Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 2

Littell, Jonathan
Laskavé bohyně 2

recenze beletrie zahraniční

Mohutný epický rozměr Laskavých bohyní, který byl tak charakteristický pro klasické realisty 19. století, nemá dnes v Evropě prakticky obdoby. Mimo klasické realisty navazuje Jonathan Littell také na tradici pikareskního románu s jeho bludným, neklidným hrdinou, putujícím groteskním světem. Dr. Aue svůj příběh začne psát z důvodů jakéhosi nutkání, snad pod vlivem oněch laskavých bohyní, kterými jsou – ironicky – míněny usmířené Erínye, bohyně msty za mrtvé.

Genocida jako umění fugy
Jonathan Littell: Laskavé bohyně. Z originálu Les Bienveillantes (2006) přel. Michala Marková. Euromedia-Odeon, Praha 2008, 872 stran

Laskavé bohyně Jonathana Littella
Navzdory chmurným prognózám a znepokojivým statistikám dokazujícím, jak prodej knih i obliba čtení v celoevropském měřítku klesá, dostává se nám nyní do rukou román, který se i při svých úctyhodných 903 stranách stal ve Francii knihou roku 2006. Soudě podle čtenářského ohlasu v sousedním Německu, není vůbec vyloučené, že podobné přijetí jej čeká i u nás.

Laskavé bohyně (Les Bienveillantes, 2006) jsou bezpochyby knihou, která si zaslouží pozornost. Její nečekaný čtenářský úspěch lze vysvětlit jak vděčným tématem druhé světové války a holocaustu, nahlíženými očima jednoho z aktérů, tak promyšlenou marketingovou kampaní, zdůrazňující americký původ francouzsky píšícího autora, dnes navíc údajně žijícího v Barceloně. Jenže skutečné důvody leží zřejmě ještě hlouběji – tak jako v románech Michela Houellebecqa i zde je úspěšně naplňována čtenářská touha po srozumitelném a věcném zachycení skutečnosti.

Renesance realismu
Mohutný epický rozměr Laskavých bohyní, který byl tak charakteristický pro klasické realisty 19. století, nemá dnes v Evropě prakticky obdoby. A pro Francii samu, kde stále ještě silně přetrvává dědictví formalistického nového románu, to platí dvojnásob. Littell tak projevil odvahu k epické realistické dějovosti, která je ve svém základu podmíněna tradičním způsobem vyprávění. Tak jako Houellebecq i on svůj nedostatek literárního experimentu vyvažuje zájmem o podrobný a přesný popis světa. Překračuje modernistickou tradici a obloukem se vrací ke „starým mistrům“, Stendhalovi a Flaubertovi, jejichž jména v románu často připomíná.

Vliv Stendhalova střízlivého stylu se zřetelně projevuje v jasném a racionálně uměřeném jazyce románu, stendhalovské ozvuky nalezneme i v tragickém rozměru incestní lásky hlavního hrdiny k sestře Uně. Flaubertovským dědictvím je zase důkladné studium pramenů, předcházející vlastnímu psaní, ona posedlost fakty a skutečnými dokumenty, které autor nechává v textu zaznít, stejně jako míšení postav reálných i fiktivních. Littell ve svém románu projevuje obdivuhodnou znalost dobových reálií, kterou nezpochybňují ani jeho největší kritikové, vedle nevšedních historických (ale také literárních, lingvistických a hudebních) znalostí je v mnoha pasážích zřetelně cítit, že místa, která popisuje, zná z vlastní zkušenosti, ať už se jedná o Provence, Pomořansko nebo Kavkaz. Realismu historických událostí odpovídá rovněž snaha o maximální jazykovou autentičnost, spolu s němčinou v knize zazní také angličtina, chorvatština, italština nebo stará řečtina.

Povědomý hrdina
Mimo klasické realisty navazuje Littell, podobně jako o několik desetiletí dříve Günter Grass v Plechovém bubínku, také na tradici pikareskního románu s jeho bludným, neklidným hrdinou, putujícím groteskním světem. Proto může být hlavní hrdina přítomen na všech důležitých místech, u téměř všech významných událostí v letech 1941–45. Čtenáři tak nabízí dostatečně zasvěcený pohled zevnitř na ukrajinské a krymské tažení Wehrmachtu, na obležení Stalingradu, na bombardování Německa, masové vraždění Židů a totální válku, a jeho příběh se završuje v obleženém Berlíně.

Samotná postava hlavního hrdiny a zároveň vypravěče, dr. Maximiliena Aue, ovšem patří k nejproblematičtějším částem knihy, jelikož se až příliš blíží známému stereotypu kultivovaného a vzdělaného nacistického důstojníka. Littell svého hrdinu, hledače absolutna, milujícího Bacha, Platóna a Rameaua, vybavil podrobným životopisem, který sice obsahuje některé nečekané momenty, ovšem nikdy úplně nedokáže přebít pachuť lehké vykonstruovanosti, což se ovšem vztahuje i na některé další postavy románu, jež vzbuzují dojem, jako bychom už je někde – v jiné knize či filmu – potkali. Nicméně je třeba přiznat, že z hlediska vyprávěcí perspektivy v první osobě funguje taková postava zcela uspokojivě, jako vysoce vnímavý, ale vnitřně nezúčastněný svědek a pozorovatel, který pečlivě registruje všechny detaily situací, jimiž prochází.

Útroby nacismu
Právě schopnost vidět, evokovat a popsat patří k Littellovým silným stránkám; díky ní se Laskavé bohyně, tak jako každý dobrý román, stávají účinným nástrojem poznání. Tento pohled dokáže pronikavě rozlišovat a vystihnout podstatné momenty i veškeré rozpory, proto nacismus v autorově podání není jednolitou masou, symbolem zla, podobně jako dnes například islám, ale vystupuje před našima očima v mnohem neuchopitelnější a komplexnější podobě se všemi vnitřními konflikty a protiřečeními. Poznáváme tak technologii a především administrativu vraždění, kterou Littell jako bývalý humanitární pracovník zažil na vlastní kůži a již na příkladu nacismu zachycuje ve vývoji od prvotních neohrabaných improvizací až po systematičnost holocaustu.

Jedním z nejsilnějších momentů románu je popis vzájemné rivality dvou německých táborů, hospodářsko-vojenského a politicko-policejního, zosobněných Speerem a Himmlerem, kdy se technokratické myšlení střetává s myšlením ideologickým a ve své konkrétní podobě jde o to, zda je lepší Židy v době hrozící porážky a nedostatku pracovních sil využít v průmyslu, nebo rovnou vyhladit. Littell, dobře poučený nejnovějšími historickými studiemi, odkrývá i dlouhá lé¬ta zastírané skutečnosti na straně Spojenců – jako je pogrom ve Lvově, iniciovaný Němci, ale ochotně vykonaný Ukrajinci, nebo zvěrstva ustupující Rudé armády.

Dr. Aue, jak ho poznáváme na počátku románu, je vyprázdněný, unavený člověk, výrobce krajek, spořádaně žijící pod falešnou identitou v poválečné Francii. Svůj příběh začne psát z důvodů jakéhosi nutkání, snad pod vlivem oněch laskavých bohyní, kterými jsou – ironicky – míněny usmířené Erínye, bohyně msty za mrtvé. Tím se otevírá i završuje možná nejhlubší téma románu, téma kontinuity, možnosti přežití v době, jejíž tragédie spočívala v nevyhnutelnosti být na jedné nebo na druhé straně, ale nikdy mimo konflikt. „Válka svým způsobem neskončí nikdy, nebo spíš skončí, až bude poslední dítě narozené posledního dne bojů v pořádku pohřbeno, a i pak bude pokračovat v jeho dětech a pak v jejich dětech, až se nakonec tohle dědictví zředí, vzpomínky se roztřepí a bolest zeslábne, přestože v tu dobu už to všechno všem dávno vymizí z paměti a zapadne mezi dávné příběhy, které se nehodí ani na strašení dětí, tím méně dětí těch mrtvých a těch, kteří by jimi bývali chtěli být, myslím mrtvými.“

 

 

© Ondřej Kavalír
Článek vyšel v kulturním týdeníku A2
Na iliteratura.cz se souhlasem autora i redakce týdeníku A2

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 124 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 4452x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce