Moore, Alan; Gebbie, Melinda: Ztracené dívky

Moore, Alan; Gebbie, Melinda
Ztracené dívky

recenze komiks

Alan Moore se ve Ztracených dívkách vypořádává nejen s dětskou literaturou přelomu 19. a 20. století, ale také s utajovanou erotickou tvorbou té doby. Komiks je opět přímo napěchován odkazy, které jeho autor sbíral více než šestnáct let - za každou bublinou textu, za každým obrázkem je potřeba luštit nějakou hádanku, kterou sem skvěle se bavící autoři ukryli.

Alan Moore, Melinda Gebbieová: Ztracené dívky (Lost Girls). Překlad Viktor Janiš. Argo, 2008, 325 stran

Alan Moore je (nejen) literární mág. Jeho pastiše na šestákovou literaturu v Lize výjimečných, přenastavení vnímání superhrdinského komiksu ve Strážcích nebo třeba i poměrně krátký batmanovský příběh Kameňák... To všechno jsou události, které posouvají dále nejen komiks, ale – přiznejme si to – i literaturu.

Moorův eklektický postmodernismus je ovšem poznamenaný čímsi, čeho bychom se třeba u Umberta Eca nenadáli. Nejjednodušší označení by nejspíše bylo „škodolibé pobavení“, které autor, dokonale vyzbrojený reáliemi, které studoval dlouhou dobu, vnáší do každé stránky svého vypravování.

Nejinak je tomu i v jeho posledním velkém opusu, kde se z jedné vody vypořádává nejen s dětskou literaturou přelomu 19. a 20. století, ale také s utajovanou erotickou tvorbou té doby.

Alan Moore zachází ve Ztracených dívkách asi nejdále, jak jen to v knize, která není primárně erotickou publikací, vůbec jde. Jeho kniha s kresbami Mellindy Gebbieové je totiž rukavicí hozenou dnešnímu erotickému průmyslu. Používá techniky sto let staré lechtivé literatury, a i když toho díky sekvenčnímu umění ukazuje více, než tomu bylo u tehdejších ilustrací, stále zachovává pravidla žánru.

Erotiky je zde mnoho, útlocitnější čtenáři by knihu mohli označit jako porno, ale je potřeba rozlišovat, co je porno, co erotika a co literatura. Z tohoto hlediska by se tedy Dívky daly označit za pornografii, ale nikoli za porno. Od toho příběh dělí jeho rafinovanost.

Pornoprůmysl dnes totiž nabízí pozoruhodné množství silikonu a akrobatických výkonů. Nenabízí však vášeň. A právě na té je Moorovo vyprávění založeno. Vášeň a touha jsou hlavní motivy, které se linou v mnoha podobách celou knihou.

S hrdinkami se setkáváme v jednom pozoruhodném švýcarském hotýlku těsně před začátkem první světové války. Všechny tři čtenáři znají z dětské literatury. Alenka (ta, co běhá za zrcadlem), Wendy (co jezdila s piráty a uměla skřítčí jazyk) a Dorotka (rozpustilá Američanka, která hledala čaroděje). Moore zachovává časovou osu (Alenku napsal Lewis o pár desetiletí dříve, než vyšly zbylé knihy), takže Alenka je již ženou v letech – což jí ovšem nebrání být ženou plnou vášně. Wendy je zakleta do paničky v manželství bez naplnění a Dorotka je téměř ještě dívkou, která vyrazila do Evropy za dobrodružstvím.

Všechny tři se musí nějak vyrovnat se svou minulostí, se svými úniky do říše fantazie, které byly zapříčiněny něčím, co by rozhodně ženy jejich postavení měly vůbec vypustit z paměti. Potlačené vášně ale chtějí ven. Kde jinde a kdy jindy než před velkým válečným konfliktem by mělo dojít k naprostému uvolnění?

V podstatě se dá říci, že Ztracené dívky jsou jedním velkým psychologickým sezením (nebo ležením?), kdy si tři ženy navzájem vyprávějí své příběhy, aby se mohly vyrovnat s minulostí. Co na tom, že si při tom vypomáhají prsty, jazyky, dildy a tu a tam i hotelovým personálem? Účel světí prostředky, a dřív než zabuší válka na dveře hotelu, všechny tři hrdinky mají uvolněné všechny bloky, o kterých věděly, a dokonce i pár těch, o nichž neměly ani tušení.

Komu je ale kniha určena? Kdo je cílová skupina Alana Moora a Melindy Gebbieové? Ptejme se spíše, kdo jí není. Kniha není určena těm, kteří svoje bloky způsobené vlastní tělesností zatím nemají zpracované. Ještě spíše těm, kteří to se s nimi vypořádat nechtějí. Kniha rozhodně není určena ani dětem, i když o dětství se zde mluví také v jednom kuse (všechny tři byly dětskými hrdinkami, vzpomínáte?).

Bohužel ale kniha je určena těm, kteří se orientují v angloamerické dětské literatuře. Není nezbytně nutné přečíst Alenku, Petra Pana a Čaroděje ze země Oz, ale minimálně jednu z knih a povědomí o zbylých by čtenář mít měl.

Výhodou je rozhodně i orientace v secesním výtvarném umění, protože stejně jako dělá Moore v textu literární narážky na Apollinaira, Wilda a další, Gebbieová svou kresbou odkazuje na Schieleho, Beardsleyho a v neposlední řadě i na moravského rodáka Alfonse Muchu.

Komiks je opět přímo napěchován odkazy, které jeho autor sbíral více než šestnáct let, během nichž na Ztracených dívkách pracoval. Prvoplánové zde není vůbec nic, ba naopak. Za každou bublinou textu, za každým obrázkem je potřeba luštit nějakou hádanku, kterou sem skvěle se bavící autoři ukryli.

Ztracené dívky jsou poctou složenou době před první světovou, kdy se mravy i myšlenky uvolňovaly ze sepjetí 19. století (u nás ve stejné době řádil třeba Gellner) a umění si troufalo zajít tam, kam se od renesance neodvažovalo. Ke všemu jsou ale ještě výtečně napsanou poctou, kterou musí ocenit každý, kdo veřejně přizná, že tuhle knihu v luxusním provedení, s cudným fialovým obalem, ale plnou necudností, četl. Zatím poděkujme Argu za to, že mělo dost odvahy, aby knihu vydalo.

 

© Richard Klíčník, http://sumarum.wordpress.com

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 94 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

65%čtenáři

zhlédnuto 3985x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce