Nikl, Petr: Záhádky

Nikl, Petr
Záhádky

recenze dětská

Záhádky se v dvouslabičném rýmovém dotyku s pohádkami ve svých groteskně poetických zákoutích přibližují také k Fantazii, ale na rozdíl od pohádek nemalují čerta na zeď, nenechají nikoho záhadně zmizet, ani dojít k princezně a půlce království – jsou zkrátka a dobře záhadné a především zábavné.

Na záhady petrnikl
Petr Nikl
: Záhádky. Meander, Praha 2007, 56 stran

PetrNikl je princ. Je básník, který maluje. Je malíř, který zpívá. Je zpěvák, který si hraje. A v té hře také kraluje, své poddané miluje. Prožívá život v příbězích slov a za to sklízí drobty pozemské slávy (Cena Jindřicha Chalupeckého,1995, Zlatá stuha, 2007, za Lingvistické pohádky, které byly nominovány na Cenu Josefa Škvoreckého) společně s nakladatelstvím Meander, jehož je dvorním básníkem a které vydalo jeho básnickou knihu plnou jemně bizarních maleb Záhádky.

Svět Niklových Záhádek nabývá podoby básní, v každé různě bobtná, mění se a zaklíná do té doby, než se mu začne říkat Fantazie. Záhádky se v dvouslabičném rýmovém dotyku s pohádkami (záhádky/pohádky: dvouslabičný, bohatý, dokonalý, originální rým) ve svých groteskně poetických zákoutích přibližují také k Fantazii, ale na rozdíl od pohádek nemalují čerta na zeď, nenechají nikoho záhadně zmizet, ani dojít k princezně a půlce království – jsou zkrátka a dobře záhadné a především zábavné: „Tapír je nosní podivín,/ jen o dvou různých koncích,/ putuje spolu s rozhraním,/ vždy mezi dnem a nocí. // Předek má ustavičně den,/ slunce zalitý shůry,/ zadek je stále obklopen/ hustou tmou noční můry.“ Buvol kokrhá, jelen mečí, medvěd se řehtá, had houká, kohout bručí, velryba, krokodýl, lev a sob si předávají radost, jen vypravěč ví, že „žádná radost nevydrží věčně…“. Nechá je bez radosti plavat v moři, řece, chodit po stepi, pláni, už to tak asi je. Ovšem Sníček (vložený a ústřední příběh Záhádek), měňavý ptáček, možná skokan, ba i běžec, snad dvoj-, spíš trojživelník, vymyšlená bytost nese radost neustále. Každého na potkání obveselí – jenže v nejlepším usne. Je totiž „sníč-spánkomil“. Jednoho dne na své pouti zapomene na svého přítele, je to přítel na život i na snění – Sloňas. A protože Sníček v reálném světě pokaždé v tom nejlepším usne, musí jej najít ve svých snech. Putuje jimi a zažívá dobrodružství v proměnách. Je to legrace, strach i mámení. Když už si myslí, že Sloňase potkal, přítel naroste do neskutečných rozměrů. Sníček se probudí „v dolíku mezi ušima Sloňasovy hlavy“. Našli se a porozpráví, jaká dobrodružství zažili: „Co chrápání?“ ušklíbl se Sloňas/ „Bez tebe hrozné!“/ „Mé sny taky nebyly nic moc!... Jdeme snít?“/ „Tak jo,“ řekl Sníček, vlezl do chobotu, pročistil ho/ A v tu ránu spokojeně usnul, zároveň se Sloňasem.“

Záhádky zábavné i láskyplné, srozumitelné jinak pro děti a jinak pro dospělé. V básních, v nichž si PetrNikl hraje se slovy, rodiče hledají smysl a děti se ptají na význam, nebo od básně odbíhají do svého vymyšleného světa. Obě strany se hledají a najdou se, pokud na hru ve verších přistoupí.

Co kdybychom tedy i my, čtenáři Záhádek, uvěřili tomu, že na naší planetě přistál Malý princ a pravil: „Moře, rostoucí z páry, vyluhuje ryby. /Pára, vrostlá do stromu, houstne ve smůlu. /Stromy, rostoucí ze země, pouští plody./Země, rostoucí do nebe, tvoří hory. /Nebe, rostoucí do vesmíru, tmavne. /A vesmír posílá k zemi ptáky, /kteří jsou z toho /na větvi.“

Uviděli bychom, že utrhl petrklíč a změnil se v PetrNikl, že přilétl s hroznýšem, který než aby spolkl myš, bylo mu to divné, spolykal raději žirafu. A to bylo tak záhadné, že si přestal na chvíli rozumět, a změnil se, spíš připodobnil k zasněžené věži. Oba přilétli, pomysleli bychom si, aby se proměnili princ v člověka a had v „zasněženou Eiffelovkou“. Ale proč? – aby uviděli, porozprávěli. Ale s kým? – s rodiči a dětmi. O čem? – o tom, co všechno spatřili. Přitom ale zůstali tak „hezky mimo“, že zapomněli mluvit jejich řečí a mluvili svými vlastními slovy. Ve svých příbězích o lidech a zvířátkách se sami stali záhádkou a zůstanou jí, dokud nevyprší jejich záhadnost a dokud v ně děti nepřestanou věřit a rodiče číst…
 

© Dagmar Plamperová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 177 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 7290x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce