Fournier, Jean-Louis: Où on va, papa?

Fournier, Jean-Louis
Où on va, papa?

recenze beletrie zahraniční

Autobiografický příběh spisovatele J.-L. Fourniera o jeho dvou postižených synech získal začátkem listopadu francouzské ocenění Femina. O svých dvou těžce tělesně i duševně postižených synech Fournier veřejně mluví poprvé. Knihu věnuje právě jim, i když ví, že ji nikdy nebudou moci číst.

Kam jedeme, tati?
Jean-Louis Fournier: Où on va, papa? (Kam jedeme, tati?), éd. Stock, 2008

„Kam jedeme, tati?“ ptá se malý Thomas svého tatínka. „Jedeme si pro cenu za knížku o tobě,“ mohl by mu dnes odpovědět jeho otec, sedmdesátiletý spisovatel Jean-Louis Fournier. Jeho autobiografický příběh o dvou postižených synech získal začátkem listopadu francouzské ocenění Femina. Už od svého vydání v srpnu však tato kniha získává na popularitě, prodalo se jí víc než 100 tisíc výtisků, poslední dotisk činil 20 000 kusů a exempláře neustále mizí z obchodů. Čím je toto dílo tak výjimečné?

Jean-Louis Fournier (1938- ) je známý hlavně jako jeden z dvojice autorů televizních pořadů pro děti (spolu s Pierrem Desrogem). Napsal také přes dvacet knih, většinou esejů (La grammaire française et impertinente ) či dětských příběhů (Antivol, l'oiseau qui avait le vertige , La Noiraude), které se staly předlohou pro jeho seriály. Jeho první autobiografickou byl román Il n´a jamais tué personne, mon papa (1999), ve kterém vypráví o svém dětství v Calais. Prix Femina je jeho prvním literárním oceněním a možná nepřekvapí, že ji získal právě od čistě ženské poroty. Kniha si však získala nejen ženy – je to příběh, který může zasáhnout každého, ať už má, či nemá děti nebo zkušenosti s handicapovanými.

O svých dvou těžce tělesně i duševně postižených synech však Fournier v knize Où on va, papa? (Kam jedeme, tati? ) veřejně mluví poprvé. Knihu věnuje právě jim, i když ví, že ji nikdy nebudou moci číst. Neumí totiž ani číst, ani psát, neumí pořádně ani mluvit. Proč tedy takovou knihu vůbec psát?

„Aby se na vás nezapomnělo, aby z vás nezbyla jenom fotka na vašem průkazu ZTP. Abych napsal věci, které jsem nikdy neřekl. Možná i z výčitek svědomí. […] Když mluvíme o postižených dětech, máme tak účastný pohled, jako kdybychom mluvili o nějaké katastrofě. Aspoň jednou bych o vás chtěl mluvit s úsměvem. Protože jste mě také rozesmáli, často nechtěně.“

Ne vždy to pro něj však bylo tak lehké a úsměvné:
„Od chvíle, kdy si desetiletý Thomas vlezl do Camara, ptá se, jako to dělá vždycky: „Kam jedeme, tati?“
Nejdřív odpovídám: „Jedeme domů.“
Po minutě bezelstně a bez naléhání opakuje stejnou otázku. Při desátém „Kam jedeme, tati?“ už neodpovím…
Já už taky moc dobře nevím, kam jedeme, chudáčku Thomasi.
Jedeme do háje. Jedeme hlavou proti zdi.
Jedno postižené dítě, potom druhé. Proč ne třetí…
Tohle jsem nečekal.
Kam jedeme, tati?
Pojedeme na dálnici, v protisměru.
Pojedeme na Aljašku. Pojedeme si pohladit medvědy. Necháme se sežrat.
Pojedeme na houby. Nasbíráme muchomůrky zelené a uděláme si dobrou omeletu.“

V souvislosti s tématem handicapovaných dětí se často (a oprávněně) setkáváme s určitou podezřívavostí. Je těžké psát o postižených a nesklouznout přitom k patosu či hraní na city čtenářů. Où on va, papa? se však nesnaží vzbudit lítost nebo dojetí, spíše naopak. Jean-Louis Fournier se s ironií a cynickým nadhledem sebelítosti brání, a pokud kniha dojímá, dělá tak sama od sebe, nevypočítavě. Na 155 stranách autor popisuje drobné vzpomínky a příhody, často jen na několika řádcích a vždy s brilatní pointou, která nezřídka zamrazí v zádech.

„Ať ti, kdo se nikdy nebáli, že budou mít nenormální dítě, zvednou ruku.
Nikdo ji nezvedl.
Všichni na to myslí, jako myslíme na zeměstření, jako myslíme na konec světa, něco, co člověk zažije jen jednou.
Já zažil konec světa dvakrát.“

Na okraji příběhů o jeho synech se dozvídáme i o dalších lidech v jeho životě. O jeho ženě, která se nedokázala smířit s dvěma postiženými dětmi a nechala mu je na starost. O jeho nejmladší dceři Marie, která se narodila „normální“, ale jejíž osud ho nyní trápí nejvíc (v knize se o ní více nedozvíme, ale podle dostupných informací je členkou jakési sekty). O ošetřovatelce, která nedokáže pochopit jeho humor a bere ho za nejvíce postiženého v rodině. O jeho přátelích, kteří na vánočním večírku čekají nové zábavné historky o pohromách štědrého večera se dvěma postiženými dětmi.

Nemá ale cenu vyprávět o něčem, co se snad ani převyprávět nedá. Jděte a knížku si ve Francouzském institutu půjčte. Troufnu si říct, že ji přečtete za jeden večer a neodložíte ji, dokud nedočtete poslední stránku. Doufejme, že se tento příběh jednou dostane do rukou i českým čtenářům.

© Irena Zbiejczuková
Autorka studuje na Ústavu translatologie FFUK.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 128 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Ivana Auingerova, 18.08.2009 23:41
Fournier, Jean-Louis: Où on va, papa?
Vzkaz pro pani Petruželovou: pokud vase kamaradka knihu prelozila, jedna se pravdepodobne o jeji vlastni iniciativu. V soucasne dobe tuto knihu preklada prave autorka tohoto clanku pro nakladatelstvi Computer Press, a kdyz to dobre pujde, kniha MOZNA vyjde jeste pred vanoci 2009. Pokud mate o jeji ceske... vydani v knizni podobe zajem, sledujte na http://knihy.cpress.cz novinky, anebo si na uvedene webove strance muzete pozadat o zasilani informaci o novinkach mailem. S pozdravem Ing. Ivana Auingerova redaktorka nakladatelstvi Computer Press
Vložil: Alena Petruželová, 12.07.2009 20:59
Fournier, Jean-Louis: Où on va, papa?
Omyl, ted jsem ji cesky docetla, prelozila ji moje kamaradka Alena Dobešová, je fakt, ze mi ji poslala mailem, tak snad jeate nevysla, ale urcite vyjde. Paradni. A.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 3230x

Inzerce
Inzerce
Inzerce