Straka, Josef: Kostel v mlze

Straka, Josef
Kostel v mlze

ukázka beletrie česká

Do města dětství se zase začal vracet. Tedy jinak než tolik let předtím. Vyrážel na občasné potulky po vesnicích a samotách.

Josef Straka: Kostel v mlze. Cherm, Praha 2008, 160 stran

 

On, který by mohl být mnou

Do města dětství se zase začal vracet. Tedy jinak než tolik let předtím. Vyrážel na občasné potulky po vesnicích a samotách. Viděl je jiným zrakem. Najednou i voda tekoucí po silnicích mu nepřipadala divná jako kdysi, ale nějak příznačná, pro tání v něm. Pokrýval mapu malými křížky a podtrhával místa, jimiž už prošel.

Neustále před očima viděl písek v ulici Sněhová, kam zašel, ani nevěděl proč, během dalšího (ne)návratu do města, kde se narodil. Ty špinavé ulice, neuklizené ještě po dlouhé zimě, náhle hovořily jinou řečí. Průchod ulicí 9. května. Do notýsku si dělal pečlivé poznámky o každé ulici zvlášť. To celé pak zapil jedním pivem ve výčepu U Sirotků.

 

Zappe

Doslova jsem se prodíral ulicemi, stoupal a zase klesal a někde v polovině jedné z nich, v ulici Na svahu, jsem zahlédl mezi okny název Zappe. Byl to starý dům, ve stylu, který se nazývá sudetská secese, dům typický pro toto město a jeho různá předměstí a vedle další, žlutý s ornamentální fasádou.
Stoupal jsem a zase klesal v uličkách, kde jsem snad nikdy nebyl, jako v mátohách jsem jimi procházel a ptal se jak je to možné, jak jsem je mohl vymazat, jako by se přede mnou najednou rozestoupila mlha, ta má, v mé hlavě, a já najednou viděl a zaznamenával všechny ty ulice a stezky s jejich názvy: Zelenohorská, Rovná, Jahodová či Požární… Na chvíli, na louce, kde jedna ze stezek končila, jsem se posadil na starou nepoužívanou lavičku a díval se na tu odvrácenou část města, bylo krátce po dešti, ještě jsem zahlédl odplouvání těžkých mraků a pak na cestě zpátky, těsně pod vyhlídkovou restaurací Petřín, sluneční paprsky osvítily část vozovky, zvedl jsem pohled trochu výš a v proluce, která tam snad nikdy nebyla, jsem zahlédl rodný dům, připadal jsem si jako cizinec, který do onoho města zajel poprvé, v sobě všechny ty Berlíny, Berny, Paříže, najednou jsem to viděl, protože to bylo něco naprosto jiného, než co jsem znal, ta nepodoba mne omráčila, přestože jsem mohl jít poslepu, vždyť jsem tam byl snad po tisící.
Ustrnut jsem pak marně hledal cestu do druhého bytu na okraji jedné z vilových čtvrtí.

 

xxx

Jak vrátit čas uplynulých tří měsíců, jak je kamsi vtěsnat, vmezeřit, nebo naopak vynechat a dívat se na ně s nezúčastněným odstupem, jen třeba nahlédnout, jen tu a tam se přiblížit, cosi korigovat, vylepšit nebo se jen slepě dívat, být strnulý.
Tři měsíce, se kterými nelze nikam pohnout, jsou zde, ale co s nimi, od prochladlého času ledových bariér po pučící stromy v zahradách kdesi v ovocnářské kolonii Třešňovka, řeřavé léto uprostřed jarních dní, říkám: nic si nepamatuji, nic o čem by se dalo mluvit, šedý povlak, dny, jako když nejsou, nikdy nebyly, nebyla možnost je uchopit, protekly, nadobro zmizely, zanechaly možná jen podivný pach, něčím nasládlý a navoněný, nebylo nic, jen několik procházek po okolí města, kde se dříve bylo jen nahodile, se zaznamenávaly zákruty ulic, stezek, nároží, průchody mezi domky a chatkami, někde mezi alejemi, keři a podivným chomáčím na trnitých větvích, vyškrtávalo se jedno období po druhém, pak pokus cosi zastavit a říci: ještě ne.
Ještě ne, někdy jindy, ale ještě ne teď. Dlouhý pohled z hotelového okna o několik dní později ve výletním městě vzdáleném asi 80 kilometrů od prvního domova, hledám pak nutnou změnu, vracím se k sobě, chci popsat zvláštní tlak, který na mne dopadá, doslova jako by naléhal.
Převlékám si postel, scházím dolů na studenou večeři, soumrak, přemýšlím o dávných dnech, od kterých mne dělí skoro patnáct let, jiné město, povlaky, ornamenty na kobercích a ve vstupních halách, jsem doslova posedlý jedním obrazem, několika ulicemi, neustále jimi v myšlenkách a ve snech procházím, stále stejné počasí, stejná nálada oněch dní…
Přinášejí mi talíře se šunkou a sýry, zeleninou, ošatky pečiva, nabírám si cosi jen namátkou, sedím o okna s výhledem na ulici, kudy se přichází, přijíždí do hotelu, dnes už ale žádní hoteloví hosté nedorazí, otáčím se za sebe, je nás tady jen pár, možná deset, možná, že jsme už všichni, trochu ty lidi kolem sebe pozoruji, úkradkem, tu a tam zaznamenávám barevnost šatů, večerní pleť žen a posunky mužů směrem k nim, ale možná, že chtějí jen tak gestikulovat, dělí nás metry, tento večer si myslím, že nás dělí celý život, setkají-li se ale naše pohledy, ženy a muži se maličko usmívají, můj dokonale padnoucí šedý oblek mne vrací do jejich společnosti, společnosti realitních agentů a různých dealerů se vším možným, oblek mne vrací do jejich představ o mém povolání, tipují, takže asi příliš nevybočuji, ještě že tak, tento večer chci být aspoň trochu s nimi, aspoň v jedné místnosti, trochu se raduji, ale vnitřně, navenek upjatý výraz, trochu se za něj stydím, mohl bych se lehce pousmát, ale nejde to a do konce času vymezeného na večeři s tím asi nic neudělám, tak možná zítra, zítra se o to pokusím, servírka ještě přináší talířek s olivami, neodmítám, zachytávám její už trochu unavený, ale srdečný úsměv, pokládám ubrousek vedle vidličky, neslyšně přisunuji židli, neznatelně se ukloním, snad na omluvu, že jsem se nepřipojil k úsměvům a ševelení jejich rozhovorů a mířím do pater, zanechat za sebou den, týdny, měsíce svého života…

 

Přidávání dnů

Vyprošuji si nenápadný den. Den, kdy prší, kdy listy poletují sem a tam. Přeji si podzimní mlhavé dny, aby už přišly, a ztratit se v městských uličkách a ne se ztrácet v utajených a nekonečných chodbách tohoto podivného hotelu, který je mi stále v patách. Probudím se ze snů a vidím směrovky do budovy C – Konferenční sál, těsně před nosem a pak vlevo a za roh, a pak se to zas všechno ztrácí.
Ráno si vařím čaj. Pojídám sušenky, které tu zbyly z období „předtím“, dívám se z okna a shledávám, že se příroda všude kolem naprosto změnila. Mnoho listů je už dole na zemi, větve jsou holé. Dny jsem nepočítal, takže nevím naprosto nic, nic o poklesávajících teplotách, o hlášení dešťů na celý příští týden. Uzavřen v temných místnostech někde mezi Salónkem I a Salónkem X už si nejsem ničím jist, rozeklán vrávorám, potácím se, nedržím rovnováhu, jen ještě občas najdu odpovídající slova a také mám v sobě ticho a zlobu, chce se mi křičet, ale nevím, na koho, nebo možná i ano, ale mlčím, propadám se do onoho mlčení, propadám se stále hlouběji, pak už se jen modlím, aby tomu všemu byl konec, cosi šeptám, nikdo mi naštěstí nerozumí, minuty se příšerně vlečou…
Krátce po půlnoci pak jedu autobusem domů na druhý konec města.

Ráno, jiný den. Krokuji pokoj se šálkem kávy. Přidat si tak jediný den a pak ještě další a další…

 

Rmutné děje

zastavení v opaku, v jejich nevysledovatelnosti,
   se kterou se potkáváš na místech odchodů
ten pocit ztrát pro tebe znamená plochu
   jednoho autobusového nádraží
ten zanícený a zjizvený čas
schodiště mířící k lesu, na které pak navazuje
   už jen úzká pěšina
vidíš tam svou postavu posledního dne
   prosince před třemi roky
děje se pak do sebe zasouvají nebo se jen lehce
   překrývají
registruji tušený nepohyb
tu pomalou strnulost, když sestupuji
   Kokonínskou ulicí na místo, kde si pak
   představuji svého otce s hnědou aktovkou
   někdy v polovině sedmdesátých let
v tom nezúčastněném těkaní mezi povinností
   a důstojným přežitím
matoucí jevy, rozmlžené v dopředu
   naznačených nesouladech a v míjení slov
v (ne)podstatných prostorách horního bytu
   starého sudetského domu

 


 

 

 

 

© Josef Straka
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2428x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce