Esterházy, Péter

Esterházy, Péter

studie beletrie zahraniční

Dříve než učiníme několik poznámek k samotnému dílu Pétera Esterházyho, nebude od věci zabrousit letmo do maďarských literárních vod uplynulých několika let, a nejsou to věru vody stojaté.

Péter Esterházy
Není vše postmoderní, co se třpytí

Evžen Gál

Rozsáhlý (49,5 AA) román Pétera Esterházyho Harmonia caelestis v Maďarsku vzbudil a trvale budí živý zájem nejen ze strany odborné veřejnosti, ale hlavně čtenářů. Během jednoho se dočkal roku několika dotisků a skutečně prodáno bylo víc než 20 000 exemplářů. Za svůj počin autor 22. ledna tohoto roku obdržel jako vůbec první laureát nově založenou Maďarskou literární cenu (pro autora nejlepšího maďarského díla roku, spojená s prémií 5 milionů forintů – asi 700 tisíc korun), kterou přijal z rukou bývalého maďarského prezidenta a zároveň (bývalého i současného) spisovatele, dramatika a překladatele Árpáda Göncze. Cena byla udělena Nadací Maďarsko v Evropě, kterou založilo deset velkých podniků působících v Maďarsku. Porota, složená z předních maďarských literárních vědců a překladatelů, se rozhodla pro román Harmonia caelestis jednoznačně.

Dříve než učiníme několik poznámek k samotnému dílu Pétera Esterházyho, nebude od věci zabrousit letmo do maďarských literárních vod uplynulých několika let, a nejsou to věru vody stojaté. Zatímco bezprostředně po společenských změnách ve střední a východní Evropě se západní Evropou neslo téměř unisono především jméno Györgye Konráda, nejznámějšího a vskutku vynikajícího maďarského spisovatele-disidenta, 90. léta minulého století vyslala na evropská literární kolbiště několik dalších maďarských osobností a děl. Byli to především Péter Esterházy, Imre Kertész a Péter Nádas (posledně dva jmenovaní získali široký ohlas zejména v německy mluvících oblastech, jejich díla vycházejí v obrovských nákladech u renomovaných německých a rakouských vydavatelských domů, autoři obdrželi v zahraničí celou řadu významných literárních ocenění). Nejnovějším objevem posledních dvou let je pak košický rodák, prozaik a příležitostný básník Sándor Márai (1900–1989). Jeho dílo, po doslova frenetickém přijetí v Itálii, začíná dobývat i německý knižní trh, kde se v uplynulých letech prodal víc než milion výtisků! Literární tvorba Sándora Máraiho je spjata především s meziválečným obdobím, sám autor se po válce ocitl v emigraci (mj. a nakonec) v USA a v exilu se věnoval především svým pamětem. Jeho současný literární comeback – nejen na maďarský knižní trh, kde postupně vycházejí jeho sebrané spisy – by neměl ujít ani naší pozornosti, neboť je i výrazným signálem toho, že k naší prestiži v Evropě mohou přispět vedle „zlatých hochů z Nagana či z Německa“ i tišší, subtilnější mistři, jejichž výkon hravě překlene třeba i desítky let. Evropský úspěch Sándora Máraiho inspiroval i české nakladatele, a tak se co nevidět dočkáme návratu autora, jenž byl překládán do češtiny již před rokem 1945. Mimochodem, Máraiho dílo je bytostně spjato s Košicemi, jeho minuciózní popis dávno zmizelého měšťanského života by jistě pomohl posílit malé sebevědomí těch českých čtenářů, kteří ještě nepropadli fanfarónství zastánců „trhu bez přívlastků“, tudíž bez hodnot. Jen zdánlivě jsme odbočili od Pétera Esterházyho.

Pokud jde o maďarskou literaturu v českých překladech, lze konstatovat, že díla vydaná v uplynulých letech částečně odrážejí živý evropský zájem o maďarskou literaturu, alespoň co do výběru a hodnocení jednotlivých osobností a děl. Z tvorby Imre Kertésze vyšel román Kaddiš pro nenarozené dítě (Hynek, 1998), český překlad románu Sorstalanság (Osudu zbavený) bohužel na vydání čeká už několik let. Týž nakladatelský dům vydal i výbor fejetonů Pétera Esterházyho Hrách na zeď (1999). Zcela mimořádného ocenění se dostalo monumentálnímu dílu Pétera Nádase Kniha pamětí (Mladá fronta, 1999), jehož překladatelka Anna Valentová obdržela vloni státní cenu za překlad. Připočteme-li k tomu již dříve vydaný román Esterházyho Malá maďarská pornografie (Mladá fronta, 1992), Konrádovu nejvýznamnější románovou i publicistickou tvorbu: Spoluviník (Prostor, 1990; poprvé Index, Kolín n. R., 1985), Hon a útěk (Kalligram, 1995) a Kurátor – Zakladatel města (Kalligram – Doplněk, 1996), pak lze naši tezi o obdobném trendu v české a evropské překladové literatuře považovat za doloženou.

Vedle těchto maďarských autorů se na českém knižním trhu objevily i další „splacené dluhy“, především samostatný výbor z poezie maďarského básníka Jánose Pilinszkého pod názvem Ortel (Mladá fronta, 1999) a výbor povídek Třináctý zpěv (Volvox Globator, 1999) maďarského prozaika a dramatika Istvána Örkénye, jehož slavná Kočičí hra je takřka trvale ozdobou českých divadel (naposledy Vinohradské divadlo a Divadlo Na zábradlí). Tím jsme však výčet zdaleka nevyčerpali. Připomeňme ještě alespoň výbor ze současné maďarské poezie nazvaný Bez obalu, který v době vzniku tohoto článku stojí před vydáním (nakladatelství H&H), z něhož Souvislosti již před třemi lety uveřejnily několik ukázek. O chystaném vydání Sándora Máraiho jsme se zmínili již výše.

Je samozřejmé, že maďarská literatura, z níž okolní svět vybírá, je nesrovnatelně bohatší, celkem přirozeně dochází k postupnému střídání generací, objevují se zde výrazné nové talenty, rodí se nová díla již zavedených autorů, „žijících klasiků“, probíhají čilé literární a společenské diskuse v rozmanitých literárních časopisech, jejichž počet daleko přesahuje počet obdobně zaměřených periodik českých. Maďarský Týden knihy, který se koná pravidelně zjara, zaplní Vörösmartyho náměstí ležící na konci dobře známé ulice Váci desítkami stánků jednotlivých maďarských nakladatelů, konají se autogramiády a všelijaká slavnostní setkání s tvůrci. Týden knihy je vskutku svátkem, kde se sluší ukázat, nechceme-li být považováni za duchovní outsidery. Bohužel není dostatek prostoru přiblížit si více všechny mimořádné literární události, zmiňme se však alespoň o několika, které více či méně s naším tématem souvisejí, případně mohou být důvěrně známé i v našem kontextu.

Zmínili jsme se už o Györgyi Konrádovi, kterého mnohostranná společenská angažovanost v 90. letech (mj. byl předsedou mezinárodního PEN klubu) zahltila do té míry, že se v tvorbě omezil víceméně na literární publicistiku nebo částečně politické komentáře. Sám se opakovaně sebekriticky vyjádřil v tom smyslu, že jej tato role nikterak netěší a že se cítí unaven, ani to ho však neuchránilo před averzí významné skupiny jeho kolegů, kteří se s velkou vervou obrátili hned proti „celému Konrádovi“ pod heslem: „dosti Konráda“. Roznětkou sporu se stalo bombardování Bělehradu letectvem NATO, které Konrád na rozdíl od převážné většiny svých kolegů mírně zpochybnil, a to na půdě německé Berlínsko-brandenburské umělecké akademie, v jejímž čele stojí. Patrně nejostřeji zaregaoval Péter Nádas, připojil se však i Imre Kertész a Péter Esterházy. Není záměrem hodnotit zde rozsáhlou a podnětnou diskusi, vedenou na stránkách listu Élet és Irodalom, za zmínku však z našeho pohledu stojí skutečnost, že se a priori nenálepkovalo, nýbrž se o problému diskutovalo.

Maďarské společensko-literární vody zčeřila i událost, kdy o jistém významném současném spisovateli (rovněž hojně překládaném a známém na evropské scéně) vyšlo najevo, že spolupracoval s maďarskou státní bezpečností. Spisovatel se ke své minulosti přiznal a následná diskuse nad slunce jasněji ukázala nesmírnou komplikovanost tohoto typu problému, který nemůže být nikdy uspokojivě zpracován, bude-li na něj společnost aplikovat zjednodušující algoritmy. Ostatně sám Esterházy (viz dále) již koncem 80. let (!) varoval před nebezpečím (staro)nových způsobů dělení společnosti do různých obecných a černobílých kategorií my – oni, věřící – nevěřící, nacionalisté – kosmopolité apod.

Pokud jde o maďarský knižní trh, je třeba především připomenout, že maďarská literatura zdaleka neměla tak velké vnitřní dluhy jako literatura česká. Nesrovnatelně nižší byl nejen počet zapovězených, resp. pouze samizdatem vydaných děl, ani maďarská literatura v zahraničí – nejen v sousedních zemích, ale i v západním exilu – však nebyla natolik izolována a utajena maďarské veřejnosti. Přirozeně i v Maďarsku byla nová společenská realita zpočátku reflektována především v žánru publicistickém, resp. literárněpublicistickém, ale již ve druhé polovině 90. let začínají vycházet umělecká díla, která reflektují nové skutečnosti z velmi rozmanitých úhlů a bez příkras. Například díla Sándora Tarra realisticky a velice působivě zachycují problémy nového sociálního rozvrstvení společnosti, díla P. Nádase i P. Esterházyho se pokoušejí bořit stereotypy, redefinovat či alespoň očistit pojmy, ať už silou a přesností myšlení (Nádas), nebo hravým rozvikláním vžitých jazykových panelů (Esterházy). V té době literárně dozrává mladší generace básníků – reprezentativně zastoupená i ve zmíněné české antologii Bez obalu, např. András Ferenc Kovács, Zsuzsa Rakovszky, Endre Kukorelly, Lajos Parti Nagy aj. –, která rozmanitými formami, od klasických veršů až po hledání možností na samé hranici destrukce gramatiky, vždy však na pozadí velmi dobré znalosti současné evropské, resp. světové literatury, vnášejí do tradic maďarské literatury nové podněty.

Je pozoruhodné, že všechny tyto snahy přinesly již i několik pokusů o ucelenou syntézu v podobě „velkých románů“. Dva z nich vyšly brzy po sobě ještě v 80. letech: již zmiňovaná Kniha pamětí Pétera Nádase v roce 1984 a Esterházyho Bevezetés a szépirodalomba (Úvod do krásné literatury) o dva roky později. Svým způsobem do této řady patří (s trochu menším historickým záběrem i o poznání menší hloubkou) fantasticko-groteskní román básníka a spisovatele Lajose Partiho Nagye, plný bravurních jazykových nápadů a sarkasmu, s nepřeložitelnou jazykovou hříčkou již v samotném titulu: Hősöm tere (velmi přibližně: Náměstí /mých/ hrdinů, 2000), který neúprosnou, břitkou logikou modeluje naše chování v uplynulých deseti letech a usvědčuje nás (a se sebeironickou postmoderní lstivostí ovšem i sebe sama) z beznadějné kontinuálnosti našeho myšlení. Tuto řadu velkých románů rozhojňuje i Esterházyho Harmonia caelestis.

* * *

Jak již bylo řečeno, jméno Péter Esterházy není pro českého čtenáře neznámým pojmem. Kromě uvedených dvou knižních překladů byly jeho texty průběžně prezentovány v nejrůznějších českých časopisech (Světová literatura, Lettre Internationale, Tvar, Přítomnost, Souvislosti, Tvorba aj.), jeho fejeton Strasti středoevropana byl v roce 1991 oceněn v Brně titulem Nejlepší evropský fejeton roku, autor byl již vícekrát přítomen na setkání spisovatelů v pražském Maďarském kulturním středisku a před dvěma lety byl hostem Pražského festivalu spisovatelů, během uplynulých let poskytl několikrát rozhovor českým periodikům a tu a tam byly k vidění i filmy, natočené na motivy jeho románů. Známé jsou i velmi vřelé vztahy P. Esterházyho k české kultuře, jeho četné parafráze českých literárních (kulturních) motivů, nejčastěji díla Bohumila Hrabala, z nichž nejvýše vyčnívá román Hrabal könyve (Hrabalova kniha, 1990), prezentovaný zatím pouze časopisecky a na zmíněném festivalu spisovatelů. Tento jeho čilý a intimní kontakt s českou (ale i slovenskou!) realitou nám nepochybně dává možnost obejít nudný výčet biografických a bibliografických údajů a odkázat zájemce na připomenuté české prameny, na informace obsažené v příspěvku E. Bojtára či na interview otištěné v tomto čísle časopisu. Navažme raději rovnou na poslední český knižní titul P. Esterházyho – na výbor z jeho literární publicistiky.

Pravidelné publicistice se Esterházy začal věnovat koncem 80. let a tehdy jeho literární tvorba ustoupila do pozadí. Zatímco v některých jeho literárních postupech se plně prosazují postmoderní prostředky, jeho publicistika je zcela prosta relativizace tolik typické pro postmodernu. I v ní autor přistupuje ke každému problému na základě „jazykového pobouření“ – jak sám říká –, ve snaze vymezit mantinely toho, co by mělo nebo mohlo být vyřčeno, lépe řečeno, jaké věty by vůbec neměly být vysloveny ani napsány. To, co Esterházyho, občana a publicistu stojícího na prahu demokracie, zajímalo resp. „štvalo“, zpravidla představuje některý nesmírně závažný společenský problém a s odstupem času je již zřejmé, že způsob, jakým tato témata zpracoval, nepochybně spoluvytvářel základní společenský úzus a společenskou (i politickou) praxi (z této doby pochází i známá autorova věta o odmítnutí rozsáhlého majetku Esterházyů, citovaná v rozhovoru). V českém výboru z jeho tehdejších fejetonů se také dočteme, jak mu mnozí kritikové začali po čase vytýkat, že tento typ tvorby není pro jeho talent dost dobrý a že by se měl vrátit k pravé literatuře. Existuje však i jiný pohled na věc, že totiž toto angažované tvůrčí intermezzo, v podobě potřebné hlubinné sondy do nitra rozbolavělé společnosti – v maďarském kontextu ojedinělé –, může být příslibem, předehrou velkého literárního díla. Znalec Esterházyho literárního vývoje též mohl tušit, že autor, který tak brilantně literárně zpracoval téma vlastní matky (Pomocná slova srdce), se dříve či později propracuje i k velkému tématu otce. A skutečně. Složitě strukturovaný mohutný román Harmonia caelestis se rodil víceméně po celá devadesátá léta a z této důležité tisícistránkové výpovědi nabízíme českému čtenáři malý vzorek.

Jako ukázku jsme zvolili úryvek z druhé, „tradičněji“ psané, a tudíž pro českého čtenáře sdělnější části románu. Představení první části, sestavené z mozaiky číslovaných vět, která je „nevázanější“, hravější a předpokládá suverénní orientaci v maďarské minulosti i přítomnosti, jakož i zhodnocení celku díla zde ponecháváme jednomu z nejlepších maďarských literárních historiků, Endre Bojtárovi. Jeho „laudatio“ zaznělo při udělení Maďarské literární ceny. Dodejme, že Esterházy si svého posuzovatele nesmírně váží; dokládá to nejen titul jeho knihy fejetonů z r. 1991 – Báječný život rybičky – inspirovaný právě Bojtárovým přirovnáním středoevropského bytí k „rybičce uvězněné v otřískané prorezlé vaně a s výjimkou Štědrého večera navěky odsouzená k němotě“, ale i příspěvek do sborníku, sestaveného k šedesátinám tohoto renomovaného literárního vědce, v němž mu Esterházy s osobitou duchaplnou ironií „vyčítá“, že od dob, kdy napsal svůj slavný Budovatelský román, Bojtár jeho tvorbu „přehlíží“.

O kvalitách E. Bojtára se mohl český čtenář sám přesvědčit ve znamenité knize Oloupení Evropy: příběh anexe pobaltských států ve světle dokumentů 1939–1989 (Mladá fronta, 1994). Bojtár se k Harmonii caelestis vrátil a podrobil ji velmi kritickému rozboru, pro který pochopitelně v jeho slavnostní řeči nebylo místa. Nezpochybňuje základní význam Esterházyho díla, při zkoumání pod drobnohledem mu však neunikly ani vady na kráse a klade si některé velmi drásavé otázky. Má výhrady k některým řešením popisu, která „nejsou s to udržet závažnost“, „nezapadají do máraiovsky realisticky vybudovaného světa románu: jsou po způsobu grand guignolů … přepjaté“. Soudí, že „celá skupina motivů: dvojčata, smrt sestry, postava lumpen-otce vtělená do Matyáše Esterházyho je … jen adaptací dokumentaristického autobiografického románu Andělin popel Franka McCourta pocházejícího z irské chudinské čtvrti“. Tato klopýtnutí ve formě díla vyvolávají další provokativní otázky, jež Bojtár klade: „cožpak je možné navléci střípek z mozaiky meziválečného irského lumpenproletáře na figuru zchudlého hraběte v Kádárově režimu? Cožpak lze zaměnit kterýkoli život za jiný? Nemá snad každá osobnost vlastní kontinuitu? A dále: cožpak může existovat něco takového, co vypravěč říká o svém otci: ‚Stejně jako mé vlasti, ani jemu nezbylo nic než přítomnost (…) a když pohlédl do zrcadla té všepožírající přítomnosti, spatřil pouze čtyřicátníka, nějakou bytost, která nikde není, nikam nedospěla, která není, anebo je, ale nač vlastně.’“ (s. 695) … „Co je to ‚nějaká bytost’? A co znamená prohlášení, že ‚historie ho neustále vystrkovala z jeho vlastního života’ (s. 395)? Cožpak se člověk (jen tak) narodí do vlastního života, není to snad tak, že jej také sám (alespoň zčásti) utváří? Jsme snad jen zajatci okolních podmínek? Paňácové, loutky? Cožpak lidská tvář, již člověk nakonec opustí, je pouze škraboškou? Cožpak místo, kde se nacházíme, nás ve všech ohledech determinuje? Cožpak v zemi, která byla dvakrát po sobě rychlostí blesku zbavena svobody (Němci – Sověti) nemůže být nikdo šťasten?“

Bojtárovi zkrátka neušlo, že dílo je místy zbytečně přesyceno postmoderními prvky, které narušují jinak velmi důmyslně vystavěnou kostru díla. Vhodně zařazenou citací zneklidňující úvodní věty románu („je zatraceně těžké lhát, neznáme-li pravdu“) však naznačuje, že pro Esterházyho nejsou tyto postupy posvátným teletem, ale slouží mu spíše ke zdůraznění současného světa jako poněkud amorfní masy bez pevně uchopitelného centra. Ostatně, Esterházy ve své publicistické tvorbě, u níž i nadále zůstává, širší maďarskou veřejnost sám upozorňuje na zdařilý žertík amerického profesora Alana Sokala, který zaslal renomovanému vědeckému časopisu Social Text svůj fiktivní pseudovědecký traktát, načež vážení postmoderní filozofové se smyšlenou problematikou začali skutečně vážně zabývat, dokud je „pachatel“ svým doznáním nenachytal na švestkách. Holt, jak praví Esterházy: „Není vše postmoderní, co se třpytí.“

Ani po napsání tisícistránkového románu tedy Esterházy nepřestal dorážet svými fejetony na současné mocné tohoto světa. Jeden z mimořádně zdařilých kousků se mu povedl nedávno, když jeho kolega, výrazně levicově smýšlející intelektuál, spisovatel a dramatik István Eörsy, nedostal na svou zahraniční cestu „požehnání“ neboli finanční dotaci maďarského ministerstva kultury s odůvodněním, že „nevytváří pozitivní obraz Maďarska v zahraničí“. Ve svém ostře sarkastickém fejetonu se Esterházy svého kolegy bez váhání zastal, když se jako správný „šprt“ přihlásil k vládě mladých konzervativců, že on tedy ano, on bude za státní peníze vytvářet pozitivní image své vlasti milerád… Posledním píchnutím do vosího hnízda – a rozzuřené bzučení se nese maďarským krajem ještě teď (červen 2001) – bylo jemné vybídnutí maďarské katolické církve k větší otevřenosti, ke kritické revizi vlastní politiky v době socialismu i k větší angažovanosti v naléhavých otázkách současnosti. Esterházy, věřící člověk a praktikující katolík, vyčítá církvi například mlčení k problémům maďarských Romů (tj. „bližních“), které dnes nebezpečně rozpolcuje maďarskou společnost. Na jeho výzvu reagovali (pro i kontra) velmi významné osobnosti církevního i světského světa. Zkrátka, Esterházy neustává ve své práci, neúnavně vysílá do světa zpravidla velmi přesné signály „o místě, kde teď jsme“.

Jako „na počátku“.

© Evžen Gál
článek vyšel v revue

Souvislosti

č. 2/2001
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložil: marta pató, 05.01.2010 14:07
Esterházy, Péter
Dobrá otázka. Pokud vím, zatím je to leží jako hozená rukavice bez statečného rytíře. Celá tetralogie (tedy Harmonia caelestis a Opravené vydání) ale vyšla ve slovenštině.
Vložil: Magda de Bruin, 19.12.2008 17:47
Esterházy, Péter
Ad Péter Esterházy, Harmonia caelestis: Vzhledem k tomu, že tento text vyšel tedy před sedmi lety, bych ráda věděla, zda se od té doby našlo české nakladatelství, které by tuto knihu - včetně na ni navazujícího Opraveného vydání - vydalo (lépe řečeno zda se české vydání někde připravuje). Je o tom něco... známo?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.