Doctorow, E. L. : Pochod k moři

Doctorow, E. L.
Pochod k moři

recenze beletrie zahraniční

V Pochodu k moři se Doctorow vrátil hlouběji do historie USA než v předchozích dílech, totiž do občanské války Severu proti Jihu (1861-65), přesněji do jejího posledního půlroku – děj se odehrává od listopadu 1864 do dubna 1865, kdy válka skončila kapitulací Jihu (Konfederace) a kdy byl zavražděn prezident Lincoln.

 

Doctorowův velký válečný román

E. L. Doctorow: Pochod k moři. Přeložila Veronika Volhejnová. Euromedia Group – Odeon 2007, 304 s.

V roce 2005 vydal americký spisovatel E. L. Doctorow (1931) svůj v pořadí již desátý román Pochod k moři (The March) a sklidil s ním velký úspěch včetně několika cen: získal za něj Faulknerovu cenu PEN klubu a Národní knižní cenu kritiků a byl nominován na Národní knižní cenu (tu získal již před lety, v roce 1986, za román Světová výstava); ve „sbírce“ nejprestižnějších amerických literárních ocenění tak Doctorowovi chybí pouze Pulitzerova cena, jejímž byl s Pochodem k moři finalistou (stejně jako v roce 1989 s románem Billy Bathgate). V Pochodu k moři se Doctorow vrátil hlouběji do historie USA než v předchozích dílech, totiž do občanské války Severu proti Jihu (1861-65), přesněji do jejího posledního půlroku – děj se odehrává od listopadu 1864 do dubna 1865, kdy válka skončila kapitulací Jihu (Konfederace) a kdy byl zavražděn prezident Lincoln. Autor opustil také svůj rodný New York, kde se většina jeho románů odehrává, a děj umístil do období pochodu generála Shermana Georgií a Jižní a Severní Karolínou do Virginie.

Doctorow napsal výjimečný román, v němž se na válečné peklo dívá z mnoha stran, očima mnoha postav, očima Seveřanů i Jižanů, vojáků i civilistů, bílých i černých, skutečných osob i fiktivních hrdinů. Vypráví syrově, popisuje otevřeně, nesoudí, příliš nepsychologizuje, nevysvětluje, nemoralizuje. Kniha vlastně nemá žádnou hlavní postavu a jednotící děj. Dalo by se říci, že hlavní „postavou“ je pochod samotný, sama občanská válka, jež je vlastně hroznější a absurdnější než jiné války, protože tu proti sobě stojí příslušníci jednoho národa (válka Severu proti Jihu měla za následek celkově přes 600 000 obětí). „Požírá všechno, co mu leží v cestě. Je to obrovský organismus, tahle armáda, obrovský organismus s malým mozkem. A tím je generál Sherman…“ (s. 54) Doctorow zvolil jakýsi panoramatický pohled, mozaiku jednotlivých epizod a minipříběhů, jež se někdy vzájemně protnou, jindy ne, vyvíjejí se postupně v několika kapitolách či se objeví jen v jedné epizodě. Postav je mnoho, až se v nich může méně pozorný čtenář hůř orientovat nebo dokonce občas ztratit souvislost; to je však asi jediná větší výtka vůči tomuto dílu – ostatně číst bychom měli pozorně, Doctorow nikde nenudí, není rozvláčný, děj má spád (zejména v první třetině, pak se přece jen trochu zpomalí), je plný dramatických i „akčních“ scén z bitev i menších střetů, válka tu na nás dýchá barvitě jako z filmového plátna, vidíme ji opravdu ze všech stran: z pohledu důstojníků i obyčejných vojáků, z pohledu zdravotníků, pohledem novináře z Anglie i fotografa, z pohledu osvobozených otroků, kteří jsou však všem nepohodlní, z pohledu jižanské dámy, která se načas dá ke zdravotní službě, očima „bílé negerky“ i její teď už bývalé paní, z pohledu umírajících a raněných… Sledujeme nejen boje či plenění, ale i tu odvrácenou, skrytou část války: zraněné vojáky, starost o zásobování či o výměnu strhaných koní, prach, bláto, špínu, únavu, strach… Vidíme krásnou krajinu, nepřátelské močály, vypálená a vyrabovaná města či farmy, hromady mrtvých vojáků, civilistů i koní, hromady amputovaných končetin, hromadné hroby, znásilněné ženy, okradené a vyhnané majitele domů a plantáží, opuštěné matky, manželky a děti, mladičké vojáky, kteří mají strach, i ty statečné a cynické a ostřílené, zdravotníky, jejichž práce v polních podmínkách často připomíná spíše jatka, osvobozené otroky bez domova, vychytralé jižanské ženy, které využijí důstojníka Unie k svému prospěchu, milostná vzplanutí i lásky, které zřejmě vydrží na celý život.

„Tahle mizerná válka zničila nejen jejich zemi, ale také veškeré iluze o lidské sebeúctě.“ (s. 48) – „Když trpí jeden člověk, je ti ho líto, ale když křičí všichni, tak to může být leda tak peklo.“ (s. 72) – Novinář z Anglie Hugh Pryce srovnává občanskou válku se starými válkami takto: „I když souboje mezi Lancastery a Yorky byly kruté a krvavé, byly to souboje muže proti muži – bojové sekery, píky, palcáty. Ti zdejší, to byli ale zabijáci průmyslového věku: měli opakovačky, které dokázaly zabít na tisíc metrů, kartáčové střely, jež uměly zdecimovat celou řadu útočníků, kanóny, polní děla, munici schopnou zlikvidovat celé město. Tahle jejich válka byla tak neosobně vražedná, že všechno, co se odehrálo dřív, vedle ní vypadalo docela lákavě.“ (s. 176) A o kus dál líčí i ono plenění Shermanova pochodu, onu strategii spálené země, a přirovnává ji ke starým „klasickým“ válkám: „Jak jinak vybudovali Alexandrovi vojáci celou říši? Invazní armáda se všude, kde tábořila, chovala, jako by jí kraj patřil, i se všemi domáckými vymoženostmi včetně žen, které rozšiřovaly jinak čistě válečnou funkci jejich společenské struktury.“ (s. 176) Vychytralá Jižanka paní Treasterová, která nastrčí svou dceru Marii do postele generálu Kilpatrickovi („Železnice už neexistují. Naší železnicí musí tedy být on. Ber ho jako kolej, po které jedeme,“ řekla dceři) a která chce odjet do Evropy, to vidí velmi realisticky (protože Doctorow v románě nastoluje i otázky, co bude potom, až válka skončí, co bude s Jihem, co bude s osvobozenými otroky, co s tou zemí „nikoho“, kdy se zacelí v národě ty hluboké rány?): „Život, jaký jsme znaly a jaký máme právo očekávat, už na tomhle kontinentě není možný. Až ta válka skončí, tak vlastně neskončí. Já ty chlapy znám – jejich válka neskončí nikdy.“ (s. 191) Nejistě vidí svou budoucnost Pearl, bílá černoška, jejíž nejistota mluví vlastně za všechny osvobozené otroky: „…nebude záležet na tom, kam půjdu, jestli doprava nebo doleva, touhle ulicí nebo tamtou, protože nebudu vědět, kde jsem ani co mám dělat s tím svobodným životem.“ (s. 290)

V celé své velikosti a rozpornosti je tu vylíčen generál William T. Sherman (1820-1891). Na konci románu se mihne i generál Ulysses Grant a prezident Abraham Lincoln – ten je tu zachycen jen na několika málo stránkách, několika tahy a slovy, ale výstižně a přesvědčivě, jako „člověk vyčerpaný životem, který měl v očích bolestný výraz a vypadal víc mrtvý než živý“ (s. 266). Ostatně to je Doctorowův veliký um: jeho postavy, i ty epizodní, jsou z masa a kostí, uvěřitelné a přesvědčivé. Doctorow nikoho neglorifikuje, nemá potřebu někoho vylepšovat. Také nemá sklon k melodramatu: scéna, kdy se mladičký jižanský voják shledá se svou pomatenou matkou, je ponechána na čtenářově fantazii, žádné srdceryvné výlevy tu nenajdeme, Doctorow jen naznačí – a je to úderné a působivé. Snad jen další důležitá postava, která prochází celým románem, patnáctiletá bílá černoška Pearl (Perla), dcera černé otrokyně a bílého pána, je obdařena jen těmi nejlepšími vlastnostmi: je obětavá, statečná, chytrá i odpouštějící. Mezi dalšími důležitými postavami stojí za připomenutí ještě alespoň čtyři: dcera jižanského soudce Emily Thompsonová, kultivovaná mladá dáma, jež se po otcově smrti také přidá k armádě a stane se zdravotnicí stejně jako Pearl – obě slouží u lékaře plukovníka Wreda Sartoria. „Ženy neválčí – ty se nikam neřítí s tasenými meči a nevykřikují cosi o cti a svobodě,“ vidí Emily rozdíl mezi muži a ženami (s. 28). A jak vidí válku? „Když boje začaly, Emily netušila, co vlastně válka znamená. Znamenala smrt celé její rodiny.“ (s. 32) Wrede Sartorius je typem pragmatika, vědce, trochu cynického, který s sebou v zájmu vědy vláčí i vojáka s kuriózním zraněním (má do hlavy zaseknutou polovinu dlouhého hřebíku) a který příliš nepodléhá citům ani nevěří na duši. Emily i Pearl k němu vzhlížejí až nábožně, Emily s ním prožije i milostný románek. A konečně je tu dvojice jižanských zběhů Arly a Will, mistři převleků, kteří se snaží přežít za každou cenu a které potká řada až pitoreskních dobrodružství. Z epizodních postav pak stojí za zmínku, že tu jako jakási spojnice s Doctorowovým nejslavnějším románem Ragtime z roku 1975 vystupuje postava jménem Coalhouse Walker, otec Coalhouse Walkera, Jr., jehož tragická vzpoura je jednou z hlavních dějových linií Ragtimu.

Na konci románu se válka – symbolicky – promění ve slova, když Sherman dojednává podmínky kapitulace s generálem Konfederace Johnstonem: „Tak se válka scvrkla na slova. Bojovalo se teď u stolu, zbraní se stala terminologie. Střílelo se větami. (…) Žádná kanonáda, žádná kartáčová palba, ale stejnou sílu mají i vyslovené věty, zapsaná slova, myslel si Sherman. Jazyk je pokračování války jinými prostředky.“ (s. 280) Nezbývá než dodat, že málokdy bývá v literatuře válka vylíčena slovy a větami tak vydařenými, tak plasticky a realisticky, a přitom čtivě, jako je tomu v tomto románu. Osobně se domnívám, že Pochod k moři je po Ragtimu nejlepším autorovým dílem.

© Milan Valden

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 145 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 3181x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce