Eray, Nazli: Kayip Gölgeler Kenti

Eray, Nazli
Kayip Gölgeler Kenti

recenze beletrie zahraniční

Recenze posledního románu Nazli Erayové, jehož hlavním tématem je Stalinův život a fascinace Prahou.

 

Město ztracených stínů a divokých fantazií
Eray, Nazlı: Kayıp Gölgeler Kenti. Turkuvaz, Ankara 2008

„Ani nevím proč, ale koupila jsem si letenku do Prahy. Chtěla jsem se vydat do starého světa. Rozhodla jsem se do něj vstoupit právě odtamtud. Jako lovecký pes, který zavětřil časem odváté, ztracené stopy...“

Takto ve svém posledním románu, Městu ztracených stínů, vysvětluje čtenáři turecká spisovatelka Nazlı Erayová své rozhodnutí vydat se do Prahy, města, které ji již dávno fascinovalo.

Nejpozději od Ripellinovy Magické Prahy a snad již od doby, kdy Kafka nabyl na proslulosti, získala Praha v očích zahraničních návštěvníků auru tajuplnosti, magičnosti, možná i vůně jakési zašlé slávy a trochu komické provinčnosti. Zahraniční turista, poučený bedekrovými klišé, je zřejmě trochu na vážkách, kam si Prahu zařadit. Na jednu stranu hledá dech kosmopolitní, fascinující Prahy Karla IV., Rudolfa II., česko-židovsko-německé Prahy doby předválečné, pátrá po stopách Kafky, Muchy a Golema, na druhou stranu ho průvodce ironicky upozorňují na pozůstatky absurdnosti komunistického režimu, posílají ho do Muzea komunismu, do Žižkovského památníku a na Letnou, kde stávala největší socha Stalina na světě, a vtipně glosují život na panelákových sídlištích a provinčnost Čechů.

Nazlı Erayová z těchto klišé hojně načerpala a její pohled na Prahu se v mnohém zase tolik neliší od pohledu průměrného západního návštěvníka. Je snad ale o to zajímavější, že tentokrát nevidíme Prahu v exotickém líčení Američana, Francouze či Itala, ale z pohledu Turkyně, jejíž země je sama u nás spojována s jakousi tajuplnou exotikou.

Praha se jako topos v turecké literatuře zatím příliš nevyskytuje. Najdeme o ní zmínky v denících Yakupa Kadriho Karaosmanoğlu (1889-1974), který v Praze těsně před válkou působil jako velvyslanec, a objevuje se v řadě básní Nazıma Hikmeta, jenž u nás pobýval v 50. letech; Turkům se Praha nejspíš vybaví v souvislosti s Pražským jarem a za posledních několik let také jako nadmíru oblíbená turistická destinace středních vrstev. Nazlı Erayová se tento „deficit“ pokouší svým způsobem překonat a přiblížit Turkům Prahu i jako město, kde se střetávaly průsečíky evropské historie.

Její román však není ani zdaleka jenom románem o fascinaci Prahou, i když ta kane doslova z každé řádky. Je to především – pro nás možná poněkud překvapivě – román o Stalinovi, na jehož stopy naráží autorka po celém městě. Popudem zde Erayové byla dvě vyprávění, která si vyslechla: jedno bylo to jejího otce, který Prahu navštívil v 50. letech a z okna svého hotelu se prý neustále díval přímo na obří Stalinův plakát, druhé byl příběh o osudech největší Stalinovy sochy na světě, který si přečetla v nějakém průvodci. O Praze jako takové se toho kromě neurčité magičnosti a tajuplnosti zase tak mnoho nedovíme. Hlavní hrdinka tráví veškerý čas v úzkém prostoru mezi hotelem Panorama, kde bydlí, a turistickými kavárnami a bary jako je Café Praha, kavárna Slavie a kasino v hotelu Ambassador. Je zřejmé, že se autorka soustředila především na příběh o Stalinovi a Praha ji slouží jako vhodná kulisa – trochu exotická, záhadná, rozhodně pro Turky vzdálená a jaksi matně spojená s komunismem.

Erayová je v Turecku známá jako autorka fantaskních, až surrealistických příběhů, které se hemží řadou symbolů a archetypů. Právě ona měla lví podíl na tom, že turecká literatura od 80. let prolomila své úzké zaměření na sociální realismus a vydala se experimentálnějšími cestami, které ji nakonec vynesly i uznání ve světě. Pro Erayovou je typický velice střídmý jazyk, na turečtinu až nezvykle krátké věty, zato ale nabité (někdy až příliš) symboly a surreálnými vizemi. Zatímco u některých románů Erayové její hra se znaky a symboly dává vyprávění výrazně filozofický podtext, u řady ze zhruba třiceti knih, které dosud vydala, se texty často mění na jakousi pouťovou přehlídku kuriozit, ležících v románu vedle sebe bez ladu a skladu. Takový nádech má do jisté míry i Město ztracených stínů, ačkoliv je jeho děj mnohem sevřenější.

V hotelovém pokoji autorky, která vystupuje jako hlavní hrdinka děje, ožívají Muchovy dámy z hrníčku, který si koupila v jednom krámku se suvenýry, z koupelny vychází Stalin, na obrazovce výherního automatu v kasinu se před ní objevují scény ze života Stalina i jeho spolupracovníků, v Café Praha potkává šéfa NKVD Ježova, na kus řeči přicházejí Kafkovy snoubenky... Děj přeskakuje mezi Prahou, Soulem a Benátkami, kam se Erayová jako turistka vypravila, tureckým Bodrumem a Stalinovou Moskvou. Všude jí ale pronásledují přízraky minulosti – turecký lékař, jenž spáchal sebevraždu, tragicky zesnulý milenec její korejské přítelkyně (nádoba s jeho popelem se jí omylem dostává do rukou), Stalinovy ženy, oběti i kati. Postupně se také mísí postavy a obrazy jednotlivých měst: Stalinovy přízraky se před ní zjevují v Soulu, kde rovněž v jednom buddhistickém chrámu nachází mezi dopisy určenými předkům i listy psané Kafkou Mileně Jesenské.

Scény ze Stalinova života patří rozhodně k těm nejpodařenějším v románu a čtenář má pocit, že je vtažen do napínavého detektivního románu. Poněkud méně přesvědčivá je již ona zmiňovaná oscilace mezi různými městy, která někdy působí dojmem, že se autorka jen potřebovala zbavit svých zážitků z turistických cest. Její Praze jako by chyběl život a byla jen „pohlednicí jednoho snu“, jak sama autorka vkládá do úst korejskému mnichovi. Pro tureckého čtenáře má bezesporu jistou přitažlivost seznámit se v poutavém vyprávění s některými méně známými úseky Stalinova života (jeho mládí v Gruzii, vyhnanství na Sibiři, manželství), podpořené také řadou fotografií na konci knihy, nicméně český čtenář, jehož asi tolik neosloví lehce klišovitý genius loci Prahy v románu, by zřejmě raději sáhl po literatuře faktu. Přesto se ale domnívám, že román Nazlı Erayové za přečtení stojí – alespoň jako osobitý doklad o tom, jak Prahu a Čechy vnímají „ti druzí“.

 

© Petr Kučera

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 112 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

61%čtenáři

zhlédnuto 2862x

Inzerce
Inzerce
Inzerce