Současná romská literatura

přehled beletrie zahraniční

Během posledního roku vyšlo více beletristických knih spojených s romskou tematikou než za poslední desetiletí, chtělo by se dokonce říci, že prožíváme jakýsi boom romské literatury.

Pěkně vypečená literatura
aneb Co se chystá v romské kuchyni

Během posledního roku vyšlo více beletristických knih spojených s romskou tematikou než za poslední desetiletí, chtělo by se dokonce říci, že prožíváme jakýsi boom romské literatury. Autory těchto knih jsou jak samotní Romové, pro které se literatura stává plnohodnotným polem artikulace identity, tak zástupci „bílé“ většiny, kteří v romském prostředí hledají – a někde nacházejí – různé formy vždy lákavé jinakosti. Charakter a kvalita těchto knih jsou dosti různé, pokusme se proto podívat se na ně podrobněji.

Je zvláštním znakem multidisciplinárního oboru zvaného romistika, že se stejně jako Romové pohybuje na okraji dění. Přes všechnu upřímnou snahu prorazit do mainstreamu zůstávají romisté ve vědě trpně snášenou menšinou, jejíž výzkum může být občas vítaným oživením seriózní akademie, ale jinak se jím není třeba nijak zvlášť znepokojovat. Posledně byl tento protivný trend k vidění letos v červnu na 38. ročníku prestižní konference Mezinárodního sociologického institutu v Budapešti. Romistice, která se prezentovala širokou škálou příspěvků z nejrůznějších disciplin a částí světa, byly přiděleny hned čtyři devadesátiminutové bloky, v publiku však seděli zase jen romisté, ostatní účastníci setkání dali přednost jiným přednáškám nebo pagáčkům v kuloárech.

Ponechme stranou spekulace, kdo je takovou marginalizací vinen, zda pramení ze špatně skrývaného snobství vědců, nebo ji na sebe svým tématem, sklony k uzavřenosti či jen nedostatkem asertivity přivolávají sami představitelé romistiky. Přehlížení tohoto oboru je zkrátka fakt.

Přece jen jsou však oblasti, které na sebe strhávají i většinovou pozornost, jak profesionální, tak laickou. K těm v posledních letech bezesporu náleží romská ústní slovesnost a pučící literatura. Publikování romských autorů, jejichž dílka vycházela péčí romistů ještě v 90. letech v maličkých nákladech a brožovaných výtiscích pro hrstku nadšenců, se nyní chápou renomovaná nakladatelství (G plus G, Argo, Triáda, Dauphin); jen od ledna letošního roku proběhly romské literární večery v Krásných ztrátách, v Českém centru, na festivalu Devět bran a další se připravuje v rámci podzimního Dialogu kultur; významná média si všímají, co je nového na trhu, a věnují romské literatuře zasloužený prostor (Trispras Gejzy Horvátha byl recenzován mj. v týdeníku A2, MF Dnes, týdeníku Rozhlas a na vlnách Vltavy a Radiožurnálu, pravidelně o romské literatuře informuje také týdeník Respekt nebo Lidové noviny); Česká televize podpořila vznik dokumentárního filmu o spisovateli Andreji Giňovi (Goja jedou, r. J. Hovorka 2006), právě se dokončuje pohádka na motivy romského vyprávění s pracovním názvem Dilino a čert.

Romská literární produkce, kterou dříve registrovali, zkoumali a oceňovali především lidé kolem buditelky Mileny Hübschmannové, nalezla oporu v zájmu veřejnosti. Láká na ní bezprostřednost vypravěčských hlasů, neotřelý humor i poznávání malých místních dějin, které se do učebnic dějepisu nedostanou – jedním slovem, její jinakost. Druhá věc je ovšem to, že Romové také píší stále víc, povzbuzováni příkladem ostatních i svými vlastními drobnými úspěchy. Mají toho hodně na srdci a v psaní nalézají ventil, za který by jim v minulosti posloužila především hudba a vzájemná pospolitost. Spontánně a mimo hledáček aktivistů se objevují nová jména autorů, kteří už nebyli přímo účastni kulturního kvasu v letech 1969 – 1973 za existence Svazu Cikánů-Romů ani nepřišli do styku s úzkou skupinou romských i neromských fanoušků romského etnoemancipačního hnutí v letech pozdějších. Starší autoři se posouvají dál, testují nová obsahová i formální pole, pouští se do delších prozaických útvarů. To vše vede k diferenciaci a rozvoji romského písemnictví, o jakém se průkopníkům na konci šedesátých let ani nesnilo.

Proměny tradičních vyprávění
Už zmiňovaná sbírka textů Gejzy Horvátha z Brna Trispras (volně Natošup) z roku 2006 si velmi rychle našla příznivce mezi milovníky břitkého a často košilatého humoru. Horváth vychází ze vzpomínek na Kolínovce, osadu svého dětství poblíž slovenských Krompach, kterou vykresluje někdy nostalgicky, jindy sarkasticky, ale vždycky s neskrývanou láskou. Ty poloautobiografické zkazky, které pojednávají o výstředních figurkách tamní romské komunity – třeba o sprosťačce Chindži, peciválovi Tičkovi nebo libovém frajerovi Driľkovi – se v mnohém podobají filmovému žánru crazy komedie. Mají rychlý spád, situační humor je v nich stejně důležitý jako slovní, ne-li důležitější, gag střídá gag a závěrem obvykle zavládne atmosféra vzájemného odpuštění. „Ach, ti Romové,“ jako by si autor dojatě povzdychl, „jsou jako děti!“

Horváth v mnohém navazuje na romskou vypravěčskou tradici, která podle vzpomínek pamětníků suplovala v osadě dnešní rozhlas nebo televizi. Kvalita vypravěče (romsky paramisaris) se hodnotila podle poutavosti vyprávění, krásy slovních obratů, ale i délky pohádky či legendy. Horváthův styl vychází z méně formalizovaných „vakeriben“ (vypravování, historky), k jejichž trachtaci docházelo a dochází celkem nahodile při práci či v chvilce volna, když se dospělí chtěli pobavit. V črtách popisujících staré zvyky při nejrůznějších svátcích se opírá o další neformalizovaný žánr, fungující jako paměť a pokladnice národa, a to tzv. „Sar pes čirla dživelas“ – Jak se dříve žilo. Je třeba podotknout, že všechny texty byly původně napsány romsky a specifika vypravěčské romštiny se na překladu jasně odráží.

Vedle těchto volnějších slovesných útvarů se v romské tradici nacházejí také formalizované žánry, obvykle vázané na specifickou situaci. K těm patřilo třeba posezení „pro paramisi“ – na pohádky, které mělo svůj pevný řád a kde zaznívaly kratší osvědčené „charne paramisa“ i tvůrčím způsobem inovované „vitezika paramisa“ o hrdinských skutcích. Někde na pomezí volných a vázaných žánrů se pohybují vyprávění „pal o mule“ – o duších mrtvých a dalších nadpřirozených jevech. Na tento žánr navazuje česky píšící Erika Oláhová z České Třebové. Patří k menšině autorů, kteří mají na kontě více než jednu knižní publikaci (Nechci se vrátit mezi mrtvé, Triáda 2004; Matné zrcadlo, Triáda 2007) a na jejímž díle už můžeme sledovat patrný posun.

V první knize shromáždil editor Jan Červenka tématicky konzistentní sbírku dvanácti kratších próz temné, mrazivé atmosféry. Dějištěm jsou především chudičké romské osady nebo jakýsi nespecifikovaný dávnověk, charakterizovaný archaizujícím jazykem. Svět živých a mrtvých se prolíná, utajené hříchy jsou zázračným a často krutým způsobem potrestány, dochází k převtělením, zjevením, kletbám i odpuštěním. Určité motivy, především násilí páchaného pod pláštíkem rodiny, se neodbytně vracejí a dodávají jinak pohádkovému vyprávění příchuť skutečné hrůzy. Tato linie je ve druhé sbírce výrazně posílena a navíc k ní přibylo pět kratičkých textů někdy se blížících bonmotu, jindy fejetonu nebo lyrické miniatuře. Vypravěčka bystrým zrakem sleduje aktuální realitu a v ich-formě referuje o drobných, ale něčím signifikantních zážitcích všedního dne. Je z nich cítit narůstající autorské sebevědomí, cit pro detail, ale i více odvahy promluvit sama za sebe, a nikoliv prostřednictvím postav v povídce.

Oláhová i Horváth se coby zástupci tradičnějšího pojetí romské prózy – tj. kratších, sevřenějších útvarů s relativně vysokým podílem etnicky specifických prvků – octli také v přelomové publikaci Čalo voďi – Sytá duše. Na počátku tohoto roku ji vydalo Muzeum romské kultury v Brně a je to rozhodně to nejucelenější a nejpřehlednější, co si zájemce o romskou literaturu může přát. Na čtyř stech stranách v dvojjazyčném romsko-českém vydání promlouvají generace romských literárních samouků i poučených laiků o dávných legendách o původu Romů, časech Marie Terezie, pronásledování za 2. světové války, asimilační politice v dobách normalizace i fenoménu romské emigrace po roce 1989. Pozorný čtenář si z osobních výpovědí může sestavit mozaiku evropských romských dějin 20. století, ale především by ho rozsah a hluboké lidské kvality výpovědí měly přimět přemýšlet nad tím, jestli je kultura skutečně jen souborem materiálních hodnot, a nebo se může skrývat také v jemném předivu mezilidských vztahů a ústně tradovaných příběhů.

Kudy dál?
Jak vidno, na nejrůznější typy povídek a novel je romská literatura tak bohatá, že to vydalo na úctyhodnou bichli. Kde ovšem doposud pokulhávala, byly delší prózy, a volalo se především po románu. Poněkud překvapivě se v letošním roce takřka současně objevily romány dva, diametrálně odlišné a hlavně z dílen autorů, kteří doposud nebyli poučené veřejnosti známí. Roman Erös se ve svém multikulturně laděném Cadíkovi zabývá otázkami viny, trestu i odpuštění, kdežto Irena Eliášová se Naší osadou zařadila k dlouhému seznamu vnitřně integrovaných a uvědomělých romských autorů, kteří ve svém díle vlastně přinášejí obhajobu romských komunit jako předobrazu lidské pospolitosti, vzájemné loajality a úcty k tradicím.

Obě knihy zajímavě ilustrují, jaké má romská literatura momentálně možnosti a kudy by se mohla ubírat v budoucnosti. Veselá dobrodružství Gužky Putáčky v Naší osadě se snad blíží románu rozsahem, ale struktura zůstává epizodická, kusá – už proto, že se formálně dělí na čtyři oddíly podle ročních období. Z průběžných point je patrné, že autorka je zkušená a velice zábavná vypravěčka anekdot a historek. Naší osadě ale do románu zatím schází vývoj postav, markantnější posun v čase, psychologická hloubka a cílenější propojení jednotlivých úseků děje směřující k jakési katarzi. Ne že by tu úplně chyběla – Gužčina rodina se v závěru čtvrté části vypraví na nejistou cestu do Čech za lepším životem, a tak jsou předešlé stránky kulantně zarámované pocitem ztráty dětské bezstarostnosti. Knížka Ireny Eliášové je báječným průletem světem malé rošťačky; je chytrá, svižná a místy neuvěřitelně komická. Jen to ještě není román.

Roman Erös hraje na podstatně temnější strunu. V paralelně se odvíjejících příbězích Židovky Rebeky a polovičního Roma Martina řeší zásadní otázku zodpovědnosti synů za viny otců. Martin, moderní rytíř smutné postavy, vědomě mrhá svým životem i mimořádnou řemeslnou dovedností, pustě se opíjí a vede nihilistické rozhovory sám se sebou. Erös ho nijak nešetří, daří se mu vykreslit i jemné nuance Martinovy opilecké sebelítosti a falešné hrdosti, současně mu ale zanechává jakous takous morální integritu, která mu dovoluje čelit zásadnímu morálnímu dilematu.

Autor se v příběhu dotýká možnosti spásy pro člověka zahnaného do kouta, k čemuž možná odkazuje i název Cadík (z hebr. „spravedlivý“, jméno pro chasidského rabína). Uvažuje o obecně lidských problémech, o historii, o podobném osudu Romů a Židů. Velmi zdařile dokonce rozvíjí vedlejší zápletky, což u Eliášové úplně chybí, a rafinovaně vodí čtenáře za nos, aby mu předvedl svou tvůrčí moc. V jedné věci ale bohužel selhává. Celý složitě vybudovaný syžet propojený motivem kouzelných dveří, které jsou bránou mezi věky a světy, totiž předestřel na necelých stopadesáti stranách. Výsledkem je čtenářovo překotné hltání stránek a ve výsledku zklamání, protože většinu vodítek směřujících k rozuzlení (sic!) ve spěchu prvního čtení přehlédl. Cadíkovi by slušelo o dvě stě stránek navíc, to by čtenáři umožnilo pořádně absorbovat všechny nuance a skutečně si vychutnat autorovo nesporné nadání.

Anekdotické zprávy o starých dobrých časech, jak je vidíme u Ireny Eliášové, jsou poučné i občerstvující, zahřejí na duši a rozesmějí, uchovávají obraz minulosti pro budoucnost. Formálně však nemají šanci hnout se z místa a do určité míry se vzájemně dosti podobají. Je to základní kámen budoucí emancipované literatury, bez kterého by nebylo možné stavět, na kterém ale – už z důvodu postupného odcházení pamětníků – nebude možné stavět donekonečna. Romanu Erösovi už bezprostřední zkušenost s životem v osadě chybí a snad proto je jeho text tak jiný. Kdybychom si vedle sebe položili antologii Sytá duše a jeho Cadíka, snad bychom i zapochybovali, jestli je autor skutečně Rom. Postrádáme u něj autentické etnické projevy jako je popis tradic, snaha o definici romství „romipen“ nebo celkem očekávatelný spravedlivý hněv na utlačovatelský svět gádžů. Erösovo romství je daleko subtilnější, probublává pod povrchem. Jeho soustředěné kroužení nad nesmyslností holocaustu, pochybným právem ublížit i výsadou zachránit jinou lidskou bytost přesto napovídá, že jde o otázky osobní a podmíněné.

Bože, bože…
Důkazem zvýšeného zájmu o romské psaní je i útlá knížka Devla, devla! (Dauphin 2008), která vznikla z iniciativy Obce spisovatelů. Pod obálkou se sešli romští i neromští autoři, kteří libovolným způsobem, v básních i v próze, zpracovávají téma Romové. Zajímavý nápad a bohulibý úmysl ale zase jednou prokázal, jak pevně zakořeněné jsou některé vzorce uvažování o Romech a jak málo mají společného se skutečným životem.

Část příspěvků (není nutné být adresní, každý má od něčeho trochu) se potácí kdesi v bezčasí, kde vystupují kníratí šviháci a nevázané tanečnice v červených sukních a na obzoru projíždějí kočovnické vozy. Otázky po spravedlnosti a právu na svobodu vyznívají ploše; snad za nimi vězí i upřímná snaha porozumět, nebo alespoň neublížit, ale vyjádřená je tak zoufale otřepanými prostředky, že zkrátka nemluví vůbec. To se týká i některé poezie, naneštěstí i té romské – i tu hyzdí klišé oplývajícími drkotavými koly, prašnými cestami, odlesky plamenů v zadumaných tvářích. Problém není v tom, že by se čtenář nechtěl přenést v čase do dob, kdy byl takový život realitou; spíš takřka úplně schází aktuální reflexe reality.

Někdo přispěl drobnou skicou ze života, někdo se tak zasnil, že postavy zůstaly rozmazané a nevyhraněné, další – možná nevědomky – na sebe prozradil strašlivou míru zaujatosti podobající se škodolibému smíchu nad hrobem nepřátel. Soubor samozřejmě obsahuje i povedenější kusy, buď autenticky romské nebo takové, které jsou příjemně nad věcí, přičemž se jim humorem paradoxně daří dostat tématu hlouběji pod kůži, je jich ale rozhodně menšina. Ukazuje se, že téma Cikáni – Romové představuje hlavně pro české spisovatele výzvu, se kterou se zatím povětšinou nedovedou vypořádat neotřelým způsobem. Snad by bylo na místě stejné téma vyhlásit znovu s určitým časovým odstupem a uvidět, jestli se literární vnímání Cikána dokáže oprostit od zaběhaných banalit.

Romové, pište!
Ještě zbývá zmínit narůstající překladatelskou činnost, která mimo jiné dává nahlédnout, že určitá témata jsou společná všem Romům po celém světě. Argo se rozhodlo podílet na vynikajícím mezinárodním projektu Romani library/ Romská knihovna, v rámci kterého si spolupracující země vzájemně zprostředkovávají překlady úhelných děl, a nedávno vydalo první román francouzského Roma Matéo Maximoffa Sudba ursitorů. Dauphin již před časem představil maďarského Roma Menyherta Lakatose a jeho autobiografickou prózu Krajina zahalená dýmem; a s jistou rezervou lze uvést i historickou rekonstrukci Angličanky Louise Doughty Ohně v temnotě (Barrister&Principal 2007), mapující likvidační zátah Třetí říše na české a moravské Romy. (Doughty objevila svůj romský původ až v dospělosti, zdroje se rozcházejí, zda po obou, nebo jen po jednom rodiči.)

V každém případě se knihovnička fanoušků romské literatury utěšeně rozrůstá a nabývá netušených podob. Bude zajímavé sledovat, jakými proměnami projde především tuzemská produkce. První krok už byl ale učiněn – je o ni zájem, a kde je vůle vydávat, je i šance na rozvoj.

© Karolína Ryvolová
článek vyšel v časopise Host č. 8/2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5926x

Inzerce