Wallace Stevens (1879–1955) žil trojím životem básníka a milovníka umění, otce rodiny (roku 1909 se oženil s Elsie Mollovou) a úspěšného pojišťovacího právníka. Už jeho mladické dopisy a deníky sice prozrazují neobyčejnou fantazii a jazykový talent, jeho profesní dráha se však ubírala jinudy. Po krátkém pokusu živit se žurnalistikou se obrátil k právu a věnoval se mu pak až do smrti: nejdříve v nezdařilé vlastní praxi, posléze stále úspěšněji v pojišťovnictví; od roku 1916 až do smrti v roce 1955 u Hartfordské úrazové a pojišťovací společnosti (roku 1934 se stal jejím viceprezidentem). Básně skládal po večerech, o víkendech anebo při pěší cestě do práce. Od roku 1914 svou zralou poezii pravidelně publikoval v malých modernistických časopisech, avšak první sbírku nazvanou Harmonium vydal až v září 1923, ve svých čtyřiačtyřiceti letech. Kniha navíc nevyvolala nikterak mimořádný ohlas; asi nejpříznivěji vyzněla recenze básnířky Marianne Mooreové. Po vydání Harmonia a narození dcery Holly (1924) se Stevens na několik let odmlčel. Výraznější kritické uznání mu získalo až druhé, rozšířené vydání Harmonia (1931), po kterém následovaly v již rychlejším sledu další sbírky: Ideje řádu (Ideas of Order, 1936), Muž s modrou kytarou (The Man with the Blue Guitar, 1937), Části světa (Parts of a World, 1942), Přesun do léta (Transport to Summer, 1947), Polární zář podzimu (The Auroras of Autumn, 1950) a kniha „esejů o realitě a imaginaci“ Nezbytný anděl (The Necessary Angel, 1951). Jeho rostoucí reputaci stvrdilo rok před smrtí souhrnné vydání básní (1954), obsahující vedle všech vydaných sbírek nově také soubor pozdních veršů Skála. Na sklonku života se Stevensovi dostalo i význačných vnějších poct: v roce 1950 obdržel Bollingenskou cenu, v roce 1951 Národní knižní cenu za Polární zář podzimu a v roce 1955 znovu Národní knižní cenu, a navíc Pulitzerovu cenu za Sebrané básně. Hodnocení jeho díla se podstatně prohlubovalo i po jeho smrti, s postupně vydávanými texty z pozůstalosti a s rozrůzňujícím se chápáním svébytnosti jeho odkazu. Dnes se Stevens pokládá za jednoho z klíčových anglofonních básníků 20. století. Význačnou součástí jeho odkazu je vedle poezie a esejů také rozsáhlá korespondence (Letters of Wallace Stevens, 1966).