Denemarková, Radka: Smrt, nebudeš se báti

Denemarková, Radka
Smrt, nebudeš se báti

ukázka beletrie česká

Léblův vnitřní svět je přízračný, přestože lidé neztrácejí lidskou tvář a kontakt s realitou. Ale vnímá je jinak a porušuje vazby a smysl, souvislosti. Lidé reagují jen tichým údivem či úšklebkem a vše zahrnují pod nálepku geniality.

 

Radka Denemarková: Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla. Host, Brno 2008, 648 stran

SKONČÍ TO VŽDYCKY ŠPATNĚ

Léblův vnitřní svět je přízračný, přestože lidé neztrácejí lidskou tvář a kontakt s realitou. Ale vnímá je jinak a porušuje vazby a smysl, souvislosti. Lidé reagují jen tichým údivem či úšklebkem a vše zahrnují pod nálepku geniality. Oni nevidí přízraky jako Lébl. Za přízrak považují jeho samotného. On si povídá nejen s duchem zemřelého otce jako Hamlet, ale i s mimozemšťany. Přízračnost jeho zjevu a chování se stává skutečností běžnou, normální.
To, co ostatní lidé v představách prožívají, stává se u Lébla skutečností. Jako Kafka žije „v pohraničním území mezi osamělostí a pospolitostí“. Pro Kafku znamenal fakt, že by na přání otce založil rodinu a vychovával děti, to „nejvyšší, čeho mohl v životě dosáhnout“. Pro Lébla a jeho dobu to už neznamená nic. Založit rodinu, mít děti. Naopak, není to RAdost, ale omezení pracovní, časové. K rodině má Lébl odpor, protože rodinu by mu mohl vytvořit jenom patřičný partner. A dítě jako záchrana sebe sama před životem — není to největší druh sobectví? Mládenecký život. A tak jako Kafkovi dává svět literatury smysl a ospravedlnění jeho „pravidelnému, prázdnému, šílenému mládeneckému životu“, totéž ospravedlnění — alespoň po určitou dobu — dává Léblovi divadlo. Suchopár a prázdnotu času nestráveného v divadle až po třicítce začne naplňovat aktivitami, které jsou pro většinu lidí banální (výlety, pobyty na horách, vandry, lyžování). Ale nemůže vzdorovat útoku svého vlastního života.
Unaven pozlátkem a triky, zatouží po divadle lidského citu.

IVANOV: Když si budeme, doktore, každý den něco vysvětlovat, tak se brzy zblázníme.
LEBEDĚV: Tebe ničí tohle prostředí, kamaráde!

Ví to. Ví, že existuje rozhodnutí, kterým může zakroutit krkem sám sobě, ale doufá, že se konečně zbaví toho netvora, toho slepého, ufňukaného ďábla v sobě. Někdy vládnou oba. I ten nepodléhající vnějším vlivům, ten vtipný a energický. Po několika dnech, někdy týdnech se objeví a vystrnadí dospělého muže. Kdy měl netvor zemřít, jak se ho měl zbavit?
Ležet ve vaně a pozorovat v sobě oba muže, zrazené dítě a dospělého divadelníka. Upířího netopýra a cvičeného slona, z jehož kůže netopýr nepozorovaně sál. Spisovatelé svými knihami předjímají vlastní osud. Možná se totéž děje režisérům.
Inscenované texty se jim propálí pod kůži. „Jste nešťastný, protože jste sám. Potřebujete vedle sebe člověka, kterého byste měl rád a který by vás chápal. Jedině láska vás může zachránit.“ Ivanov Antona Pavloviče Čechova je v depresi a nepomůže mu ani podaná ruka mladé lásky. Jak mohla Léblovi ulevit ruka nepodaná? Cítívá napětí v té rozervanosti, s plným vědomím duševní nemoci… napětí vybíjí. Něco tak rozmlátit… Zrcadlo. „…vzpomínka se má k vjemu tak, jako se má obraz spatřený v zrcadle k předmětu umístěnému před ním. (…) Obraz je virtuální, a jakkoli se předmětu podobá, nemůže dělat nic z toho, co dělá předmět. Naše aktuální existence, jež se odvíjí v čase, se tak zdvojuje o existenci virtuální, o obraz v zrcadle. Každý okamžik našeho života tedy nabízí dva aspekty — je aktuální a virtuální, je jednak vjemem, jednak vzpomínkou. Štěpí se zároveň s tím, jak vyvstává.“1
Svému Ivanovovi rozumí. Mezi mlžnými přízraky se bude pohybovat neobratný, němý sluha Gavrila (Libor Prakesch). Rok 1996 končí, mazl tov… „Příští rok budu dělat Ivanova, Věc Makropulos, Misantropa a kdo ví, co ještě. Také v Národním Branibory v Čechách a nabídli mi, abych natočil celovečerní film. Rád bych to všechno stihnul — také proto, že jsem katastrofista a pořád myslím, kdy už bude konec. V noci nemůžu spát a přes den sháním psychiatra, který by mi pomohl. Skončí to vždycky špatně — nebaví mne někoho, koho neznám, informovat o tak křehkých a rovněž banálních trápeních.“2 Ivanova a Branibory v Čechách zrealizuje, Věc Makropulos s Vladimírem Markem nikoliv. Filmový scénář píše. Nejprve o osudech herečky Jiřiny Štěpničkové pod názvem Hanba. Poté, když pozná blíž během Kočičí hry Ivu Janžurovou, filmovou povídku Milá maminko. Nepředbíhat. Na řadě je další z Čechovových klasických komedií o sebevraždě. IVANOV.

ŠABELSKIJ: Pavle, když svítí slunce, tak je i na hřbitově veselo.

Rokem 1996 Lébl umělecky dozrává. Aniž by (naštěstí) RAdikálně dospěl. V krátkém časovém úseku je natěsnáno několik gordických uzlů, které byl nucen rozplétat.3 Jako režisér i jako umělecký šéf. Od Mařky po izraelské hostování, od Eliadovy knihovny po televizní záznamy vlastních inscenací (Naši Naši furianti, RAcek), od potřesení ruky s anglickou královnou po propad Cyranův. Zažívá zatím nejsilnější atak nemoci živené stresem, konflikty, pracovním vyčerpáním. Hravost nemizí, má jen trpčí příchuť.
I vlivem odžité zkušenosti bere autora hry více na vědomí. Repliky se protínají s jeho vlastními pocity. Na scéně Lébl oživí efektní obrazy, v nich maluje čisté a něžné čechovovské postavy, které rezonují s pocitem nudy, samoty, únavy. Pušku rekvizitáři pověsí na kulisy. I v Josefíně zazněl výstřel z pistole. Josefína zpívala dál. Lébl to nechce přiznat. Že se do RA zamiloval. Bojí se skandálního RAndálu. RA tančí v sále domu Lebeděvových, lakomé Zinočky a neklidného předsedy okresní správy. Na tom není nic zvláštního, obsazoval jevištní techniky, rekvizitáře, přátele. Zvyk z amatérských dob, jakási nostalgie. Aby nabyl jistoty mezi profesionály, aby měl své lidi rozptýlené během práce ve své blízkosti. Ale tentokrát chce skládat oběti, o které nikdo nestojí. Zároveň má pocity viny. Jako Anna v Ivanovovi. I on vidí štěstí být s RA nablízku, zbožňuje ho. Doma se mu těžko dýchá, všechno na něj padá. RA ho dohání k šílenství.
A nemá o tom tušení.
Lébl není přehledná povaha. A nikdo se s ním nenudí. Každý je v jeho blízkosti ve střehu, netuší, co přinese následující vteřina. Opovrhuje sám sebou, nenávidí svou tvář, své tělo, své oblečení. Meziprostor. Na nic nečeká a ničemu nerozumí. Jako očarovaný a opilý sleduje RA. Jak porozumět své RAněné vášni? A už vůbec jí nerozumí okolí. Které pracuje se zavádějícími informacemi, jež Lébl rozhazuje. Čeho se chytit? Vnějších příznaků, které matou? Repliku z Ivanova zvolá k RA. „Provinil jsem se, ano, tisíckrát ano, za to mě potrestá bůh, ale vám nedal nikdo právo, abyste mě tu každodenně mučil…“ Nicnetušící RA se mu stává posedlostí.

 

© Radka Denemarková
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a nakladatelství Host

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.