Horváth, Jan
O verdan le grajenca džal / Vůz tažený koňmi jede dál

recenze beletrie zahraniční

Po delší publikační odmlce přichází se svou druhou básnickou sbírkou spisovatel, novinář a aktivista Jan Horváth. Autor známý již ze sborníku Kale ruži z roku 1990 tak navazuje na knihu Tumenge / Vám vydanou v Brně roku 1999 a dává příležitost pozorovat, kudy se jeho poezie ubírá dál.

Jan Horváth: O verdan le grajenca džal / Vůz tažený koňmi jede dál. Matice romská, Praha 2007, 72 s.

Po delší publikační odmlce přichází se svou druhou básnickou sbírkou spisovatel, novinář a aktivista Jan Horváth. Autor známý již ze sborníku Kale ruži z roku 1990 tak navazuje na knihu Tumenge / Vám vydanou v Brně roku 1999 a dává příležitost pozorovat, kudy se jeho poezie ubírá dál. Podle všeho se nezměnilo publikum, jemuž jsou Horváthovy básně směřovány: zjevně zůstávají určeny „tumenge“ – ideálnímu společenství všech Romů, romskému národu, jejž básník coby jeden z jeho příslušníků oslovuje podobně jako na sešlosti u ohně kdesi v tradiční romské osadě. Představu přítomné sbírky coby imaginární romské vyprávěcí sešlosti podpoří i značná žánrová různorodost jednotlivých čísel, v majoritní literatuře rozhodně neobvyklá: vzhledem k dostatečnému zastoupení poezie ve sbírce je bezesporu motivován jinak, niterněji, než úsilím navýšit počet stran. Vedle více či méně stylizované lyriky tu najdeme příležitostné prozaické texty (nekrology za Milenu Hübschmannovou, fejeton o romském alkoholismu, osobně laděnou prezentaci Horváthova předmětu Romský jazyk na FF v Ostravě) i např. přetisk autorovy vzpomínkové prózy z časopisu Romano hangos. Objevuje se zde tedy vše, co autor pokládá za naléhavé a chce, jako v osadě za starých časů, nutně sdělit ostatním Romům. Nejprůzračněji tato tendence vysvítá v příspěvku Šoha na bisterava: text uvozený vyprávěním o básníkově otci vrcholí jakýmsi heslovitým soupisem etických zásad, jež v Horváthových očích nesou a udržují „romipen“ – ideál tradičního romství, a tento soupis je prezentován jako didaktický argument vůči těm Romům, zvláště z mladé generace, kteří se „starému romskému živobytí“ nadřazeně usmívají (s. 66–69).

Jednoznačnou zacílenost Horváthovy sbírky na romské publikum ostatně zdůrazňuje i autorka doslovu Lada Viková, a upozorňuje tak i méně poučeného čtenáře, aby na Horváthovu sbírku nevztahoval kritéria současné majoritní literatury. Je to zcela na místě. Tato kritéria totiž předpokládají jisté literární kontinuum, v němž díla různých autorů komunikují napříč časem i jazyky, zatímco romská autorská tvorba je dosud velmi mladou záležitostí, písemnictvím „bez paměti“, a nadto je úzce vázána na principy a cíle romského emancipačního hnutí. Posuzovat ji podle vzorců, jež platí pro texty spisovatelů z řad majority, by tak znamenalo zcela se minout s jejím smyslem. Čtenář musí tedy, chce-li tyto texty uchopit, mít na paměti, v jakých společenskokulturních souvislostech vznikají a jsou publikovány a v jakém jsou vázány autorském kontextu.

Jako takový je soubor O verdan le grajenca džal obdobně jako předchozí Horváthova sbírka – a ostatně i veškerá jeho veřejná činnost – především buditelskou výzvou, rezonující na pozadí hasnoucího světa romské lidové tradice. Angažovaný apel (ve smyslu verše „vazde opre tiro kalo šero, o Roma, Romale! / napřim svou černou hlavu, Rome, Romové!“, s. 46) se mísí se stereotypními motivy a metaforami uplatňovanými a neustále opakovanými po vzoru orální tvorby. Kromě skutečně folklorních prvků, jakými jsou posel smrti „kalo čiriklo“, romské „kale jakha“ či „kalo jilo“, Horváth prohlubuje metafory a spojení, jež se podílejí na podobě sebeobrazu Romů v rámci romské emancipace. Prostor tak dostávají romské housle a žalostné romské písně, daleká cesta bez konce, tíživé hledání domova a uznání; ale i představy charakteristické právě pro Horvátha a povědomé už z jeho první sbírky – harmonické soužití Romů a „bílých“ (ve verších z knihy O verdan le grajenca džal rozšířené i na „šarge“ – žluté; snad pod vlivem poezie Horváthova vydavatele Vláda Oláha, srov. Oláhovu sbírku Khamutno kamiben, Praha 2005?) v jakémsi přírodním ráji (srov. např. báseň Manuš / Člověk, s. 31–33). K tomuto „velkému vyprávění“ o Romech náleží také, rovněž pro autora příznačně, připomenutí romské historie, konkrétně holocaustu – jako už ve sbírce Tumenge (její název je ostatně odvozen od názvu básně obracející se k romským osvětimským obětem) i zde se Horváth několikrát vrací k tragédii v Letech; báseň Lety, vystavěná na obraze zabitých romských dětí, pak patří k jednoznačně nejpůsobivějším v celém souboru (s. 45–46).

Nejvyhraněnějším případem těchto návratných reflexí je potom báseň Kaľi luluďori / Černé kvítí (s. 24–25), jež je přepracováním známé a úspěšné přes dvacet let staré Horváthovy básně Kaľi ruža, respektive novým, posunutým vyslovením téže naléhavé myšlenky. Jako by právě takto chtěl autor dotvrdit obrazné sdělení názvu celé sbírky: náš vůz jede dál, naše romské snahy pokračují a naše sebeurčující úsilí je stále živé.

Rozpačitý, nejednoznačný dojem tak zůstává pouze z převodů Horváthovy poezie, které pro sbírku O verdan le grajenca džal pořídili různí překladatelé. Pro romskou literaturu obecně zhusta platí, že se její české převody nevyrovnají originálu; jako by jejich autoři překládali v domnění, že rozhoduje úroveň znalosti výchozího jazyka a kompetence v jazyce cílovém již je vedlejší. Tuto představu lze sdílet za předpokladu, že v dvojjazyčných edicích mají české ekvivalenty čistě instrumentální povahu, i to by však bylo přinejmenším zčásti ke škodě věci. České překlady romské autorské tvorby ale často skrývají ještě jedno úskalí. Tím je tendence doříkávat, dovysvětlovávat, jíž se neubránila ani překladatelka převážné části sbírky O verdan le grajenca džal Anna Žigová, jinak bez diskuze jazykově talentovaná literátka. Vedle prostých, strohých, přímočarých veršů originálu se pak někdy v překladech zbytečně objevují odosobňující odchylky, mířící někdy až ke stylistickým, ale i významovým neadekvátnostem (např. „Soske pes savore maraha, / ča vašoda, / hoj jekh parno, aver kalo?“ přeloženo jako „A ptáte se, jaký důvod? / Že každý má jiný původ.“, s. 31–32) nebo klišé (např. „zlaté slunce se usmívá“ místo „labol, švicinel“, tamtéž). Česká verze pak může čtenářům neznalým romštiny zprostředkovat zavádějící obraz romské tvorby jako nekonfliktního, naivistického skládání. V případě Jana Horvátha by se pak zbytečně nechali mýlit.

© Alena Scheinostová
článek vyšel v časopise

Romano Džaniben

v č. ňilaj 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 122 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

56%čtenáři

zhlédnuto 3133x

Inzerce
Inzerce