Bodor, Ádám: Pach věznice 1

Bodor, Ádám
Pach věznice 1

ukázka beletrie zahraniční

Kdy vyšlo najevo, komu za to nečekané propuštění vděčíte? Na Zsigu Palocsayho čekala jeho nevlastní matka a už tehdy večer se začala šířit šeptanda, že za ten nečekaný zázrak s velkou pravděpodobností vděčíme starému Palocsaymu. A to je dlouhá pohádka. Pravý východoevropský příběh. Vyprávěj nám ho.

Ádám Bodor: Pach věznice

Ádám Bodor: A borton szaga: Valaszok Balla Zsofia kerdeseire. Magvető, Budapešť 2001. Úryvek z knihy rozhovorů Zsófie Bally s Ádámem Bodorem vybrala a přeložila Anna Valentová

 

- Kdy vyšlo najevo, komu za to nečekané propuštění vděčíte?

Na Zsigu Palocsayho čekala jeho nevlastní matka a už tehdy večer se začala šířit šeptanda, že za ten nečekaný zázrak s velkou pravděpodobností vděčíme starému Palocsaymu. A to je dlouhá pohádka. Pravý východoevropský příběh.

- Vyprávěj nám ho.

Zsigův otec, Rudolf Palocsay, byl profesí hasič, ale jeho původní povolání ho bůhví proč záhy přestalo uspokojovat, a tak na svém pozemku, který se rozkládal na okraji města na svazích Békáse, vysázel květiny a ovocné stromy a začal je horlivě šlechtit. Nepochybně naprosto odborně. To bylo ještě ve třicátých letech. Jeho vášeň pro šlechtění začala v pravém smyslu slova přinášet ovoce v podobě výtečných broskví a na trhu se brzy objevily i jeho květiny. Hospodářství začalo prosperovat, sestra pana Palocsayho, Karola Palocsayová, si zanedlouho otevřela květinářství ve Wesselényiho ulici, vedle Hintzovy lékárny. Jeho elán neochaboval ani po historickém obratu v pětačtyřicátém, klidně pracoval dál, byl to takový "self made man" a proletářům, kteří se dostali k moci, dokonce imponovalo, že mu chybí patřičné vzdělání. Zsiga si už před prázdninami nosil na svačinu obrovské broskve, v zimě mu zase vykukovaly z brašny lesklé jonatany a batuly. Ale občas vylovil z kapsy i nějaký ten náboj, protože jeho otec získal nové přátele, chodil na hony s hlavouny místní a ústřední nomenklatury. Jeho výborné broskve se jistě ocitaly také na stolech velmožů. A přitom pořád dokola křížil svoje rostliny, a tak se jeho sadu brzy začalo říkat výzkumná stanice a následovaly cesty do ciziny, na kongresy, aby si tam vyměňoval zkušenosti, zavítal dokonce i do Moskvy, k veleknězi křížení, velkému Mičurinovi. Jeho dráha strmě stoupala, stal se z něho poslanec národního shromáždění i člen akademie věd, s kvalifikací hasiče. Když květiny, tak pouze od Palocsayho! Jeho nádherné kytice dopravovali do Bukurešti letecky, mečíky se staly přímo symbolem jeho postavení. Objednávali je u něho na školní slavnosti, na svatby a stranické dny. Když jednou pořádali v Kolozsváru výstavu psů, pochopitelně ji poctili svou návštěvou i pohodní v tmavých oblecích a za obrovskými kyticemi z Palocsayových mečíků číhali na příležitost k zásahu. Nuže, roku tisícího devítistého padesátého čtvrtého moc shledala, že uzrál čas, aby tomuto nepopiratelně úspěšnému životnímu dílu nasadila korunu. Třiadvacátého srpna, při příležitosti státního svátku osvobození, chtěli Rudolfa Palocsayho vyznamenat státní cenou.

O Rudolfu Palocsaym bylo všeobecně známo, že je to podivín, strohý suchar, nevrlý moralista, zdálo se, že nejněžnější city si uchovává pro své význačné představitele rostlinného světa. V tomto ohledu člověk o něm neslyšel mnoho dobrého ani od Zsigy. Pravda, neslyšel ani to, že by při jeho zarputilé, puritánské drsnosti někdo pochyboval o jeho poctivosti. Jakmile se dozvěděl, že ho chtějí vyznamenat, horempádem ujížděl do Bukurešti a požádal o slyšení u prezidenta a generálního tajemníka strany Gheorghiu–Deje. Byl akademik, poslanec a čerstvý kandidát na nejvyšší občanské vyznamenání, na státní cenu, mohl si to dovolit. A protože to byl člověk přímý, jinou volbu vlastně ani neměl. Se svou trapnou situací se vytasil okamžitě: jeho vyznamenání není bohužel aktuální, protože jeho jediný syn si právě odpykává trest vězením za vážná politická provinění. Pro generálního tajemníka strany nastaly zřejmě trapné chvíle. Orgány nepochybně pracovaly nedbale, jak jinak by se mohlo stát, že v materiálech tohoto vědce nebylo ani stopy po tom, že jeho syn je jedním z nejzarytějších nepřátel stávajícího společenského řádu. Je ovšem možné, že vědec, jenž dosáhl tak výjimečně důležitého, vysokého postavení, měl ještě jednu složku, čistou, která prošla kosmetickými úpravami, a žádné přitěžující údaje se v ní nevyskytovaly. Gheorghiu-Dej nebyl člověk příliš chytrý, tohle ale pochopil okamžitě, že nyní je na řadě on, aby udělal gesto, aby Palocsaymu jeho gesto opětoval. „To nevadí, soudruhu Palocsayi,“ řekl mu, „syna vám neprodleně pustíme na svobodu.“ Avšak Palocsay vrtěl hlavou, byl neoblomný. Nelze dělat výjimky, kluk není sám. „Ani se neptejte, kolik jich je.“ Jestli se tomu dá věřit, a proč by nedalo, poté se generální tajemník strany vzdálil, snad šel na vzduch, ale možné je, že v takové prekérní situaci zavolal i do Moskvy. Nakonec se vrátil s vítěznou tváří: celá ta parta bude z vězení propuštěna, jen aby vědec vyznamenání přijal. Starý Palocsay se ještě trošku zdráhal, ale nakonec se přece jenom dohodli, a tak hned bylo možné vyhlásit poplach na generální prokuratuře a v radě ministrů. Dekret o prominutí zločinů vznikl během několika dnů.

Po dvou rocích, v devatenácti letech, jsem se ocitl na svobodě, třebaže jsem trochu páchnul vězením.

© Anna Valentová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2454x

Inzerce