Manea, Norman: Chuligánův návrat

Manea, Norman
Chuligánův návrat

recenze beletrie zahraniční

Zásadním tématem autobiografické knihy Chuligánův návrat je pátrání po identitě. V čem spočívá lidská identita - v národnosti? ve vyznání? Co znamená, co obnáší být Židem/židem? Co Rumunem? Jde o jistý druh osudu...? Existuje národní identita, nabízí něco hmatatelného? A kolik „rumunského“ zůstává v emigrovavším spisovateli?

Norman Manea: Chuligánův návrat. Přeložil Jiří Našinec. Havran, 2008, 344 s.

James Joyce, Marcel Proust, Franz Kafka... a Norman Manea. V čem spatřovat provázanost těchto osobností? Z hlediska Normana Maney, jehož dílo s názvem Chuligánův návrat (Întoarcerea huliganului) vyšlo před nedávnem v Bukurešti (2006, nakl. Polirom) a čerstvě i u nás, jsou jmenovaní spisovatelé sobě navzájem i jemu samému blízcí něčím, co by se snad dalo nazvat pátráním po identitě. Právě ono je také zásadním tématem této - žánrově těžko zařaditelné - autobiografické knihy.

Norman Manea, rumunský spisovatel žijící ve Spojených státech, se narodil v roce 1936 poblíž Suceavy, ve specifickém prostředí kraje Bukoviny, která za Rakouska-Uherska náležela k Předlitavsku. Narodil se do židovské rodiny a v útlém věku prošel zkušeností, kterou nazývá „Zasvěcením“: čtyři roky (1941-45) prožil v koncentračním táboře v Podněstří, kam byli rumunští Židé na rozkaz maršála Antonesca deportováni. Zemřeli zde jeho prarodiče. Když na konci roku 1947 došlo v Rumunsku k vyhlášení lidové republiky a abdikoval král Michal I., Norman volal po okamžitém odjezdu. Jeho horkokrevnou reakci však nakonec rodina utlumila a z chlapce se naopak v horlivé době nadšených počátků komunistického režimu stal „nadějný mládežník“. Ne však nadlouho, záhy se dostavilo vystřízlivění. Definitivní rozhodnutí emigrovat dozrálo až po neprůchodných potyčkách s cenzurou v roce 1986, kdy Manea přes Berlín odcestoval do New Yorku - zde mu bylo nabídnuto, aby přednášel na Bard College evropskou literaturu. Návštěva porevolučního Rumunska v roce 1997 je pak provázena nejen objevováním nových i starých vlastností postkomunistické společnosti, ale zároveň nelehkou snahou „vyříkat si své“ se zemí, v níž ho i po převratu významný list Adevărul (Pravda) označil za „půlčlověka“, neboť svým esejem o Mirceovi Eliadovi zasáhl citlivé místo rumunské národní hrdosti.

Co s tím vším? Co s potvrzením, které při návratu z Podněstří do rodného kraje dostala Maneova rodina jako jediný dokument týkající se celé záležitosti „Zavěcení“, když je v něm pouze suše konstatováno místo překročení hranic a cíl cesty daných osob, aniž by padlo slůvko o tom, proč byla rodina vyhoštěna a co mělo to všecko znamenat...? Totalitní režimy i zkušenost koncentračního tábora bezpochyby spoluutvářejí osu Maneova díla. Rozhodně ovšem nejde o výpověď prožitků pronásledovaného Žida. Popisy konkrétních událostí z těžkých životních chvil zde najdeme pouze v náznacích a velmi zřídka. Maneovy reflexe se týkají spíše povahy těchto různých, a přeci jistě příbuzných druhů zla, jejichž absurditu vyjadřuje spíše prostřednictvím symbolů jako je výše zmíněné potvrzení. Páteř knihy je zároveň vystavěna na úvahách o spisovateli, spisovatelích v exilu či bez jasných „kořenů“. Všechno vede autora k jediné kardinální otázce, respektive k souboru otazníků, jejichž tíha visí jak nad tím, kdo je pokládá, tak i nad čtenářem: v čem spočívá lidská identita - v národnosti? ve vyznání? Co znamená, co obnáší být Židem/židem? Co Rumunem? Jde o jistý druh osudu...? Existuje národní identita, nabízí něco hmatatelného? A kolik „rumunského“ zůstává v emigrovavším spisovateli?

K uvedenému shluku otazníků je namístě předložit několik citací z knihy. Nejde o odpovědi, protože ty Norman Manea většinou nenabízí.
„Pokoření z toho, že člověka vymezují kolektivní negací a kolektivní katastrofou, není zanedbatelné, dr. Freude. Nejsme však jenom kolektivními katastrofami, ať už jsou jakékoli. Lišíme se jeden od druhého, jsme víc než to, víc a něco jiného. Víc a něco jiného, víc a něco jiného, měli bychom opakovat ve všech jazycích světa jako ohraná deska, již nelze zastavit.
Utrpení nás nedělá lepšími ani hrdinštějšími. Utrpení člověka kazí, tak jako všechno lidské, a utrpení servírované veřejně kazí nenapravitelně. Pocty být haněn se však vzdát nemůžeme a pocty vyhnanství také ne. Co jiného nám opravdu patří, ne-li vyhnanství? Vyhnanství před vyhnáním i po něm. To, že vás připraví o veškeré statky, není politováníhodné, jsou to jen přípravy na konečné vyvlastnění.
Vždycky nám zůstane hotel 'Archa Noemova' a umění pragmatismu!“ (str. 223-224)
„Vyhnanství začíná, když vyjdeš z placenty,“ píše Manea na str. 224. Doma se necítí ani v USA, ani v Rumunsku. Jediné, co pociťuje jako útočiště a svého druhu domov, je jazyk: ten mateřský mu poskytuje jedinou pevnou půdu pod nohama, ví, že v tomto ohledu vykořeněnost nehrozí. „Už nezbývalo než vzít si jazyk i domov s sebou. Šnečí domeček. Ať bych ztroskotal kdekoli, tohle mi zůstane, to jsem věděl, dětinské útočiště na přežití.“ (str.187)

Chuligánův návrat je dílo poměrně náročné, nejen po stránce obsahové, jak snad vysvítá z předchozích řádek, ale i z hlediska formálního. Autor ke čtenářům promlouvá v první, druhé i třetí osobě, přičemž ve všech třech případech se text vztahuje převážně k němu samému. Místy je Manea schopen vystřídat tyto tři postoje na jediné stránce. Mezi jeho oblíbené vypravěčské postupy patří jednoznačně forma dialogu - často probíhajícího pouze v mysli autora a vedeného s postavami mnohdy již nežijícími nebo vzdálenými, ať už jde o jeho matku, nebo o významné osobnosti rumunské intelektuální scény, jako byl např. Emil Cioran. Střední část knihy s názvem Anamnéza má podobu dialogu s doktorem Freudem, či spíše monologu adresovaného tomuto věhlasnému psychoanalytikovi. Kniha je v zásadě rozčleněna na úvod vztahující se k životu v Americe, na část vypovídající o událostech před autorovou emigrací a na kapitoly popisující Maneovu návštěvu Rumunska v roce 1997 - nicméně chronologicky přehledné nitě událostí se čtenáři nedočkají. Styl Normana Maney je do velké míry úvahový a zároveň, například četným opakováním některých motivů, značně básnický. Mozaika žánrů a literárních odkazů v každém případě ukazuje na postmoderní druh vyjadřování.

Otázkou, která se po přečtení Maneova díla může nabízet, je, komu je určeno. Pro člověka zcela neznalého rumunských reálií pravděpodobně nebude vždy jednoduché se orientovat; oslovování nerumunského publika je přitom evidentní. Jako u samého autora zde lze pozorovat určitou rozkolísanost. Maneova snaha rumunskou skutečnost přiblížit cizincům a fakt, že se podařilo knihu vydat v České republice, však otevírá cennou možnost nahlédnout do dějin i mentality pro nás stále poměrně „exotického“ národa. A proč máme co do činění s chuligánem? Název knihy odkazuje mimo jiné na esej Mihaila Sebastiana Jak jsem se stal chuligánem , v níž se tento spisovatel vymezil vůči antisemitismu běžnému v rumunských intelektuálních kruzích meziválečného období. Cesta Normana Maney zpět do Rumunska je návratem chuligána asi v první řadě v tom významu slova, který se nese v duchu nabourávání zažitých schémat, nezařaditelnosti či provokace - provokace pozitivním směrem.

 

© Dora Plíšková
Autorka studuje na Ústavu románských studií FFUK.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 173 čtenářů.

Diskuse

Vložil: RomAnQ@, 19.04.2009 16:04
Manea, Norman: Chuligánův návrat
Souhlas. =)
Vložil: Andy, 19.04.2009 16:03
Manea, Norman: Chuligánův návrat
Opravdu má velmi zajímavé knihy. Doporučuji vyzkoušet!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 3157x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce