Procházková, Lenka: Slunce v úplňku

Procházková, Lenka
Slunce v úplňku

recenze beletrie česká

Existují lidé, jejichž životní osudy jsou dramatičtější a bohatší než zápletka leckterého beletristického díla, a jedním z nich je i Jan Palach – mladík, jehož jméno, snad i pár kusých biografických údajů a především okolnosti jeho tragického skonu dodnes zůstávají v povědomí všech obyvatel naší země.

Slunce v úplňku
Lenka Procházková
: Slunce v úplňku. Příběh Jana Palacha. Prostor, Praha 2008, 288 stran

Existují lidé, jejichž životní osudy jsou dramatičtější a bohatší než zápletka leckterého beletristického díla, a jedním z nich je i Jan Palach – mladík, jehož jméno, snad i pár kusých biografických údajů a především okolnosti jeho tragického skonu dodnes zůstávají v povědomí všech obyvatel naší země. Připočteme-li k tomu Palachovu možnou aspiraci na titul národního hrdiny (kterých věru mnoho nemáme), je až s podivem, že se jeho příběhu za takřka čtyřicet let, jež uplynuly od jeho smrti, nechopil žádný z českých autorů. Pomyslnou rukavici zvedla až letos uznávaná spisovatelka Lenka Procházková, kterou ostatně pro podobný úkol kvalifikuje už jeden z jejích dřívějších textů. Tím je dokument o Janu Palachovi, který v roce 1988 Procházková sepsala na základě podkladů novináře a spisovatele Jiřího Lederera a který tehdy mohl vyjít pouze v samizdatu (Edice Petlice) – v roce 1990 se pak stal součástí rozměrného sešitu s názvem Jan Palach, kde jej doprovodila bohatá fotografická příloha, dokumentující pražské události v srpnu 1968, lednu 1969 a listopadu 1989.
 
Nyní se autorka, dcera slavného scenáristy a spisovatele Jana Procházky, rozhodla zpracovat životní příběh – respektive jeho závěrečnou část – v podobě románu, tedy formě beletristické. S citem pro podobný žánr – do něhož lze koneckonců zařadit i její knihu Pan ministr (o Janu Masarykovi) – oživuje průběh posledních měsíců Palachova života a prostřednictvím fiktivních vedlejších postav a vyfabulovaného obrazu vnitřního světa titulního hrdiny přetavuje suchopárné historické údaje v text plně dostávající požadavkům krásné literatury. Přitom ale nezapomíná na „didaktickou“ stránku svého díla – tj. seznámit (především tu mladší) veřejnost s fakty o Janu Palachovi a jeho činu – a proto samotný románový text v knize doplňuje ještě Dodatkem, oddílem nazvaným Od dokumentu k románu, několika dobovými fotografiemi a také Vaculíkovým proslulým textem Dva tisíce slov.
 
Text samotného románu, rozkládající se na zhruba 250 stranách, je rozčleněn do pěti kapitol nestejné délky. Jednotlivé části ovšem nenesou konkrétní názvy – jejich obsah tak (pouze do jisté míry ovšem) naznačuje až „podtitul“, představovaný časovým vymezením úseku, o němž daná kapitola pojednává. Kromě toho signalizují tyto závorkami ohraničené popisky i žánr dotyčného oddílu – autorka totiž zvolila v zájmu hlubšího proniknutí do nitra titulní postavy cestu dvojího způsobu vyprávění. Jednu část románu tak tvoří příběh podaný klasickým způsobem (vševědoucí vypravěč, er-forma), druhou pak zápisky z (fiktivního) hrdinova deníku (ich-forma).
 
Procházková si za téma svého románu zvolila postavu Jana Palacha, a tak nutně stanula před otázkou, jak ve svém díle skloubit „malé“ (osobní) dějiny s historií „velkou“ – čtenář románu Slunce v úplňku tak souběžně s osudem hlavního hrdiny může sledovat tehdejší společenské dění u nás (a vlastně i za hranicemi Československa – viz hrdinův deníkovou formou zaznamenaný pobyt ve Francii a jeho zpáteční cesta přes Rakousko), které svým významem přesahuje pouhé pozadí příběhu a vstupuje do něj jako veledůležitý katalyzátor i jedno z hlavních témat. Nejde přitom o prezentaci nových poznatků týkajících se notoricky známých událostí let 1968-69 – nemáme tu co do činění s odbornou studií, ale s plnohodnotným beletristickým dílem – spíše o zajímavý úhel pohledu na ně prizmatem jediné „historické“ postavy.
 
Stejně jako se na tuto knihu musíme dívat jako na dílo z oblasti krásné literatury, musíme i na Jana Palacha pohlížet jako na postavu literární – portrét, jehož obrysy sice tvoří známá fakta o životě (a smrti) této osobnosti, ale jehož vlastní obsah vytváří povýtce autorčina umělecká imaginace. Je to tedy Procházková, kdo takřka z ničeho skládá obraz vnitřního života Jana Palacha a dodává jeho slovům i činům „lidský“ rozměr. Čtenář se tak seznamuje s okruhem hrdinových nejbližších – Palachovou matkou, jeho přítelkyní, známými z francouzského pobytu, kamarádem z dětství i novými přáteli-spolubydlícími z řad pražských vysokoškolských studentů. Žádná z těchto postav však nepřebírá ani na okamžik místo hlavního hrdiny, žádná z nich nedostává prostor k tomu, aby nám alespoň načrtla svůj vlastní příběh – většinou slouží jen za partnery Palachových dialogů nebo svědky jeho činů a představují tak pouze další ze způsobů prezentace Palachova vnitřního světa či jeho vnějších projevů.
 
Samotný Jan Palach je v knize vylíčen coby velmi „uvědomělý“ mladík, jehož reflexe okolního světa i sebe samého místy snad až přesahuje míru jeho věku příslušející. Události roku 1968 se jej hluboce dotýkají a každodenní pohled na prohlubující se rezignaci československého lidu postupně promění utrpení a nespokojenost, jež leží jako stín na jeho mladé nevinné duši, v konkrétní plán a posléze i čin – v akt vzpoury, jehož průběh a tragický konec je každému z nás dobře znám. Konec Palachova příběhu zůstává tedy pochopitelně nezměněn – Lenka Procházková, potažmo děj jejího románu, však (v rámci autorčina pohledu na celou záležitost) čtenářům předestírá možné souvislosti, motivy a rekvizity obklopující titulního hrdinu na jeho poslední cestě.
 
Děj románu končí stejně jako Palachův životní příběh – okamžikem smrti mladého studenta. Líčení osudů titulního hrdiny však pokračuje i v další části knihy, v Dodatcích. Zde však již autorka upouští od beletristické formy a další fakta týkající se Jana Palacha čtenářům přináší v podobě autentických svědectví, citací z dobových dokumentů či prostého popisu dalšího vývoje oné „kauzy“. Následující kapitola Od dokumentu k románu pak kromě osvětlení autorčiny motivace k sepsání Palachova příběhu v této podobě přináší i důkaz jejího vpravdě badatelského zájmu o tuto otázku, jehož stopy jsou koneckonců patrny v rámci celého románového textu. Poslední úsek knihy, přestavovaný Vaculíkovým textem Dva tisíce slov, nakonec ještě dokresluje kontext popisovaných událostí, jichž se stal Palach aktérem i obětí.
 
Rozhodnutí Lenky Procházkové napsat román o Janu Palachovi se zdá být vcelku logickým důsledkem jejího předchozího zájmu o tuto problematiku, ať už oním zásadním faktorem byla potřeba zpracovat ono téma znovu a formou jí bližší, aktuálnost celé záležitosti ve spojení s mizejícím povědomím (hlavně u mládeže) o ní nebo třeba jen touha přispět vlastním textem k nemalému množství historicky orientovaných aktivit letošního „bilančního“ roku. Nesporným faktem zůstává, že se autorce podařilo vytvořit dílo, které nejenže tvoří významný souhrn informací k danému tématu, ale – a to v první řadě – představuje umně a čtivě napsané dílo beletristické, tedy nadprůměrný „historický román“.

© Petr Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 109 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Renda, 16.12.2008 16:29
Procházková, Lenka: Slunce v úplňku
A navíc je to strhující- brečela jsem, ale taky jsem se smála...Povedlo se to paní Procházkové.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

57%čtenáři

zhlédnuto 3289x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce