Zbigniew Herbert: Netvor pana Cogito

1
Šťastlivec svatý Jiří
z rytířského sedla
mohl přesně odhadnout
sílu i pohyby draka

první zásada strategie
správný odhad soka

Pan Cogito
je v horší pozici

sedí v nízkém
sedle doliny
zastřené hustou mlhou

skrz mlhu nelze zahlédnout
planoucí oči
chtivé pazoury
chřtán

skrz mlhu
je vidět jen
mihotání nicoty

netvor Pana Cogito
postrádá rozměrů

těžko ho popsat
vymyká se definicím

je jak ohromná deprese
rozestřená nad krajem

nelze ji probodnout
perem
argumentem
kopím

nebýt dusivé tíže
a smrti kterou sesílá
člověk by myslel
že je přeludem
chorobné obraznosti

ale on je
je najisto

jak čoud vyplňuje zcela
domy svatyně bazary

tráví studně
ničí stavby mysli
plísní pokrývá chléb

dokladem existence netvora
jsou jeho oběti

je to doklad nepřímý
ale dostatečný

2
rozumní lidé říkají
že se s netvorem
dá sžít

je jen třeba se vyvarovat
zbrklých pohybů
zbrklé mluvy

v případě ohrožení
na sebe vzít podobu
kamene anebo listu

poslechnout moudrou Přírodu
která doporučuje mimikry

dýchat mělce
dělat že nejsme

Pan Cogito ale
nechce žít jako by

chtěl by bojovat
s netvorem
na udusané zemi

vychází tedy za úsvitu
na spící předměstí
prozíravě vybavený
dlouhým ostrým předmětem

volá netvora
v pustých ulicích

uráží netvora
provokuje netvora

jako troufalý harcovník
armády která není

volá –
vylez podlý tchoři

skrz mlhu
je vidět jen
ohromnou tlamu nicoty

Pan Cogito chce nastoupit
nerovný boj

měl by přijít
co možná brzy

dřív než nastane
zával netečností
obyčejná smrt bez slávy
udušení beztvarostí

Breviář
Pane,
přijmi mé díky za všechny ty krámy života, v nichž
tonu od nepaměti bez pomoci smrtelně
soustředěný na ustavičné shánění drobností.

Buď pochválen, žes mi dal nenápadné knoflíky,
šle, špendlíky, brýle, potoky inkoustu, vždy
pohostinné nepopsané listy papíru, průsvitné košilky, aktovky

trpělivé,
čekající.

Pane, přijmi mé díky za stříkačky s jehlou silnou i tenkou jak
vlas, všeliké náplasti, obvazy, pokorný obklad, díky
za kapačky, solné roztoky, kanyly a nadevšecko
za prášky na spaní se jmény jak římské nymfy,

které jsou dobré, protože prosí, připomínají, nahrazují
smrt.

Poslání pana Cogito
Jdi kam odešli tamti k temné hranici
pro zlaté rouno nicoty tvou poslední odměnu

jdi vzpřímen mezi těmi kdo klečí
kdo odvráceni jsou zády a svrženi v prach

zachránil ses ne proto abys žil
máš málo času musíš vydat svědectví

buď odvážný když rozum klame buď odvážný
při posledním účtování jen to se počítá

a hněv tvůj bezmocný ať je jak moře
kdykoliv uslyšíš hlas ponížených a bitých

ať neopouští tě tvá sestra Pohrdání
špicly, katy, tchoři – oni vyhrají
půjdou na tvůj pohřeb s úlevou hodí hroudu
a kůrovec napíše tvůj uhlazený životopis

a neodpouštěj vpravdě není v tvé moci
odpouštět ve jménu zrazených za úsvitu

střez se ale nepotřebné pýchy
prohlížej v zrcadle svou bláznovskou tvář
opakuj: byl jsem povolán – což nebylo lepších

střež se oschlosti srdce miluj zřídlo zrána
ptáka neznámého jména dub zimní
světlo na zdi nádheru nebe
ty nepotřebují tvůj teplý dech
jsou tu aby říkaly: nikdo tě nepotěší

bdi – až světlo na horách dá znamení – vstaň a jdi
dokud krev obrací v prsou tvou temnou hvězdu

opakuj stará zaříkání lidstva pohádky legendy
protože tak dobudeš dobro které nedobudeš
opakuj velká slova opakuj je úporně
jak ti kdo procházeli pouští a hynuli v písku

a odmění tě za to tím co mají při ruce
mrskáním smíchu vraždou na smeťáku

protože jenom tak budeš přijat do kruhu chladných lebek
do kruhu svých předků: Gilgameše Hektora Rolanda
obránců království bez hranic a města popelů

Buď věrný Jdi

Malé srdce
Janu Jozefu Szczepańskému

kulka kterou vystřelil jsem
v čase veliké vojny
oběhla zeměkouli
a trefila mě do zad

v té nejméně vhodné chvíli
kdy jsem si byl jist
že zapomněl jsem všecko
jeho – moje viny

přece tak jak jiní
chtěl jsem vymazat z paměti
tváře nenávisti

historie těšila
že bojoval jsem s přesilou
a Kniha říkala
- to on byl Kain

tolik let trpělivě
tolik let nadarmo
smýval jsem vodou soucitu
saze krev urážky
aby šlechetná krása
půvab bytí
a možná i dobro
měly ve mně svůj dům
přece tak jak všichni
toužil jsem po návratu
do zátoky dětství
do kraje nevinnosti

kulka kterou vystřelil jsem
z malorážní zbraně
navzdory zákonům gravitace
oběhla zeměkouli
a trefila mě do zad
jako by chtěla říct
- že nic nikomu
nebude darováno

tak teď sedím sám
na kmeni uťatého stromu
v samém středu
zapomenuté bitvy

a snovám šedý pavouk
hořké úvahy

o příliš velké paměti
o příliš malém srdci