že i mezi čtvrťákama vypadal jako mrně, ale oba byli hrozně silní a oba se stejně uměli prát, moc dobře se vyznali i ve zbraních, třeba na praku neměli duši od kola, ale opravdickou gumu, a nám se doneslo, že klukům ze sousední ulice vyráběli všelijaké tajné zbraně, a proto i u nás všichni dělali ostré náboje do foukaček co na nich je na konci špendlík s hlavičkou, a já jsem si vyrobil z lepenky a staniolu i brnění, abysem si chránil záda, vyzkoušel jsem si, jestli se mi vejde pod tričko, a požádal jsem Puju, aby mě střelil do zad, abysme viděli, jestli to má cenu, ale on nechtěl a říkal, abysem si vzpomněl, co bylo, když jsme si chtěli vyzkoušet, jestli umím chytit šíp v letu, jak to dělají indiáni ve filmech, ale já jsem mu řekl, že to jsem byl ještě malý, to mi bylo teprv devět, no jo, neměl jsem dobré reflexy, ale ten hřebík na šípu, co byl místo hrotu, nebyl naštěstí tak moc ostrý, zabodnul se mi do ruky jenom na dva cenťáky, akorát že mi probodnul kůži, zarazil se o kost na dolní paži, pravda, ty protitetanovky potom docela bolely, ale teď už bude všecko jinak, teď už jsme větší, je nám skoro dvanáct, a to brnění nemá s reflexama co dělat, ale Puju stejně nechtěl, nakonec si za čtyři karamely dal říct, že mě třikrát střelí do zad, brnění mi bodejťže prokázalo náramnou službu, zachytilo ty kulky, jak mělo, cítil jsem ty rány, asi jako by mě bodnul komár, a hned jsem se rozhodnul, že si udělám brnění taky dopředu, už jsem si ho z lepenky i nastřihnul, akorát jsem to musel ještě slepit a sešít, byla to práce tak na půl dne, ale zrovna mi došlo lepidlo, a tak jsem to přece jenom nestihnul vyrobit.

Zatímco jsem pracoval na brnění, často jsem si vzpomněl na to vypovězení války, na bezhlavého holuba, a taky že tohle už nebude hra, ale opravdická válka, že se budeme bít do krve, a když jsem si představil toho zakrváceného holuba, trošku se mi sevřelo srdce, ale asi jsem na tom nebyl takhle sám, protože Puju taky říkal, že je možný, že se té bitvy nezúčastní, protože ho táta nechce pustit, a když jsem se ho zeptal, proč tátovi vyžvanil, že jdeme do bitvy, přece jestli se v družstvu dozvědí, že jim chceme pošlapat pšenici, tak nám to nedovolí, a ještě nás zmlátí, a Puju na to řekl hrozně vztekle, že mu to vůbec nevyžvanil a že mně se to kecá, když mám tátu u Dunajského kanálu, a tak si dělám, co se mi zachce, a nikdo mě nezmydlí, a já jsem mu na to řekl, že je sketa, že se chová jak nějaký utřinos, a aby o mým tátovi nemluvil, nebo ho zkopu, a taky že navždycky ztratí svou pionýrskou čest, jestli do bitvy nepřijde, jenže v neděli ráno napadlo i mě, že možná by přece jenom bylo lepší zůstat doma, ale po snídani jsem přece jenom vytáhnul foukačku a přehodil si dva zásobníky plné předem uhnětených a usušených kulek, mámě jsem řekl, že si jdu ven hrát, a napadlo mě, že by bylo moc dobře, kdyby třeba řekla, že ne, že nikam nesmím, protože mě potřebuje doma, ale máma neříkala nic, ani nevstala z toho ušáku u okna, kde poslední dobou sedává, akorát přikývla, že dobrá, a tak jsem přece jenom šel, lezl jsem na kopec k Velkému stromu, protože jsem věděl, že brzo tam přijdou taky ostatní, abysme si domluvili taktiku a strategii.

Když jsem tam dorazil, ve staré přilbě už hořel oheň a skoro všichni z našeho paneláku už tam byli, každý si přinesl i zbraně, Jancsi a jeho brácha si vysoustružili na dílnách opravdové hvězdy a tomahavky, já jsem měl u sebe svůj plechový nůž, i když jsem vlastně věděl, že při boji zblízka velkou cenu nemá, a přece jsem si ho vzal, protože jsem si myslel, že je dobré sevřít střenku nože, když se člověk skrývá v pšeničném poli, no a když jsem přišel k Velkému stromu, Csabi právě hodil do přilby velkou hrst korkových zátek, a tak ten kouř smrděl ještě víc, všichni už tam byli, akorát náš velitel Velkýprodán ne, on byl z naší ulice největší, před Frunzáky ho ještě nikdy nikdo neporazil, tu přilbu taky opatřil on, že prý ji vykopal z hrobu vojáka, který padl za občanské války, ale tohle mu nikdo neuvěřil, Janika mi jednou řekl, že to ani žádná přilba není, že je to obyčejný kotlík, a než zátky shořely, dorazil i Prodán, měl foukačku se čtyřmi hlavněmi, v každé byl kabel z elektrického vedení a kolem dokola to omotal izolační páskou a přidělal k tomu pažbu a kohoutek, vypadalo to jako opravdický samopal, opatřil si i řemen, aby ho mohl nosit kolem krku, a u pasu měl upevněný buzdogan, udělal si ho z činky, na obou rukách mu bitevní chrániče zápěstí, které měl pobité měděnými čtvercovými hřebíky používanými v lodním tesařství, šahaly skoro až k loktům, a vedle buzdoganu měl u pasu ještě dlouhý nůž s černou rukojetí, dřív jsem takový nůž ještě nikdy neviděl, vypadal strašně bojovně, a když přišel k přilbě, hned si odepnul od opasku polní láhev a polil vodou zátky, které žhnuly v přilbě, syčely a stoupal z nich hustý kouř a v přilbě zůstala černá břečka, připomínala smůlu, to byla naše bojová maskovací barva, důkladně si s tím pomazal tváře a čelo, skoro nebyl k poznání, a potom vydal náš bojový pokřik, a nato si všichni natírali obličeje tou barvou, taky jsem se pěkně mazal, akorát jsem si dával pozor, abysem se nedotkl pusy, protože jsem věděl, že popel z korkových zátek chutná hrozně trpce, to mě ovšem tehdy nenapadlo, že pot mi to potom stejně všechno spláchne do pusy, no a ostatní se taky pořádně natřeli načerno, a potom, když už všichni byli připravení, se Prodán před nás postavil a řekl, že tahle bitva bude velká a těžká a abysme si dobře zapamatovali, že hlavní stan našich nepřátel je na protější straně pole, na okraji lesa u posedu, tam se musíme dostat a sebrat jim ten balon, ale tohle ještě k vítězství nestačí, protože ještě ho musíme dopravit sem k Velkému stromu, a řekl, že nejtaktičtější by bylo, kdybysme se nejdřív v co největším tichu a co nejvíc rozptýlili, a tak když on dá znamení, musíme zaútočit na kluky ze sousední ulice rázem a z mnoha směrů, a potom mně a Puju řekl, abysme šli k němu blíž, protože my budeme průzkumníci a dostaneme zvláštní úkol, a když jsme k němu přišli, tak řekl, abysme neútočili spolu s ostatními, až on nám dá znamení a ostatní začnou křičet hurá, ale abysme zůstali v pšenici a pokusili se přiblížit se k posedu co nejvíc, a abysme taky nikoho nestřelili do zad, když to nebude nutný, a až uslyšíme, že on třikrát provolal bojový pokřik, tam máme ze své skrýše vyrazit a máme se pokusit získat ten balon, a kdyby se nám to podařilo, tak máme utíkat o sto šest zpátky k Velkému stromu, a on bude utíkat za náma a nakonec poběží s míčem on, jeho totiž nedoženou, takhle my si to vítězství vybojujeme, a podíval se na nás a zeptal se, jestli jsme rozuměli, a my jsme s Puju řekli, že jo, a já jsem taky řekl, že mně se to schovávání nelíbí, a proč tam nepošle spíš svýho bráchu, a jestli by to nešlo, abysme se taky normálně účastnili boje zblízka, a Prodán řekl, že bodejť, že to jde, jestli chceme prohrát a neuposlechnout rozkaz velitele, a abysme věděli, že my jsme na opravdickou rvačku slabí, a vůbec, jak se opovažujeme mluvit o jeho bráchovi, a co tu držkujem o boji zblízka, když jsme oba zbabělí poseroutkové, on ví, že se tu brzo poserem, tak moc se obou Frunzáků bojíme, a abysme si dali pozor, ještě jednou ceknem, a on nás odzbrojí a potom nás vyžene do pšenice, a když tohle říkal, vztekle třepal hlavou a vytáhnul ten velký nůž, který jsem zatím nikdy neviděl, a podržel ho směrem k nám, a říkal, abysme si ho pořádně prohlídli, že tohle je opravdický bajonet, ten taky vyhrabal z toho hrobu, kde tu přilbu, a ten dlouhý zářez tam u střenky, to že je fakticky kanálek na krev, a jestli jeho rozkazy přesně nedodržíme, tak se nemáme divit, až uvidíme protékat tím kanálkem svou vlastní krev, protože přísahá, že nám ten bajonet vlastnoručně vrazí do břicha, ale možný taky je, že potom nás bude skalpovat, a na to už jsme s Puju neříkali nic, a Prodán se zeptal, jestli jsme to pochopili, a my jsme řekli, že jo, ale přitom jsem mu přál, aby se mu ta rána na rameně otevřela a aby dostal otravu krve, a Prodán si zase pověsil ten svůj bajonet a obrátil se k ostatním a řekl, že vzhůru do boje, a my jsme se všichni postavili do kruhu a každý natáhnul pravou ruku a ty ruce jsme skládali jednu na druhou a potom jsme najednou vyrazili svůj bojový pokřik, že pravda, bratrství a revoluce zvítězí, a potom jsme se všichni rozběhli k lánu pšenice.

 

Tam jsme všichni zalehli na břicho a začali jsme se plazit pšenicí, ale museli jsme dávat pozor, abysme pšenici zváleli jenom v úzkém proužku, protože to, co my jsme zalehli, to taky tak zůstalo, a kdybysme udělali široký pruh, byl by vidět už zdaleka, a mohli jsme dostat za krk bombu z bláta, a ta dokáže docela i bolet, když člověka trefí hrouda veliká jako dvě pěsti, prostě lezli jsme opatrně, ale pšeničná stébla a listy nám i tak poškrábaly nohy a ruce, ještě štěstí, že my jsme nemuseli moc spěchat, protože Prodán řekl, že podstatný je, abysme my lezli pomaleji, a ostatní se zatím pořádně rozptýlili, ani jsme je neslyšeli.

 

A jak jsme tam tak lezli, najednou jsem šáhnul do čehosi lepkavého, když jsem to ucítil, hned jsem ucuknul, ale už to bylo jedno, celou dlaň jsem měl od jakéhosi černého lepu, byla to smůla, ale možná taky asfalt, v pšenici se to táhlo v dlouhém pruhu, zavolal jsem na Puju, aby se zastavil, dal si pozor, aby do toho nešáhnul, potom jsem druhou rukou vytrhnul ze země hrst pšenice a pokoušel se těmi drsnými stébly sedřít si z ruky ten lepkavý sajrajt, šlo to ztěžka, musel jsem si otírat ruku taky o zem, a když jsme lezli dál, dával jsem si pozor, abysem do toho nešáhnul znova. Ulezli jsme ještě asi čtyřicet metrů, když mě Puju náhle popadnul za loket a moc potichu mi šeptal, abysme si trochu odpočinuli, ale potom hned si přitisknul prst na pusu a ukazoval mi, abysem byl potichu, jako bysem já nevěděl, že nesmíme mluvit, a nato jsme se chvilku nehýbali, a já jsem se pomalu rozhlídnul, jestli někde uvidím v pšenici pohyb, ale ty řady byly docela hustý, skoro nic nebylo vidět, a tak jsme trochu čekali, protože jsme věděli, že brzy musí začít útok, bylo to docela nepohodlné, opírat se o lokty o zem, a tak jsem naznačil Puju, abysme se opřeli zády o sebe a sedli si, tak se nám přece jenom bude líp čekat, na okamžik jsem dokonce vystrčil i hlavu, ale neviděl jsem nic, ve všech směrech jenom klasy, jak se kolébají, ale potom jsem honem hlavu zase stáhnul a čekal, všude bylo hrozné ticho, vůbec nebylo slyšet, že v poli je plno kluků, a slunce už pořádně hřálo, bylo znát, že bude horko, popadnul jsem foukačku a vložil do ní kulku, ale na okamžik mě napadlo, že tohle není žádný kus kabelu, ale opravdická dřevěná foukačka, a do kuličky není zabodnutý jenom špendlík, ale je tam opravdový žabí jed, protože tohle taky je opravdická válka, tady půjde o skalpy, bojuje se na život a na smrt, chytil jsem svůj nůž a představoval si, že je to pravý skalpovací nůž, v místě, kde končí vlasy, se musí přejet po lebce břitem ostrým jako břitva a potom jediným prudkým pohybem strhnout skalp z lebeční kosti, ale můj plechový nožík neměl opravdové ostří, a tak jsem dost litoval, že už nemám tu svou rybičku, ani ta nebyla moc ostrá, ale byla aspoň z pořádné oceli, a přitom jsem pocítil, že Puju mě strká loktem do boku, myslel jsem, že mi chce něco říct, ale on se mi odtrhnul od zad, jak se rychle vrhnul dopředu, takže kecnul na břicho do pšenice, a já jsem si myslel, že ho trefila nějaká tajná střela, ale on se rychle otočil a ukázal mi obě sevřené ruce, a přitom šeptal, abysem se podíval, co chytil, a já jsem se sklonil až úplně těsně k jeho rukám, on pootevřel spojené dlaně a já jsem mu nahlídnul mezi prsty v kožených rukavicích a viděl jsem, že teď mě nechce podfouknout jako jindy, protože opravdu držel v rukách myšku, nehýbala se, připomínala chomáček šedivých chlupů, Puju visel mezi prsty ven ocásek, a Puju mi šeptem říkal, že bysme ji měli rozpitvat, a já jsem řekl, že spíš bysme ji měli stáhnout, ten její kožíšek by vypadal jako maličký skalp, ale ani Puju neměl pořádný nůž, neměli jsme u sebe ani půlku žiletky, mohli jsme ji akorát zapíchnout kulkou se špendlíkem, Puju jednu takovou kulku taky vytáhnul a podal mi ji, ale vtom jsme zaslechli, že Prodán něco vykřiknul, hrozně hlasitě, věděli jsme, že zas huláká, že revoluce zvítězí, ale nerozuměli jsme mu, protože byl dost daleko, a naši začali odevšad provolávat hurá a vyskakovali z pšenice a utíkali k protější straně lánu, tam, kde u lesa končí, a když jsme si klekli, abysme vykoukli, abysme viděli, kam máme utíkat, myš vyklouzla Puju z ruky a zmizel v pšenici, a přitom jsme viděli, že z té pšenice vyskakují taky kluci ze sousední ulice, lehko se dali poznat, protože všichni měli obličeje natřené červenou bojovou barvou, stáli ve dvou řadách, vpředu byli ti s praky, od nich asi na deset metrů víc vzadu s luky, foukačku jsem neviděl u nikoho, a ti všichni začali po našich střílet, rychle jsme zase padli do pšenice a dál začali lézt dopředu, a přitom bylo slyšet, jak kolem nás sviští kameny z praků, jak jsme popolezli vpřed, našel jsem dva šípy, zabodnuly se do země, jeden jsem vytáhnul, byl to normální šíp a do hrotu byl vsazený hřebík hlavičkou dopředu, takže byl tupý, ale mohl by pořádně praštit, kdyby člověka trefil třeba do hlavy, a taky jsem slyšel, jak všichni něco křičí, a bylo slyšet, jak mnozí se už v té pšenici pustili do křížku, když jsme si na válku hrávali dřív, tak ten, koho položili na lopatky, tam musel zůstat až do konce bitvy, protože platil za mrtvého, ale teď jako by se rvali tvrději, protože všichni hlasitě hulákali a nadávali, jak jsme se blížili k místu největších rvaček, úplně jsme se přitiskli k zemi a tak jsme se plazili, už mě to načisto utahalo, bolely mě kolena a lokty, a lepenkové brnění mě tlačilo do zad, vyčítal jsem si, že jsem si ho vůbec vyrobil, ale sundat jsem ho přesto nechtěl, protože jsem věděl, že Puju by se mi vysmíval. Co naplat, lezli jsme dál, nikdo už nestřílel, byla slyšet jenom rvačka a že všichni hulákají jeden přes druhého, slyšel jsem, jak někdo úplně blízko nás křičí, že se vzdává a že zraněným se nesmí ubližovat, a potom začal křičet ještě hlasitěji, že tohle je levárna, že takhle se nehraje, nepoznal jsem jeho hlas, pohlédl jsem na Puju, ale on taky zavrtěl hlavou, lezli jsme dál, ani jsme nevěděli, jak jsme od posedu daleko, ale neodvažovali jsem se vyhlídnout ven, byl jsem celý zpocený, moc jsem litoval, že jsem si nevzal s sebou vodu v láhvi, ani Puju ji neměl, a podle toho, jak funěl, jsem slyšel, že i on má žízeň, pole se trochu zdvihalo, cítil jsem, že lezeme nahoru, a to znamenalo, že posed nemůže být bůhvíjak daleko, stál na kraji lesa, kde končil pšeničný lán, a potom jsme najednou uslyšeli, jak někdo za námi hrozně hlasitě zaječel, ale tak, jako by ho zabíjeli, načisto jsem se vyděsil, a vtom na mě Puju pohlédnul a řekl, abysme se vrátili, protože oni teď opravdu někoho zabili, ale já jsem mu na to řekl, že tomu nevěřím a aby počkal, že se podívám, jak na tom jsme, na okamžik jsem vystrčil hlavu z pšenice a hned jsem ten posed uviděl, měli jsme ho přímo před sebou, ani nebyl daleko, nanejvýš takových sto padesát metrů, lehnul jsem si zpátky do pšenice a pošeptal Puju, aby se nebál, že lezeme správným směrem, a teď už nemá cenu, abysme se vraceli a aby si vzpomněl, co nám říkal Prodán, ale on na to řekl, že na Prodána kašle, a přesto jsme lezli dál jeden za druhým, ale to už jsme byli tak unavení, že jsme se vůbec neplazili podle pravidel, jak jsme se to učili na cvičeních Obrany Vlasti, místo toho jsme prostě lezli jenom po čtyřech, a teď jsem zase lezl vpředu já a razil jsem cestu, ale to už bylo moc horko, cítil jsem, jak se potím, jak po mě teče pot, ale nezastavili jsme se, lezli jsme přímo dopředu, a přitom jsme slyšeli, že za námi se pořád ještě rvou, sem tam nám taky přeletěl nad hlavami šíp, a žízeň jsme měli čím dál větší, a když už jsem cítil, že už můžeme být úplně nablízku okraji pšeničného pole, padnul jsem na břicho a Puju ke mně přilezl a on si taky lehnul na břicho, a když jsem vykoukli nad klasy, uviděli jsme posed a před ním dětskou hlavu naraženou na kopí, a nato jsme dostali žízeň ještě větší, než jsme měli dřív, a Puju řekl, že jemu je všecko fuk, on se vrátí, vrátí se pro svou láhev, protože kvůli tý blbý maskovací barvě má v puse hrozně hořko, ale ovšemže se nepohnul a já jsem viděl, jak se mu chvějí rty, a já jsem byl taky moc vylekaný, natolik, že už jsem víckrát nechtěl z té pšenice vykouknout.

 

Chvíli jsme tam nehybně leželi na zemi v pšenici, a když jsem se opřel o loket, cítil jsem, že pot a maskovací barva mi stékají po krku do podpaží, a vtom mě napadlo, že nakonec budu vypadat úplně jak zebra, jestli budu muset ještě dlouho ležet na slunci, a při tom pomyšlení jsem dostal záchvat smíchu, že jsem měl co dělat, abysem nevyprsknul, a Puju mi stisknul loket a šeptem se zeptal, co že se děje, čemu se to chechtám, a já jsem mávnul rukou, že nic, a potom jsem popolezl a zas jsem vyhlídnul z pšenice, kolem posedu pořád ještě kroužili holubi, viděl jsem, že okolo něho je pšenice zdupaná v přinejmenším třicetimetrovém půlkruhu, ale nějakou stráž jsem neviděl nikde, jako by to jediné kopí stačilo, aby hlídalo, a tak jsem se ohlídnul k místu, kde se strhla ta rvačka, ale bylo akorát vidět, jak se pšenice vlní, jak v ní kluci zápasí, a potom kdosi z té pšenice vyskočil, vztyčil se po pás a rozběhnul se k posedu, nejdřív jsem si myslel, že je to Malýprodán, ale potom jsem poznal, že to je Jancsi, po dvou krocích ho kdosi doběhnul a určitě mu podrazil nohy, protože Jancsi vykřiknul a s roztaženýma rukama padnul do pšenice, a tak jsem si lehnul zase zpátky na břicho a řekl Puju, že posed nikdo nehlídá, a možná bysme tam přece jenom měli vylízt, abysme získali ten míč, nejlíp bude, když se tam vyrazí hned, ale on začal říkat, že to všecko je podfuk, tahle válka, protože na posedy se vůbec nesmí lízt, patří státní myslivosti, a nahoru může jenom ten, kdo má povolení k honitbě, a jeho táta že říkal, že z družstva to tady někdy pozorují dalekohledem kvůli pytlákům, a jak mluvil, tak jsem viděl, že je pořád ještě strachem bílý jak stěna, a slunce tak pálilo, že jsem skoro nemohl mluvit, jak mi vyschlo v krku, ale potom jsem přece jenom vyplivnul hustou černou slinu, vzpomněl jsem si na Prodánův bajonet, a řekl jsem Puju, že toho mám tak akorát dost, a jestli je takový poseroutka, tak já tam schválně vylezu, a Puju řekl, co si honím triko, vím dobře, že tam nemůžu, dokud nám Prodán nedá znamení, a nato já jsem zas ucítil v puse tu odpornou pachuť popela z korku, ale tolik slin jsem už neměl, abysem si odplivnul, a řekl jsem, že Prodán si může trhnout nohou i s tím svým bodákem, a kleknul jsem si a odhodil na zem foukačku a náboje, vstal jsem a rozběhnul jsem se k posedu tak rychle, jak jenom jsem uměl.

 

Když jsem vstal, slíbil jsem si, že schválně se na to kopí nepodívám zblízka, ale když jsem k němu dorazil, stejně jsem to nevydržel, musel jsem se tam kouknout a viděl jsem, že rukojeť je samá krev, bylo vidět, že v tom zavázaném nylonovém pytli na hnojivo už stojí krev na výšku dlaně, a nebylo vidět, co je vlastně na to kopí naražené, a já jsem si to ani nechtěl pořádně prohlídnout, spíš jsem se odvrátil, protože jsem se bál, že pak bysem přece jenom neměl odvahu na ten posed vylízt, a napadlo mě, že na tom hrotu je jistě nabodnutý leda tak nějaký holub nebo zajíc, kterého upytlačili, a přitom jsem dorazil k posedu a začal lízt po žebříku nahoru.

 

Ani to vlastně žebřík nebyl, jenom takové dva kůly, na které křížem natloukli laťky, docela se to viklalo, jak jsem po tom lezl, a laťky praskaly, musel jsem se moc držet, jestli jsem nechtěl spadnout, a když jsem potom kouknul nahoru, mezi prkny v podlážce bylo vidět, že nahoře někdo je, byl to Remus Frunza, dřepěl tam, krčil se v koutku, seděl na stočeném lanu, viděl jsem, že kouří cigaretu a v obličeji byl celý rudý od maskovací barvy, hleděl přímo na mě škvírami v prknech v podlážce, to mě moc překvapilo, protože zatím jsem si myslel, že bojuje na poli s ostatními, a tak jsem se ho polekal, že jsem ani nemohl promluvit, ruka mi zůstala na nejhořejší příčce žebříku, a Remus Frunza taky nic neříkal, jenom koukal, a jak pomrkával, tak jsem viděl, že má tou červenou maskovací barvou pomalovaná i víčka, kdežto obočí měl obtažené černě, černé proužky měl taky na tváři a čele, a opravdu naháněl takhle hrůzu, cítil jsem že se mi svírá hrdlo, napadlo mě, že bysem měl slízt, ale pořád ještě jsem se nemohl pohnout, cítil jsem, jak svírám laťku žebříku, a vtom na mě kdosi zavolal, abysem nestál, abysem lezl klidně dál, byl to Romulus Frunza, Remův bratr, taky tam seděl na lavičce v posedu, akorát jsem si ho nejdřív nevšimnul, a Remus taky přikývnul, ale pořád ještě nepromluvil, jenom popotáhnul z cigarety a kouř vyfukoval oběma nosníma dírkama, a potom jsem se přece jenom pohnul a pomalu vylezl po žebříku úplně nahoru, ale přitom jsem cítil, že mi úplně ztěžkly nohy, a vtom Remus Frunza šáhnul dolů a beze slova mě vytáhnul na posed a přitom jsem slyšel, že Romulus se mě ptá na jméno, a když jsem mu je řekl, on přikývnul a zeptal se, jestli já jsem ten sirotek, a já jsem na to řekl, že nejsem, akorát že táta je u Dunajského kanálu, a Romulus na to mávnul rukou a řekl, že to už je fuk, a potom řekl, že mi gratuluje, protože nemohl uvěřit, že by někdo z nás dorazil až tak daleko, a potom se zeptal, co že tam hledám, a to už se na mě koukal i Remus Frunza, jako by taky čekal, co odpovím, a přitom udusil cigaretu ve víčku od plechové konve na mlíko, a já jsem se neopovažoval něco říkat, a nato Remus Frunza najednou vytáhnul vystřelovací nůž, ale neotevřel ho, jenom si s ním pohrával, a Romulus řekl, že se mě ptá naposledy, co že tam pohledávám, když vím, že posed je pro všecky zakázané území, a já jsem se bodejťže neodvažoval zeptat zas jeho, co tam teda pohledávají oni, ale řekl jsem, že jsem přišel pro balon, chci ho odnést, a Romulus Frunza na to řekl, no nepovídej, no fakt, to by ho ani ve snu nenapadlo, říkal to ironicky, ale neusmíval se, a potom řekl, že dobrá, když už jsem tam, abysem si sednul, ale opatrně, protože je to tam všecko posraný od holubů, a já jsem se podíval nahoru a viděl jsem, že pod stříškou toho posedu jsou křížem nabitá prkna a na nich sedí holubi, je jich tam aspoň čtyřicet, probírají si zobákem peří a natahují krky, vůbec nebylo kam se posadit, lavičku zabíral Romulus Frunza a vedle Rema byl ještě kousek místa na stočeném lanu, ale tam jsem se neodvažoval sednout si, a přitom on už ten vystřelovací nůž schoval, a tak jsem řekl, že děkuju, ale já jsem chtěl jenom balon, a kdyby to šlo, tak bysem hned zas šel, ale Romulus Frunza na to akorát řekl, že nepůjdu nikam, a potom se zeptal, jestli tam někde vidím balon, a já jsem řekl, že ne, protože jsem ho opravdu neviděl, a olíznul jsem se, a taky jsem řekl, že to je podvod, protože se řeklo, že balon bude tam, a že takhle to není poctivá hra, ale Romulus Frunza na to řekl, abysem si uvědomil, že válka nikdy není poctivá, protože jde o vítězství, a ne o poctivost, ale že si cení mojí odvahy, a hned vyjde najevo, jestli jsem opravdu odvážný, nebo mi to jenom moc kecá, protože on mi teď poskytne příležitost, abysem to dokázal, a když to říkal, Remus vytáhnul zpoza svinutého lana kus prkna a položil ho na zem, uprostřed prkna byla hnědavá skvrna, vypadala úplně jako dlaň s roztaženými prsty, a Romulus řekl, abysem si kleknul a položil pravou ruku doprostředka té desky, a když jsem to udělal, tak jsem si najednou uvědomil, co přijde potom, jednou jsem to viděl ve filmu o partyzánech, a nejraději bysem ruku stáhnul, ale to už bylo pozdě, protože Remus zas vytáhnul vystřelovací nůž a stejným pohybem, jak zmáčknul čudlík a nůž vyskočil, ho vrazil do prkna mezi můj prsteník a palec, a jak se ten nůž třásl, cítil jsem, že se ostří dotýká kůže na mém prsteníku, a přitom Romulus říkal, že jeho brácha má docela jistou ruku, a abysem radši neodtahoval dlaň od prkna, protože co člověk ví, nůž třeba sklouzne, a Remus neříkal nic, jenom pěkně popadnul rukojeť vystřelovacího nože, vytáhnul ho ze dřeva, a začal ho pomalu zabodávat mezi moje prsty, slyšel jsem, jak ostří ťuká a zavrtává se do prkna, a když Remus nůž vytrhnul ze dřeva, prkno vždycky zaskřípalo, ťuklo to a zaskřípalo, podíval jsem se na své ruce, takhle roztažené vypadaly moje prsty moc tenké, ale vtom mě napadlo, že přece jenom nejsou dostatečně tenké, protože Remus dříve nebo později smě tejně do některého prstu bodne, cítil jsem, že paži mám posetou husí kůží až po rameno, nechtěl jsem se na svou ruku dívat, nechtěl jsem vidět, jak nůž obchází mezi mými prsty, spíše jsem se pomalu pokoušel zdvihnout hlavu, abysem se nemusel tam koukat, ale jak jsem vzhlédnul, viděl jsem, že Romulus Frunza se na mě dívá a přitom se usmívá a přikyvuje, a vtom řekl, že dobře, zatím je to dobře, a já jsem uslyšel, že rytmus mezi ťukáním a vrzáním se trošku zrychluje, ale schválně jsem se na ruku nepodíval, pořád jsem se díval dál na Romula a Romulus se mě nato zeptal, jestli vím jistě, že chci ten balon odnést, a já jsem chtěl říct, že ne, kdepak, nechci, nechci nic, Prodánův balon nikdo nepostrádá, hlavně abysem si mohl tu ruku dát pryč, přitom jsem cítil, že pod těmi prudkými údery se prkno pod mou dlaní chvěje, a přesto jsem nic neřekl, jenom jsem přikývnul, a přitom jsem věděl, že jsem spíš měl hlavou zavrtět, a přece jsem přikývnul, a Romulus řekl, že dobrá, jenom abysem vzal na vědomí, že tuhletou zarputilostí to nadrobím nejenom sobě, ale taky všem ostatním z naší ulice, ale jestli to vydržím tak dlouho, než on řekne bráchovi, aby přestal, tak mi poví, kde ta meruna je, ale jestli dál nemůžu, taky se nic neděje, stačí když řeknu, že dost a že to vzdávám, a nůž v ruce jeho bráchy se okamžitě zastaví a já budu volný, budu moct jít, a já jsem pomyslil na kopí zabodnuté do země a na to, že z pytle na hnojivo pomalu vytéká krev, a věděl jsem, že mně je to teď stejně fuk, a tak jsem řekl, že by bylo spravedlivé, kdyby taky Romulus položil svoji ruku k té mojí, ale Romula tohle ani nenaštvalo, a že prý tam rozhoduje on, co je spravedlivé a co není, a já jsem na to neříkal nic, ani jsem na Romula nehleděl, spíš za něho, na návětrnou stranu posedu, a uviděl jsem, že na jednu desku je přibitá spousta holubích křídel jedno vedle druhého, a mezitím jsem cítil, že Remus pohybuje rukou ještě rychleji, a najednou se Romulus zeptal, jak dlouho nemáme od táty zprávy, a vtom jsem rukou div nepohnul, tak mě ta otázka zaskočila, a chtěl jsem Romulovi říct, že mu po tom nic není, ale pak jsem mu přece jenom řekl, že už dost dlouho, a nato Romulus řekl, abysem teda věděl, že to už jsem tutovka sirotek taky, stejně jako on a brácha, a já jsem řekl, že to není pravda, že nejsem, a zase jsem se kouknul na ruku, a to už se Remova ruka pohyboval tak rychle, že už ji ani nebylo vidět, jenom to, mezi které moje dva prsty vráží nůž, splývaly i ťukání a vrzání, a prkno mi pod dlaní přímo vibrovalo, bylo to, jako bysem na každém prstu cítil chlad ostří vystřelovacího nože, jako by mi natáhli na ruku velké a vibrující železné rukavice, cítil jsem, že už mám husí kůži po celém těle, napadlo mě, že mi jistě i vlasy trčí hrůzou, jako když na hodině fyziky do mě pustili elektrický proud, levá ruka se mi úplně sevřela v pěst, věděl jsem, že brzy se pokusím sevřít prkno i pravou rukou a taky jsem věděl, co bude potom, hrot nože mi projede prstem, jako by ukrajoval máslo, a už proto jsem nechtěl rukou pohnout, věděl jsem, že jí pohnout nemůžu, hleděl jsem na Rema Frunzu, viděl jsem, že povystrčil jazyk, přimhouřenýma očima, soustředěně hleděl na ruku, ale asi vycítil, že na něho hledím, protože se taky na mě kouknul, a ten nůž se zabodával mezi mými prsty ještě rychleji, věděl jsem, že rychleji už ani nemůže, teď hned s tím přestane, a vtom se Remus náhle zašklebil a najednou zavřel obě oči, a já jsem viděl, že všecky zuby má obarvené načerno, kdežto obě víčka má červené a doprostřed má dřevěným uhlím namalované dvě velké černé zornice, a když jsem tohle uviděl, cítil jsem, že mě zas oblívá pot, věděl jsem, že tohle je konec, určitě bodne vedle, když to teď dělá poslepu, určitě mi nůž vrazí do některého prstu, věděl jsem, že teď už to dál nevydržím, budu křičet, budu ho prosit, aby přestal, a sevřel jsem zuby, protože jsem naschvál křičet nechtěl, protože jsem věděl, že by mi nůž vrazil akorát do prostředka ruky, kdybysem křičel, pamatoval jsem si, že i v tom filmu to tak bylo, tohle byl trest pro zbabělce, a už jsem ten výkřik cítil v hrdle, a já jsem přes sevřené zuby zachroptěl, dlouze funěl, a přitom mi obličej sevřela křeč, ale natolik, že každý sval mi cukal a bolel zvlášť, ale ruku jsem pořád ještě tisknul k tomu prknu a pořád ještě jsem neřekl, že dost, pravda, okolo se řvalo, stejně bysem už nemohl nic říct, a vtom se Romulus Frunza na mě zašklebil, náhle natáhnul ruku a položil svou dlaň na desku vedle mojí, a Remus ani oči neotevřel, a přesto zřejmě věděl, co se stalo, protože nůž začal dopadat mezi prsty jeho bráchy, zabodával ho tak rychle, že vlastně jeho ruku ani nebylo vidět, a prkno pod mou dlaní tak vibrovalo a chvělo se, že jsem cítil, že se s ním kymácí celý posed, už jsem nevykřikoval, jenom jsem nahlas funěl, a vtom se Romulus Frunza ozval, že prý dobrá, nevěřil by, že to tak dlouho vydržím, a teď že už si mám přiznat pravdu, že jsem sirotek, že nemám tátu, mám jenom říct, že vím, že umřel a že se nikdy domů nevrátí, a on mi hned potom řekne, kde ten balon je, a já jsem pořád ještě neříkal nic, a Romulus se zas ozval a řekl, abysem mu věřil, že i pro mě bude lepší, když to vyslovím, uvidím, že se mi uleví, a jenom co zavřel pusu, rázem mě napadlo, kde ten balon je, akorát jsem nechápal, proč jsem si to neuvědomil dřív, a tak jsem vykřiknul, že ne, a schválně ne, a ať si oba trhnou nohou, a náhle jsem škubnul rukou a přitom jsem kolenem odkopnul prkno k Removi, skočil jsem k žebříku a mezitím jsem viděl, že Remus otvírá oči a hned taky vystřelovacím nožem bodnul dolů přímo tam, kde měl být prostředek mé ruky, ale tím, že prkénko sklouzlo, se tam ocitla Romulova ruka, ale jestli mu Remus do ní nůž vrazil, nebo ne, jsem už neviděl, protože to už jsem lezl po žebříku dolů, jenom jsem slyšel, že jeden z nich zařval, ale tak hlasitě, že shora z těch prken všichni holubi vzlétli, a já jsem lezl dolů tak rychle, jak jsem mohl, a nakonec mi jedna příčka vyklouzla z ruky a já jsem slítnul pod posed na prdel, ale naštěstí jsem se moc nenamlátil, podíval jsem se nahoru a viděl, že Remus Frunza se až po pás vyklání z posedu a tím svých chraplavým, drsným hlasem říká, abysem vzal nohy na ramena a utíkal, ale fofrem, protože teď bude po mě veta, a kdybysem měl náskok dvě stě metrů, stejně mě doženou, a vtom jsem ucítil, jak mě na ruce něco štípe, podíval jsem se tam a viděl, že na mnoha místech krvácí, protože ten vystřelovací nůž mi způsobil spoustu drobných poranění na vnitřních stranách prstů a příčka žebříku mi vyklouzla z ruky proto, že dlaň jsem už měl kluzkou od krve, až dosud jsem se chtěl na balon vykašlat, ať si zůstane, kde je, ale pak jsem si pomyslel, že schválně ho tam nenechám, vstal jsem, utíkal ke kopí, vytrhnul ho ze země, strhnul z hrotu pytel od hnojiva, kopí jsem odhodil a s pytlem v ruce jsem uháněl zpátky k Velkému stromu.

 

Při běhu jsem cítil, že z pytle vytéká mohutný proud krve, nylon byl celý kluzký, div mi nevyklouznul z ruky, podle váhy bylo zřejmé, že v něm nic jiného než balon nemůže být, a taky už jsem věděl, že ta krev může být jenom krev holubů, a přitom jsem viděl, že Puju vyskočil z pšenice, a já jsem na něho křiknul, že tu merunu mám, držím ji v ruce, a že musíme uhánět, ale Puju jenom stál na kraji pšeničného pole a hleděl na posed, když jsem k němu dorazil, taky jsem se ohlídnul a viděl, že Romulus se nahnul dolů z posedu s pionýrskou trubkou v ruce a Remus Frunza bleskurychle slézá po žebříku, a přitom se držel jenom jednou rukou, protože v druhé ruce nesl hořící pochodeň, a vtom jsem zaslechnul, že na tu trubku začali troubit, Romulus na ni troubil jakýsi pochod, nepoznal jsem ho, ale věděl jsem, že to může být znamení, že se blíží nebezpečí, a hned jsem taky viděl, že všude z pšeničného pole vyskakují kluci ze sousední ulice a běží k posedu, myslel jsem, že chtějí chytit mě, aby mě povalili a získali kopačák zpátky, a tak jsem se zase otočil a viděl jsem, že Remus Frunza přichází k okraji pole, zastavuje se a dotýká se pochodní země, a vtom jsem si vzpomněl na ten dehet, nalitý do pšenice, taky jsem slyšel, jak to zasyčelo a vyšlehnul plamen, a to už jsem věděl, co s stane, proč mi řekli, že si můžu běžet, co mi síly stačí, ale vtom už plamen přeskočil až ke mně, viděl jsem, jak se šíří lánem, nejdříve nevzplanula pšenice, mezi klasy se v dlouhém klikatém pruhu vznítil jenom ten dehet, a potom najednou všichni začali hulákat, i naši i kluci ze sousední ulice, všichni už vyskakovali z pšenice, ohnivý pruh se mezitím rozdvojil, potom rozvětvil do mnoha ramen a pak už se rozhořela i pšenice, moc se z ní nekouřilo, ale stejně ten dým zacláněl výhled na paneláky a na město, slyšel jsem, jak se moc kluků rozkašlalo, a to už utíkali taky naši, ale ne tak organizovaně jako kluci z druhé ulice, ale jeden přes druhého, směrem k Velkému stromu, směrem k posedu, a já jsem pořád ještě uháněl, přímo k plamenům, vší silou jsem svíral pytel od hnojiva a taky jsem vykřikoval Prodánovo jméno, aby už šel a vzal si ode mě ten zasraný balon, a přitom jsem věděl, že bitva už skončila, musím se otočit a z pole utéct, protože stébla i klasy už hoří jak vích, a přesto jsem se nedokázal obrátit, přesto jsem utíkal přímo k plamenům, a to už jsem měl pusu i plíce plné toho palčivého černého dýmu, cítil jsem, že se hned rozkašlu, kdosi přeběhnul kolem mě, řval a šermoval rukama, nepoznal jsem ho, pořád ještě jsem běžel směrem k ohni, věděl jsem, že bysem se měl zastavit, a taky jsem věděl, že to neudělám, že budu pádit přímo přes to moře plamenů, ale věděl jsem, že se přes něho nedostanu, viděl jsem, že tam někdo kope v kouři nohama, a náhle jsem si vzpomněl na Puju, kde asi může být, a co ta myš, co jsme ji chtěli skalpovat, už jsem byl hodně blízko u plamenů, slyšel jsem, jak klasy v ohni praskají, znělo to stejně, jako když se ve filmech pálí ze samopalu, věděl jsem, že vzápětí upadnu a balon odhodím, ale přímo do prostředka toho požáru, a tehdy jsem najednou uslyšel, že Romulus Frunza mě hodně nahlas volá jménem, řval, že umřu, a přede mnou vyšlehnul do výšky žlutý plamen, a tak jsem se přes rameno ohlídnul a viděl jsem, že Romulus sedí bráchovi za krkem, jako by seděl na koni, a Remus uhání ke mně, a taky on vykřikoval, že tohle je můj konec, a Romulus roztočil nad hlavou laso, slyšel jsem svištění té smyčky, a vtom jsem se náhle vrhnul směrem k plamenům, ale jak jsem se odrazil od země, cítil jsem, že mi smyčka dopadá kolem hlavy a potom se mi na krku stáhla, škubla se mnou, až jsem se svalil naznak, pytel od hnojiva mi vypadnul z ruky a spolu s balonem se zakutálel mezi hořící pšenici a já jsem si oběma rukama šáhnul ke krku, že popadnu to lano, a přitom jsem slyšel, že Remus moc nahlas vykřikuje, že hurá, a uhání zpátky k posedu, jeho brácha mu přitom pořád ještě visel na zádech, vlekli mě za sebou, jak jsem visel na konci lana, otočil jsem se na bok a tak jsem se pokoušel sundat si z krku smyčku, anebo aspoň se postavit, ale bolely mě ruce, a jak mě táhli, nohy mi pořád podkluzovaly a plameny mezitím šlehaly ještě výš, oheň se už rozhořel hodně prudce a od družstva bylo slyšet cosi jako hlasité hřmění, když jsem to uslyšel, kmitlo mi hlavou, co říkal Puju o žních a o naftě a že ta se asi taky chytila, taky už hoří, a viděl jsem, že mezi plameny se zase pohybují nějaké postavy, chtěl jsem křičet, aby utíkali sem, tímhle směrem, a ten hukot byl čím dál tím hlasitější, jako když hřmí, jenom mnohem víc nahlas, jak mě Frunzáci táhli za sebou, vysoukalo se mi tričko, cítil jsem, že lepenkové brnění taky zpola vylezlo ven, šáhnul jsem si tam, abysem ho vytáhnul, ale nato se mi smyčka na krku zadrhla ještě víc, cítil jsem, že brzo omdlím, a vtom jsem najednou zahlídnul, že vlevo někdo z pšenice vyskakuje, byl to Prodán, přes pusu a nos si uvázal tričko, foukačku, která připomínala samopal, držel před sebou a utíkal k Frunzákům, viděl jsem, že bajonet má naražený na konec toho nejdelšího kabelu, myslel jsem, že s ním bodne Rema do zad, ale místo toho se vrhnul na bok a zezadu podrazil Removi nohy, ten se natáhnul jak široký, tak dlouhý, Romulus mu sletěl ze zad a zakutálel se do pšenice, a já jsem si šáhnul na krk a sundal si to lano, pravá ruka mě tak štípala, jako bysem si úplně sedřel kůži, kleknul jsem si na jedno koleno, kašlal a viděl jsem, že Prodán bodá po Removi bajonetem, a vtom jsem zaslechnul hlasité syčení a všecko zahalil hustý černý kouř, ten byl mnohem, opravdu mnohem trpčí než dým, když se pálily korkové zátky, nechtěl jsem to dýchat, chtěl jsem vstát, abysem z něho utekl, abysem utíkal zpátky k posedu, hukot teď hrozně zesílil, a přesto jsem slyšel, že teď už kolem mě praská oheň všemi směry, a to už jsem věděl určitě, že nebudu mít sílu vstát, vkleče vyčkám, až mě zachvátí plameny.

 

Hukot už byl tak silný, že jsem si myslel, že fantazíruju, že mi hučí v hlavě, protože jsem se nadýchal moc kouře, a v tom hukotu jako bysem najednou zaslechnul Pujův hlas, jak vykřikuje moje jméno, a když jsem se zase pokusil vstát, najednou se ten dým rozptýlil a já jsem viděl, že krokem se blíží spousta obrovských strojů, byly to kombajny, a za nimi vlečňáky, a byl tam taky družstevní hasicí vůz, jeden z družstevníků stál na boku auta a ruční stříkačkou pumpoval vodu na pšenici, přijížděly taky dva náklaďáky, naložené sudy, družstevníci z nich nabírali vodu a polívali hořící pšenici, jeden z kombajnů řídil Pujův táta, jak jel kolem mě, slyšel jsem, že kleje v jednom kuse, a najednou se mi hrozně chtělo kašlat, tak moc, že jsem měl oči plné slz, potom jsem viděl, že vlečňáky za kombajny jsou plné kluků, na jednom byl taky Puju a vykřikoval moje jméno, když ke mně přijeli, viděl jsem, že na korbě stojí i táta Prodánů, jenom mě uviděl, vyklonil se a vytáhnul mě na vlečňák, slyšel jsem, jak říká, že mi dá válku, že mi ukáže, a já jsem pořád ještě moc kašlal, když mi přišil dvě pořádné facky, a přitom říkal, že kdybysem byl jeho, tak by ze mě vytloukl duši, a fakt, viděl jsem, že Malýprodán sedí s oteklou hubou u jednoho ze sudů, a nato se pan Prodán zeptal, jestli nevím, kde je jeho Niku, a já jsem řekl, kterým směrem jsem ho viděl naposledy, ale nemyslím, že rozuměl, co říkám, protože jsem mezitím pořád ještě kašlal a cítil jsem, že po těch fackám mi trochu krvácí pusa zevnitř, ale to už jsme dojeli skoro na okraj lánu a Prodánův táta pořád vykřikoval jméno svého syna, že prý Niku, Nikusor, ale Prodána jsme vůbec nezahlídli, a přitom to už oheň nehořel nikde, ale bylo vidět, že aspoň třetina toho velkého pšeničného lánu shořela, všude bylo vidět spálenou slámu, černé louže, ohořelé klasy, na několika místech pšenice ještě stála a někde se kouřilo ze zčernalé slámy.

Když jsme dojeli k posedu, kombajn se zastavil a já jsem slyšel, že Pujův táta říká, že to je ještě štěstí, že nechytnul les, a Puju mi podal plechový pohárek plný vody, abysem se napil a umyl si obličej, a já jsem řekl, že děkuju, voda byla ovšemže hořká, protože v ní byla spousta sazí, ale vypil jsem ji a přitom mě napadlo, že to přece jenom bylo dobrý, že Puju řekl tátovi, že budeme válčit, a potom jsem si zrovna utíral obličej tričkem obráceným naruby, když jsem zaslechnul, že Prodánův táta zas moc křičí, a to už křičeli taky ostatní, a všichni vykřikovali Prodánovo jméno, a tak jsem se podíval směrem, kterým ukazovali, a viděl jsem, že na padesát metrů od nás pomalu vylízá z pšenice Prodán, a vtom se Prodán ohlídnul a uviděl kombajn a vlečňák a patrně uviděl i tátu, protože vstal a s námahou, protože kulhal, se rozběhnul k lesu, a jeho táta hulákal ještě hlasitěji, aby se zastavil, a jestli ne, tak ho přerazí, zaživa stáhne z kůže, nadělá mu ze zad řemeny, vymiškuje ho, a Pujův táta zatím spustil kombajn, a tak jsem jeli za Prodánem s kombajnem, a bylo zřejmé, že ho hned doženeme, Prodán se v běhu ohlídnul, potom se zastavil, otočil se k nám, čekal se svěšenýma rukama a bylo zřejmé, že ví, co bude následovat, jeho táta seskočil z vlečňáku a rozběhnul se k němu, a když se k němu přiblížil, ani se nezastavil a ještě v rozběhu mu vrazil strašlivou facku, ale takovou, že Prodán skoro vlítnul pod kombajn a z nosu se mu spustila krev, hned ale vstal, zas se postavil před tátu a vtom jsem viděl, že ten bajonet má ještě u sebe, držel ho v pravé ruce, a táta mu řekl, aby se omluvil, a potom ho praštil pěstí, vší silou mu vrazil jednu do žaludku, ale takovou, že Prodán se v předklonu zkřivil a zvracel, z úst mu tekly černé sliny, a vtom jeho táta zas zdvihnul ruku a Prodán couvnul a řekl, že se omlouvá, a bylo vidět, že v tu ránu omdlí, bajonet mu vypadnul z ruky, zabodnul se do země, vedle jeho nohy, a když jsem se tam podíval, viděl jsem, že střenka je celá od krve, asi to viděl i Prodánův táta, protože se sehnul, vytáhnul ho ze země, z obou stran ho utřel do své košile, a potom se zeptal, kde že jsou ti lotři, ti Frunzovi, a Prodán ukázal k lesu a řekl, že utekli, a potom Prodánův táta zase pohlídnul na Prodána a řekl, že jestli ještě jednou uvidí, že se dotknul jeho vojenských památek, tak mu dává čestné slovo, že ho zmlátí do krve, bude Prodána řezat, dokud se bude hýbat. Na to Prodán neřekl nic, jenom přikývnul a nad tátovým ramenem hleděl k lesu, jeho táta se ohlídnul a já jsem viděl, že se usmívá.

Afrika
Už to bylo skoro rok, co tátu sebrali, a přes čtyři měsíce jsme od něho nedostali žádnou zprávu, ani dopis už víckrát nepřišel, ani takový ten polní lístek napsaný předem, který nám oznamoval, že se má dobře a je hrdý na to, že se mu den co den daří překračovat normu, prostě nic jsme o něm nevěděli, a mámy jsem se taky nadarmo vyptával, co se děje, co myslí, proč nám táta nepíše, dyť nám ani neodpovídá, a tehdy v sobotu jsme schránku taky otevřeli nadarmo, a já jsem viděl, jak se mámě napjal obličej, a jak jsme šli nahoru po schodech, najednou se rozkašlala, ale tak prudce, že se musela zachytit zábradlí, a já jsem viděl, jak se jí třesou ramena a předklání se, a věděl jsem, že doopravdy nekašle, ale brečí, jenom dělá, jako by kašlala, protože nechce, abysem si toho všimnul, nechce, abysem se polekal, a vtom jsem věděl, že si určitě myslí, že s tátou je konec, že zahynul u Dunajského kanálu, ale věděl jsem taky to, že to není pravda, protože bysem vycítil, kdyby se tátovi něco stalo, když ne jindy, tak ráno, když jsem se cestou do školy díval na jeho obrázek, který jsem vystřihnul z jeho vojenské knížky, protože tou dobou jsem vždycky cítil, že táta tam u Dunajského kanálu vždycky myslí na mě, a taky proto, že slíbil, když ho odváděli, že se jednou vrátí a odveze mě k moři, no prostě viděl jsem, že máma pláče, a já jsem dělal, že jsem si toho nevšimnul, a tak jsem ji párkrát bouchnul pěstí do zad, jako bysem opravdu uvěřil, že kašle, a když jsme došli do čtvrtého patra, už ani nebrečela, vytáhla kapesník, otřela si obličej a řekla, že jí zaskočilo, ale teď už je to v pořádku, a já jsem řekl, že to je dobře, a aby si dala pozor, protože má oči od toho kašle celé uslzené a rozmazala se jí barva, a tak by si ji taky měla utřít, a ona přikývla a řekla, abysem si šel pěkně do svého pokoje a chvilku si četl, anebo se učil, a abysem poslechl a šel hned, a přitom já jsem ji poslechl, protože jsem se chtěl podívat, jestli se na toho olověného vojáčka, co jsem si ho opatřil ve škole, opravdu bude hodit to brnění, co jsem si před týdnem vyklepal z plechu, co jsem našel na skládce, byl bysem moc rád, kdyby se hodilo, protože jenom já jsem neměl opravdického velitele k válečné hře, kterou jsme s klukama hráli na chodbě, Ferimu dokonce ulil velitele z olova jeho táta, a ještě mu pomohl ho vybarvit, ale já jsem neměl nikoho, kdo by mi pomohl, máma o té hře vůbec nevěděla, protože mi zakázala všecky bojové hry, když kvůli našemu válčení shořel pšeničný lán za paneláky, a tak jsem beze slova zapadnul do svého pokoje, jak chtěla, navíc jsem si vyložil na stůl sešit do matyky a učebnici, aby viděla, kdyby ke mně nahlídla, že se učím, jak mi poručila.

Ale dveře jsem si nechal pootevřené, slyšel jsem, že máma vchází do ložnice, potom taky že zas vychází, jde do kuchyně, zaskřípala dvířka kredence, myslel jsem, že si jistě vzala sklenici, protože jsem slyšel, jak otevřela kohoutek, nechala téct vodu, aby byla pěkně studená, pak dlouze pila, zbytek vyšplíchla do dřezu, poodtáhla kuchyňskou židli a sedla si, já jsem si mezitím opatrně dřepnul k psacímu stolu a potichu jsem vytáhnul nejspodnější šuplík a položil ho na koberec, v té škvíře pod šuplíkem jsem přechovával věci, co jsem nechtěl, aby se o nich máma dozvěděla, vyznamenání, které jsem dostal od dědy, plechovku na karbid, prak, tomahavk, všecky olověné vojáčky a prázdné nábojnice, které ještě smrděly střelným prachem, a taky brnění zabalené do hadru, rychle jsem ho vytáhnul tak jak bylo, i s tím hadrem, a potom jsem šuplík zastrčil zpátky, z kuchyně nebylo slyšet nic, byl bysem rád věděl, co máma dělá, nikdy mě nešpehovala, ale nechtěl jsem, aby odhalila tu tajnou skrýš, a proto jsem šuplík zastrkoval stejně opatrně, jak jsem ho vytahoval, pak jsem vstal a sednul si k psacímu stolu, k sešitu jsem si vytáhnul ještě pastelky a pravítko, jako bysem si opravdu dělal domácí úkol, a teprve potom jsem vytáhnul z kapsy toho olověného vojáčka, a když jsem ten hadr rozbaloval, najednou slyším, že kuchyňská židle zapraskala a napadlo mě, že máma jistě vstala a hned přijde ke mně podívat se, co dělám, a tak jsem si toho vojáčka rychle strčil mezi stehna a do ruky vzal tužku a začal jsem psát do sešitu na začátek stránky nápis, že domácí úkol, a vtom jsem zaslechnul, že máma vzlykla, ale bylo to slyšet jenom chvilku, asi si potom hned přikryla pusu rukou, protože zas nastalo ticho, ale já i tak, i v tom tichu jsem slyšel, že máma brečí, a tisknul jsem tužku tak silně, až mě rozbolely prsty, nechtěl jsem na mámu myslet, a přesto jsem ji viděl, jak sedí u kuchyňského stolu, opírá se o lokty a obě ruce si přitom tiskne na pusu a po obličeji jí stékají slzy, a já jsem věděl, že bysem zavíral oči zbytečně, stejně bysem viděl jenom tohle, a nadarmo bysem za ní šel a nadarmo bysem jí řekl, aby nebrečela, to by akorát začala na mě křičet, a v noci by potom brečela zas, nejlepší bude, když se ani nedozví, že jsem to uslyšel, ale věděl jsem, že stejně to nevydrží, zase se rozbrečí, a pak se na mě bude zlobit kvůli tomu, že jsem to uslyšel, ale já za to nemůžu, a stejně bude nadávat mně, napadlo mě, že nejlíp by bylo, kdybysem toho olověného vojáčka přece jenom strčil zpátky to šuplíku, je přece jisté, že kvůli tomu bude kravál, ale hrozně mě zajímalo, hrozně moc jsem si chtěl ověřit, jestli tomuhle novému padne to brnění, a tak jsem začal opatrně ten hadr rozbalovat, ale jenom levou rukou, ani jsem ho nevytáhnul, měl jsem ho pořád ještě mezi stehny, a v pravé ruce jsem až do konce držel tužku, jako bysem zrovna psal domácí úkol, a přitom jsem dál rozbaloval ten hadr, a najednou jsem uslyšel, že máma opravdu propukla v pláč, ale tak náhle a hlasitě, jak zatím nikdy, a to mě tak polekalo, že jsem trhnul rukou a hrot tužky se mi ulomil, protože jsem s ní moc silně tlačil na papír, a slyšel jsem, jak máma odsouvá židli, vstává a kleje, říkala, čert aby to vzal, čert aby celý ten zatracený život vzal, a potom se ozvalo řinčení, a já jsem věděl, že to máma sekla sklenicí o zem, a to mě fakticky moc a moc polekalo, protože jsem věděl, že je hrozně zle, když máma něčím praští o zem, dřív, když tátu ještě nesebrali, nikdy nic nerozbíjela, ani dveřmi nikdy nebouchala, ani když se s tátou vztekle hádali, a potom jsem uslyšel, že máma třískla kuchyňskými dveřmi, až o sebe zaťukaly ozdobné talíře na stěně nad dveřmi, a potom v předsíni šla ke stolku s telefonem, zastavila se u něho, slyšel jsem, jak zhluboka oddechuje, a pak najednou popadla telefon a vytáčela číslo, ale tak rychle, že ani nečekala, až pružina vrátí ciferník, prstem ho stahovala zpátky, a tak v telefonu pořád cvakalo, a potom bylo ticho, máma už ani prudce neoddechovala, skoro jsem taky slyšel, že telefon mockrát po sobě zazvonil, a potom ho nakonec zřejmě vzali, protože máma do něho křičela, asi třikrát po sobě moc hlasitě řekla, že haló, a nato řekla, že člověk se má taky ohlásit, když to vezme, co je to za chování, aby se ani neohlásil, když slyší, jak na opačném konci drátu někdo dýchá, no tak, co bude, ozvěte se už, copak nepoznáte hlas vlastní snachy, mluvila pořád hlasitěji, slyšel jsem, že mezitím skřípá stolík s telefonem, jak do něho máma kope kolenem, a já jsem věděl, že ve skutečnosti se bojí o tátu, určitě by dědovi nevolala, protože s ní vůbec nemluví, hlavně od té doby, co tátu sebrali, oni z toho všeho viní mámu, táta prý by sám od sebe nikdy nepodepsal ten protestní manifest, udělal to jenom proto, že ho máma vyhecovala, a potom máma zmlkla, už nekopala ani do stolku, a když potom promluvila, mluvila potichu, ale takovým tím ostrým suchým hlasem, co s ním mluvívá, když má hrozný vztek, a řekla, že dobrá a že by si taky mohla leccos vyprošovat a že by soudruh tajemník udělal líp, kdyby se nestaral o svou vlastní čest, ale spíš o život svého vlastního syna, a když to máma vyslovila, tak náhle zmlkla a chvíli zas bylo velikánské ticho, a já jsem si teda vytáhnul brnění a toho olověného vojáčka a otevřel jsem to brnění a zkoušel jsem ho na neobarveného švýcarského gardistu bez halapartny, ale to brnění bylo moc velké, vůbec se na něm nedalo upevnit, a vtom máma v předsíni zas promluvila, řekla, že ano, o to jde, a co že si děda myslí, o čem by ksakru spolu ještě tak mohli mluvit, ovšemže o tomhle, a já jsem se díval na vojáčka, Feri mi ho prodal proto, že se jim nepodařilo pěkně ho ulít, měl zploštělý trup, myslel jsem si, že pod brněním to stejně nebude vidět, a věděl jsem, že takhle ani mně k ničemu nebude, a mezitím venku zas zaskřípal stolík s telefonem, máma se o něho určitě zase opřela a říkala, aby jí děda nelhal, moc dobře ví, že nějaké styky ještě má, dost dlouho dělal stranického tajemníka, než aby mu nejeden dlužil nějakou tu laskavost, a aby jí řekl o někom, kdo může pomoct, a potom máma chvíli mlčela a pak se najednou zhluboka nadechla, srkala vzduch jako vodu a moc hlasitě řekla do telefonu, rozkřikla se na dědu, že nebude čekat, rozumíte, nebude čekat, teď okamžitě, rozumíte, teď okamžitě, a když máma tohle říkala, už normálně křičela, a já jsem věděl, že praští telefonem, a fakt, v tom okamžiku telefonem sekla, ale tak prudce, že celý aparát na to odpověděl hlasitou ozvěnou, a vykřikovala, že tohle už stačilo, jí je to jedno, je na čase, aby ten starý lump už něco pro syna udělal, a slyšel jsem, jak vykročila k mému pokoji, ale po dvou krocích se zastavila, a já jsem rychle zakryl vojáčka a brnění učebnicí matyky, a máma praštila o zem něčím měkkým, nejdříve jsem neuměl odhadnout, co to je, ale potom jsem slyšel, že stahuje na sukni zip, a potom taky to, že vztekle kleje, protože se jí sukně zachytila o nárt, chtěla ji svléct moc rychle, a věděl jsem, že to praštila o zem halenkou a nato jsem slyšel, že máma poskakuje na jedné noze k mému pokoji a při tom vykřikuje, abysem vylezl a pomohl jí, že chybí málo a roztrhne si punčochu, a když jsem otevřel dveře, viděl jsem, že máma je jenom v podprsence a opravdu stojí na jedné noze a z té nohy, kterou drží ve vzduchu, jí visí zpola svlečená sukně a punčocha, a já jsem šel k ní a máma mi řekla, abysem ji podržel, aby nespadla, a já jsem si stoupnul k ní, objal jsem ji a viděl, že obličej má samou slzu, a máma se sklonila a opatrně začala stahovat tu punčochu, a jak jsem ji držel, cítil jsem, že jí moc rychle buší srdce, a vzpomněl jsem si na dědu, rád bysem se dozvěděl, co řekl mámě, ale nechtěl jsem se ptát, a vtom si máma stáhla sukni a punčochu i z druhé nohy, a já jsem ji pustil a ona tam stála přede mnou jenom v kalhotkách a podprsence, dřív jsem takhle vídal mámu jenom na koupališti, nechtěl jsem si ji prohlížet, ale musel jsem, a máma se otočila, sebrala sukni, otřela si s ní obličej a řekla, abysem se vrátil do svého pokoje a oblékl se do svátečního, protože někam spolu půjdeme, a já jsem chtěl říct, že si nechci obléct tu hnusnou pletenou vestu, ale máma mezitím spustila ruku se sukní, že jsem se raději přece jenom neozval, místo toho jsem se otočil a šel ke skříni, abysem se oblíknul, a ani jsem se jí nezeptal, kam že to půjdeme.

Máma si oblékla svůj nejelegantnější červený kostým a k němu si obula lodičky na jehlových podpatcích a se špičatou špičkou, které jsem na ní zatím ještě nikdy neviděl, a jak jsme šli po schodech, jednou dokonce zakopla, musela se chytit zábradlí, a přitom jsem se chtěl zrovna zeptat, jestli teď jdeme někam proto, abysme zařídili, aby pustili tátu domů, anebo jenom proto, že se máma chce dozvědět, co přesně se s ním stalo, ale ještě jsem ani neotevřel pusu, a máma mě napomenula, abysem mlčel, potřebuje ticho, aby se mohla soustředit, a tak jsem mlčel a radši jsem se ani nepokoušel uhodnout, kam jdeme, spíše jsem jenom počítal kroky, a když jsme došli na roh, pořád jsem odhadoval, kolik kroků to bude na další roh, ale šli jsme jaksi cikcak, nedařilo se mi to uhodnout, vždycky jsme zahnuli dřív, než bych chtěl, a když jsme potom došli na nové sídliště, které postavili na okraji města, tak jsem už ani skoro nehádal, protože ulice byly úplně stejné, že jsem ani nevěděl, která je která.

Vešli jsme do několika paneláků, máma si pročítala jmenovky na poštovních schránkách, a potom jsme zase vyšli ven a viděl jsem, že je pořád nervóznější, napadlo mě, že jsme určitě zabloudili, anebo nemůžeme najít číslo toho domu, ale neříkal jsem nic, protože jsem věděl, že bysem stejně neuměl pomoct, a když jsme potom už vešli do čtvrtého vchodu, máma patrně přece jenom našla, koho hledala, protože se zastavila u jedné velké schránky, podívala se na jmenovku, přikývla, potom vytáhla z kabelky kapesní zrcátko a rtěnku a tam na schodišti se namalovala, pak schovala rtěnku i zrcátko a upravovala mi košili, šátek a vestu, dokonce si naslinila i dlaň, uhladila mi s ní vlasy a potom řekla, že teď půjdeme do čtvrtého patra k soudruhu velvyslanci, a abysem se choval slušně a mluvil, jenom když mě osloví, a odpovídal zdvořile, a abysem se nebál, však uvidím, nic zlého se nestane. Já jsem na to přikývnul a řekl, že dobrá, vynasnažím se chovat slušně, a potom, když jsme došli do prvního patra, jsem se mámy zeptal, jestli tam jdeme kvůli tátovi, proto, že chce pomoct tátovi, ale máma na to řekla jenom to, že ne, že tam jde, aby zažila nějakou legraci, a potom se olízla a napomenula mě, abysem mlčel.

Když jsme došli do čtvrtého patra, překvapilo mě, že schodiště tam vedlo jenom k jedněm dveřím, a ne ke čtyřem jako na ostatních patrech, a cement na podlaze byl přikrytý velkým hadrovým kobercem, vypadalo to tam načisto jako v předsíni, a ne na schodišti, ale máma se nedivila vůbec, zamířila přímo k těm dveřím, podívala se na mosaznou cedulku a energicky stlačila knoflík zvonku, potom mě vzala za ruku a silně mi ji stiskla, myslel jsem, že mi chce něco říct, ale vtom se otevřely dveře.

Na prahu stál vysoký šedovlasý muž ve světle hnědém obleku, a proto jeho obličej vypadal ještě bledší, než ve skutečnosti byl, jakmile ho máma uviděla, hned začala mluvit, řekla, že se omlouvá, nerada soudruha velvyslance obtěžuje, ale neví, na koho by se jinak obrátila, a připraví ho pouze o pár minut jeho drahocenného času. Velvyslanec si mámu změřil těma svýma studenýma šedýma očima a nakonec se usmál a řekl no tohle, madam, jste krásnější než jste kdykoli dosud byla, omládla jste nejmíň o deset let od té doby, co jsem vás neviděl, a jak mluvil, viděl jsem, že má vpředu moc zlatých zubů, a potom kouknul na mě a pořád ještě se usmíval, ale oči se mu dívaly mnohem přísněji, a zeptal se, a kdo jsi ty, chlapče, a já jsem na to neřekl nic, ale máma mi stiskla ruku a napomenula mě, jako by mi bylo pět, abysem pěkně řekl soudruhu velvyslanci svoje jméno, a já jsem řekl, jak se jmenuju, a soudruh velvyslanec přikývnul a řekl, že výborně, výborně, a že se jmenuju jako dědeček a taky se na něho podobám, věru že se mu podobám, mnohem víc než otci, a na to já jsem jenom mlčel, ale v duchu jsem si myslel, vyser si voko, velvyslanče, protože já se podobám tátovi, a ne dědečkovi, a potom se velvyslanec zase podíval na mámu a zeptal se, čemu že vděčí za tu nečekanou návštěvu, a máma si nato pošoupla brož na kostýmu a řekla, že snad by se o tom nemuselo mluvit na schodišti, a velvyslanec na to přikývnul a řekl, pardon, ani nechápe, jak se mohl zachovat tak nezdvořile, ovšemže nejlepší bude, když půjdeme dál, a nato mě máma napomenula, abysem si pořádně očistil boty, a pak jsme vešli a velvyslanec za náma zavřel dveře a řekl, abysme šli dál, napřed, pořád rovně, a přitom jsem slyšel, jak zástrčka za námi dvakrát cvakla, jak ji dvakrát otočil, a říkal, že prosím, prosím, jen ať jdeme dál, a my jsme vešli do obýváku a ten mě docela překvapil, protože to tam vypadalo úplně jako v nějakém muzeu, na stěnách bylo plno zvířecích trofejí, vedle sebe tam všude visely preparované menší či větší hlavy antilop, buvolů, černých medvědů, leopardů, šakalů, a v jednom koutě byla obrovská hroší hlava s otevřenou tlamou, naproti dveřím uprostřed stěny nad krbem náramně bojovně hleděl obrovský lev s mohutnou naježenou hřívou a vedle něho trčely dva velké rohy nosorožce připevněné na černou dřevěnou tabuli a místo mezi trofejemi vyplňovaly barevné štíty a kopí a zažloutlé kostěné meče a v tlustém zlatém rámu tam byla i velká fotografie a na ní byl černý muž s brejlema, byla mu vidět jenom hlava a ramena, měl na sobě vojenský stejnokroj se zlatými střapci a na hlavě čepičku z leopardí kůže, vypadal docela dobře, akorát mě napadlo, že se mu musí moc potit hlava, když je tam takové horko, a navíc pod leopardí kůží, a jak jsem se otáčel, abysem se tam rozhlédnul, slyšel jsem, že máma říká velvyslanci, soudruhu velvyslanče, to je fantastické, jak etnografické, tak přírodovědné muzeum by vám mohlo závidět to bohatství, to nemá obdoby, a velvyslanec se nato usmál a s úsměvem říkal, ale prosím vás, tohle je pouze skromný a malý výběr, bylo třeba propojit čtyři byty, ale i tak se mi sem vešel jenom zlomek sbírky, ale konec konců i tohle má nějakou cenu, a potom ukázal na kožená křesla, která stála kolem skleněného stolku uprostřed pokoje, a říkal, že prosím, posaďte se, a když jsme si sedli, zeptal se, jestli nám může něco nabídnout, a máma řekla, aby se neobtěžoval, ale to už velvyslanec vyšel ven a za chvilku se vrátil se stříbrným podnosem a na něm stály křišťálové skleničky a čtyřhranná láhev,velvyslanec to složil na stolek, posadil se a pak nalíval mámě a sobě a přitom říkal, že je to lahodná domácí griotka, a ani si nepřiťuknul a hodil to do sebe a teprve potom řekl, že na zdraví, a to pak taky máma vypila ten svůj likér, a velvyslanec hned zase nalil do její skleničky a do svojí a tuhle taky do sebe jenom tak hodil, ale potom už nenalil nic, opřel se v křesle dozadu a beze slova na nás hleděl, a já jsem se podíval na mámu a podle toho, jak držela skleničku oběma rukama, jsem viděl, že je moc nervózní, a bylo tam velikánské ticho, že jsem se musel ozvat, a tak jsem se podíval na velvyslance a zeptal se, kde byl soudruh velvyslanec velvyslancem, a on ukazoval na stěny, na trofeje, na štíty a kostěné meče a přitom říkal, že v Africe, a na to já jsem neřekl nic, kouknul jsem se dolů a viděl jsem, že opravdu, že i ten koberec na zemi je ze sešívaných zebřích kůží, a pak jsem zase pohlédnul na velvyslance a zeptal se, ale soudruhu velvyslanče, přece jen, kde v té Africe, a velvyslanec řekl, že všude možně, ale nejvíc v srdci Afriky, přímo uprostřed té nejtemnější, nejčernější Afriky, a potom se zeptal, co že myslím, která země to může být, a já jsem hned vystřelil, že Zaire, a velvyslanec se usmál a přikývnul a řekl, že velmi dobře, že je se mnou velice spokojený, protože vidí, že v zeměpisu se vyznám, a taky si zasloužím kapku griotky, koneckonců jsem už velký kluk, a potom vzal třetí křišťálovou skleničku, nalil do ní až po okraj ten červený likér, podal mi ho a řekl, abysem ho pěkně vypil, na moje zdraví, a já jsem si tu skleničku vzal a podíval se na mámu, ta přikývla, a tak jsem se toho likéru napil, byl moc sladký, pálil mě a hřál v krku, velvyslanec si nalil taky a hned likér vypil, potom odložil skleničku na podnos, pohlédnul na matku a zeptal, že prý a ostatně, jak se má táta, a máma nato vypila likér do dna, přehodila si nohu přes nohu a řekla, že přišla právě kvůli tomu, ráda by se to dozvěděla, nedostali jsme od něho zprávu už čtyři měsíce, a ona si dělá velké starosti a ví jistě, že soudruh velvyslanec má tak skvělé styky, že během několika minut může zjistit, co s ním je.

Velvyslanec na to přikývnul a potom si zase nalil griotku, vypil ji, podíval se na mámu a potom se zeptal, jak na tohle přišla, a máma řekla, aby soudruh velvyslanec nebyl přehnaně skromný, protože ona náramně dobře ví, jak důležitou pozici soudruh velvyslanec stále ještě zastává s tou svou minulostí a zásluhami, pro něho je to jenom taková nepatrná maličkost, dokázal by odhalit nebo vyřídit mnohem důležitější věci, kdyby chtěl, a velvyslanec na to zas akorát přikývnul a potom řekl, že ano, opravdu má docela rozsáhlé možnosti a skutečně může vyřešit mnoho problémů, bude-li chtít, ale podrobnosti by přece jenom bylo nejlepší domluvit mezi čtyřma očima, pak se podíval na mě a řekl, abysem byl tak hodný a šel do jiného pokoje, uvidím tam spoustu zajímavých věcí, taky všelijaké hry, ale nejlepší snad bude, když mě tam doprovodí, koneckonců ten byt je dost rozlehlý, bylo by nemilé, kdybysem zabloudil jako on svého času v džungli, opravdu nemilé, nato máma zpola vstala a říkala, aby se soudruh velvyslanec neobtěžoval, to vůbec není zapotřebí, já jsem chytrý, velký kluk, nebudu rušit, ale to už velvyslanec vyskočil a říkal, že kdepak, prosím vás, on že děti dobře zná, ví, že je nanejvýš nudí, je to pro ně přímo nesnesitelné, když mají poslouchat rozhovory dospělých, a tohle on po mně opravdu nemůže chtít, protože ví, že kluci v mém věku by nejraději celý den hráli fotbal, nebo běhali za děvčaty, a přistoupil ke mně, popadnul mě za rameno, postavil na nohy a řekl, že půjdeme, máma se na mě nepodívala, se skloněnou hlavou hleděla na skleničku a podle toho jsem věděl, že líp bude, když půjdu a nebudu klást odpor, a tak jsem nechal soudruha velvyslance, aby mě vystrkal před sebou ze dveří. Než velvyslanec vyšel ze dveří, ještě jednou se otočil, pohlídl na mámu a řekl, že na okamžik ho musí omluvit, hned se vrátí, a ukázal na láhev s likérem a řekl, že nejlíp bude, když si máma zatím dá trochu té lahodné griotky.

Na chodbě mě zas popadnul za rameno a tlačil mě před sebou, prošli jsem chodbou dost rychle, potom přes nějaký menší pokoj a do další chodby, stěny byly všude plné vyřezávaných kostí, zvířecích kůží, trofejí, vycpaných ptáků, prošli jsem přes ještě dva další pokoje, a právě jsem se chtěl zeptat, jestli má teď soudruh velvyslanec čtyři záchody, koupelny a kuchyně, ale vtom velvyslanec otevřel nějaké dveře a vestrkal mě do další chodby, na jedné stěně visely perské koberce jeden vedle druhého, a druhá byla plná fotografií, a jak jsme procházeli kolem nich, viděl jsem, že na každé je velvyslanec s černými ženami a malými černými dětmi, ale byla jich spousta, a to mě tak překvapilo, že jsem otočil k těm fotkám hlavu a koukal se na ně, a toho si patrně všimnul i velvyslanec, protože řekl, že on to věru neříkal jen tak, že děti zná, abysem totiž věděl, to všecko jsou jeho děti, a mě napadlo, že bysem se ho měl zeptat, proč jsou tak černé, když jsou to jeho děti, ale to už jsme došli ke dveřím, velvyslanec je otevřel a vstrčil mě dovnitř, on sám dál nešel, jenom se zastavil ve dveřích a říkal, abysem byl hodný a pěkně tady na maminku počkal, ale na nic abysem nešahal a hlavně se nepokoušel něco ukrást, nebo budu litovat, a pak řekl ještě jednou, že dobře děti zná a ví, že jsou to samí drzí zlodějíčci, nedá se jim vůbec věřit, a tak abysem si dával pozor, protože tam, odkud jsou tyhle předměty, bylo zvykem vypíchnout zloději oči. Na to jsem jenom přikývnul a velvyslanec za sebou zabouchnul dveře a jak procházel chodbou, slyšel jsem, že si pořád ještě bručí, že on se v dětech vyzná, ví, jací to jsou nenechavci a neřádi a potom se za ním zavřely další dveře a nastalo ticho, to už jsem neslyšel ani jeho kroky, a najednou jsem cítil, že po zádech mi přeběhnul mráz, a jako by na mě někdo hleděl.

Nejdřív jsem se tak polekal, že jsem se neodvažoval pohnout, ale potom mě napadlo, že to jistě takhle cítím jenom kvůli těm trofejím, a konečně jsem se otočil a pak jsem se vyděsil ještě víc, protože jsem viděl, že jedna stěna je od stropu skoro až po podlahu plná lebek a lidských hlav upevněných na černé destičky, ale když jsem přišel blíž, viděl jsem, že to nejsou opravdické lidské hlavy, ale hlavy šimpanzů, gibbonů a goril, pravé nebyly ani ty lebky, jedna nebo dvě kosti v nich byly původní, ostatní bylo doplněno sádrou, a vedle každé byla taky kresba, která ukazovala, že tohle je opice nebo pračlověk, a měl pravděpodobně takovou lebku, znázorňovala, jak asi vypadal, a u každé bylo napsáno i její latinské jméno, ale to jsem si nečetl, protože jsem pořád ještě měl na zádech husí kůži, pořád ještě jsem cítil, že se na mě někdo dívá, a tak jsem se znova otočil a uviděl, že v protějším rohu opravdu někdo sedí u stolíku s šachovnicí s rozestavěnými figurkami a fakticky hledí na mě.

Byl to starý hubený černoch, seděl na protější straně stolu a sledoval, co dělám. Když jsem si všimnul, že tam je, trochu jsem se leknul, ale potom jsem ho hned pozdravil, ale on mi neodpověděl, akorát mi pokynul, abysem šel blíž, a já jsem taky šel, ale on pořád ještě neříkal nic, jenom ukazoval na šachovnici, a já jsem řekl, že děkuju, ale šachy mě nebaví, ale on zas mávnul rukou a zas ukazoval na šachovnici, a tak jsem si sednul k tomu stolíku na židli a cítil jsem, jak pode mnou ta židle zaskřípala, a v tom okamžiku se černoch natáhnul a vzal pěšce, který stál před bílým králem, a posunul ho o dvě políčka, a potom posunul taky pěšce, který stál vedle královny, ale jenom o jedno pole, a já jsem chtěl říct, že bych chtěl hrát s bílýma, a on ať hraje s černýma, koneckonců je černoch, ale potom jsem to přece jenom neřekl, táhnul jsem svými dvěma koňmi, postavil je vedle sebe, tenhle tah mě naučil ještě děda, že jednou se mi ještě bude hodit, no a jak jsem pustil svého druhého koně, černoch hned taky postoupil vpřed běžcem na straně královny, a přitom jak pohnul rukou, jsem slyšel, jak v něm něco zaskřípalo, a tak jsem vstal a prohlédnul si ho líp a najednou jsem si uvědomil, že nehraju šachy s živým člověkem, ale s panákem, s robotem, v matyce jsme se učili, že už ve středověku existovaly takovéhle automaty, které hrály šachy, ale vůbec jsem tomu nevěřil, jenže tenhle přede mnou vypadal úplně jako opravdický člověk, jako moc hubený a moc starý černoch, a když jsem vstal, otočil hlavu ke mně a potom zase hleděl na šachovnici a já jsem přistoupil až blízko k němu a díval se, jak je to vlastně udělané, co ho řídí, odkud bere energii, a taky jsem mu šáhnul na ruku, chtěl jsem se podívat, jestli je vyřezaná ze dřeva, ale nebyla ze dřeva, ale z pořádné kůže, a ten dotyk byl právě takový jako dotyk opravdické lidské ruky, jenom mnohem studenější, ale jak jsem ho za tu ruku vzal, cítil jsem, že kosti a šlachy se pod kůží pohnuly, a zase jsem uslyšel to tiché zavrzání, to mu tak asi vrzaly klouby, odtáhnul ruku a popadnul jednu figurku, jednoho koně, a vtom jsem si všimnul, že i ty figurky jsou moc zvláštní, černé byly vyřezané z ebenového dřeva, bílé ze slonoviny, a každá zobrazovala nějakou příšeru, ty bílé byly samé kostry, a černé démoni s lidskou hlavou, ale zvířecím tělem, a každá držela v ruce nebo v pracce kopí, meč, širočinu, anebo nůž s pilkovým ostřím, a vyšší figury měly na sobě náhrdelníky a opasky z lebek, kostí, lidských uší a rukou, všecko bylo vyřezané moc důkladně a obličej figurky bílého krále hodně připomínal velvyslancovu tvář a vypadal dost hrůzostrašně, ale pořád ještě jsem neviděl, co uvádí do pohybu toho černocha, který hrál šachy, a přitom jsem si ho prohlídnul taky zezadu, nikde nebylo vidět, že by k němu vedl nějaký kabel nebo převodovka, měl na sobě ošuntělou vojenskou uniformu a byl bosky a nohy měl stejně vypracované jako ruce, vypadaly moc hubené a staré, a potom mě napadlo, že je možné, že se pohybuje sám od sebe, třeba to ani není automat, ale opravdu žije, anebo jestli nežije, uvádějí ho do pohybu nějaké africké čáry, a cítil jsem, že mě prostupuje chladný strach, ale tak moc, že jsem se ani nemohl pohnout, a potom jsem se podíval na rákosovou židli, na které seděl, a zjistil jsem, že jde do něho proud z nohy židle a ten s ním pohybuje, opatrně jsem do té židle strčil, a opravdu se nepohnul, a tak jsem věděl, že mám pravdu. A napadlo mě, že jistě má v břiše nějaký elektrický motorek, který pracuje potichu a rozhýbává mu klouby, něco takového už konec konců jde udělat s bowdeny a hydraulikou, a tak jsem si zas sednul na svou židli a táhnul, jenom tak na zkoušku jsem mu dal šach jedním svým koněm, ale on si toho bodejť hned všimnul a toho koně mi vzal, a potom přesným, vrzavým pohybem ho pěkně postavil na stolek vedle šachovnice a pak mi začal brát figurky jednu po druhé, ať jsem táhnul kamkoli, hned vždycky zareagoval, neuvažoval ani chvilku, a když jsem mu nabídnul svého pěšce, abysem mu potom mohl sebrat královnu, schválně tam neuhnul, jako by přesně věděl, jak uvažuju, jako by předem věděl, proč takhle chci táhnout, a jak se skřípáním pohyboval ruku, něco se v něm asi rozehřálo, protože začal smrdět jako žluklé máslo, a jak mě tlačil do kouta a sbíral mi figurky čím dál víc, jako by se mu pohyby zrychlily, a hlavu taky držel trošku jinak, jako by se musel ovládat, aby nevyprsknul smíchy, a když mi potom vzal taky druhou věž a dal mi šach, viděl jsem, že tohle už je konec, ať potáhnu kamkoli, v následujícím okamžiku dostanu mat, a kouknul jsem na toho robota, tomu černochovi do tváře, na tu jeho zaprášenou, šedivou suchou kůži, a věděl jsem, že to tak nenechám, schválně nedovolím, aby mi dal mat, a tak jsem natáhnul ruku a sebral jsem ze šachovnice bílého krále, automat chmátnul po mojí ruce, ale jenom tak pomaličku, s vrzáním, já jsem byl mnohem rychlejší, a robot na to hlasitě zavrčel a podíval se na mě a mně se zdálo, že se mu zlostí zablesklo v očích, ale jenom na zlomek vteřiny, a potom divokým, vrzavým pohybem smetl šachové figurky ze šachovnice a ze stolu, takže se rozletěly po celé místnosti, a potom zaklonil hlavu, otevřel pusu, začal se chechtat a přitom mu z pusy a z nosu vystupoval kouř a já jsem vstal tak prudce, že jsem židli daleko odstrčil, pořád ještě jsem držel v ruce toho bílého krále a robot se pořád ještě chechtal, ale hrozně moc hlasitě, až se třásly stěny a taky podlaha a vtom jsem si uvědomil, že to se ani nesměje robot, ale máma.

Ano, slyšel jsem to jasně, byla to máma, hrozně moc hlasitě se smála a přitom vykřikovala, že bylo jasně slyšet i přes tu spoustu stěn a dveří, že křičí, že prý bravo, soudruhu velvyslanče, to je skvělé, bravo, skvělé, úžasné, a aby se nebál a uhodil klidně ještě jednou, uhodil vší silou, jen aby uhodil, jestli si myslí, že bude mužem, protože umí uhodit ženu, tak to ji může třískat třeba do rána, jenom ať bije, klidně ať bije, ale přitom, jak vykřikovala, se celou dobu smála, ale tak hlasitě, že jsem věděl, že jí mezitím tečou taky slzy, a to už jsem otevřel dveře a utíkal tím směrem, odkud jsem slyšel mámin smích, z jednoho pokoje do druhého, a po chodbách, a do dalších a dalších pokojů, a všecky byly přecpané předměty, a všude byl slyšet mámin smích, ťukaly o sebe křišťálové vázy a skleněné ryby a porcelánoví vojáci a sklenice a láhve s vínem, kudy jsem utíkal, všude mámin smích rozkomíhával na stěnách zarámované mapy, fotografie a předměty vyřezávané ze slonoviny a v suchém akváriu se pohybovaly taky usušené a nalakované tropické rybičky, zavěšené na měděné drátky, úplně tak, jako by plavaly, a nad dveřmi mosazné náramky na paže i nohy zavěšené na kožených řemíncích a na policích také řady zapečetěných lahví, naplněných zlatavou tekutinou, a také všechny lustry se houpaly, všechno se pohybovalo jako při zemětřesení a já jsem se bál, že ze stěn popadají trofeje a pohřbí mě pod sebou, otvíral jsem jedny dveře za druhými, šel z jednoho pokoje do druhého a už jsem si myslel, že mámu nikdy nenajdu, ale nakonec jsem rozrazil jedny dveře a zase jsem se ocitnul v tom obýváku, máma stála na jedné noze vedle koženého křesla a smála se, stolík byl převržený, griotka se rozlila po zebřích kůžích, mezi střepy z křišťálových skleniček a láhve, jedna antilopí hlava spadla ze stěny a na půl žerdi už visela taky ta veliká lví hlava, pod ní stál velvyslanec s jednou rukou vztyčenou nad hlavou a držel tu lví hlavu, aby mu nespadla do griotky, zatímco druhou rukou se pokoušel oblíct si košili, a když mě uviděl, začal hulákat, že konečně jsem se objevil, že je na čase, abysem táhnul, a je na čase, abysem odvedl taky tu svou křupanskou mámu, vůbec nechápe, proč si nás vlastně pouštěl do bytu, mohl přece vědět, co jsme zač, ani můj děda nestál nikdy ani za zlámaný pětník, a nejlíp bude, když na tátu zapomenem navěky, protože on se nám postará, že chcípne tam, kde je, ten u Dunajského kanálu shnije, a ještě bude rád, jestli nepoputuje do převýchovného tábora, nikdy už ho neuvidíme, a já jsem cítil, že se mi najednou svírá hrdlo, ale máma se smála i tomuhle, a tak jsem se musel smát taky, protože tohle bylo fakt strašně legrační, jak tam velvyslanec stál v podvlékacím tričku pod obrovskou lví hlavou s rozevřenou tlamou, a jednou rukou držel tu tlamu, poskakoval a pokoušel se upevnit trofej na stěnu a zároveň se vztekle snažil strčit ruku do rukávu košile, tohle se opravdu nedalo vydržet bez smíchu, a pak se na mě podívala i máma a já jsem viděl, že jí z nosu teče krev a že po obličeji se jí rozmazalo líčidlo, a máma řekla, abysme šli, a pořád ještě se smála, a já jsem ji vzal kolem ramen a vyšli jsme z pokoje, velvyslanec ovšemže pořád ještě stál pod lví hlavou a mlel svoje, slyšeli jsem to i tehdy, když jsem otvíral mámě zástrčku na dveřích do bytu, a když se potom za námi dveře konečně zabouchly, už jsme vůbec neslyšeli, co velvyslanec vykřikuje, a máma se pořád ještě smála, když říkala, abysem jí pomohl jít, protože se jí ulomil podpatek, a tak se do mě zavěsila, a takhle jsme šli dolů ze všech čtyř pater. Když jsme sešli po schodech, máma se zastavila, jednou rukou si upravovala punčochy a druhou si tiskla na obličej kapesník a já jsem viděl, že se pořád ještě otřásá smíchem, šáhnul jsem si do kapsy a pevně sevřel bílého krále, chladná slonovina se mi příjemně vtiskla do dlaně, a já jsem věděl, že mě nikdo nepřemůže, až si zas budeme hrát na válku, protože ve srovnání s tímhle vojevůdcem je i ten nejkrásněji obarvený olověný vojáček úplný hovno.

© Anna Valentová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3047x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce