Šiktanc, Karel: Vážná známost 2

Šiktanc, Karel
Vážná známost 2

recenze beletrie česká

Od roku 2000 vycházejí básníku Karlu Šiktancovi (1928) v nakladatelství Karolinum „sebrané spisy“, takzvané Dílo bylo rozvrženo do osmi svazků, z nichž sedm je na světě, čekáme jen na závěrečnou Monografii.

 

Kdy tráva nejvíc voní
Krael Šiktanc
: Vážná známost. Karolinum, Praha 2008, 70 stran

Od roku 2000 vycházejí básníku Karlu Šiktancovi (1928) v nakladatelství Karolinum „sebrané spisy“, takzvané Dílo bylo rozvrženo do osmi svazků, z nichž sedm je na světě, čekáme jen na závěrečnou Monografii. Přesnějším označením této řady by ale bylo spíš „z díla“, jedná se totiž o spisy vybrané; tři rané sbírky – Tobě, živote! (1951), Pochodeň jara (1954) a Vlnobití (1956) – edice škrtá, první díl začíná až Žízní ze sklonku padesátých let. Mimo Dílo se octla (kromě řady dalších publikací) i loňská kniha rozhovorů Řeč ne řeč a letos vydaná sbírka Vážná známost.

Už po letmém listování nejnovějším Šiktancovým titulem – svazečkem básní z let 2003-2007 – si uvědomíme, že máme v rukou nejen graficky příjemnou, vkusnou, téměř bibliofilsky vyvedenou knihu s ilustracemi Jana Koblasy, ale že nás verše do sebe prudce vtáhnou. Básníku je osmdesát a nic nehasne. Vážná známost, slovní obrat z dob prarodičů a praprarodičů, evokuje cosi jiného než oficiální, stvrzené pouto, něco jiného než vyčpělý stereotyp. „A je to vážná známost?“, ptávaly se potutelně babičky, načež se vnučky či vnuci v kladném případě přistiženě začervenali. „Vážná známost“ představuje zároveň osudovost a nejistotu, jsme jí zasaženi, ale nepatří nám, musíme o ni bojovat, namlouvat si ji, nemůžeme na ni nemyslet, rozechvívá nás jako při „prvním uzření“ (str.48). V oddílu Máchovských variací, kdesi ke konci titulní básně, těsně pod Bezdězem, vzdává Šiktanc životnímu svazku s poezií nejvyšší poklonu, když ji nazve „vážnou známostí“. V závěrečných verších si sice neodpustí efektní odkaz, divadelní barevný šleh: „Ten na hradě rozepnul si plášť, / vínová podšívka vrhla se zezadu po něm“ (str.58), báseň ovšem jinak kreslí přesnou linkou, jemnou („Noc teprv tužkou“) a smyslnou („Směje se modré, celé zadýchané ovoce“). Poetika Karla Šiktance nám přináší od svých počátků, v různém poměru, směs výrazné, přesvědčivé obraznosti a manýry, sklonu ke kýči. Nebývá samozřejmé, že autor až do úctyhodného věku zraje k lepšímu, že ubývá touhy předvádět svou (nespornou) virtuozitu, že upouští od jazykových schválností a ozvláštňování ve prospěch důvěry k vlastním vjemům a holé existenciální vydanosti. Nové básně Karla Šiktance svědčí o tomto vývoji.

Ve chvíli, kdy se původní básníkova tendence či snad touha po sjednoceném, konvenčně humanistickém obrazu světa a hodnot (rodina, otčina) začala rozpadat do jeho dnes už typicky mozaikové, nekoherentní struktury, stala se četba Šiktancových veršů dobrodružstvím a zážitkem. Kaleidoskopická stavba, cáry přímé řeči a paralelně řazených obrazů i příčných průhledů, „dětinská blázen láska k předmětům, sama / má v pauzách prken ublížené oči“ (str.33), jak autor sám, poněkud pateticky, charakterizuje své neustále bdělé, pozorné a zjitřené vidění. „Jako by tu kdeco hrozně v jednom kuse svědilo“ (str.48), ano, to je definice onoho neklidu, který nese vždy podstatnou pohnutku ke psaní básně. V husté polévce, z níž srkáme na stránkách Vážné známosti, najdeme leccos, plavou v ní dokonce i tři zlaté vlasy děda vševěda: „Někoho tu, matko, máš!“ (str.29). Názvuky lidové slovesnosti má Karel Šiktanc evidentně rád, někdy vědomě podléhá jejímu duktu: v rytmu, rýmu (zlostě, zlí hostě, str.15) i v nářečí, folklorní zajuchání se tak dostává na hranici jazykové nesrozumitelnosti („tím listíčkem nejčko, str.19). Zvláštní slova jako „krasobrusle (str.11), „drahokámen“ (str.59), v této sbírce naštěstí nepříliš četná, působí uměle. Úvaha – jistěže pouze teoretická – o tvůrčí metodě tohoto básníka, nás může přivést k představě, že primární a suverénní vizuální originalita je posléze dlouho opracovávána na ponku jazykového kutilství. Nejsilněji působí zahlédnuté věci, méně vysoustružené, spontánnější, syrovější verše, třeba „rezavé chlupy holiček se řehní“, „šrám mlhy u lesa jak nestydatý rozkrok“ (str. 11) nebo „strom v půli zlomený má bledé / rozsvícené nitro (str.35).

Vážná známost nás provází na procházkách městem i venkovem. Zvlášť jadrně, v rychlém sledu (podobném filmovému střihu), se rýsuje městská pouliční změť: „Vysoké lesky aut, / z lamp kolem soudu div ne koncílium – / a mláďata se rvou, // kyčlem ji přirazil ke zdi / a ona horce rozzubena rozezlena sliny / jak šperk („ty kurvo!“)...“ (str.13); jinde tón měkne, hloubí vjem nádhernou metaforou: „Noc, náběr sukně v prstech“ a těžkne tajemstvím: „Hmota už vstoje mírně unavena / Vše nože pod vodou pouštějí trochu krve“ (str.12). Pozdní večeře (str.20-21), jedna z nejkrásnějších básní sbírky, se rozprostírá v zahradě, „z lítaček hotelu se za někým hrne splašený kompliment“, ale hosté už se „rozsedají pod markýzu“ a „jediná žena, ještě dívka, si nepřítomně, / zdlouha / odkládá plavý pléd...“. V tom pomalém, graciézním pohybu odkládání plédu tkví skrytá lascivita, erotické napětí kmitá vzduchem „a nahá elektřina bije po fasádách / naprázdno – “, mladou ženu nakonec uhodí do očí „desetkrát výkřik na všech prstech prsten“. Sugestivní Paměť skla (str.14-15) vyvolává „skrz čirej chrst vody“ rozpitou, rozstříkanou vzpomínku na vlastní rodinu z válečných dob; básnicky objevně se rozjíždí „Den ani kabát, ani límeček... / ves půl ve snu“ , pak „stačí aby kdo (...) zaremploval pumpou – // a polkne zem – “. Mátožná představa mizí, rozum napovídá, že je „huba pumpy“ dávno „suchá“.

Karel Šiktanc zaříkává v básních svou „běseň“ (str.29), snad v každém verši cítíme obdivuhodnou vitalitu, ale současně stesk, „jeseň“. Dvakrát se objeví motiv strachu, že svou poezii neuchrání před chátráním, „utíká městem v hrůze, / že ji nedonese že mu opadá...“ (str.33), v závěrečné básni zase jakási „Veliká žena s hrstí chrp“ říká: „Nedonesu jedinej květ. // Všecko mi zvadne než si zuju boty.“ (str.66) Básník k nám přesto přichází s chrpami svěžími, každá z nich ukazuje jinam, do jiného projasněného či stinného zákoutí světa, drží však v jeho umanuté ruce pohromadě; do nosu nám stoupá sytá, soumračná, a zdaleka ne sebelítostná vůně z luk před kosou, kde „tráva prý nejvíc voní“ (str. 34). U Šiktance to platí.
 

© Wanda Heinrichová
článek vyšel v Tvaru (19/2008)
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky i redakce Tvaru

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 120 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 4566x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce