Ryšavý, Martin: Cesty na Sibiř

Ryšavý, Martin
Cesty na Sibiř

recenze beletrie česká

Cesty na Sibiř, prozaický debut Martina Ryšavého, je jednou z nejzajímavějších letošních českých próz. Na více než šesti stech stranách jsme svědky sibiřských putování hlavního hrdiny, autorova alter ega, který celý příběh vypráví.

Cesty na Sibiř
Martin Ryšavý
: Cesty na Sibiř. Revolver Revue, Praha 2008, 616 stran

Cesty na Sibiř, prozaický debut Martina Ryšavého, je jednou z nejzajímavějších letošních českých próz. Na více než šesti stech stranách jsme svědky sibiřských putování hlavního hrdiny, autorova alter ega, který celý příběh vypráví.

Svůj příběh začíná Ryšavého hrdina, který v textu nemá žádné jméno, vyprávět v době krátce po sametové revoluci a takzvaně “na Sibiř” posílá nejprve své laboratorní potkany při pokusech v rámci diplomové práce. Student přírodovědecké fakulty v Praze tak nazývá světelné simulace, které experimentálně navozují změny času, a tedy i životního rytmu. O třicet stran dále se Ryšavý ústy svého vypravěče svěřuje: “Před časem jsem posílal na Sibiř bílé potkany, a teď se tam musím vypravit sám. Přišlo mi to stejně logické jako postup sovětských vědců, kteří vypustili do vesmíru napřed psa Lajku a potom člověka Gagarina.” (str. 47, 1.díl)

Ve skutečnosti bylo důvodů více. Nešlo jen o splnění dětského snu, ale mizet na Sibiř se časem jeví také jako svým způsobem rozumné východisko ze slepé uličky komplikovaného osobního života a nakonec žene hlavního hrdinu i touha moci se blýsknout před pražskými přáteli. Před ezoterikem Nosálem, pro něhož byla Sibiř stejně jako pro hlavního hrdinu knihy nejprve především místem, kde žijí šamani, před Jévočkou, dívkou, s níž se na Sibiř vypravil poprvé, a také před aktivistou a novinářem Chlupeckým, s nímž se v duchu předbíhá, čí dobrodružství jsou lepší.

Martin Ryšavý je filmovým dokumentaristou, stejně jako vypravěč románu a nejen, že točí na Sibiři dokumenty oba, ale dokonce ty samé. Jenomže próza není v žádném případě pouze jakousi rozšířenou verzí Ryšavého sibiřských dokumentů Sibiř – duše v muzeu (2001), Afoňka už nechce pást soby (2004) a Malupien, olšový spas (2008), jak by čtenář mohl mylně předpokládat.

V kontextu Cest na Sibiř jsou naopak autorovy dokumenty tím, co působí jaksi dodatečně. Jako velmi zajímavé, ale stále jen střepiny obrazu, který je teprve v jeho románovém debutu zachycen v úplnosti. Zahrnuje většinu témat načrtnutých jeho filmy, ať už se jedná o šamanismus, který byť prostřednictvím zaprášené šamanovy masky ve vitríně lokálního muzea i nadále vzbuzuje bázeň místních (Sibiř – duše v muzeu), nebo o konflikt života mezi světy sovětizované vesnice a kočovnického tábora (Afoňka už nechce pást soby) či zevrubným popisem vzdává hold konkrétním místům (Malupien, olšový spas). Prostřednictvím románového vypravěče mají Cesty na Sibiř ovšem ještě něco navíc, jsou meditací o hledání smyslu. Ten totiž pro vypravěče nespočívá především v tom, natočit na Sibiři dokument, ale v touze dozvědět se skrze tuto práci něco o sobě. Práce s kamerou je pro vypravěče jak záminkou, tak ospravedlněním před místními. Vypravěči, který je díky své nešikovnosti při obsluze sobího stáda či lovu na vlky víceméně nepoužitelný (k smíchu je leckdy i dětem), dodává teprve kamera jistou úctu a jeho misi srozumitelnost.

Ryšavý bývá ve svých dokumentech až na výjimky skryt za hledáčkem své kamery a diváci mají možnost slyšet jen jeho položené otázky. Z pozice vypravěče nám ale zprostředkovává nejen viděné, ale také svět kolem sebe komentuje, a sám si odpovídá. Své okolí nehodnotí prizmatem romantika, s velkorysou shovívavostí ani s despektem příslušníka společnosti rozvinutého kapitalismu. Nejde mu totiž tolik o vývozní “artikl Sibiře”, nechce jej protřednictvím svých filmů doma prodávat jako Jévočka semináře evencké ezoteriky, jeho cíle jsou mnohem méně ambiciózní, Cesty na Sibiř jsou přes rozsáhlé pasáže popisující místní prostředí především autoterapií. Úvahy na témata etnografická, sociologická a historická, rámuje osud hlavního hrdiny vypravěče, muže, který hledá sám sebe.

“Je to takové velké tvrdohlavé dítě, které je posedlé touhou po určitých hračkách, po dobrodružství, po ženách a po všelijakých metafyzických laskominách,” říká o svém hlavním hrdinovi v rozhovoru Martin Ryšavý (Revolver Revue 72/2008).

Ryšavého próza je obdivuhodně důsledná ve své nestylizovanosti či umění vyvolat takový dojem. Až může být čtenář na vážkách, zda se vůbec jedná o beletrii, když to celé působí tak “normálně”. Matoucí může být také nápis “román” na obalu pod titulem knihy. Na opravdové romány se přece něco takového nepíše, napadá čtenáře.

”Chtěl jsem, aby to byl román, který se tváří jako cestopis,” nechal se slyšet Ryšavý (Revolver Revue 72/2008) a je třeba říci, že se mu to podařilo na výbornou, ačkoli nápis “román” o autorově vnitřní jistotě, co se žánru týče, příliš nesvědčí. Otázka nakolik je hlavní hrdina a Martin Ryšavý jednou a toutéž osobou ale do románového žánru patří a čtenáře zaručeně potrápí od začátku až do konce čtení.

Po zhlédnutí čtyři roky starého Ryšavého filmu Afoňka už nechce pást soby, který se stejně jako jeho rozsáhlá próza zaobírá Sibiří, je v tomto ohledu poněkud jasněji. Lidé, kteří v knize vystupují jako románoví hrdinové a kočovníci zvěčnění Ryšavého kamerou jsou totiž jedni a titíž. Náčelnice Marie Jegorovna mluví o svém stádě stejně odměřený tónem a nosí dokonce i onen růžový květovaný kabátek, o němž se píše v knize, scéna s dětmi, co si s krabicí hrají na sáně (str.185, 2.díl) či obřad vítání jara (str. 184, tamtéž) jsou identické s tím, jak je zachytila kamera v Ryšavého dokumentech. Také většina dialogů kočovníků z filmu Afoňka už nechce pást soby se objevuje i v knize, kde autor zároveň čtenáře o natáčení samém průběžně informuje. Spíše tedy, než o rafinovanou hru na schovávanou se v případě prózy jedná o příběh s reálným základem, jehož odlišnost od filmového dokumentu spočívá především v tom, že zatímco v dokumentu jsou těmi hlavními kočující Eveni, v Cestách na Sibiř sledujeme především příběh vypravěče, který o nich točí filmy, a nejen jeho sibiřské, ale také české peripetie. Zda je dobrodruh a aktivista Chlupecký, jenž v knize kandiduje do senátu skutečně, jak čtenáře může napadnout, Jaromír Štětina a Jévočka cestovatelka a odbornice na sibiřské Evenky Pavlína Brzáková, je ale vedlejší a Cesty na Sibiř rozhodně nepatří mezi ten typ krásné literatury, která těží především z pikantních odkazů na reálie. To, nakolik je Ryšavého debut “pouhým” cestopisem možná ani není tak důležité, pokud to, co čtenář od knihy žádá, je silný příběh a dveře pootevřené kamsi, kam třeba dosud nevkročil.

Putování vypravěče dokumentaristy je totiž nejen magickým dobrodružstvím ve světě, kde transcendentno stále ještě existuje jako součást každodennosti (“Během pobývání na Sibiři jsem zažil něco skutečně zázračného, co určitým způsobem změnilo můj život.” Revolver Revue 72/2008), ale také svědectví o existenci mezi světy.

Mezi světy kočovnického a usedlého způsobu života, mezi sovětským světem a kapitalismem, mezi světem domáckosti přehledným a mírným, jenž táhne člověka pryč tam, kde bude tváří v tvář neznámému tápat v nejistotě, která teprve rodí zázraky.

Zázraky děsivé, pokud jsou spojeny s všudypřítomnou vodkou, vlky nebo kamláním šamanů, či průzračně dojemné, jako je pohled na nejvyšší vrchol Věrchojanských hor, kde kromě ostrůvků lišejníků a trávy neroste v šedi skal a suti vůbec nic. “Ani rostliny ani vzpomínky se tu neměly na čem uchytit” píše o nejpustší krajině, jakou kdy viděl Ryšavý (2.díl, str. 196). Ryšavý se v tého knize řadí k těm z autorů, kteří mají za to, že to opravdu zajímavé je někde jinde, mimo náš geografický prostor. Tendence v posledních letech mezi českými autory poměrně rozšířená, má v případě Ryšavého co dělat především s hledáním přehlednosti. Hlavní Ryšavého postava touží po prostoru, který by si zabydlela, a nikoli prostor ji, jako je tomu v Čechách, kde si vypravěče, byť jeho přičiněním, okolnosti nepříjemně osedlaly. Vlastní manželství jej neuspokojuje a to ostatní také ne, ostatně čas v Čechách vyplňují nejčastěji existenční starosti a snahy získat peníze na další sibiřskou cestu.

“Můj příběh je možná kostrbatý, samá nedůslednost, nevěra a provizórium, ale jako vlažné sousto být vyplivnut nemůže,” píše ve své knize autor a má pravdu. Nejen díky zmiňovaným zázrakům s vodkou, kočovníky a dechberoucí přírodou. Ba naopak přesto, že Sibiř je vlastně místo překvapivě nudné. Sled jednotvárných činností, kdy se kromě chození za soby, na ryby a na dřevo, nic moc neděje, je pro hrdinu prahnoucího nejprve především po zážitcích čárou přes rozpočet a pro událostichtivého čtenáře vlastně taky. Pokud chápeme Cesty na Sibiř jako román o zrání vypravěče a tak trochu také čtenáře, tak tady někde je skryta jeho podstatná část. Uprostřed nudy, kdy se na vše čeká a máloco dopadne podle představ. Šamani jsou na vymření, letadla po Jakutsku věčně vyprodaná a Afoňka přijde, jen když potřebuje na vodku. Na Sibiři se člověk naučí, nebýt pánem svého času, dobrovolně se zříkat plánů a nechat se událostmi spíše vléci a omývat, než je samostatně řídit. Kdo takto “nerezignuje”, je odspouzen k mučivé netrpělivosti, rozčílené nespokojenosti a zuřivé bezmoci z čekání.

Hrdinovy pražské pokusy na biorytmech potkanů předznamenávají sibiřské pokusy na režimu vlastního života, ve smyslu co se stane, když se nestane vůbec nic. Ale nečekejte žádnou postsovětskou depresi. Cesty na Sibiř jsou textem hravým a na to, aby vypravěč upadl do chandry, si drží nejen od viděného a zažitého, ale také sám od sebe příliš důsledný, řekněme s nadsázkou přírodovědecký, nadhled. Toho je nejméně nepřekvapivě v místech, kde hlavní hrdina píše o své lásce. Vztah se sibiřskou Andželou, jež se před kamerou ukáže také v Ryšavého posledním dokumentu Malupien, olšový spas, je linií příběhu, v níž je vypravěč nejvíce citově angažován a v níž prosvitne také nejvíce z jeho charakteru. Touha po Andžele a snaha jí pomoci se snoubí se strachem ze závazků a s potřebou vlastní bezdětné svobody, na níž ztroskotalo manželství s českou manželkou Karolínou. Ani zde ovšem není Ryšavý banální, Andžela není Karolíniným protikladem, smyslnou sibiřskou děvou, ale postavou složitou, jednou z nejtragičtějších a je třeba dodat také z nejplastičtěji vykreslených. Byť se ovšem v tomto případě jedná o vypravěčovy vlastní milostné city, jako by ani zde nepřestal být do jisté míry pouhým pozorovatelem a jeho vlastní život experimentem na sobě samém.

Jedinečností Ryšavého textu, kde se stovky stran postřehů o sibiřské společnosti snoubí s osudy desítek postav, detailními popisy severské krajiny, příběhem hlavního hrdiny a jeho introspekcí, je jeho zmiňovaná “normálnost”. Podobně tradičně po stránce formy působí i Ryšavého filmy. Jenomže zatímco při jejich shlédnutí může diváka napadnout, zda to není nedostatkem autorovy kuráže, po přečtení knihy je jisté, že ji má Martin Ryšavý až dost.

 “Psal jsem furt pryč a pak jsem to furt pryč předělával… A navíc jsem začal psát v době, kdy jsem měl polovinu těch cest teprve před sebou a těžko jsem mohl tušit, jaký material z nich získám,” svěřuje se Ryšavý (Revolver Revue 72/2008) a podezření z “pouhého” rozsáhlého deníku je pryč. Stejně by nevydrželo déle než pár stránek. Ucelenost tvaru, kdy se při čtení zpětně osvětluje již přečtené, konec ozřejmuje začátek a druhý díl ten první, činí z Cest na Sibiř román o osudech lidí, prostoru a doby s červenou nití milostného příběhu. Ten zůstává i přes délku knihy, která bezbřehost sibiřského časoprostoru evokuje nejen velkým počtem stránek, ale také grafickou nečlenitostí textu, drásavě otevřený. To vše je způsobem, jak vyslovit nevyslovené. Fascinaci životem, který jakoby teprve pár tisíc kilometrů od domova, mezi cizími lidmi, uprostřed pustiny a mrazivého chladu, měl se ochotněji k tomu, poodhalit něco ze svých tajemství.

PS: Zatavený v plastovém obalu nelze román prolistovat, natož si o knize či autorovi něco přečíst, vše je totiž napsané na vnitřních nedostupných chlopních. Jako by se předpokládalo, že si kniha své čtenáře najde úplně sama a bez pomoci. Snad ano. Protože Cesty na Sibiř jsou nejen co se týče hmotnosti papíru, ale také váhy obsahu knihou, která je v současné české literatuře něčím výjimečným.

 

© Petra Hůlová
článek vyšel ve zkrácené podobě v Týdnu 48/2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 323 čtenářů.

Diskuse

Vložil: pertl, 16.01.2009 22:40
Ryšavý, Martin: Cesty na Sibiř
Tad je velký rozhovor (asi 30 minut) o skutečných zážitcích a zmiňuje se tam i jejich literární dotváření v románu: http://www.rozhlas.cz/radiowave/casablanca/_zprava/517847
Vložil: Ivana Myšková, 05.01.2009 19:43
Ryšavý, Martin: Cesty na Sibiř
Rozhovor s autorem připravuji na středu 7.1. pro vltavský pořad Mozaika, ale bohužel musím z natočených 25 minut vybrat jen čtyři... Zkusím dát ale delší verzi na web, tam snad alespoň částečnou odpověď na svou otázku najdete.
Vložil: jelinek , 31.12.2008 12:16
Ryšavý, Martin: Cesty na Sibiř
Ryšavého hrdina v textu jméno má:-) jmenuje se Martin, kdyz mu kun vyrazi kopytem sedm zubu, debatuje o tom s Afonkou - misto, kde se to stalo pojmenují pak "Martinovi zuby"...je v tom romanu vubec nekde nejaka fikce? neni nekde na internetu rozhovor s autorem,
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 11111x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce