Malý, Radek: Malá tma

Malý, Radek
Malá tma

recenze beletrie česká

Stát na rozhraní, kdy konec je blízko, ale nevíme, kdy přesně přijde, a začátek je už nekonečně vzdálený.

 

Protože tma nemá zdrobnělinu... aneb na rozhraní (aneb krátká meditace nad sbírkou Radka Malého)
Radek Malý
: Malá tma. Host, Brno 2008, 72 stran

Útlá kniha nás nejprve zaujme svou grafickou podobou, která nadchne. Obálka je stylizována do obalu školního sešitu a uvnitř nalezneme dvě grafiky. Na obou je chlapec, který stojí ve dveřích, za kterými je prudké světlo. Stojí na rozhraní mezi tmou a světlem. Možná i takto by se dal charakterizovat tvůrčí přístup Radka Malého v této sbírce. Stát na rozhraní, kdy konec je blízko, ale nevíme, kdy přesně přijde, a začátek je už nekonečně vzdálený.

Básně jsou všechny rytmicky vypilovány, zapadají do formy, vždyť Radek Malý už nejednou dokázal, že jazyk je pro něj mocná zbraň, kterou skutečně umí ovládat a neužívá ji ve většině případů jen tak pro okrasu. Kniha se „dobře čte“.

Perspektiva básníka, který se potácí na hranici střízlivosti a opilosti. Je to častá ironie snažící se svou břitkostí říci, že je to celé vlastně dost na nic a že jediná cesta je cesta vína. Avšak alkohol je špatný rádce, protože díky němu máme falešné vidění reality. A tak lyrický subjekt básníka tuší, že je něco špatně, tluče se do čela v zakouřené hospodě, ale ne a ne na to přijít, protože ten správný okamžik mu stále uniká a on je v podivném opojení, nakročen už už na celou tu záhadu přijít. Ale je zkrátka chycen! Člověk, kterého alkohol proměňuje ve stroj podivné směsice smutku a radosti. Jak trefně poznamenal Ondřej Hanus ve své reflexi: ,,Je to (sbírka pozn. autora) taková kapesní apokalypsa. Taková malá tma, která se nám odvíjí před očima jako film.“ Ano, Malá tma je soukromou apokalypsou. Je to tápání namol černou nocí za ženou, která někdy na konci cesty čeká a jindy ne.

Malý si nasazuje různé škrabošky, ať už se ironicky holedbá, že přece o nic nejde, že je to všechno v pohodě a ten konec stejně musí přijít, nebo ať už pociťuje tíhu života ve skleněném akváriu, skrz které se všichni dívají. Nemožnost se zastavit, ukotvit, ale neustálé nutkání jít, jet někam dál. Jenže kam? Mohl by se ptát básník, který, i když se skrz jeho texty můžeme dostat na lecjaká zajímavá místa, jako je třeba Berlín, Kodaň, Varšava, přeci jako by stále rozpačitě přešlapoval na místě...

Jméno, které se mi po přečtení knihy vybavilo jako první, byl Charles Baudelaire a jeho poetika hnusu. Také Malý vedle sebe doslova prská krásu a ošklivost (hvězdy jako hřeby, po řece plujou poplivaný chleby, do toho polibek dvou milenců, v kontrastu často Bůh a Ďábel, kteří se svorně ruku v ruce prolínají některými texty).

Druhá znatelná stopa je expresionistická. Básně táhnoucí se zimou a podzimem, ve kterých znatelně převládají kontrastní barvy – bílá proti černé, pak jasná rez a červená dává básním obrazový rozměr.

Forma je pro Malého svým způsobem mantra, a to se mi zdá být u některých textů kamenem úrazu. Umí, ale pravdou je, že někdy je na úkor formy deformován obsah, který se tak dostává na druhou kolej a pointa se ztrácí v dokonalém konstruktu slov. Je otázkou, zda by rezignace na dokonalou formu a popuštění uzdy směrem k volnému verši Malému svědčilo. Možná by některé texty dostaly víc volnosti a prostoru. Ale patřily by pak do Malé tmy, která je tak sevřená nejen formou, ale také tématem? A nebo by došlo k porušení „jednotného těla“?

Stejně tak některá spojení jako „žiletkama něhy“, „řezníci milosti“ mi doslova drásají oči. Ale na druhou stranu jsou tyto nedostatky vyváženy vrcholnými texty sbírky, jako je pro mne třeba Do zahrad padly první květy, Pod parou podzim. Barevnej až běda., Tmoucí tma. Ticho. Noci prasklo břicho. To jsou básně, ve kterých se Malého talent naplno realizuje, které jsou doslova „čisté“.

Nemyslím si, jak jsem již uvedla výše, že je na škodu, že básně mají téměř jednotné téma, je zajímavé vidět, jak Malý dokáže stále dokola tuto perspektivu opilého, ironicky řvoucího, osamoceného člověka zpracovávat a sunout se dál. Je to kniha zajímavá. Je to kniha, která dokáže čtenáře zaklít do svého rytmu, do své tmy, a i když má slabší momenty  praskliny –, rozhodně stojí za přečtení a můžeme být jenom zvědaví na to, co přijde po Tmě.

 

 

© Eva Košinská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 143 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 5017x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce