Dragomán, György: Bílý král 2

Dragomán, György
Bílý král 2

recenze beletrie zahraniční

Zdá se, že maďarská literatura se s ideologickou minulostí dokáže prostřednictvím literatury vyrovnat mnohem lépe a invenčněji než ostatní země zpoza železné opony.

Život ve strachu
Bílý král Györgye Dragomána

György Dragomán : Bílý král, přeložila Anna Valentová, dybbuk, 2008, 264 str.

Zdá se, že maďarská literatura se s ideologickou minulostí dokáže prostřednictvím literatury vyrovnat mnohem lépe a invenčněji než ostatní země zpoza železné opony. Dalším textem, který tento fakt dokazuje, je román Bílý král od sedmihradského autora Györgye Dragomána, v němž najdeme prvky dobrodružného románu, hororu, grotesky i komorního psychologického dramatu.

Za svůj druhý, autobiograficky laděný román s názvem Bílý král (Fehér király), který vyšel v Maďarsku v roce 2005, obdržel György Dragomán několik prestižních literárních cen včetně ceny Sándora Máraiho. Stejně jako v románech autorova krajana Ádáma Bodora je i zde ústředním tématem totalitní teror, který si oba autoři pod drsným tlakem Ceauşescova režimu zažili na vlastní kůži. Jestliže v Bodorových prózách je totalita vyjadřována spíše metaforicky jako univerzální fenomén, Dragomán nám zde plasticky vykresluje její zcela konkrétní podobu v Rumunsku osmdesátých let.

Pravidla napadrť
V osmnácti kapitolách knihy je děj zachycen pohledem jedenáctiletého chlapce Džáty, jehož otec byl odvlečen do pracovního tábora. Dětským pohledem je zde nahlížen každodenní život v rumunském městě, v němž je vše prosáklé totalitou. Text je rafinovanou směsicí dobrodružného klučičího románu, hororu, grotesky i komorního psychologického dramatu.

Celým dílem se prolíná téměř hmatatelný pocit strachu, pod jehož stínem Džáta prožívá své dětství. Kromě úzkosti plynoucí z toho, že chlapec ani jeho matka nemají žádné zprávy o otci, zažívá hlavní hrdina dennodenně strach, že ho „někde někdo umlátí“. Ztráta pocitu bezpečí a touha po návratu otce, který by se za hocha postavil a ostatním dal pořádnou „nakládačku“, čiší z každé kapitoly. Některé epizody připomínají mrazivý psychothriller, v němž je hrdina vystavován konfrontaci s mocnějším protihráčem. Pravidla férové hry jsou drcena napadrť. Učitel zvaný Drsňák mlátí studenty do ledvin, až močí krev, a nutí Džátu při soutěži podvádět, trenér chlapci před očima přizabije kamaráda a hrozí hráčům, že když prohrají fotbalový zápas, "rozmlátí jim tyčí kotníky."

Každodennost zla
Všudypřítomná agrese a potřeba demonstrovat mocenskou převahu nad slabšími doslova vyrážejí dech, autor nám zde názorně ukazuje širokou škálu rozličných podob násilí, od krvavých útoků až po ošklivý žert. Velmi intenzivním momentem četby je scéna, v níž si skupina dělníků z Džáty jen tak z nudy vystřelí a namluví mu, že jeden z nich je jeho tatínek, který má nyní tvář zohyzděnou neštovicemi: „…byl opravdu celý poďobaný, rysy se mu vůbec nedaly rozeznat, protože ty jizvy byly moc hluboké, splývaly a byly namazané nějakou bělavou mastí, a proto se mu celý obličej mastně leskl, a když viděl, že se na něho dívám, usmál se na mě, a já jsem chtěl vidět jenom jeho oči a pusu, a to už jsem věděl, že to táta není, není to táta, nemůže to být táta, a přesto jsem k němu pokročil, a přesto jsem se ozval, řekl jsem tatínku! (…) vtom se kolem mě všichni rázem rozchechtali (…), taky ten poďobaný dělník, o kterém jsem už najisto věděl, že to táta není, a jak mě tak odevšad obklopilo to hlasité chechtání, sáhnul jsem do kapsy, vzal do ruky tátovu fotku a cítil jsem, že se hned rozbrečím.“

Každodenní pocity ponížení a bezmoci přesto nezdolají chlapcovu vrozenou odvahu a chuť užívat si radostí dětského světa, ať už jsou to klučičí rošťárny či první „objevování vůně velkých holek“. Džáta ukazuje, že se jen tak nezalekne. V jedné z klíčových scén románu ukradne neporazitelnému robotovi, s nímž hraje šachy, figurku bílého krále, čímž projeví svůj vzdor. Takovými drobnými činy si vydobývá svůj kousek svobodného životního prostoru – čímž připomíná hrdinu Kertészova románu Člověk bez osudu, který se v absurdním a totalitním prostředí koncentračního tábora snaží alespoň ve frontě na chleba prokázat možnost individuální volby. Hrdinu Kertészova románu Džáta připomíná i způsobem, jakým líčí jednotlivé události. Distancovaný popis vyvolává šokující dojem. Jako by se podivný svět převrácených hodnot a agrese stával pro chlapce čím dál přirozenější, jako by se v něm zabydloval. Násilnou historku, u které čtenáře mrazí, líčí Džáta jako událost, která je pro něho každodenní rutinou.

Skrýt svůj smutek
Jestliže „venkovní“ historky srší dynamikou a napětím, ve scénách popisujících, co se děje doma mezi Džátou a jeho matkou, se tempo románu zcela zpomaluje a výrazně se mění i atmosféra vyprávění. Autor ukazuje, že nevyniká jen ve fabuli, ale je též mistrem detailu a implicitní narativity. Drama odehrávající se v matčině nitru a tiché zoufalství, v jehož klimatu chlapec s matkou přežívají, jsou vyjadřovány mlčením, náznaky, změnami v obličeji, objetím či stiskem ruky. Autor velmi citlivě zachycuje způsob, kterým se snaží Džáta z matčiných neverbálních projevů vytušit, jak se cítí, a zároveň snahu obou hrdinů skrýt před sebou navzájem smutek, aby jeden druhého ještě více nezranil: „… prostě jsme o něm nevěděli, a mámy jsem se taky nadarmo vyptával, co se děje, co myslí, proč nám táta nepíše, dyť nám ani neodpovídá, a tehdy v sobotu jsme schránku taky otevřeli nadarmo, a já jsem viděl, jak se mámě napjal obličej, a jak jsme šli nahoru po schodech, najednou se rozkašlala, ale tak prudce, že se musela zachytit zábradlí, a já jsem viděl, jak se jí třesou ramena a předklání se, a věděl jsem, že doopravdy nekašle, ale brečí, jenom dělá jako by kašlala, protože nechce, abysem si toho všimnul, nechce, abysem se polekal, a vtom jsem věděl, že si určitě myslí, že s tátou je konec.“

Z celého románu je patrné, že se za jeho řádky skrývá výrazná spisovatelská osobnost, která dokáže stvořit napínavý, autentický a čtivý text. Přestože by románu neuškodilo, kdyby se nepatrně pozměnila posloupnost dějově sevřených kapitol a snad se jich i pár vypustilo, je Bílý král silným literárním zážitkem.

© Kateřina Horváthová
článek vyšel v týdeníku A2 49/2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 137 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 2954x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce