Straka, Josef: Kostel v mlze

Straka, Josef
Kostel v mlze

studie beletrie česká

Co je to za pocit, jejž se Josef Straka (1972) snaží tak vytrvale od první stránky své nové knihy Kostel v mlze vyslovit, zachytit v monochromních odstínech, vysledovat v jeho monotónních proměnách?

Dávný imperativ
Josef Straka
: Kostel v mlze. Cherm, Praha 2008, 160 stran

Co je to za pocit, jejž se Josef Straka (1972) snaží tak vytrvale od první stránky své nové knihy Kostel v mlze vyslovit, zachytit v monochromních odstínech, vysledovat v jeho monotónních proměnách? Je to pocit prázdnoty, marnosti, zastřenosti, úmory celé existence, bezcílného opakování všeho, žádný směr, žádný cíl lhostejně se kupících dnů? Jde o všeprostupující dojem izolace, rozpojenosti, zcizenosti? O stav, kdy „si nepřináležíme“? Podobné nálady ožívaly již ve Strakových předchozích knížkách (…a jiné časy, 1994; Hotel Bristol, 2004; Město Mons, 2005). Osamělost a neútěšnost jsou v jeho nové sbír­ce až neuvěřitelně vždypřítomné, jednolité a setrvalé. Autor je před námi předestírá s otevřeností málem ­bezelstnou, nesnaží se o složité obrazné konstrukce či myšlenkové kličky, neusiluje vůbec o nic takzvaně básnického. Jen před námi šrafuje abstraktní šeď stavů a chvil, docela nezáludně, s nečekaným, tiše neochvějným odstínem pozdní, uměřené dekadence, zprvu v podobě fragmentárního vzpomínkového „deníku“ studentských let, později formou cestovních útržků, nakonec i prostřednictvím zastřeně erotických zmínek či sotva naznačených, drolících se partnerských „dialogů“. Ani ty však nezruší pocit neodbytné prázdnoty a osamění, možná ho paradoxně ještě umocní. Napadá nás: nemáme nakonec pod záměrnou jednotvárností veršů vyčkat ještě na něco dalšího, jinak řečeného, co se dosud sotva znatelně míhalo pod povrchem?

Straka se pokouší nazývat své křehce postižitelné ­stavy a pocity zřetelnými abstraktními pojmy. Jeho úsilí je přitom natolik přímočaré, že v běžném kontextu srozumitelné pojmy začne paradoxně obestírat lehce znejisťující aura. „Odpoledne jako toto / je zcela bezpředmětné.“ Vtírají se otázky: bezpředmětné jak? Čím? Co přesně si za tím pojmem představit? Kolik předmětů, obrysů či tvarů se v této „bezpředmětnosti“ ve skutečnosti utápí? Straka dotahuje své promluvy do bodu, kdy se po­jmy začnou vzdávat samy sobě, zprůhlední a poukážou zas k nepojmenované skutečnosti v pozadí. Ke skutečnosti, k níž se přimkly tak „vyčerpávajícím“ způsobem, že se staly nadbytečnými, bezděky odhalily neprobádaná (přitažlivá!) území za svými vlastními okraji. „Nic nepodstatného nám není cizí…“ Snad v tomhle tkví nenápadné, drobnohledné, podvratné kouzlo Strakových textů, stejně jako v samotném odhodlání jít až ke dnu, kde solidní a obsažné pojmy ztrácejí půdu pod nohama, tak trochu přestávají platit ve svém původním znění a za nimi se rozevře další, tentokrát však snesitelnější, ba chví­lemi málem přátelsky příchylné bezedno.

Texty Kostela v mlze jsou ale též plné zvláštní věcnosti, již autor povlovně vplétá do abstraktní linie sdělení. Až máme dojem, že jde o totéž. „Usedl k pracovnímu stolu s nataženým bílým / pauzovacím papírem / kde nebylo prozatím nic / než uprostřed horizontálně vedená / přerušovaná čára.“ Konkrétní chvíle je strnulá a oproštěná, jako by jen kopírovala přísný abstraktní půdorys. Příznačně tu nejde o expozici k nějakému dění, jež by následovalo, ale naopak o vyústění, bledou „pointu“ celého textu. Bílé výkresy s vymezováním kót; posunování ostrých tužek; tlak bolavých čar; dokonce dusnost čar. Neustálé vepisování čehokoliv kamkoliv… A hlavně neudělat chybu, protože pak se musí začínat nemilosrdně zas od nuly. Trýzeň rýsování je jedním z leitmotivů, vynořujících se hned v úvodním „studentském“ oddílu. Bolestná, exaktní nuda zbytečných výkresů se však začne podivuhodně vymykat sama sobě, nabírat všeplatné rysy, stane se dokonce skrytě přitažlivou, jak v sobě mlčky zračí cosi z nehmatné, ale přesné, palčivě naléhavé struktury času, míst a chvil, tkvění a uplývání. Ztuhlá zápěstí bolí, je to však naléhání bytí samého, ne školní úloha, co se v únavě rukou ozývá. Bolest je vpravdě spíš namáhaná křehkost, nechtěné, nepochopitelné, avšak na dřeň pociťované stvrzení naší přítomnosti zde.

„Pak jsem pohled zvedl trochu výš a v proluce, která tam snad nikdy nebyla, jsem zahlédl rodný dům, připadal jsem si jako cizinec, který do onoho města zajel poprvé… Ta nepodoba mne omráčila…“ V jednu chvíli se to nutně stane. Ono věčné „nepřináležení si“ se – náhle? – změní v nový pohled na věci. Okolí již není domovem, obestřeným tíživou cizotou, ale skutečně cizím místem, náhle důvěrně neznámým, zázračně posunutým, vyvázaným ze své dosavadní tíhy. Cizinec se znovu narodil, tentokrát na pravé, totiž odvrácené straně všeho. „Být jinde – dávný imperativ.“ Straka nepopisuje historii, ­vývoj, příčiny či významné okolnosti této proměny. ­Epifanie pro něj není záležitostí psychologickou, věcí ­dovoditelného poznání. Je mu změnou mentálního sku­penství, změnou, na niž nemáme vliv, jejíž možnost tu však byla latentně přítomná, jejíž zlomový bod se vždy exaktně chvěl kdesi v prostoru, zbývalo ho jen protnout nevyzpytatelnou konstelací chvíle, souběhem vnitřních i vnějších sil. Nejde o nic, o co by bylo záhodno usilovat, co by přinášelo existenciální rozhřešení; jedná se skutečně jen o nečekaný průzor na „druhou stranu“, o po­tvrzení dávného, nikdy nevysvětleného, nezaručeného paktu se světem.

Strakovo bloudění rodným městem se občas mění v drobné podivínské performance, konceptuální mi­niprojekty. „Procházíš stejnou ulicí / v patnáctiminutových intervalech / zaznamenáváš déšť, sněhovou vánici, ­ne­prostupnou mlhu.“ „Pokrýval mapu malými křížky a pod­­­­trhával místa, jimiž už prošel.“ „Do notýsku si dělal pečlivé poznámky o každé ulici zvlášť.“ Pedanterie a posedlost se tu podivuhodně „romanticky“ vinou k sobě. Povrchově a trochu groteskně se v nich ještě ozve trýzeň technického kreslení, při hlubším pohledu však vidíme, že sám bezpříznačný, monolitický, „lhostejný“ čas na nás vy­máhá ono napjaté soustředění, stejně jako místa a chví­le se dožadují naší důsledné, exaktní pozornosti; chtějí se měnit v přesné kóty, vyjevit své nezvratné linie a půdorysy, chtějí být brány natolik vážně a závazně, že za sebemenší nepřesnost či opomenutí vůči nim nám dají zaplatit úmorným začínáním od nuly.

Pochody městem. Procházky až do vyčerpání. Vyčerpání z „průzkumné“ chůze jako opakující se rituál, potvrzení smyslu místa a vlastního umístění v něm. Skrz vyčerpání je navázána vazba s místem, vnějším světem, ale i „cizím“ prostorem uvnitř nás samých. Naše vlastní vyčerpání je jedinou smysluplnou, úlevnou odpovědí místa a času, jíž se nám dostane.
 

© Jan Štolba
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2938x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce