Borkovec, Petr: Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire

Borkovec, Petr
Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire

ukázka beletrie česká

„Z berlínské ulice je vidět na měsíc, v berlínských ulicích dlouží se lidský stín,“ psal před osmdesáti lety ruský exilový neoklasicista Vladislav Chodasevič v básni o nočních tazích větrnými ulicemi „macechy ruských měst“. Bloudili tenkrát v trojici – Chodasevič, Nina Berberovová, Andrej Bělyj.



Petr Borkovec: Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire. Agite/Fra, Praha 2008, 88 stran


Nahota a záhyby látky

„Z berlínské ulice je vidět na měsíc, v berlínských ulicích dlouží se lidský stín,“ psal před osmdesáti lety ruský exilový neoklasicista Vladislav Chodasevič v básni o nočních tazích větrnými ulicemi „macechy ruských měst“. Bloudili tenkrát v trojici – Chodasevič, Nina Berberovová, Andrej Bělyj. Já jsem v Berlíně sám a nevycházím. Ale stipendijní byt na samém konci Kurfürstendammu je rozlehlý, protahuje jím, je plný dlouhých lidských stínů a doznívajících kroků, se smaragdovým bodem měsíce pod pětimetrovým stropem.

Stručně řečeno sestává ze čtyř koupelen a jídelny pro čtrnáct stolovníků. V jídelně proti sobě bojovně tikají dvoje nástěnné hodiny a v zrcadle na příborníku, které má tvar nízkého komolého jehlanu, se vedle stolové desky a židlí v přijatelném měřítku odrážejí čtyři zrůdné dětské jídelničky. Trnož stolu, tučná a vyřezávaná, vypadá jako srna napnutá k vyvrhnutí. Jistě, pouze na první pohled. Při podrobnějším průzkumu se mění v jiné zvíře. Okno do dvora mezi bloky a hubený trojramenný lustr na krátkém řetězu jsou na tom, pokud jde o světlo, mizerně a většinu dne, máme teprve září, si dojemně pomáhají. Gigantický Stadtplan, který jsem pověsil na jednu z prázdných stěn, zrcadlo z žádného úhlu nezabírá. Z kvarteta koupelen (možná tu býval penzion) se užívají jen dvě, třetí slouží jako skladiště, ze čtvrté je prádelna. Ale já pro tenhle text pustím sprchu v té třetí a budu se chvíli dívat, jak pod jemným proudem hnědnou krabice s výtisky románu některého z minulých stipendistů, jak prosakují, bortí se a romány pleskají o dlaždice. Pak se zasunu do štěrbiny mezi žehlicím prknem, sušáky na prádlo a hliníkovými štaflemi, kolem sloupku vyřazených květovaných stínidel se natáhnu pro mýdlo a přidám horkou vodu. Zatáhnu gumovou plentu. Jsou nějaké důkazy, že jsem tu kdy byl?

V přiděleném bytě stopuji svého předchůdce. Ten mexický prozaik se s oblibou koupal ve vaně obložené svíčkami v rudých pouzdrech (jsou jich tu desítky a vypadají jako votivní) a často smažil. Lepkavá poleva čpící kořením se mi zažrala do prstů. Měl nejspíš dceru, nebo dvě – každý den objevím pod nábytkem dívčí sponku ve smotku prachu. Dávám si jednu z nich do vlasů, prohlížím se v zrcadle příborníku, lehám si v dětském pokoji, pak se dívám z okna. Dnes večer zapršelo do kaštanu ve dvoře. V protějším neosvětleném okně stála starší žena a modlila se. Několikrát se vrátila, při modlitbě si upravovala vlasy, rovnala závěs, několikrát se zadívala přímo na mě. Několikrát jsem se vrátil, sledoval její úzkostný výraz, přál si, aby zmizela. V noci jsem četl antologii básní napsaných na této adrese o této adrese. Na ženu modlící se v protějším okně jsem narazil dvakrát – jednou drží v ruce svíci a na rameni jí dřepí korela (volný verš, autorka Američanka), podruhé ji autor trochu omladil a pojednal jako manýristickou rytinu (Maďar, sonet). Pokoj za jejími zády zdobí tedy prapodivné trofeje a zdejší byt je podivuhodná past, do které jsem bez veškerého boje padl.

Ale teď je ráno. Zbořil jsem domy kolem, všechna osvětlená i neosvětlená okna – vpravo se rozzářila dálnice, vlevo shluk malých jezer (Kleine Grunewaldseenkette) se slibnými jmény Hubertussee, Herthasee, Královské jezero, Dianino jezírko. Hejno otáčivých trysek tam kropí travnatou pláž, voda pleská o právě vyměněné pytle v odpadkových koších. Opodál, na Henriettenplatzu, se z kašny noří monstrózní hlava říčního boha, možná samotného Ókeana. Stojím nahý u okna, zpola zakrytý záhyby závěsu a na ničem kolem nemám účast. Slastně zabírám všechna místa a žádné. Jako nějaký mladší, drzý bůh. Měním masky. A mám čas.

14. září 2004



Průvodce po Kantstrasse

Ve čtvrti Charlottenburg, na západním konci Kantstrasse, zamrzá jezero Lietzensee, na jehož břehu se proplétají dva mramoroví lachtani. Tušové X ploutvonohých těl se leskne na šedém rozpraskaném pergamenu. Po ránu četa dobývá led z pobřežní promenády. Větev vlečená jedním z dělníků přes černý trávník a brázda přibývající za prolétajícím letadlem mají stejnou rychlost. Zvuky tu zřídly – je cítit jejich les, který zůstal za zády, nepříliš daleko, zato výš, a kde bylo tepleji. Tady osaměle vyrůstají přidušené salvy v zavírajícím se příkrovu, voda odmotávající se z potrubí pod Lietzenseebrücke, keř tříštěné námrazy a snad ještě houština šumu z hotelu Seehof. Denní světlo postupuje pomalu, zdržováno noční prací mrazu – vybrušuje konce větví zalité ve skle, zatímco celé partie jezerního parku zůstávají temné. A jako by koneckonců rozednění nebylo důležité; oč jde, je odpočítávání v bezzvučném prostoru, někde hluboko v šedivém krunýři, které ukončí hebké cvaknutí oznamující, že led dorazil ke dnu. Až tehdy, s první nohou nejistě vstupující na jezerní plochu a prvním okem, co odtud spatří břehy a cesty naráz rozklepané jako želé, jež pohlédne do vlhkého oblouku mostu a odrazí se v cákancích lišejníků a řádcích rampouchů, rzí a slizem proměněných v krápníky, začíná den.

V Kant-Kině na Kantstrasse 54 promítají už od jedenácti. Od ruky s cigaretou, čekající na noční spoj, uniká krásný profil a mění se v obrys tváře samotného mrazu. V černobílém větru blikají okna a výklady, kývající se akát vypadá jako černá anakonda potěžkávaná ve varieté. Šikmo přes ulici, na fasádě z černých dlaždic, svítí neon sexkina Cascade. Úhlopříčný, napsaný jedním tahem. I nízký průchod do domu obložili – v té černé vaně se pořád někdo sprchuje; pořád to tady vypadá jako po dešti. Nápojový lístek vězící ve zdi místo okna slabikuje sám sebe ve světle špinavé žárovky. Váhající hrdina ho nedokáže číst; občas něco zaslechne, když napíná uši. Nakonec zamíří pryč. Z nápisu SEX na čtverhranné, nejspíš rudé lucerně, vzdalující se za jeho zády, se stala čínská kaligrafie. Míjí skutečnou čínskou restauraci se stoly prostřenými před měsícem, osvětlené krejčovství Ginger&Fred, které – s oprýskanými rámy výkladu, všudypřítomnými papírovými štítky a stěnami obloženými špulkami nití, určitě pestrobarevných – nemá daleko k nabité entomologické krabici. Před Kant-Garagenpalastem, kde se za zrnitým sklem zdvíhají patra plná kapot a dílenských věcí, který připomíná hrůznou vyhaslou pec, pod níž skomírá nízký a bledý oheň nonstop benzinové pumpy, připaluje cigaretu jinému chodci. A pak, trochu spleten, vystoupá vnějším schodištěm mezi auta, jako by hledal to své, které tady nikdy nezaparkoval. Dokonce neumí, pokud paměť neklame, ani řídit. Nahlíží do odložených aut; jejich přední skla spojuje uvolněná žhavá nitka světla, která praskla někde v temných hlubinách města. Jeho příběh pokračuje dál. Film i ulice jsou dlouhé, sotva začaly.

20. února 2005



Wannsee

K placené pláži vede silnice a chodník, u nichž přihlíží řídký borovicový les. Jeho vstupní pásmo a vlastně celé přízemí jsou neprostupně zaneřáděné křovisky, poli zbytnělých rumištních bylin a padlými kmeny, spadlými větvemi. Jako drahocenné nerosty blyskotají tou divočinou lidské zbytky. Vlhkost odtamtud připomíná pot, pach moči klikaté ložisko zlata, ležící sosnové větve se podobají lýtkům a zápěstím zaťatým rozkoší. Myslím na jiné vnitroměstské lesy, které jsem viděl, hájky jehličnanů na dunách za rušnými mořskými plážemi a lesní dálniční odpočívadla. Jako by tam za zelenými a černými kmeny šel někdo s rozpáleným zrcadlem; zahlédl jsem, jak si srovnává krok s mým.

Plážové výjevy Ernsta Ludwiga Kirchnera v Nové národní galerii na Postupimském náměstí mě tentokrát přitahovaly víc než Schmidt-Rottluffovy vchody do letních vsí a silnice se stínícími stromy, kvůli kterým jsem na výstavu Brücke šel. Rottluff mi od prvního seznámení s expresionisty připadal nejméně afektovaný z celé skupiny, jeho venkovské motivy plné barev a vegetace mi byly blízké, obdivoval jsem jeho řemeslnou všestrannost i nadání organizátora. I tentokrát mě jeden jeho dosud neviděný obraz přikoval k zemi. Sytě červený dům, téměř zakrytý zelení, která měla jednotvárnou, stylizovanou formu palmové ratolesti. Mocnost té neurčité zeleně a ponor budovy v ní zvýraznil podhled pozorovatele – osamocený dům stál dost vysoko, na kopci nebo v kopci. Líbila se mi vířivost, a přece strnulost stromů, jejich vrcholků; pevnost, a přece sálavá prostupnost stěn. Záznam velkolepé vteřiny, kdy se dům vynoří před nepřipravenýma očima. Všechno později – pro toho, kdo stoupá a vstupuje, bude jinak, ale všechno už zůstane, říkal jsem si.

Ale Kirchner mě vzrušil. Nejspíš to bylo způsobeno dlouhým pobytem v Berlíně, že se mi zdál o tolik naléhavější než kdykoli předtím: jeho soukromé ráje u různých vod s přítelkyněmi, modelkami, přáteli a vlastními portréty, neustálá tísnivá přítomnost města a konce, kousavé tváře (jak se jedna z nich podobala mojí zdejší učitelce němčiny), úzká těla, pohledy. Určité zběžnosti, až odbytosti jeho maleb a zároveň jejich protichůdné vypjatosti jsem teď porozuměl jako silnému vyjádření zoufalé krásy.

Na rušné pláži jsem se – krom dvou krátkých vykoupání – zabýval vránou, která složitě spojila svůj den s vyplaveným malým okounem. Nejprve ho pracně vystrkovala z dosahu mírných vln na písek – okraj vody rybu neustále podléval a strhával zpátky. Tak dlouho, až vrána netrpělivě zabořila zobák do očního důlku, už prázdného, a jedním trhnutím rybu odhodila na břeh. Tím začaly nové problémy. Plavci procházející těsně podle vody k rezavému toboganu, který zdálky připomínal těžební věž – rušili vránu v jídle; každou chvíli poodlétala stranou v střídmých obloucích směřujících k vodě (se svěšenýma nohama, s křídly jen zpola rozevřenými) a pak se prudkou obrátkou mezi prvními plážovými koši vracela ke své kořisti. Později u ryby zaklekla skupina dětí, jedno z nich okouna klackem mrštilo zpátky do vody, ne daleko. Vrána se vrátila a chvíli se pokoušela pokračovat v jídle pod hladinou. Každé klovnutí ke dnu bylo doprovázeno zježeným peřím na hlavě a bleskovým oklepáním. Nakonec rybu vyvlekla stejným způsobem jako předtím. Po vítězné potyčce s jinou vránou, která se chtěla přiživit, jiné děti zasypaly okouna pískem. Vrána rybu neodkryla celou, vyhloubila malou šachtu a pokračovala. Jedno klovnutí bylo tak prudké, že ryba zůstala přichycená na zobáku a celá se vytřepla z písku. Příběh uzavřel plážový uklízeč, který (jistě na upozornění některé z matek, hnízdících pod nedalekými vrbami) leklého okouna dřevěnými kleštěmi sebral do pytle a odnesl. Viděl jsem vránu, jak rozhodnými pohyby křídel ulétá k vysokému zalesněnému obzoru za zády opalizující pláže, jehož jsem si předtím nevšiml. Vrstvil se v zelených a modrých barvách, které vězely v šedých předělech. Bylo tam chladno. Vrána se dlouho rýsovala na olivovém skle vitráže, potom se rozplynula v jednom z olověných spojů.

začátek září 2005

 



Léon-Jessel-Platz

Moje berlínské hodiny německého jazyka se postupem času proměnily v procházky po městě a tlachání po charlottenburských a wilmersdorfských kavárnách. Odfláknutou angličtinou. Na začátku podzimu byla zkáza dokonána a němčina našich lekcí se většinou omezila na objednávku kávy s minerálkou.

Dnes v Kantcafé – po oboustranném tápání, jak se anglicky nazývá vosa – jsem učitelce Karolině vyprávěl o okurkových sklenicích kvasícího rybízového vína v oknech babičky Anežky. Vosy se obratně proplétaly otvory v napnutém balícím papíru, jímž byly sklenice zavíčkovány (až teď při zápisu jsem si vzpomněl, že babička papír děrovala krátkou a starou, kuchyňským nožem ořezanou kohinorkou a po tlusté tuze ve tvaru přesýpacích hodin zůstávaly kolem otvorů šedé stopy), šramotily, tiše bubnovaly a rozechvělý papír, který jim občas uvízl mezi hrudí a zadečkem, nesl a zesiloval navztekaný bzukot. Pokusil jsem se učitelce popsat plný zvuk, co se tehdy ozýval z otevřených oken zatažených záclonami, ale můj zásobník vhodných slov byl hned prázdný, a tak jsem – z jazykové bezradnosti, která neomlouvá – vyprávění ukončil jako někdo jiný. Nějaký pitomec jí řekl, že – zkrátka a dobře – ohledně svého dětství může s Adalbertem Stifterem prohlásit, že mu v paměti nezůstalo nic než léto, které viděl oknem; ani stopa po zimě ve vzpomínkách na tehdejší čas. Nejenže to bylo trapné. Stifterovu větu z autobiografického textu Mein Leben, možná poslední, kterou před sebevraždou napsal, jsem poprvé četl asi před týdnem. Moje učitelka pak vyprávěla o lesních mravencích – trochu červených, jak řekla – kdesi na hranicích Francie a Španělska. Když v dětství chodila s dědečkem na houby, starý muž často na okraji lesa vytáhl kapesník (slovo kapesník řekla německy, látkový, zdůraznila pak anglicky, a protože jsem jí hned neporozuměl, odhodlaně rozepnula kabelku pod stolem; rozbřesklo se mi a zarazil jsem ji dřív, než se její látkový kapesník zjevil) a položil ho do mraveniště (řekla jen ant a zbytek naznačila rukou, něco pohladila nad stolkem; anthouse, navrhl jsem, anthill navrhla ona). Při návratu kapesník sebral, sklepal mravence, ulehl a látkou čpící sekretem si přikryl obličej. Inhalace ho zbavovala bolestí hlavy a protahovala dutiny líp než šňupací tabák (snuff, jak teď nacházím ve slovníku; při rozhovoru jsme vystačili se slovy tabák a nos). Jeden můj bratranec ostatně, vyprávěla dál, trpěl nesnesitelnými bolestmi páteře a občas si do takových mravenišť lehal naznak. Chtěl jsem poznamenat, že to byl statečný chlapík, ale nevzpomněl jsem si na správný anglický výraz (brave) a odmlčel se. Myslel jsem na dům ve Francii, kde se učitelka narodila (zmiňovala se o něm už dřív). Velký a tmavý zvenku i uvnitř, s mnoha okenicemi, protější řadou nějakých starých vysokých stromů, v údolí. Se skutečností neměl můj obraz společného nic, ačkoliv o údolí, alespoň se mi zdá, mluvila, i o řadě starých stromů. Říkala o nich, že byly zpola uschlé, zanedbané (tak jako celá zahrada). Ale já stejně viděl vzorný sled stromů, topolů s chlupatou kůrou, zdravých, stejně vysokých a vzorně prořezaných, s oranžovými oky po spilovaných větvích.

V Kantcafé na rohu Schlüterstrasse a Kantstrasse bylo prázdno, nikdy tam ve středu v deset dopoledne, kdy jsme se scházeli, nebylo víc hostů než pět šest. Vyzkoušeli jsme i jiné kavárny, ale do Kantcafé jsme se vraceli. Učitelka přicházela skoro vždycky dřív než já, vždycky si něco četla nebo zapisovala do diáře, a zvedala oči, až když jsem stál těsně u ní a omlouval zbrusu nový pozdní příchod. Jak jsem se tak blížil k jejímu místu a prohlížel si ji, odhadoval jsem, zda je jí padesát nebo třicet pět. Dnes jsme zase mluvili o houbách. Velmi vysoká, štíhlá, spíš hubená blondýna, s malým obličejem, jenž, při pohledu zblízka, jako by od brady ubýval, se žlutými vlasy, které byly silné, ale ne husté – moje učitelka němčiny – poslouchala popis jednoho wilmersdorfského náměstí.

Uprostřed Léon-Jessel-Platzu, řekl jsem a díval se na portrét od Ernsta Ludwiga Kirchnera, který si proti mně zapaloval, je kašna ve tvaru obrovského hřibu (big, big pilz). Voda prýští odněkud ze středu kovového klobouku, místo ale vzhledem k rozměrům není vidět, a hřib je starý, červivý (použil jsem slovník), křapáč (to jsem neřekl) okousaný slimáky (slovník) a lesní zvěří – sochař do něho udělal rýhy a prolákliny, v nichž ponechal kov neopracovaný. V deset hodin ráno se náměstí naráz probudí, protože otvírají dvě zdejší kavárny – Garson s bílým prázdným vývěsním štítem (drobounkou siluetu tancujícího servíra objeví oko až po chvíli) a konfekční, slonovou kostí omítnutý Bílý slon – a voda začne přelévat klobouk hřibu. V tu chvíli navíc slunce pronikne listím mladých javorů (na spodní patro větví lze dosáhnout rukou), jimiž je náměstí hustě osazeno. Vláčný proud vody zahlcuje povrch, v mastném lesku se objeví modré skvrny a měděnkové rozvětvené cákance a nažloutlé pupínky, na nichž se voda čeří. Některá místa na hlavě houby dlouho odolávají suchá, jakoby potřená látkou odpuzující proud, který se nad nimi poslušně dělí a pod nimi zas spojuje. Ale ty suché skvrny ve tvaru ovoce se postupně smršťují, a pak náhle jejich prostředkem prokličkuje úzký pramínek, k němuž se vzápětí přitáhne (s trochu neskutečným cuknutím) voda z obou stran. Zprvu je vody málo a kopíruje hluboký klobouk, na okrajích se ohýbá a pokračuje nejprve po vnitřní straně a pak po kuželu nohy, kde se v okusech ztrácí. Ale po chvíli, naráz, je všechna trpělivost naplněna a odspodu se spustí stěna crčící vody. A další. Gigantická nacucaná houba stojí uprostřed v temných pestrých barvách a její tlustý zvuk si bezohledně dělá místo v těsném podhoubí náměstí.

Učitelka neměla jasno v tom, o jaký druh hřibu se jedná. Zbrkle jsem prohlásil, že sochař měl na mysli houbu s tmavě hnědou hlavou, která je na spodku žlutá. Když se vnitřní strana zmáčkne, žluť modrá. Namítla, že takový hřib – jde-li vůbec o hřib – mívá oválnou, nikoliv kuželovitou nohu. Houba, kterou – jak si z mého popisu představuje – sochař zobrazil, má spodek mléčně bílý nebo nahnědlý (milchcafé color). Zanedlouho jsem kapituloval a uznal, že jde spíše o pravák (nebo snad poddubák, under oak pilz?) nežli o panský. Nedovedl jsem to ale vyjádřit, protože doslovné překlady krajových jmen k ničemu nebyly. Nerozuměli jsme si a potáceli se v popisech tvarů a skupenství a odstínů. Ke konci jsme hřib z Léon-Jessel-Platzu začali kreslit.

Nežli lekce němčiny skončila, řekl jsem Karolině, že by s úspěchem mohla dávat hodiny kreslení. Vyprávěla mi o tom, jak kdysi v Anglii brala soukromé hodiny kreslení ptáků a květin. Vyprávěl jsem jí, že v Cambridge jsem vlastníma očima četl vývěsku (na domku s japonskými posuvnými dveřmi a okny zarostlými psím vínem, dogs grape), na níž učitel nabízel hodiny kreslení ptáků za soumraku. Nevěřila.

podzim 2005
 

© Petr Borkovec
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3528x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce