Masłowska, Dorota

Masłowska, Dorota

rozhovor beletrie zahraniční

O nové divadelní hře Doroty Masłowské „Między nami dobrze jest“ a autorčině vnitřní uvědomělé polskosti.

 

Polsko je ošklivá holka

J. S.: Včera jsi dopsala divadelní hru „Mezi námi je vše v pořádku“. Objevují se v ní tři generace žen: dívka – metalistka, její matka a bábí. Každá je naprosto odlišná. Podle mě je to hrůzostrašná komedie o Polácích, kteří nevědí, kým jsou. A nebo že by šlo o smyšlené postavy?

D. M.: Jde o střet generací: jazyky, způsob myšlení, fungování a další každodennosti, abych z nich dostala onu disonanci, absenci něčeho takového, jako „statistický Polák“, absenci platformy, na níž by se tohle všechno protínalo a kde bychom mohli říct „my“. To všechno je v té hře dost hrůzostrašné, vykreslené, mám ale pocit, že v ní snad vůbec poprvé sděluju něco potenciálně dobrého. Samozřejmě, že jasně neformuluju žádné pozitivní poslání, jde však o první věc, kterou jsem nenapsala v přesvědčení: v jakém strašném, ponurém státě to žijeme! Naopak, skrývá se v ní mé přijetí toho, že jsem Polka, přijetí polskosti, která je dnes totálně opomíjena, na kterou lidi jen nadávají, kterou berou jako vadu, jako facku, kterou nám uštědřil osud. Alespoň teda moje generace.

J. S.: Poprvé se u tebe objevují dějiny, trauma, 2. světová válka...

D. M.: Dospívám, přestávají mě bavit banální příběhy, hledám příčinu, zdroj, další vrstvy. U Varšavy se mi líbí, že je taková mnohovrstevná. Metro, tramvaje, přirozený městský hluk a mezi tím vším neustále kříže, památeční desky a vědomí toho, že ještě nedávno zde probíhalo skutečné peklo, vraždění, že to všechno se skrývá pod těmi chodníky, po kterých si chodíme na procházky. Nedávno jsem vzala dceru, které jsou čtyři roky, do Muzea Varšavského povstání, což pro mě byla vlastně šokující zkušenost, protože ona nemohla pochopit, že Varšava byla zničená, že hořela, že lidi neměli co jíst a chodili po kanálech. Byla schopná to přijmout jako fabuli, ale už nechápala, že to bylo kdysi. Nemohla jsem jí vysvětlit, že my jsme tenkrát nebyli na světě. Ona se ptala: a to jsme jako umřeli? Nedokázala pochopit, že na světě existuje čas, že bylo něco jiného než je teď.

J. S.: No ano, můj syn nedávno prohlásil: před sto lety jsem byl malý.

D. M.: Bydlíme v domě, který byl během povstání poničen, paní, co bydlí nad námi, v něm bojovala. Úplně mě dostalo, že někdo s tak naprosto odlišným chápáním reality spolu žije v jednom světě, v jednom městě, v jednom domě, že historie se jich týká naprosto odlišným způsobem. Že můžete žít vedle sebe a vůbec si nerozumět, naprosto odlišně vnímat některé jevy. A právě ve své hře jsem se snažila ukázat čas ne jako přímku, ale jako bod. Jde vlastně o infantilní pohled na čas, i přesto je velmi osobitý, takové vnímání času, jaké mají dnešní děti. Mají na výběr z ohromného množství fabulí. Nejspíš jde o první generaci, která vidí všechno vypůjčené, každá doba, historická etapa je zrekonstruovaná a můžete se na ni podívat v televizi. Obrazy se vrství, čas začíná být konečně místem, multimediálním muzeem, v němž si všechno můžete prohlédnout, osahat, čili něčím, čeho se můžete zúčastnit.

J. S.: Hra tedy pojednává nejen o absenci, ale i o existenci všeho naráz: bombardování, stejně jako vnučka i babička jsou teď. A navíc, poprvé ve tvé próze nedochází ke kompromitaci, zesměšnění či zpochybnění všech jazyků, přestože stařeččin jazyk je velmi spisovný...

D. M.: Do devatenácti let jsem bydlela s babičkou, která nepřestávala naříkat na všechno současné jako na zvrhlé a vulgární, narozdíl od minulosti, kdy dávali pěkné filmy, byly výborné zákusky, pěkné látky. Mně se to tehdy moc nezdálo, čajíky v porcelánu se vzorkem, měla jsem pocit, že na prvním místě je pravda a pravda, to jsou pirátské šátky s lebkama. Mám pocit, že jsem tak trochu byla jako ta metalová vnučka. A teď se mi to vrací, protože mi dochází, že v těch starých formách byla jakási snaha o krásu, o její uchování. Pořád mi v hlavě zní titul desky Agy Zaryan „Krása umírá“, která to vystihuje. Všechno je tak nějak zmuchlané, poničené a jazyk té stařenky přináší cosi jako závan svěžího větru. Nepřestávám číst staré knihy, sleduju filmy pro pamětníky a stýská se mi po kráse a jednoduchosti ve světě, kde neexistovala umělá hmota. Moje babička říkávala, že kdysi svět býval lepší, já jí zas tak úplně nevěřím, ale je možné, že něco na tom bude.

J. S.: Stává se z tebe konzervatistka.

D. M.: Nevím, nejspíš neexistují počítače, které by uměly spočítat, zdali se množství zla na světě opravdu nezvětšilo. Každopádně jeho recepce je úplně odlišná, mění se práh jeho přípustnosti, kdysi byla „Kauza Gorgonová“ (Sprawa Gorgonowej, kriminální film Janusze Majewského, jež vychází ze skutečné události vraždy – pozn. překl. ), a dneska by tato událost byla jedním z milionů okýnek, které si vyklikáš na internetu. Možná že zaniká takový pocit, jakým je nebezpečí. Vše je napovrchu, obnažené, rozmnožené, napsané jedním typem písma. Už dlouho na mě nic neudělalo takový dojem, jako ženské dokumenty z doby Polské Lidové Republiky. Představa, že před čtyřiceti lety bylo Polsko ve fázi, kdy lidé „lámali kameny sekerou“, a tedy koně, brambořiště, onuce a jazyk, jakým mluví sedláci u Reymonta. V roce 2008 se na to díváš jako spadlý z měsíce: staří lidé věší pruhované šátky na plot, mají smutné, svraštělé tváře jako Indiáni, totální exotika, přestože stojíš na místě, kde se to všechno ještě nedávno odehrávalo. Anebo situace, kdy se mluví o Bohu. Je to neuvěřitelné, ale až na tomhle jsem si totiž uvědomila, že lidi nevyrábějí v „továrně“, kde jen dostanou nálepku „Polák“, Francouz“, „katolík“, „buddhista“, ale že to všechno je v nitru téhle země, že je to provázané s tím místem po celá staletí.

J. S.: Jenomže dneska se za to spíš stydíme, než abychom se k tomu přiznali, a navíc se názorově totálně lišíme.

D. M.: Mám pocit, že v onom mýtickém „tehdy“ existovalo něco takového jako „národ“, procítění „my“, a dneska máme „vy“, „oni“ nebo „já“, ale neexistuje žádný pocit sounáležitosti, a to je myšlenka, kterou ve své hře neustále opakuju. Nejspíš je to důsledek toho, že po přeměnách režimu všichni nestačili naskočit na kolotoč a je tu velká hromada lidí, které nejen že tenhle kolotoč nevzal, ale odhodil je děsně daleko. A v církvi se taky nic nezměnilo, stala se z ní jakási oáza pro všechny ty odhozené a pod heslem „pomstíme se vám za všechny věci, které jste si koupili“, se stala synonymem průšvihu, zpátečnictví, brambor a sametových baretů (moherowe berety – typická pokrývka hlavy posluchaček staršího věku krajně pravicového vysílání Radia Maryja – pozn. překl.). Nesmyslné „sjíždění“ církve mě ale taky rozčiluje, často jde totiž o stejnou netoleranci jako každá jiná. Vtipy z Radia Maryja jsou podle mě průšvih, jde o totální lenost, o stahování myšlenek z internetu. Zároveň mám ale pocit, že to je otázka dvou let, že když někdo bude chtít být skutečný punker, natáhne si pirátský šátek s lebkama z H&M, oblékne vytahaný svetr a vyrazí na pouť. Takový je podle mě opačný potenciál současné „průšvihovosti“ církve.

J. S.: Sleduješ pozorně společenský život?

D. M.: Snažím se, jde totiž o sféru mého zájmu, zároveň jsem však díky své práci abstrahovaná, nepatřím do žádné skupiny, do společenského organizmu, kdybych jen trochu chtěla, tak bych se nemusela s nikým stýkat. Nemám televizi. Všechno jsem si tedy našla především na internetu, stala se ze mě maniakální čtenářka internetových fór a bulvárních serverů.

J. S.: To máš obraz té největší nenávisti, jaká může být. V reálném světě snad není zas až tak zle?

D. M.: Myslím, že internet je jako optická čočka a je možné, že nenávist pod ní je trochu vypoulená, tím spíš je však pravdivá. Lidé, kteří využívají anonymity a skryté tváře, podléhají svému nejpřirozenějšímu chování. Všelijací pseudoinelektuálové, kteří vše komentují, kultura „škatulkování“ a rychlého známkování na stupnici: bezva, děsné, ošklivé, hloupé, o tom také píšu. Dynamika fór má v sobě cosi velmi polského. Někdo nadhodí problém, dotaz, úvahu, někdo jiný se mu snaží z pozice odborníka poradit, načež se objeví někdo třetí, kdo prohlásí, že ti dva jsou debilové. Potom si všichni navzájem začnou vyčítat gramatické a ortografické chyby, další člověk tvrdí, že žije ve Státech a tam je všechno jinak a nastanou totální jatka, kde už nikoho nezajímá, jaká byla otázka. Lidé automaticky stále vyplňují podobné schéma konfliktu, nechají se unést vlnou nenávisti ve stylu „tvoje stará pere v řece“. Jiná věc jsou bulvární servery, které odhalují vůně a díry v zubech, jakési znamení času a pomsta obyčejného člověka za fotoshop a fotografická sezení mezi peřím. Není těžké si domyslet, že pokud jsou lidi schopní vyvolat takovou vlnu krvavé pomsty opovržení, touhu něco nebo někoho odhalovat, jde přeci o agresi způsobenou strachem, neklidem, neštěstím a frustrací. Nikdo, kdo je šťastný a spokojený sám se sebou, takovéhle věci nepíše. A to vše podle mě vypovídá o obrazu našeho vrozeného národního neštěstí, jehož rozměry nelze podceňovat.

J. S.: Těžko říct, jestli je nějaký národ takto autoagresivní.

D. M.: Když v Londýně zkoušeli hru „Ubozí Rumuni...“ (první divadelní hra D. M. „Dwoje biednych Rumunów mówiących po Polsku” – pozn. překl.), přijela ke mně herečka v hlavní roli. Byla poprvé v Polsku a já jsem také byla poprvé vedoucí zahraniční skupiny, a v jisté chvíli jsem si uvědomila, že už týden sedíme doma a sledujeme klipy na YouTube, jak opilci jezdí na kolech po silnici, že posloucháme polské diskoklipy a obě nás to baví. Byla v tom sebetrýznivá emoce, a zároveň týrání někoho jiného, obě naráz jsme tvrdily: „V jakém bordelu to žijeme, Bože, co se to děje? To oni jsou přece děsní, my si tu sedíme a jsme normální, no jen se na to podívej.“ Přistihla jsem se u toho, že tahle sebenenávist je natolik podvědomá a hluboká. Jak je tedy možné, že národ nemůže sám sebe vystát?

J. S.: Proto tedy chceš naopak tvrdit, že je fajn být Polák?

D. M.: Být Polák je to samé jako být Francouz, Brazilec nebo kdokoli jiný. Rodíme se sem a to není cedulka, kterou dostaneme po narození, ale dědictví mnoha staletí. Z ničeho nic se narodíš a to v sobě nenávidíš. Už z pohledu jednotlivce jde o drama, a co teprve z pohledu milionu jednotlivců. Poslední dobou jsem hodně času trávila v zahraničí, často jsem musela opakovat, že jsem Polka, až jsem nakonec začala přemýšlet o tom, co to vlastně znamená. Šílím z lidí, kteří se v 80. letech z Polska odstěhovali a teď prohlašují věty typu: „V tom Polsku, to je ale síla, co? Nebyla jsem tam dvacet let, ale smrdí to tam, je tam bordel, už tam nikdy nepojedu.“ Došlo mi, že to, co se tu děje, můžu kritizovat doma, ale ne v zahraničí, protože ve chvíli, kdy odjíždím, se můj status komentátora mění. Nemůžu přece říkat: „Ti Poláci jsou ale děsní, ještě že aspoň já jsem normální a přijela jsem si postěžovat.“

J. S.: Hru jsi psala na objednávku německého divadla, v Německu však může být chápána jako soupis polských mindráků a paranoí.

D. M.: To, co jsem napsala, ale není žádné otevírání ran, které ostatně nemůžu otevírat, protože díky tomu, že jsem se narodila v roce 83, žádné nemám. Já radši tvrdím: „Hle, mám cizí jizvy, kdepak se tu vzaly?“ Jsem z generace, která je objektivně osvobozena od historických traumat, ale i ta jsou dědičná, máme je v krvi a mě to zajímá. Polsko je ošklivá holka v pubertě, která se odmítá přijmout, chtěla by jít na plastickou operaci celé osoby a a nechat si udělat komplexní transplantaci. A ještě nedospěla do takového momentu, kdy by mohla říci: vypadám tak a tak, jsem hezká nebo ošklivá, ale jsem právě taková. Mám pocit, že moje hra je o neúctě, o všebecné, každodenní skryté nenávisti. A válka je jakýmsi pojítkem, která tyto odlišné obrazy spojuje.

J. S.: Stereotypní myšlení o psaní pro Němce je takové, že se píše o válce. No a ty píšeš o válce.

D. M.: Nelze skrývat, že ve vztahu Poláci – Němci takový prvek skutečně existuje. Stále jde však o jistou, téměř mýtickou úroveň, a to mě fascinuje. Že válka, která se odehrála před 70 lety, nepřestává být přítomná. Stále žijí lidé, kteří ji pamatují, pořád nejsme schopní vyhodit chleba, i když je plesnivý, protože nám babička říkala, že to nesmíme udělat. To je naše dědictví a je děsivé, že například já se v roce 2008 chovám podle stejných schémat, na kterých vyrostla moje babička, když v úkrytu jedla shnilou mrkev. A já je v upravené formě dál předám svému dítěti. To je strašné a zároveň krásné. Lidi nemají cvůj původ v továrně, ale v minulosti.

J. S.: Přesto je ve tvé hře trochu oné smyšlené reality: vinice, jež založil malý Číňan Feng Shui, Ind, který nechal do umělé půdy vysadit umělohmotné žížaly...

D. M.: Ano, jde mi jakési o stírání reality, o “skutečnou kapalnou řeku”, ovocné bonbóny z jednoprocentního džusu ze skutečných kousků ovoce. Na západě je to dovedeno do extrému, koupíš tam vařenou rýži, předžvýkanou rýži, nebo dokonce téměř strávenou rýži, tam už k tomu došlo, zatímco tady takovou změnu od brambory k prášku, který zaleješ vařicí vodou, sledujeme v čase přítomném. Nacházíme se ve stádiu líhnutí, stále jsou mezi námi lidé, kteří zažili válku, a do toho pronikají nové rekvizity: Tamty z minulosti jsou de facto divadelní, s nadsázkou řečeno jako “skutečné brambory” z obchodu Swojskie Jadło, balené zvlášť, po jednom, a tehdy to byla věc, která se jedla se slupkou. Já si v takových jevech ukrývám nekonečné psychedelické zásoby.

J. S.: Tahle hra je psaná jinak než věci, cos psala doposud.

D. M.: Ano, je psaná jazykem v podstatě elegantním, v podstatě libozvučným, přestože se v ní nějaké ženské baví o mletém masu z Teska. Zavrhla jsem veškeré vulgarismy, prostě mi tu neseděly. Na těch různých internetových portálech jsem si všimla, jak velké opovržení, které vám někdo dokáže dát nepokrytě najevo, v jazyce existuje. Nejsou v ní ani gramatické chyby. Mám pocit, že jsem vykreslila lidi, kteří absolutně nic neříkají, nemají hlas, vrcholem jejich rozhodnosti je sníst karbanátek se zelenou nebo modrou plísní. Proto jsem je obdařila tou renesanční mluvou, které zároveň využívají i velké firmy, kde například pokladní má přízvisko “velvyslanec značky”. Než jsem hru začala psát, chtěla jsem napsat stylový román z 19. století o století 21., sám projekt mě však trochu přerostl. Současnost mi do toho spisovného jazyka moc nepasovala. Ale trocha té libozvučnosti v něm zůstala.

J. S.: Ve hře se objevují filmové motivy: muž píše scénář, který je ztělesněním blbosti. Jde tedy o podobný námět jako ve zfilmování Červené a bílé, jejíž natáčení nedávno skončilo?

D. M.: Ne, nešlo o to, že bych vzala filmové záběry Červené a bílé a řekla si: jo, a teď napíšu o tom, jaká je polská filmografie. Pokud tu vidíš nějakou inspiraci, tak potom ve způsobu náhledu na skutečnost jako neustále ztvárňujícího a ztvárňovaného filmu. Filmové natáčení mělo vliv na můj vlastní pocit síly slova. Když jsem viděla první záběry, divže jsem se z toho nezbláznila, když jsem si uvědomila, že před šesti lety jsem bydlela ve Wejherově a něco jsem si tam psala, protože jsem se nudila, a teď to mám skutečně, vidím to a slyším v reálu. Natáčení Červené a bílé pro mě bylo neuvěřitelným zážitkem, velmi pozitivním. Přesto Paweł Dunin Wąsowicz (vydavatel knih Masłowské – pozn. překl.) tvrdí, že v té hře kritizuju polskou kinematografii. Kdežto já jsem chtěla vypovědět o fenoménu mnohem obecnějším, o totální propasti mezi normálně žijícími lidmi a umělci, kteří se o nich snaží vypovídat. Existují dva hlavní způsoby uměleckého ztvárnění reality: buď můžete poukazovat na bídu, na “slezsko”, hnůj a jezení kamenů, když vy sám jíte něco úplně jiného. A nebo to všechno můžete zpracovat ve fotoshopu a nahrát k tomu počítačové simulace budov. Mám pocit, že vznikají pouze takové dva typy filmů, takové dva typy knih. Z umění se stává dvoupásová továrna a já sama, protože v prostorách té továrny pobývám, vidím vykalkulovanost, s jakou jsou tyto obrazy tvořeny. Musíme udělat něco o homosexuálech, o netoleranci, o xenofobii, o vyloučení a vykořenění a je jedno, jestli se tě to osobně týká a nebo se tě to netýká ani v nejmenším. Možná, že kdybych narazila na jiného vydavatele, taky bych psala knihy o netoleranci gejů, přestože mezi ně nepatřím. Jenže vlastně i když tuto železnou zásobu témat znevažuju, píšu o ní, čímž to zároveň potvrzuju.

J. S.: Jsou tato politicky korektní témata v literatuře polským specifikem?

D. M.: Ne, to všechno knižní trh a průmysl, jehož produkty čtou lidé z továrny. Týká se to i mě, protože jsem se stala náhodným svědkem téhle prudké změny. Existuje frakce dospělých autorů, kteří jakkoli píšou pěkně, chybí jim přístup k současné počítačovo-internetovo-spotřební realitě a stojí na druhé straně barikády. Proti nim tu máme mladé, kteří tuhle zkušenost mají, ale nenajdete je na žádné časové ose. Ještě než jsem hru napsala, byla jsem přesvědčená, že mladí lidé by neměli psát, že by nejdřív měli co nejrychleji zestárnout, získat pár vrásek na mozku a až potom s psaním začít.

J. S.: Prostě jsi stála na straně těch publicistů, kteří kritizovali Červenou a bílou.

D. M.: Tak trochu asi ano. Taky mám ten pocit, že I když člověk může tvořit desítky velezábavných slovních hříček, aby vyjádřil osamocenost dnešního světa, takový obraz zůstane plochý. Proto jsem si chtěla tolik naříkat a odevzdat klávesnici. A až potom jsem pochopila, že to tak není, že to je taky zkušenost, když veškerá minulost v tobě je zapůjčená, máš ji načtenou, odvyprávěnou, viděls ji v televizi. Být takovým moderním dítětem – kyborgem, který veškeré věci vidí jako televizní obrazovku, nebo informačním server, na němž se objevují další okénka.

J. S.: Jedna z hrdinek se táže: “Jsi spontánní výletnice, teplomilná domácí puťka, sexy upířice, pošahaná workholička, výstřední buřička, nenapravitelná světoběžnice, tlustá svině nebo mražená ryba z Kárfůru ve slevě. A ty bys teď odpověděla: “Jsem Polka.”

D. M.: Řekla bych, že čím víc jsem nenapravitelná světoběžnice, tím opravdovější jsem Polka.

© překlad: Bára Gregorová
článek vyšel v příloze deníku Gazeta Wyborcza (16. 10. 2008)
na iLiteratura.cz se souhlasem Justyny Sobolewské

 

Diskuse

Vložil: Jachym, 08.01.2009 19:26
Masłowska, Dorota
Teda: chytra zena. Vlastne fascinujici. Hele, mam cizi jizvy, kde se tu vzaly?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2840x

Inzerce
Inzerce