Petrarca, Francesco: Fragmenty (Zpěvník) (2. část)

Petrarca, Francesco
Fragmenty (Zpěvník) (2. část)

studie beletrie zahraniční

Většina vydání rozděluje tradičně Fragmenty na dvě části nazvané Na život paní Laury a Na smrt paní Laury, přestože sám Petrarca přesnou hranici mezi oběma částmi tak ostře nevymezil ani jim nedal tyto názvy. V první části je středobodem Petrarkova zpěvu milostný cit a touha. Básník jako Apollón pronásleduje Lauru-Dafné, jež ztělesňuje jak platonickou lásku, tak uměleckou slávu.

Francesco Petrarca: Fragmenty (Zpěvník)

Většina vydání rozděluje tradičně Fragmenty na dvě části nazvané Na život paní Laury a Na smrt paní Laury, přestože sám Petrarca přesnou hranici mezi oběma částmi tak ostře nevymezil ani jim nedal tyto názvy. V první části je středobodem Petrarkova zpěvu milostný cit a touha. Básník jako Apollón pronásleduje Lauru-Dafné, jež ztělesňuje jak platonickou lásku, tak uměleckou slávu. Až na výjimky je možno charakterizovat básníkův duševní stav jako střídající se přílivy a odlivy neklidu nebo, jak trefně říká sám básník, jako vnitřní válku. Neklid pramení z nedostatku vůle odpoutat se od pozemských vášní a hříšných tužeb a oddat se ctnosti, která jediná je zdrojem klidu a schodištěm k Bohu.

Za mezník mezi oběma částmi Fragmentů se považuje sonet CCLXVII ohlašující Lauřinu smrt. Ovšem na ose autobiografické zpovědi básníka tvoří předěl mezi „před“ a „po“ ona konverze při vstupu do zralého věku, tudíž skutečným okamžikem rozdělení v této rovině se zdají být ty básně, v nichž Petrarca nastiňuje nutnost zřeknout se chyb mládí a začít novou životní etapu. Lauřina smrt se tak jeví v podstatě jako spojovací článek mezi dobou před a po proměně.

Ve druhé části se už základní rozpor neodehrává mezi touhou nořit se do milostné vášně a úsilím odvrhnout ji, ale mezi neschopností odpoutat se od pomíjivých pozemských přeludů a snahou dojít spásy. Básník nepřestává vytvářet variace na motivy první části sbírky, ovšem s intencí negovat je. Centrálním tématem této části je odloučení a rozjímání o smrti. Ostatně slovo smrt nechybí snad v žádné básni. Nebešťanka Laura zde přijímá roli spásonosné průvodkyně, která vybízí básníkův rozum k lítosti a pokání. Jeho cesta směřuje k Bohu, nemá však podobu typické dantovské pouti duše, jež projde vnitřní katarzí a dospěje k blaženosti v duchovní lásce. Petrarca miluje Lauru i po její smrti pozemskou láskou, jež v něm nadále živí duchovní krizi. V závěrečné básni Fragmentů Petrarca kult Laury, kruté Medúsy, jež ho proměnila v kámen, odvrhne a promítne všechny Lauřiny kvality do vyšší spásonosné bytosti, Panny Marie, která je pokorně vzývána, aby pomohla ukončit jeho trápení.

Z tematického hlediska převažuje ve sbírce milostná lyrika, jejímž pramenem je láska básníka k avignonské krasavici Lauře. Ačkoli se sám Petrarca snažil své současníky přesvědčit, že Laura byla skutečnou ženou z masa a kostí, její existence nebyla nikdy spolehlivě doložena. Podle většiny petrarkologů se jedná o fiktivní literární postavu. Ostatně otázka, zda Laura kdy kráčela po zemské hroudě nebo žila jen v Petrarkově fantazii, není pro interpretaci Fragmentů nijak důležitá. Laura je sice v prvním plánu žena, objekt básníkovy milostné touhy, ztělesnění krásy a ctnosti, ovšem v hlubším slova smyslu plní ve Fragmentech především funkci symbolu, kolem kterého básník vystavěl celý ideologický systém, jakousi „Lauřinu mytologii“. Její jméno umožňuje básníkovi symbolické variace na slova lauro, laurea, l’aura a l’oro. Lauro, česky vavřín, odkazuje jakožto rostlina zasvěcená Apollónovi, patronovi básníků, k poezii a lásce k umělecké básnické činnosti. Laurea, vavřínový věnec, zastupuje slávu, na niž každý schopný básník aspiruje, a l’aura, vánek, symbolizuje tvůrčí inspiraci. Je tedy zřejmé, do jaké míry byla v Petrarkových očích milovaná Laura spojena s tématy literárními a morálními. Laura je idol, nedostižitelný sen, prchající laň v širém lese. Básník, který se v onom lese, labyrintu svých citů a tužeb, ztrácí, není s to ji dostihnout. Lauřina nepolapitelnost v něm živí neuhasitelnou touhu, jež ve slovní hříčce Laura-lauro splývá s touhou po poezii a slávě. Teprve když se Laura dostane do nebe, přestává být přeludem, jenž básníkovi ubližuje, a mění se z oslepujícího slunce ve světlo na cestě do nebe.

Přibližně třicet básní nepřísluší do kategorie milostné lyriky. Širší tematický záběr sbírky jen potvrzuje, že Fragmenty nemůžeme chápat jen jako příběh lásky, ale jako autoportrét člověka, jehož život se přirozeně neomezuje pouze na milostné vášně.

Petrarca se snažil ve své tvorbě předložit čtenářům obraz sebe sama jako vzdělance a humanisty. Ačkoli k fixaci tohoto portrétu sloužila Petrarkovi především jeho latinská díla, i ve Fragmentech se občas pouští na v každé době tenký led politické a morální tematiky. Proslulé jsou jeho velké politické kancóny, jež se staly vzorem podobně orientované poezie pro mnoho dalších generací. K nejslavnějším patří Vznešený duchu, který řídíš údy (LIII), kde Petrarca vyzývá k nastolení míru v Itálii a k obnovení její staré slávy, a Má Itálie, třeba slova marná (CXXVIII), proslavená upřímným apelem na italské velmože, aby skončili s bratrovražednými válkami:

Probůh, což neožije svědomí ve vás? Mějte slitování s hořkými nářky lidu zmučeného, jenž čeká konec všeho po Bohu od vás jen, když aspoň zdání lítosti hne teď vámi, čest proti zběsilosti vyrazí v boj – a krátký bude, skvělý, vždyť naše dávné ctnosti v italském srdci ještě nevymřely! Já jdu a křičím: „Mír, mír, mír už, páni!“

(CXXVIII, v. 87-96, 122)

Současné politické poměry charakterizované lhostejností mocných a zbytečným krveproléváním nepřestávají dělat Petrarkovi vrásky na čele. Proto na základě své klasické erudice vytyčuje vlastní, do značné míry idealizovanou, politickou koncepci založenou na lásce k vlasti, ochotě angažovat se ve veřejné věci a obhajobě míru. Politické kancóny se dotýkají témat jak politických, tak obecně mravních. Kritika morálky zaznívá i ve známém protiavignonském cyklu sonetů. Francouzský Avignon, tehdejší sídlo papežského dvora, přirovnává rozhořčený básník k neřestnému Babylonu. Proti tomuto neslýchanému úpadku mravů a ctností staví Petrarca znovuzrozený ideál latinského otia, jež spočívá v samotě, intelektuální činnosti a kontaktu s přírodou. Petrarca věřil v morální poslání básníka jakožto hlasatele moudrosti a starobylé ctnosti. Měl na paměti, že básník je schopen uvést do pohybu nejen paměť zamilovaného člověka, ale i paměť historie a připomínat tak současníkům ušlechtilé činy a moudré výroky předků.

Nechybí ani příležitostná poezie věnovaná přátelům či kolegům literátům, kupříkladu sonet VII adresovaný Petrarkovu ochránci Giovannimu Collonovi, kde básník propaguje rodící se humanistickou kulturu.

Promyšlená rovnováha je hlavní charakteristikou jazykové stránky Fragmentů. Petrarca psal „lidovým jazykem“, tedy toskánským dialektem, s příměsí latinismů a okcitanismů. Navázal na dlouhou tradici poetické dikce, odklonil se však od lyriky ovlivněné filozofickým jazykem středověké scholastiky s jejími konvenčními schématy a zálibou v učených výkladech, a inspiroval se jazykem ušlechtilé konverzace a rétoriky. Stejně jako se vyhýbal extrémům při líčení citů, odmítaje patetické naříkání či naopak exaltované výlevy euforie, snažil se přidržet zlaté střední cesty rovněž při výběru jazykových prostředků. Základní jádro lexika Fragmentů je tak tvořeno slovy ani příliš konkrétními, ani příliš abstraktními, ani plnými napětí ani bez jakéhokoli náboje. Kritériem výběru byl požadavek elegance a harmonie. Tímto způsobem Petrarca vymezil slovník lyrické poezie, jež později přebíraly další generace básníků. Neméně významným charakteristickým rysem Petrarkovy poezie je uměřená a harmonická hudebnost verše. Básník jí dosahuje především preferencí paroxyton.

Poněvadž klopotná lidská pouť zachycená v Petrarkových verších postupuje od jednoho rozporu ke druhému, i jazyk Fragmentů využívá takových prostředků, jež jsou schopny vyjádřit paradoxy, kontrasty a opozice. V hojné míře se vyskytují zejména antiteze a oxymora, jak je tomu i v následujícím úryvku ze sonetu CXXXIV Mír nenacházím, k válce síla není:

Mír nenacházím, k válce síla není.
A bojím se a doufám, žhnu, jsem led.
Nad nebe vzlétám, ležím na té zemi,
a v dlaních nic, objímám celý svět.
Pasu se v bolestech a v smíchu vzlykám.
K životu, k smrti stejný odpor mám –
a v tomto stavu, paní, jsem jen z vás.

(CXXXIV, v. 1-4, 12-14)

Ve Fragmentech se střídají různé nálady, v souladu s básníkovou deklarací „měnivého slohu“ díla v úvodním sonetu. Některé verše, pohroužené v rozjímání o Lauřině kráse a zasazené do klidu nádherné jarní přírody, mají charakter idyly. Občas se do nich vloudí i prvky mystické, jako v pohádkové scéně, v níž příroda očarovaná Lauřiným půvabem zasypává avignonskou vílu deštěm květů:

Z krásných větví padala
(sladce vzpomíná se)
prška květů – na klín déšť jí pad.
Ona sedět zůstala
pokorná v tom jase,
láskyplný liják k ní byl svát.

(CXXVI, v. 40-45)

Básník však záhy z klamného snu procitne a jeho slova opanují elegické tóny, jež vystihují rozčarování, smutek a bolest v básníkově nitru. Smutek pramení nejen z neopětované lásky a ze vzdálenosti, jež dělí básníka od paní jeho srdce, ale i z hlubších existenciálních úvah o těžkostech lidského a tvůrčího života a o nelítostném plynutí času.

Petrarca vkládal naději na nepomíjející slávu u budoucích generací spíše do latinsky psaných spisů než do lyrických „nicotných hříček“, jak sám Fragmenty – s největší pravděpodobností v nadsázce, přihlédneme-li k obdivuhodné péči, kterou jim věnoval – označuje. Je pochopitelné, že milostná poezie nezaujímala nejvyšší příčky v duchovním odkazu učeného humanisty, kterým se Petrarca cítil být, nicméně má svou vlastní hodnotu, na poli evropské lyriky nezměrnou. Dílo se těšilo velké popularitě, jak dokazuje jeho bohatá rukopisná a později knižní tradice, a bylo vysoce ceněno už mezi Petrarkovými současníky. Pro pozdější básníky se pak stalo vzorem, který imitovali někdy volně, někdy s až otrockou poplatností. Petrarkova lyrika ovlivnila do značné míry i tvorbu českých básníků od Jána Kollára přes Františka Ladislava Čelakovského až po Jaroslava Vrchlického

Dnes si lidé vesměs odnáší ze školních lavic zjednodušenou představu, jež redukuje Fragmenty na prostý výlev autentického milostného citu básníka ke skutečné ženě. Mají povědomí o páru Petrarca-Laura jako o milenecké dvojici, protagonistech tradovaného příběhu lásky, aniž by kdy četli jedinou z Petrarkových básní – říkám záměrně jedinou, poněvadž překladu celých Fragmentů se zatím český čtenář nedočkal. K dispozici máme jen několik výborů, z nichž poslední, v překladu Jaroslava Pokorného, vyšel už před bezmála třiceti lety. Nezbývá než doufat, že se budoucnost bude moci pochlubit novými kvalitními překlady Petrarkovy poezie, aby se lyrika jednoho z nejvýznamnějších autorů italské literatury dostala do rukou širšího čtenářského publika, v ideálním případě do rukou každého, „kdo poznal, prožil lásky běh“ (I, v. 7), jak si Petrarca přál.

Bibliografie:
F. De Sanctis, Dějiny italské literatury, SNKLHU, Praha 1959, str. 162-174.
G. Ferroni, Profilo storico della letteratura italiana, Einaudi Scuola, Milano 1992, str. 153-160.
J. Pokorný, Doslov, in: F. Petrarca, Zpěvník, Československý spisovatel, Praha 1979, str. 169-173.
M. Ariani, Gli albori dell’umanesimo, in:E. Malato (vyd.), Storia della letteratura italiana, sv. 2 (Il Trecento), Il Sole 24 ore, Milano 2005, str. 601-715.
M. Santagata, I frammenti dell’anima, Il Mulino, Bologna 1992.
R. Antonelli, Introduzione, in: F. Petrarca, Canzoniere, Einaudi, Torino 1992, str. V-XXV.
V. De Caprio, S. Giovanardi, I testi della letteratura italiana, sv. 1, Einaudi Scuola, Milano 1993, str. 486-569.
V. Renč, Překladatelův doslov, in: F. Petrarca, Kanzony pro Lauru, Mladá fronta, Praha 1969, str. 135-144.
V. Renč, Závěrečná poznámka, in: F. Petrarca, Sto sonetů Lauře, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965, str. 135-138.

Citace jsou použity z vydání:
F. Petrarca, Zpěvník, Československý spisovatel, Praha 1979, str. 23, 62, 126, 128, 134. Přeložil Jaroslav Pokorný.

Internetové adresy
http://www.girodivite.it/antenati/xivsec/_petrarc.htm
http://www.einaudi.it/einaudi/ita/news/can4/102-463.jsp
http://petrarch.petersadlon.com/
http://digilander.libero.it/letteratura/lette_ita/petrarca/canzoniere.htm
http://www.westernmind.com/petrarch/petrarchindex.shtml
http://www.lastoria.org/petrarca1.htm#1
http://www.homolaicus.com/letteratura/petrarca.htm

 

© Monika Navrátilová
Příspěvek vznikl v rámci rozvojového projektu Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde autorka studuje italianistiku.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 7065x

Inzerce
Inzerce