Okno do romské poezie

studie beletrie zahraniční

Zrození vůbec prvního romského periodika v tehdejším Československu, zpravodaje Svazu Cikánů-Romů Romano ľil (Romský list) v roce 1970, znamenalo také okamžik zrodu romské autorské poezie – přinejmenším z pohledu recipienta.

E blaka andre romaňi poezija
Okno do romské poezie

Alena Scheinostová

 

Čercheňije amari,
de amen buter vudud,
sikhav amenge amaro drom,
kaj te džanas,
khatar amen čore sam,
kaj te dikhas, kaj džas.
Sakoneske peskeri čercheň vudud del,
ča amari polokores blikinel.
Soske oda avka hin?
O svetos hin baro,
sakones than adaj šaj avel.
Čercheňije amari,
soske amen ňikhaj na kamen?
De amen buter vudud,
kaj te dikhas, kaj hin amaro than.1

(Emilie Nosková)

 

Zrození vůbec prvního romského periodika v tehdejším Československu, zpravodaje Svazu Cikánů-Romů Romano ľil (Romský list) v roce 1970, znamenalo také okamžik zrodu romské autorské poezie – přinejmenším z pohledu recipienta. Poté, co čtenáři Romano ľilu díky průkopnickým literárním počinům Tery Fabiánové zjistili – slovy spisovatelky Margity Reiznerové – „že je možné romsky psát“ a „jaká je romština krásná řeč“, pustili se s nadšením do vlastní tvorby. Za několik měsíců se tak mohla literární rubrika zpravodaje po právu honosit názvem Romská poesie žije, a romská básnická tvorba se pak na stránkách Romano ľilu objevovala až do jeho zákazu v roce 1973. Sborník Romane giľa (Romské písně/básně, 1979), který shromáždil básnickou tvorbu autorů z okruhu Romano ľilu, odhalil mezi pisateli přímočarých veršovánek i skutečné talenty: Tera a Vojta Fabiánovi, Ilona Lacková, Franta Demeter či Andrej Pešta jsou dnes respektováni jako čelné osobnosti zakladatelské generace romské literatury v Česku. Jejich dílo utvořilo precedens pro úsilí dalších autorů nahodilých i vytrvalých, a ti pak naplno využili příležitosti, která se naskytla romským kulturním ambicím s opuštěním represivní komunistické politiky po roce 1989. Ve sbírce Kale ruži (Černé růže) vydané v roce 1990 se tak vedle již známých literátů představují někteří noví autoři, jako Vlado Oláh, Margita Reiznerová nebo Jan Horváth, a mnozí další (Emil Cina, Milan Kurej, Michal Šamko aj.) dostávají možnost projevit a vybrousit své nadání v nově vzniklých romských novinách a časopisech. Přestože se do dnešního dne jen nemnohým z nich podařilo publikovat také knižně, je stále zřetelnější, že v romské poezii, promlouvající zpočátku jen ke čtenářům z řad romských komunit, tkví potenciál překročit hranice domovské obrozenské kultury a oslovit a obohatit také majoritní společnost.

Stejně jako v romské literatuře obecně, ani v romském básnictví není vzhledem k relativně krátké době trvání patrný výraznější vývoj. Tvářnost romské poezie do značné míry odvisí od specifického postavení literatury v rámci romského obrozenského hnutí. Jako jeho výdobytek, ale také nástroj zastává významnou úlohu při uchovávání a rozvíjení kulturní i morální tradice ve všech aspektech života romského společenství. Odtud pramení žánrové rozvrstvení romské literatury (a potažmo poezie), právě tak jako její motivika anebo metaforika. Pro romskou poezii je charakteristická přímočařejší či stylizovanější ohlasová tvorba a návaznost na folklorní modely obecně, právě tak jako buditelský apel, kanonizovaná nostalgická upomínka na „zlatý věk“ tradičního romství. Míra, v níž jsou tyto pragmatické prvky v jednotlivých básních zastoupeny, ovšem sama o sobě nerozhoduje o kvalitě textů. Určující je vždy autonomní tvůrčí gesto daného autora a péče, jež je věnována konceptuální i jazykové čistotě vyjádření.

Jistou literární naivitu nebo jednoduchost mnohých textů lze potom – vedle příslušnosti k obrozenskému kulturnímu typu – připsat tomu, že se při četbě romské poezie pohybujeme v nesrovnatelně mladším (a z hlediska literární komunikace snad přímo zárodečném), literárním prostředí, než je časoprostor současné literatury majoritní, a že tedy není na místě vynášet anachronické odsudky. Při četbě následujících ukázek nás může inspirovat přístup dlouholeté propagátorky a vydavatelky romské literatury Mileny Hübschmannové: „Nedostatek profesionality nebo školního vzdělání je vyvážen intenzivní potřebou sebevyjádření, potřebou rozhovoru s ostatními Romy i neromy. [...] Proto jsou působivé nejen snové metafory některých autorů, ale i prosté a přímočaré 'agitky', které by mohly znít jako fráze, kdyby se v nich nechvělo srdce.“

Cestu romštině jako literárnímu jazyku otevřely fejetony ve zpravodaji Romano ľil, jejichž autorkou byla Tera Fabiánová (*1930). Promlouvá v nich jako rázná, místy až prostořeká sebevědomá žena, plná chuti do života a do práce. V básních a povídkách, které vznikaly současně, ale které se dočkaly vydání až mnohem později, však rezonuje autorčina trpká životní zkušenost. Zatímco prózy Tery Fabiánové – s výjimkou textů pro děti Čavargoš (Tulák) a Sar me phiravas andre škola (Jak jsem chodila do školy) – tematizují rozpory a těžkosti v manželství anebo pnutí mezi romským a neromským způsobem bytí (jako prózy So džalas o Miškas sune [Co se Miškovi zdálo] a Ačhiľom Romňi [Zůstala jsem Romkou]), básně jsou buďto lyrickou výpovědí zklamané a usmýkané romské ženy, nebo nostalgickou připomínkou domova ve slovenské osadě. Kromě stránek Romano ľilu publikovala Tera Fabiánová ve sborníku Romane giľa a v časopisech Lačho lav (Dobré slovo), Romano kurko (Romský týdeník) nebo Romano džaniben (Romistika; reprezentativní výběr autorčiných básní a próz vyšel v Romano džanibenu č. 1-2 a 3/2000) a některé její práce příležitostně přetiskují také neromské časopisy (např. Souvislosti 4/1996 aj.). Obě dětské prózy Fabiánové byly vydány knižně (Čavargoš v roce 1991 a Sar me phiravas andre škola o rok později), pohádka Čavargoš se dočkala dokonce filmového zpracování (Jana Ševčíková, ???). Tvorba Fabiánové byla představena také v rámci projektu Poezie pro cestující v pražském metru (2000).

 

Phosaďi luluďi

Korkori som
sar phosaďi luluďi paš o drom
andro laľipen andrephandľi.
Ča adaďives man hin,
tajsa man imar nane,
sar korkoruno kašt,
so pal leste e balvaj
čhingerďa o prajta,
tradňa len, ko džanel kaj.
Imar čirla na dikhav
pro čercheňa,
dur ačhile mandar,
mire terňipnaskere pheňa,
o kham na dikhav,
bo na mukel les perdal
mire apsengero brišind.

Šaj ačhiľal paš ma,
sem the o bango kašt del učhaj.

Te jekhvar aveha pal ma
u phučeha, kaskero oda muj?
Mi tuke phenel tro jilo,
hoj oda o muj miro,
mire dživipnaskere dromenca
čhinado.

Bodlák

Jsem sama jak bodlák u cesty,
do němoty uzavřená.
Mám jenom dnešek, zítřek nemám.
Jsem osamělý strom,
z něhož vítr serval listí
a rozehnal je kdoví kam.
Už dávno se nedívám na hvězdy -
příliš se vzdálily,
sestřičky mého mládí -
a slunce nevidím
pro déšť slzí.

Mohl jsi u mě zůstat -
vždyť i křivý strom dává stín.

Až jednou za mnou přijdeš
a zeptáš se: čí je ten obličej?
Ať ti řekne tvé srdce,
že je to obličej můj,
překřižovaný cestami
mého života.

 

Raťate avľom

Raťate avľom, savore sovenas,
ča o phuro pendech pre dvora terďolas,
gejľom ke leste, cichones duma del,
hoj save akana sune le Romenca dikhel.
Nadur le kaštestar amaro kher.

Mro Del, de čirla sas,
sar romňake man mangle!
O čhon počoral dikhelas,
sar mange o Roma
mangavipen kernas.
Me somas terňori,
bares man ladžavas!
obchudňom o pendech
u kavka rovavas.
E daj man rodelas,
hoj kaj ča me našťom,
soske na khelav,
te romeste gejľom.
Aver ďives pal mande o Roma avle:
Av, čhaje, e sasvi tut užarel!
Av te rajbinel, te šulavel!

Tosara ušťilom, andro kham dikhľom -
the khamestar šaj jel apsa andro jakha,
na ča olestar, so tut avka dukhal.
Na te rovel avľom, ča amaro kher te dikhel,
te ledžal manca pale o sune,
so o Roma džan.

Navečer přišla jsem

Přišla jsem v noci - všichni spí,
jen starý ořech na dvoře tiše vypráví,
jaké se mu teď zdají sny o Romech.
Nedaleko stromu náš domek stojí.

Bože, jak je to dávno,
co přišli, že se vdávám!
Měsíc potají hleděl,
jaké mi zásnuby strojí.
Byla jsem mladičká,
styděla jsem se, měla strach,
objala jsem ořech a hořce plakala.
Matka mě hledá: Kam jsi se schovala?
Přece máš tancovat o vlastních zásnubách!
Příští den za mnou přišli:
Pojď, holka, čeká tě tchyně,
Uklízet, prát, honem do kuchyně!

Ráno jsem vstala a do slunce se zadívala -
možná že slunce mi vehnalo slzy do očí,
a ne to, co tak bolí.
Nepřišla jsem plakat, jen jsem se přišla
podívat domů
a odnést si s sebou zpátky sny našich Romů.

(přeložila Milena Hübschmannová)

 

Několika charakteristickými básněmi se ve zpravodaji Romano ľil prezentoval jeho redaktor Andrej Pešta (*1921). Jeho básnická obrazotvornost se inspiruje především prvky tradičního života romských pospolitostí, ale najdeme v ní rovněž subtilní tóny sounáležitosti s přírodními živly. Peštova tvorba vyšla nejúplněji ve sborníku Romane giľa, příležitostně vycházela v dalších romských periodicích. Autor se po zákazu Svazu Cikánů-Romů zcela stáhl do ústraní, v současné době se však připravuje samostatné vydání jeho poezie i prózy, včetně rozsáhlé novely Roza.

Barvaľipen miro

E rat the o ďives oda miro barvaľipen,
e rat peskero pharo šero andro čercheňa te sovel thovel,
asal andal o suno the rupuno vudud kerel,
tel o veš andre čar sovav a jov dikel o čačipen.
Oda kraľovstvos miro, birinav the uľarav les,
o svetos paš mire pindre, o rajos mange o vast podel,
mro voďi sovel, aľe o jilo phenel:
Dža, rakin phurďa svetos svetostar a ma dara tut.
Andro šišitšagos orijaša bare anglal mre jakha
mek baron, dikhav len daraha -
oda o čhon th'e čercheň a učhala keren raťaha.
Barvaľipen miro o paňi the o veš,
o želene riti, o šukar ľuľuďa, o želene veša.
Av, khamoro somnakuno, pro bar tuke beš.
O veš šukares bašavel - oda o čirikle
peskeri giľi giľaven,
sa khelel, kaj me ča zadikhav, sar o mirikle
pre romaňa džuvľakeri men.
Miro jilo kalo phenel mange:
Ada sa tiro barvaľipen, ada sa tiri bacht,
so ňiko tutar našťi lel.
O vasta the o pindre, oda miro barvaľipen,
mire duje kale jakha, mro jilo
kalo sar sar vešune berveľengeri avgin.
Oda sa miro barvaľipen hin.
Ča mi del o Del sasťipen, kaj bare berša te phirav
pre kaďi šukar phuv amari.

Mé bohatství

Mé bohatství je noc a den.
Noc ukládá svou těžkou hlavu mezi hvězdy,
směje se ze sna stříbrným světlem.
Uléhám do lesní trávy - les viděl, poznal, ví.
U nohou svět, mým rukám jde naproti nebe,
to je mé království, tím vás chci podílet.
Srdce mi říká: Jdi, spojuj světy a neměj strach.
Velicí obři ve tmě před mýma očima,
jsem jak ve vidinách, dech se mi tají -
to jenom hvězdy si před svítáním hrají se stíny.
Voda a les je mé bohatství,
zelené stráně, květiny, lesy zelené.
Pojď ke mně, slunce, posaď se se mnou na kámen,
poslouchej, jak hraje les, ve kterém ptáci žijí,
podívej, louky rozhoupané jako korále
na šíji romské ženy.
Mé černé srdce říká: To je tvé bohatství,
to je tvé štěstí, které ti nikdo nemůže vzít.
Ruce a nohy jsou mé bohatství,
oči, které vidí
a srdce černé jako med lesních včel.
Ach Bože, zdraví dej mi,
abych dlouho chodil po té pěkné zemi.

(přeložila Milena Hübschmannová )

 

Třetím nepřehlédnutelným autorem z okruhu Romano ľilu je básník a prozaik František Demeter (1948-2003). Kvalitativní těžiště jeho tvorby bezesporu spočívá v jeho prozaických pracích, z nichž vyvolala ohlas zvláště pohádková sága Pal o Somnakuno Sidoris (O Zlatém Sidorovi) z počátku 70. let, vydaná ve sborníku Romano džaniben - jevend 2003 (v roce 2005 byla pohádka převedena také na divadlo ???). Jako literát však Demeter začínal básněmi a v několika vrcholných textech se dobral od jednoduchých ohlasů písňové formy k nesamozřejmému a kultivovanému autonomnímu vyjádření. Poezie Františka Demetera je shrnuta ve sborníku Romane giľa. Další autorovy práce vycházely během 90. let v romských periodicích. V roce 1996 odešel František Demeter se širokou rodinou do Belgie, kde také zemřel.

Lačho jilo mira babakero

Babo, miri babo,
pre soste mišľines,
pro haďocis ča bešes,
o šero tele mukes.

Ma dumin, ma mišľin,
so tuke olestar,
sako peske dživel
peskere šerestar.

O papus sas lavutaris
the charťas has,
tu leske phurdehas,
zajďica pro dumo,
gav gavestar phirehas,
chanľa bikenehas.

Vaš o chanľa love,
vaš o love maro,
mi chan o čhavore,
bo tuke len pharo.

Dobré srdce mé babičky

Babičko má milá,
na posteli sedíš,
ruce na kolenou,
hlavu máš skloněnou.

Ustaraná, vlasy šedé,
netrap se,
že žijem po svém,
každý jak dovede.

Děda hrál na svatbách,
motyky koval,
ty jsi mu dmýchala měch,
pak jsi chodila po vesnicích,
ranec motyk na zádech.

Pár halířů nebo chleba
líběj, selko, dát!
Je mi líto těch mých dětí,
pořád mají hlad.

 

Romaňi čirlatuňi phuv

Romane verdana džan, bokh the bida pal lende pes cirdel,
o Rom giľavel, o jilo andre leste pes vrasarel.
Sar o kham džal te sovel, jaga rozthoven,
bašaven žalosňa giľa, paš oda roven.

Vandrinahas, putinahas, kaj o cerhi rozthovahas,
imar o šingune aven: oda nane tumari phuv!
Traden le Romes, sar te na uľahas manuš, aľe ruv!

Kaj odi čirlatuňi phuv, so sas amari?
Soske la mukhľam? Ko amen tradňa odari?
Bari bokh, meriben amen het tradenas,
abo ola barvale, so le čores paťiv na delas?
Abo andro svetos mukhľam pes korkore,
bo rodahas feder bacht vaš amare čhavore?
U sar ňikhaj amari phuv, amaro than n'arakhľam,
džahas amen dureder, putinahas pal o kham.

Oda ďives aviľa,
o kham pr'amende asaňa,
sem sitinel perdal sakoneste,
pro kalo, šargo či parneste.

Sakoneste rat lolo,
te n'avel jekh barvalo, jekh čoro!
Avkes feder ela,
te pes ľikeraha
sar phrala the pheňa.

Dávná zem Romů

Jedou vozy Romů, hlad a bída se za nimi táhne,
píseň svlažuje srdce, aby je neroztavil žal.
Slunce zapadá, vzcházejí ohně; muž na noc vypřáhne,
tančí se, hraje a pláče - a zítra jedeme dál.

Jedeme dál a dál a sotva k odpočinku vozy zastaví,
už jsou tu četníci, jak vlky nás ženou:
Táhněte do svý země, cigáni špinaví!

Kde je ta dávná země, co naše bývala?
Proč jsme ji opustili? Či sama nás vyhnala?
Smrt, války, hladomory nás hnaly do daleka?
Nebo to bohatí, co nemají úctu pro člověka?
Nebo jsme do světa vydali se sami
hledat svým černým dětem štěstí a požehnání?
A když jsme nikdy nikde nenašli vlastní zem,
putovali jsme dál, dál a dál za sluncem.

Konečně přišel ten den,
kdy slunce i na nás se usmálo
a řeklo: Svítím pro každého,
pro černého, pro žlutého i pro bílého.

Krev černých i bílých je stejně rudá,
pravda dávných zeměpánů neplatí,
už nejsou chudí, nejsou bohatí
a tato zem patří všem,
všem tato země patří,
v níž žijeme s ostatními a se všemi jsme bratři.

(přeložila Milena Hübschmannová )

 

Podobně jako se nejstarší generace romských básníků pomyslně shromáždila kolem Romano ľilu, spojuje literáty generace následující účast ve sborníku Kale ruži (Černé růže, 1990), jenž byl včasnou odpovědí na náhlé oteplení na politické scéně. Osobnosti, které se na sborníku podílely, většinou v následujících letech aktivně působily (a působí) v romském hnutí, ať už jako redaktoři, nakladatelé nebo kmenoví autoři romských časopisů a novin, jež byly po pádu komunismu konečně povoleny a které měly v této době významný a nenahraditelný podíl na utváření romského veřejného života (tehdejší virtuální prostor romských médií můžeme obrazně pojímat jako myšlenou romskou osadu nového typu, včetně jejích socializačních a eticky korektivních mechanismů).

Margita Reiznerová (*1945) přispěla do sborníku Kale ruži několika básněmi a pohádkovou prózou Le Romengero gendalos (Zrcadlo Romů). Těžiště její činnosti spadá do první poloviny 90. let, kdy spoluzakládala Sdružení romských autorů a významnou měrou se podílela na jeho fungování, ať už jako iniciátorka a ředitelka romského nakladatelství Romaňi čhib (1991-1994), nebo jako redaktorka časopisu Romano gendalos (Romské zrcadlo). Také ona byla – vedle Tery a Vojty Fabiánových – představena v projektu Poezie pro cestující. Od roku 1996 žije v Belgii a do literárního dění zasahuje jen velice vzácně.

Publikovala básně i prózu v časopisech Amaro lav, Romano gendalos a Romano džaniben. Knižně vydala pohádky Kaľi (Kali, 1992 a 1994) a básnickou sbírku Suno (Sen, 2000). Její básnická tvorba osciluje mezi energickým obrozenským apelem a úzkostným výkřikem, zhusta podepřeným sugestivní katastrofickou vizí.

Suno I

Andro suno giľori giľavás.
Na džanav akana savi oda sas.
Ča džanav,
o dad la pre lavuta bašavlas
the rovelas.
Trine orendar ušťiľom
e blaka phuterďom,
avri pre ma vičinen:
Šunes, sar le Romenge
o haranga maren?
Dar pre ma pejľa,
o haranga maren
ča te dareko merel!
Le vešenca phirav,
la da le phralen vičinav,
le pheňen le čhavorenca rodav,
našťi len arakhav.
Ča o haranga
andro suno šunav,
polokes le Romenge
pro dživipen maren.
Pro romane khera
kalo dikhlo čhido,
u me našťi ňič kerav.

Sen I

Ve snu jsem zpívala.
Jaká to byla píseň?
Vím jen,
že otec hrál na housle
a plakal.
Ve tři ráno jsem vstala,
okno otevřela,
zvenčí na mě volají:
Slyšíš, jak Romům
zvony vyzvánějí?
Zmocnil se mě strach,
zvony vyzvánějí
jen mrtvým na márách!
Chodím po lesích,
volám matku a bratry,
sestry, děti svých sester,
kde je naleznu?
Jen zvony zvoní a zvoní
v mém snu,
zvolna odzvánějí
životu Romů.
Přes romské domky
přehozen černý šátek
a já nemohu nic dělat.

 

Suno II

Suno gejľom,
o Kham našľila.
Andro suno les rodavas,
choľamen somas,
našťi les arakhavas.
Andre luluďikaňi bar aviľom,
dikhav, o Roma odoj
saste, bachtale,
khelen, giľaven.
Terďuvas
u dikhavas pre lende,
bachtalo Kham arakhľom.
Jekh Rom ke ma aviľa,
mol te pijel man diňa.
Paťan ma paťan, maťiľom,
sar leske andro jakha dikhľom.
Vastestar man iľa,
andro luluďikano than
manca pašľila.
Šunav,
o Roma preačhiľe te bašavel!
Daraňom, so pes ačhiľa?
Pale o Kham našľila?
Izdrav, ča izdrav.
Ma dara!
O Roma paš e jag bešen,
paramisa peske vakeren.

Sen II

Zdálo se mi,
že Slunce zmizelo.
Ve snu je hledám,
rozzlobená,
že je nemohu najít.
Přicházím do zahrady plné květů
a je tu spousta Romů!
Zdraví a šťastní,
tancují, zpívají si k tomu.
Stojím,
dívám se na ně
a nacházím požehnané Slunce.
Přichází ke mně muž,
dává mi napít vína.
Věřte nevěřte, jsem opilá,
když se mu do očí dívám.
Bere mě za ruku
a uléhá se mnou
do květinového lože.
Slyším,
Romové přestali hrát!
Lekám se, co to má znamenat?
Snad Slunce znovu nezmizelo?
Celá se chvěji.
Neboj se!
To si jen Romové sesedli k ohni
a pohádky si vyprávějí.

(přeložila Milena Hübschmannová )

 

K nejznámějším a nejplodnějším romským autorům v Česku patří básník, prozaik a překladatel Vlado Oláh (*1947). Jeho tvorba od počátku stojí žánrově na rozhraní mezi rytmizovanou prózou a poezií. Svou zpěvností, ale také epitety a metaforami vycházejícími z romského folkloru a v neposlední řadě výběrem témat evokuje lidové vypravěčství a využívá a obohacuje jeho potenciál. Oláhova vroucí, často patetická lyrika se obrací k přírodě a rodině jako přirozenému kontextu lidského života, nevyhýbá se erotice, tematizuje prožitky Boha a mariánské spirituality. Jako epik Oláh vychází ze vzpomínek na rodnou osadu na Slovensku a ve vypointovaných črtách zachycuje charakteristické situace a figury, nebo se pouští do kratších či delších veršovaných povídek. Celé jeho dílo podkresluje dvojí buditelský apel: k uchování romské identity a k znovupřijetí křesťanských etických hodnot.

Vlado Oláh byl zakládajícím členem Sdružení romských autorů. Přispěl do sborníku Kale ruži, publikoval v romských časopisech. Je autorem tří básnických knih (Khamori luluďi [Slunečnice], 1996, Le khameskere čhave [Děti slunce], 2003 a Khamutno kamiben [Žár lásky], 2005). Čtvrtou sbírku nyní připravuje k vydání.

Kromě vlastní literární činnosti se Oláh zabývá překládáním Bible do romštiny (již vydal překlady Janova evangelia, Apoštolských skutků a některých dalších částí Bible). Je zakladatelem a předsedou křesťanského sdružení Matice romská.

O kham lake andro burňik thovav

Či sal phuro u či terno,
kamiben andro jilo arakhes,
so dukhal sar čhuri andro jilo demaďi,
so labarel sar angar, sar jagori,
sar jagori andro vasta iľi.
Švicinel mange andro jilo
sar o kham la phuvake.
Gulones mange paš late,
lakero jilo pal miro kamiben užarel.
O vušta lake asan,
o jakha lake labon,
bachtales hin lakere vastora,
gulone lakere vuštora,
lendar som čalo,
pal lende som bokhalo.
O šero man dukhal,
mato som pal late,
cirdel man pal peste
sar o khamoro cirdel e khamori ľuľuďi.
Miro ratoro kerado
sar ňilaje kerado brišindoro,
o jilo andre mande marel,
miro terňipen - o kerado kham
andro burňika lav,
lake les andro jilo thovav.

Slunce jí do dlaní vložím

Ať starý či mladý,
lásku v srdci nalezneš,
co bolí jako nůž vražený do hrudi,
co pálí jak oharek, jak oheň,
jak oheň v holé dlani.
Září mi v srdci
jak slunce nad zemí.
Sladko je mi u ní,
její srdce čeká na mou lásku.
Její rty se usmívají,
její oči hoří,
požehnané jsou její ruce,
sladká její ústa,
jimi jsem sytý,
po nich hladovím.
Hlava mi třeští,
touhou jsem zmámený,
vábí mě k sobě,
tak jako slunce láká slunečnici.
Má žhavá krev
jak horký letní déšť,
srdce ve mně buší,
své mládí – žhoucí slunce
vezmu do dlaní
a jí je do srdce vložím.

 

Andre dukh uľiľom…

Andre dukh uľiľom,
e phuv sas ke ľuľuďica občhiďi,
e luka želeno,
pre late pherdo khamoro,
o kašt želeno občhido ľuľuďenca,
churde čiriklorenca,
andal jilo giľora giľavnas.
Mri daj le papiňen pašinelas.
O čerešňa loľi farba chudenas.
O kamiben baro.
Hazdne man kijo kham,
baruv ke leskero tačipen,
rode le čore Romenge čačipen …
Na džanle, hoj pro drom miro
arakhava baro pharipen.
Pharipen, dživipen,
paťivalo hin drom bachtalo.

Z bolesti jsem se narodil

Z bolesti jsem se narodil
a země byla v plném květu.
Louka zelená
sluncem zalitá,
zelené stromy obsypané kvítím,
znějící zpěvem
rozjásaných ptáků.
Maminka moje husy pásla,
zapalovaly se třešně.
Líbeznost sama!
Zdvihli mě ke slunci:
ať rosteš k jeho teplu
a spravedlnost Romům dobudeš...
To tíhu mojí cesty
ještě neznali.
Však život vždycky tíží,
ale jen přímou cestu
provází požehnání.

 

O Jankel

O Jankel čhavo barikano, lačhe dadeskero.
Kamelas igen o dživipen, kerades, bokhales.
Rado peske khelelas, romane giľora pre lavuta bašavelas.
Jekhvar paš o kheľiben čuno peske piľa,
pro vaďos pašľiľa,
la cikňa čhajora ke peske iľa.
Imar čoro paš o vaďos na ušťiľa,
imar e lavuta pal e fala andro vast na iľa.
Sar pašľila - pre lavuta e hura čhinďila.
Le Jankeliskeri lavuta figinel pre fala dži adaďives.

Jankel

Jankel byl hrdý chlapec, dobrého otce syn.
Vášnivě, hladově žití miloval.
Rád tančil, romské písničky na housle si hrál.
Jednou u muziky trochu popil,
do postele lehl si,
malou dcerku k sobě vzal.
Ubožák, nevstal vícekrát,
po houslích na zdi ruku nenatáh'.
Jak ulehl - na houslích struna praskla.
Jankelovy housle visí na zdi dodneška.

(přeložila Alena Scheinostová)

 

Básně Heleny Horváthové (*1956) otištěné v Kale ruži sdělují zpěvnou formou typizované klíčové zkušenosti romské dívky – dcery, nevěsty a matky. Talent, cit pro rytmus a pro akustickou stránku slova se však naplno prokazuje až ve tvorbě pro děti, které se tato hradecká zpěvačka a příležitostná textařka věnovala na počátku 90. let. Její říkanky vysoké úrovně a nenásilné pedagogické tendence vycházely v časopisech Lačho/Amaro lav, Romano kurko a Romano gendalos. Některé z nich použila Milena Hübschmannová – vedle neméně zdařilých říkadel Angely Žigové, Olgy Giňové, Agnesy Horváthové, Emila Ciny a dalších autorů – v čítance Amari abeceda (Naše abeceda) vydané v roce 2002 (romská dětská poezie je analyzována ve sborníku Romano džaniben ňilaj 2005).

Miro bijav

Tajsa man bijav hin
u me man richtinav,
khelava, pijava, mulatiná.
Romale, čhavale, počerkinas amen,
pro lačho dživipen, pro sasťipen.

Joj mamo, joj dade,
but love man ma den,
den man ča duchňica the perňica,
bo man hin lačho rom,
so džal pal o rovno drom,
leskere dromeha džaha the me.

Rajale barale,
but man na sudzinen,
hoj gejľom romeste ajsi terňi,
sar mange lačhará,
avka me sovava,
me mire romeske lačhi romňi avá.

Moje svatba

Zítra se vdávám
a už se těším,
jak budu tancovat, slavit a pít.
Lidičky zlatí, ťukněte si s námi
na šťastný život a na zdraví.

Maminko, tatínku,
peníze nechci,
s polštářem, peřinou vystačím,
mám hodného muže,
co jde přímou cestou,
po jeho cestě půjdu s ním.

Vznešení pánové,
nesuďte mě,
že jsem se vdala tak mladá,
tak jsem si lehla,
jak jsem si ustlala,
já svému muži budu dobrá žena.

(přeložila Alena Scheinostová )

 

z říkadel:

*
Cikňi roj, bari roj,
e daj mange taďa goj
areha the bandurkenca,
chava la mre phralorenca.2

*
E daj mange kefka anďa,
te žužarav mire danda,
parne danda, saste danda,
e daj mange kefka anďa.3

*
Pro taňiris chaben,
u man te chal na den,
bo som thulo čhavoro
sar ružovo baloro.4

 

Anna Koptová (*1953), košická novinářka, uveřejnila ve sborníku Kale ruži několik básní, vymykajících se obvyklé romské poetice hned ve dvou ohledech: jednak prozrazují autorčinu sečtělost a literární erudici (jež bývají zvláště u starších generací romských autorů spíše výjimkou), jednak v nich promlouvá individualizovaný jedinec – nikoliv tedy člen rodiny, komunity nebo příslušník národa – a odhaluje obecně lidské, „neetnické“ existenciální prožitky úzkosti. Kromě takto laděné poezie, jež snese srovnání s moderní literaturou neromskou, psala Koptová také jednodušší, tradičnější básně v duchu romského obrozenství, které publikovala do poloviny 90. let v romských periodicích. V posledních deseti letech se autorka věnuje výhradně novinářské práci.

Čučipen

Čučipen…
baro, šilalo čučipen.
Momeľi labarav,
andre tire jakha rodav,
nič…
ča baro šilalo čučipen.

Trastuno šil demavel
andre miro kerado rat.
Faďinel.
Lokes merav…
Tire jakha bilava na dikhav.
Na, na, te merel na!
Sem terňi som,
muršeha na suťom,
čhaven na bararďom,
phaba na čhingerďom!

O, Devla, kaj tiri sumeňa?
Phuter o vudar,
solacharav pre miro meriben,
pro khoča phirava,
o pindre čumidava,
ča šun man,
taťar,
manušar o jakha bilava!

Prázdnota

Prázdnota…
velká, mrazivá prázdnota.
Zapaluji svíčku
a hledám tvé oči,
nic…
jenom ta mrazivá prázdnota.

Kovový chlad tepe
v mé horečnaté krvi.
Mráz.
Pomalu umírám…
Už nevidím tvé oči nesdílné.
Ne, umřít ne!
Ještě jsem mladá,
muže jsem nemilovala,
dítě jsem nevychovala,
jablka nedotrhala.

Bože, kde je tvé svědomí?
Otevři dveře,
přísahám při své smrti,
že padnu na kolena
a budu ti líbat nohy.
Jenom mě vyslyš,
jenom mě zahřej,
jen polidšti své nesdílné oči.

(přeložila Milena Hübschmannová)

 

Penzija

Miro dad phuroro,
nabarvalo,
e penzija cikňi,
chal marikľi šuki.

Ternovarbatar bara phagerlas,
tarifno trjeda ňikda na chudňas,
andro chevale maringotki
chabenoro tavlas,
pal o čhave pre Slovensko
o jilo dukhalas.

Gejľa leskero dživipen
tele le paňenca,
o burňika šuvľile
zorale mozoľenca,
sar graj phari buťi kerlas,
sasťipen našaďas,
metaľis pro gerekos ňiko na thoďas,
ňiko na paľikerďas.

E penzija cikňi,
chal marikľi šuki.

Penze

Můj stařičký táta,
nebohatý,
s malinkatou penzí
střídá bídu s nouzí.

Od mládí lámal skálu
v tarifní třídě nula,
v rozeschlých maringotkách
jídlo si vaříval,
na děti na Slovensku
se steskem myslíval.

Přešel jeho život,
odplynul s vodami,
dlaně mu ztěžkly
tvrdými mozoly,
jak kůň se sedřel,
o zdraví přišel,
metál na kabát nikdo nepřipjal,
nepoděkoval.

S malinkatou penzí
střídá bídu s nouzí.

(přeložila Alena Scheinostová)

 

Také básník, publicista a romský politik Jan Horváth (*1959) debutoval v souboru Kale ruži. Následovaly prozaické texty i básně pro dospělé i pro děti prakticky ve všech romských periodicích - časopisy Amaro lav a Romano kurko Horváth nějakou dobu dokonce vedl. Talentovanými říkadly se podílel také na čítance Amari abeceda. Samostatnou sbírku Tumenge (Vám) vydal v roce 1999. Kromě literárních aktivit byl Horváth činný ve veřejné sféře také jako představitel Romské občanské iniciativy a pracoval v romském nakladatelství ROMPRESS a jako dokumentarista v Muzeu romské kultury. Se svou ženou Florou sestavil kuchařku tradičních romských jídel Chaben andal romaňi kuchiňa (Pokrmy z romské kuchyně, 1998). Žije v Brně, kde působí v komunální politice. Souhrnně Horváthovu osobnost představuje Romano džaniben 1-2/1999.

Největší část jeho tvorby odráží v literární rovině Horváthovu neúnavnou angažovanost v romském hnutí - v různých více či méně nápaditých modifikacích opakuje zásadní výzvu: „Amen na sam ča phus, aľe the amen sam manuša. Ma ladžan vaš oda, hoj sam Roma. Ma bisteren amari čhib.“5 Zachází s motivy a stereotypy černé a bílé, tematizuje hledání místa k životu, touhu po domově, volá po rovnosti a smíření. V neposlední řadě je v Horváthově poezii návratným tématem romský porraimos - holocaust - v Osvětimi.

Gadoro

Pharade, našade, miro kalo gadoro.
Jaj, Devla, so te kerav?
Čarav tiro jiloro!
O kalo rat demavel, prištinel.
Anen, Romale, suv, thav,
siven miro kalo gad.

Kalo gad, kale rateha, jaj,
na parne thaveha.
Guľa suvaha miro gad siven,
amaro romipen te merel na muken!
Avas, Romale, sivas amaro gad
kale thaveha,
feder dživipen amen ela.

O romano kham labola, svicinela,
paše bari jag o Roma khelena,
Amaro romipen dživela,
o Roma asana the rovena.
Feder dživipen amen ela.

Košilka

Rozedraná, děravá, má černá košilka.
Ach, Bože, co jen s ní?
Na pomoc, mé srdce, každá žilka!
Má černá krev buší, se vytrácí.
Přineste, Romové, jehlu, niť,
zachraňte mou černou košilku.

Černou košili černou nitečkou, ach,
ne bílým stehem.
Sladkými sliby šijí mou košilku,
nedejte našemu romství zahynout!
Pojďme, Romové, ušijme svou košilku
černou nití.
Lepší život budeme mít.

Naše slunce bude svítit, hřát,
okolo ohníčku Romové budou tancovat.
Naše romství ožije,
můžeme jít, smát se i plakat.
Lepší život budeme mít.

(přeložil autor nebo Jaromír Vavroš)

 

Tumenge

Tumenge, amare phrala the pheňa,
tumenge, amare čhavore, kamav te paľikerel
vaš o dživipen, vaš o čačipen
the romipen,
vaš savoro, so omukľan amenge.

Raťi sovenas, šukar suno džanas,
jekhvar pre blaka durkinel:
Ušťen opre, Romale, aven,
ľidžas tumen pre buťi!
O bare kale jakha roven, phučen:
Kaj džas? Soske?

Šuki prajtin na čerkinel,
e balvaj na phurdel.
O kalo thuv kijo Del phurdel.
Devla, Devla, so te kerav,
mire čhaven adaj mukav.
So hin za manuša kala kalejilengere?
So kamen amendar?
Miro jilo pukinel žaľatar.

Mamo, miri mamo, ma rov,
ma čhinger tre bala…
Sem o Del dikhel,
so amenca o benga keren.

Aušvicate sas kher baro,
odoj bešlas mro pirano,

odoj ačhľas čhavo romano…

Ma bisteren!

Vám

Vám, naši bratři a sestry,
vám, naše děti, vám chci poděkovat
za život, za pravdu,
za romství,
za všechno, co jste nám zanechali.

Byla noc, spali jste
a zdály se vám možná sladké sny.
najednou rány na okno:
Vstávejte, cikáni, vezem vás na práci!
Veliké černé oči pláčou a ptají se:
Kam jdeme? Proč?

Suchý lístek nešelestí,
nezafouká vítr.
Černý dým stoupá k Bohu.
Bože, Bože, co mám dělat?
Zanechávám tu své děti.
Co ti lidé s temnými srdci,
co od nás chtějí?

Maminko, maminko, neplač
a netrhej si vlasy…
Bůh vidí,
jak s námi ďáblové nakládají.

V Osvětimi je velký dům,
tam zavřený byl můj milý,

tam zůstal syn Romů…

Nezapomeňte!

(přeložil Jakub Krčík nebo Milada Závodská )

 

Po publikační explozi na počátku 90. let autorů i nových textů, právě tak jako periodik citelně ubylo. Kromě prostého vystřízlivění z euforie nad možností svobodně se projevovat zasáhly romskou komunitu celospolečenské problémy, které vyvolaly odchod řady perspektivních autorů do zahraničí, nezájem nebo nepřátelství neromského okolí vůči romským emancipačním aspiracím, zklamání a nechuť dále se angažovat. Svou roli jistě může hrát také fakt, že se mladší, vzdělanější a integrovanější generace Romů mohou realizovat v mnoha jiných (a často prestižnějších) oblastech než jen ve sféře literární. Nicméně tento relativní kvantitativní pokles znamenal i jisté vytříbení romské literární scény - zostřil se rozdíl mezi autory náhodnými a cílevědomými, jednotlivá romská média se zřetelněji vyprofilovala, výrazní romští spisovatelé vydali první knihy v neromských nakladatelstvích, a romské literární dění se stalo přehlednějším i pro neromskou veřejnost (což samozřejmě není samo o sobě cílem ani hodnotou, nelze však nepřiznat, že právě pozornost a uznání okolí má pro emancipující se kulturu rozhodující význam).

Současní romští literáti nejsou oproti dřívějším generacím spojeni žádným společným dílem ani publikací. Čistě subjektivně z nich vybíráme několik nejosobitějších.

Sborníky Romano džaniben ňilaj 2004 a ňilaj 2005 přinesly několik ukázek z básnické tvorby Michala Šamka (*1967), který byl do té doby známý jako autor mytologizujících próz z romské historie (pod názvy Papuskeri paramisi [Dědečkova pohádka] a Košiben [Prokletí] byly zveřejněny v Romano džanibenu 4/2000 a 1-2/2002). Také v poezii se Šamko profiluje jako zdatný vypravěč a fabulátor. Pro své mnohdy rozsáhlé epické skladby neváhá volit dryáčnická témata, zápletky i východiska a se suverénní samozřejmostí je přehodnocuje a přetváří, a dává tak vzniknout prostoru jakéhosi krutého svébytného mýtu. Jelikož se Šamko většinou přidržuje písňové formy, mohou tyto jeho texty výsledně připomínat také někdejší jarmareční krváky.

Šamko píše jak romsky, tak v češtině, případně oba jazyky funkčním způsobem střídá. Jeho romskojazyčná tvorba však české texty jednoznačně zastiňuje.

Phurde, balvaľori

Čhajori romaňi pal e luka prastal,
sa khatar la šukar hin
bachťaha joj asal.
„Ča šukar phurde, balvaľori,
phurde andro bala.
Sem som mek terňi čhajori,
pirano man nane aňi dajori,
nasvaľi joj has, terňi
chutľa andro paňori.

Sar me, Devla, kamavas bi
šukar piranores,
zoralo kaj te avel,
paťiv te sikhavel,
ke amare Roma
man avel te mangavel.
Radosťaha khelav,
chudav te giľavel.

Ča phurde, balvaľori,
phurde, ma omukh man.
Sem som mek terňi čhajori,
mangav tut šukares,
sikhav man kamaduňi giľori.“

Sar phirelas joj pal e luka,
razom šunďa bari vika.
Dikhľa kandre - garuvel pes
jilo marel, daral pes,
na kamelas, dikhľa les.

„Ko sal? Phen ča mange!
So garuves tut pal o kandre?
Sikhav tu tut mange,
ma dara, av andal o kandre!“

Savo šukar hino!
Gerekocis lolo! Ta joj!
Mro piranoro!

Avka pes ačhiľa,
že the jov pes andre late zadikhľa.
Pro muj la čumidňa,
pre luka laha pašľiľa,
paťiv latar odkidňa.

„Joj Devla, paľikerav tuke,
the tuke, balvaľori miri,
hoj man sikhaďal odi kamaduňi giľi!“

„Piraňije miri, kamiben tu miro,
me het mušinav te džal,
dukhal man o jilo.
Na džav tutar dur,
ča tele andro foros,
tu tajsa ke mande av pre brana,
tajsa pal o dilos
vastestar tut chudava,
sar andal e kasarňa avri avava.“

Raťi imar e čhaj khere sovel,
našťi tosara doužarel.
„Raťi, mangav tut, dža tu imar het!
Nevo ďives mi avel,
kampel mange mek
tosara te popracinel,
saľikh chaben te tavel,
pal o dilos paš e brana
mro pirano užarel.“

Paš e brana terďuvel,
pro pirano užarel.
Odoj hino! Džal ke leste.
Jov la imar na kamel.
O slugadža leha,
ladžatar pes garuvel.

„Ko ke amende avel?
Dikhen ola kaľa cacorka!“
„Ta na, na ke ma!“ phenďa Šandor,
„rikonen pre la mukhen,
pre odi bosorka!“

„Mukh la, Šandor, mi džal,
tu pre la but džung sal.
Amen tajsa džas dureder,
sig - džas andre karčma,
ko hela: tu – či me mateder?“

O Šandor pre la zadikhľa,
„Soske kaľi hiňi?
Suťa manca, no – so?!
Korkori kamelas, hiňi diliňi!
O Del mange na del,
kaj te avel miri.“

Imar hin jeseň, trin čhon,
so ade pašľolas
peskere piraneha, le Šandoriha.
Trin čhon, so Devleske paľikerlas,
pre odi luka pašľonas,
jilestar pes čumidkernas,
jekh avreske pes oddenas.

Vaš oda kamiben la khere marenas,
haňinenas, andal e vatra čhivkerenas.
But peske predžiďiľa.
Phari lestar ačhiľa –
na ľikerďa avri,
andro paňi chuťiľa.

Akorestar Roma vakeren,
hoj duj labuťi khatar o paňi phirkeren:
e daj la čhaha, o Del laha.

Ča phurde, balvaľori,
giľav lakeri giľori.

Foukej, větříčku

Děvčátko romské loukou běží,
je jí tak sladce,
že se štěstím směje.

„Jen pěkně foukej, větře zlatý,
duj mi do vlasů.
Vždyť jsem ještě mladé děvče,
milého jsem nepoznala,
matka moje chorá byla,
mladičká se utopila.

Jak bych, božíčku, si přála,
aby milenec,
pohledný a silný,
přišel pro mě
k našim Romům,
mě si namluvil.
Tančila bych slastí,
štěstím zpívala!

Jen foukej, větříčku,
foukej, zůstaň se mnou,
s mladinkou dívenkou.
A prosím tě pěkně,
nauč mě zpívat píseň rozkoše!“

Jak přešla přes louku,
zaslechla velký hluk.
Ejhle, křoví! Ukryje se,
srdce tluče ve strachu,
že uvidí ji.

„Kdo jsi? Řekni mi to přece!
Proč se skrýváš ve křoví?
Ukaž se mi, polez ven
a už žádné strachy!“

Jak je krásný, Bože můj!
Kabátek červený,
to bude můj milý!

A tu on se také
v tom děvčeti zhlédl,
na rty políbil,
do trávy položil,
o věnec připravil.

„Ach Bože, jak ti děkuji,
i tobě, větře milý,
že jste mě naučili zpívat píseň rozkoše!“

„Milenko má, duše moje,
musím nyní jít,
naše srdce zarmoutit.
Nejdu nikam do daleka,
jenom dolů do města.
Najdeš mě tam u brány
zítra o poledni,
z kasáren vyjdu ven,
ruku ti zas podám.“

Přes noc doma spala,
po jitru toužila.
„Noci, prosím, jdi už pryč!
Ať už přijde den,
ráno něco pouklidím,
něco vařit budu
a v poledne u brány
milého se dočkám!“

U brány přešlapuje,
na milého čeká.
Tady je! A běží k němu.
A on už ji nechce.
Jde s vojáky ostatními,
se studem se skrývá.

„Heleď, kdo se to k nám hrne?
Černá cácorka!“
„Kdepak ke mně!“ Šándor na to,
„pusťte na ni psy,
na tu divoženku!“

„Nech ji, Šándore, ať si jde,
nebuď na ni zlý.
Zítra půjdeme zas dál,
tak pojď do hospody,
kdo se setne víc – ty, anebo já?“

Šándor: „Koukni přece na ni,
na tu cikorku.
Dala mi – a co má být?
Vždyť to sama chtěla!
Nedej Pánbů, abych měl
tuhle ženskou doma!“

Podzim už, tři měsíce,
co tu ležela,
se svým milým, se Šándorem.
Třikrát měsíc tomu – Boha velebila,
na té louce leželi,
něžně se líbali,
jeden druhému se dávali.

Za to milování děvče doma zbili,
potupili, z osady vyhnali.
Hodně vytrpěla.
A když děťátko ucítila,
nevěděla kudy kam,
do vody skočila.

Od těch dob Romové vyprávějí,
že dvě labutě kolem vody chodí:
s dcerou máma, Bůh buď s ní.

Tak jenom foukej, větříčku,
zpívej tu její písničku.

(přeložila Alena Scheinostová )

 

Veršům Rudolfa Mirgy (*1961), laureáta mezinárodní romské literární soutěže v italském Lancianu, poskytl několikrát prostor časopis Romano gendalos , jedna z jeho básní vyšla také v Romano džanibenu. Řada textů tohoto pozoruhodného autora však zůstává nevydaná. Kromě příležitostných básní (například vánočních nebo žalozpěvu nad vraždou Tibora Danihela) píše lyriku netradičního soustředěného záběru. Také v jeho obraznosti figurují ustálené motivy cesty, přírody nebo hledání, ale objeví-li se v básni, jsou obvykle reflektovány a uvedeny do nesamozřejmých souvislostí, které překračují čistě romský obzor a v meditativní souhře prohlubují všelidskou životní moudrost.

Droma purane, droma neve

Kaľi phuv, so latar uľilom,
andre miro jiloro sar andre
khangerate garuďom.
Kovľori čučori,
la dakro thudoro man ľikerel
pal ďinďardo dromoro.
O drom mange sar paňi predžala
u o dživipen polokes oddžala.
Sunoro miro, sunoro, dža,
av mange pale, odej ačh.
Na kamav phuri te avel,
terňipen miro te našavel.
Barora, pošori paňi lel,
peskere dromeha len nakhavel.
Andr'oda paňori the me našaďom.
Baroro! Asala miro jiloro?
Avela lestar baro drom?
Džala pal leste jekhvar Rom?

Staré a nové cesty

Černou zem, která mě zrodila,
ukryji na dně duše
jako v kostele.
Měkoučké ňadro,
matčino mléko mě posiluje
na daleké cestě.
Cesta mi uběhla jako voda
i život pomalu odplynul.
Můj sladký sne, jdi
a vrať se zpět, zůstaň tady.
Nechce se mi zestárnout
a mladost navždy ztratit.
Kamení, písek bere voda,
cestou je polyká.
I já se rozplynul v té vodě.
Kamínku! Usměje se mé srdce?
Stane se širokou cestou?
A půjde po ní jednou Rom?

 

Romaňi čercheňori

Šukar lole čhamora
ola kaľa čercheňora.
Hajtaň bari, kaľi cipa,
pro grajen kerel vika.
U jon daran sar čhavoro,
andre balval prastal sar phusoro.

Upral amenge pro graj prastal,
oja rajkaňi - aver rasa.
Joj sar čačipen,
so pes phares rodel,
šelvar garuďi,
andal e phuv avel avri,
upre amende asal.

Romská hvězdička

Překrásné tváře s ruměnci
má ta romská hvězda.
S dlouhým copem, tmavou pletí,
divoce křičí na koně.
A ti se bojí jako děti,
když ve větru se žene jako stéblo.

Nad námi na hřebečku cválá,
vznešená cizinka.
Je jako pravda,
která se těžce hledá,
stokrát ukrytá,
ze země vyrazí ven
a zasměje se z výšky.

(přeložila Alena Scheinostová)

 

Magie tištěného romského slova zasáhla počátkem 90. let také Emila Cinu (*1947), dnes po právu jednoho z nejuznávanějších a nejpopulárnějších romských kulturních činitelů vůbec: „V 90. letech vyšel první romský časopis Amaro lav.6 Když jsem viděl, že je psán romsky, byl jsem celý bez sebe. Řekl jsem si, že to zkusím, napsal jsem jednu básničku na to slovo ‚amaro lav‘, ona vyšla a já byl nadšený. Konečně jsem měl něco v hrsti a mohl jsem říct, že romština existuje!“ Vzápětí se Cina pustil do všestranné literární a buditelské činnosti: převzal po Margitě Reiznerové pořad pro menšiny „Klub dorozumění“ na vlnách rozhlasové stanice Regina Praha (byl první, kdo promluvil do rádia v romštině), jako člen Sdružení romských autorů se podílel na redigování jeho časopisu Romano gendalos i navazujícího Nevo Romano gendalos, kde založil a vedl rubriku pro děti Čhavorengere seri (Dětské stránky). Od zániku časopisu v roce 1996 spolupracuje s dětským kroužkem Olgy a Ludmily Fečových Čhavorikaňi luma (Dětský svět). Kromě toho píše pohádky, povídky, poezii pro dospělé i pro děti a překládá z romštiny i z češtiny (např. dětská knížka Ludvíka Středy Duhový most vyšla v Cinově překladu v roce 2004 jako Le Devleskeri phurd). Dětské básnické tvorbě se Cina věnuje zatím nejúplněji ze všech romských autorů v Česku. Cinova tvorba byla vysoce oceněna na soutěži v Lancianu v roce 1997.

Jméno Emila Ciny je nejtěsněji spojeno s oběma Gendalosy, publikoval však i v dalších romských periodicích (v současnosti nejčastěji v Romano hangosu a v dětském časopise Kereka). Výbor z jeho básní a próz vyšel v Bulletinu Muzea romské kultury 9/2000, výběr z poezie také ve sborníku Legendy, balady a romance národů (2002). Některé básníkovy dětské verše se objevily také v čítance Amari abeceda. V současné době se připravuje knižní vydání Cinova díla.

Cinova poezie kloubí staré a nové způsoby práce s tradičními motivy hledání, smutku i naděje, prýští z napětí mezi tradičními rodovými hodnotami a moderní romskou realitou, zjemňuje a zároveň reflektuje romskou řeč. V básních se střídají nejrůznější hlasy - či snad spíš role: matka a dítě, sirotek, člen komunity i její objektivní pozorovatel, a v neposlední řadě buditel a prorok. I v textech, které promlouvají o štěstí a lásce, převládá nostalgické ladění a život i jeho zánik jsou v nich neoddělitelně prostoupeny. Cinova básnická tvorba je nepatetická, plastická a živá i tehdy, směřuje-li k otevřenému apelu, nejpůsobivější a nejsdělnější jsou však patrně autorovy syrové detailní průřezy do temného prostoru strachu a beznaděje.

Amaro lav

Amare laveha dživen
o Roma jekheha jileha.

Phen mange, daje, savo
dživipen amen esas,
te le Romen phuvori
na sas.

Phuvori na sas, miro čhavo,
ča barendar droma,
pal lende bacht rodenas
savore Roma.

Ďives le ďives rodenas,
o Roma pal o droma
pengere apsa mukenas.

La jaghaha o čhavore
raťi vakerenas,
raťuno brišind andro suno
bacht lenge anelas.

Čhavo miro! Dživ khameha
the romane jileha,
tire apsa imar ňikaske
tu na deha.

Naše slovo

V společném slově žijí
Romové sjednoceni.

Řekni mi, mámo,
jak jsme žili,
řekni, proč neměli jsme
vlastní zemi?

Zemi jsem neměli, dítě moje,
jen kamenité cesty,
na těch Romové hledali
svoje štestí.

Den za dnem jsme je hledali,
slzy nám na té pouti
z očí padaly.

S ohýnky děti si
po nocích vyprávěly,
sny v nočním dešti jim
kus štestí přinášely.

Synáčku můj! Jdi životem
jako Rom, ve sluneční záři.
Ať slzy nikdy nemusejí téct
po tvé tváři.

 

Dar

Dar dikhel duje jakhenca.
Phuro murš bešel paše skamind,
vakerel: So ela?
So ela amenca?

Terňi romňi le čhavores
pro vasta zasovel,
andro kher la moľaha
dareko vakerel.

O jakha dikhen andre kaľi rat,
na paťas ňikaske.
Tu o maro pale ďivesa rodes,
ko čačipen tuke dela –
užares, so ela? So ela?

E balval amen lel peha pal koďi kaľi phuv. O asaben, giľori amenge lel... Phen mange soske, Devla? Ča phen!

Strach

Strach se dobře dívá.
Starý muž od stolu
řekne: Co bude?
Co s námi bude?

Mladá žena děťátko
na rukou uspává,
Uvnitř s kořalkou
si někdo vykládá.

Oči vyhlíží do tmavé noci,
nikomu nevěříš.
Den po dni sháníš kousek chleba,
kdo se tě zastane –
co bude, čekáš. Co bude?

Vítr nás bere s sebou
k té černé zemi.
Náš smích, písničku naši
odvívá... Proč jenom, Bože?
Prosím odpověz!

 

Bacht

Dikhav romano gavoro,
leskero drom,
o apsa andro jilo me garuďom.

Brišind anel baro paňi,
andro khera dukh.
Vareko phenel: Buťi nane,
Deloro miro, ča sasťipen muk!

Kaj o bacht pes našaďa,
kaj la arakhava?
O paňi čuľol, peha lel
rozčhiďi loľi mol.

E bacht phenel: Užarava,
kaj o paňi mutno sa
pal o droma sdžala.
Paľis savorenca pal ma
vakerava.

Štěstí

Vidím vesničku romskou,
cestu k nám,
a slzy v hloubi srdce ukrývám.

Za deštěm jde velká voda,
po osadě strach.
Řek‘ někdo: Práci nikdo nedá,
Bože náš dobrý, neopouštěj nás!

Kam se štěstí ztratilo,
kde je najdeme?
Voda se valí, rozmývá
rozlité rudé víno.

Štěstí řeklo: Budu čekat,
dokud z cest se všechen kal
s vodou neodplaví.
Potom si s každičkým
Povyprávím.

(přeložila Alena Scheinostová)

 

z veršů pro děti:

* Kaľi, kaľi mačkica
denašel andro veš,
ňikaj me tut na mukhava,
šukar kadaj beš.7

* Bešel, rovel čhajori,
khosel peske jakhori,
de man, mamo, babkica,
sivav lake rokľica.8

* Ašaren pes luluďa,
kas hin šukareder
e rokľa.

Dokeriben baro,
me som parňi u me šargi,
e ľoľi chal choľi.

O kham asal,
pale prajtin paňeskeri
apsori peľa,
e balval le luluďen
andro kheľiben
savore iľa.

Hádaly se květinky,
kterápak z nich má
nejhezčí sukýnky.

Já jsem bílá a já žlutá,
červená, ta zlostí puká.

Slunce se jim směje,
z listu rosa spadla,
vítr kolem poletoval,
se všemi si zatancoval.

(přeložil autor)

Je samozřejmé, že výčet básnících Romů, kteří mají co sdělit, uvedenými osobnostmi nekončí: nezmiňovali jsme autora křehké intimní lyriky Ladislava Hlaváče , nedostalo se na razantního buditele Milana Kureje , na ohlasy Agnesy Horváthové , na písňovou tvorbu Vojty Fabiána a Jožky Feča , na Milenu Zemínovou , Gejzu Horvátha , Martu Bandyovou a na mnohé další. Pokud však byla tato ochutnávka dočtena až sem, nebo dokonce inspirovala k samostatné výpravě za romskou poezií, nebylo snad již dalších slov třeba.

 


1 Hvězdo naše,/ dej nám více světla,/ ukaž nám cestu,/ ať víme,/ odkud my ubozí přicházíme,/ ať vidíme, kam jdeme./ Každému jeho hvězda září,/ jenom ta naše poblikává./ Proč je tomu tak?/ Svět je veliký,/ pro každého se tu může najít místo./ Hvězdo naše,/ proč nás nikde nechtějí?/ Dej nám více světla,/ ať vidíme, kde jsme doma. (Překlad A. S.)

2 Malá lžíce, velká lžíce,/ máma mi uvařila goj (plněné střevo)/ z mouky a brambor,/ sníme ji s mými bratříčky. S ohledem na princip říkadla spočívající mj. ve slovní hříčce jsou překlady doslovné a mají pouze orientační charakter.

3 Maminka mi přinesla kartáček,/ abych si vyčistil(a) zuby,/ bílé zuby, zdravé zuby,/ maminka mi přinesla kartáček.

4 Na talíři jídlo,/ a mně najíst nedají,/ protože jsem tlustý chlapeček/ jako růžové prasátko.

5 Nejsme nějaká sláma, i my jsme lidé. Nestyďme se za to, že jsme Romové. Nezapomínejme náš jazyk.

6 Prvním romským časopisem po převratu byl ovšem měsíčník Lačho lav, vycházející v roce 1990. Časopis Amaro lav na něj navázal v následujícím roce a vycházel do r. 1994.

7 Černá černá kočička/ utíká do lesa,/ nikam tě nepustím,/ pěkně seď tady.

8Holčička sedí a brečí,/ utírá si očička,/ dej mi, mámo, panenku,/ ušiju jí sukničku.

© Alena Scheinostová
článek vyšel ve zkrácené verzi v časopise Host 4/2006
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložil: devla, 14.11.2011 12:31
Okno do romské poezie
savore soske penjas roma tab so keres pestar frajeris ta ha okar palo taleris
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8715x

Inzerce