Šrámková, Jana: Hruškadóttir (in HN)

Šrámková, Jana
Hruškadóttir (in HN)

recenze beletrie česká

Nesnadnost popsání knihy spočívá, zdá se, primárně v jejím zvláštním vnitřním rozštěpení či lépe – ve vnitřní stratifikaci. Viděno z jedné je Hruškadóttir je „lehká“ novelka, deníček mladé dívky Veroniky, z druhé strany se do textu tlačí závažné téma – nikoli ve smyslu „sdělení“, nýbrž faktum, nereflektující, nýbrž ukazující, předvádějící.

 

Hruškadóttir
Jana Šrámková: Hruškadóttir. Labyrint (edice Fresh), Praha 2008, 112 stran
 
Knížka s tajuplným názvem Hruškadóttir, debut Jany Šrámkové, je zvláštní, nesnadno uchopitelné čtení. Nesnadnost popsání knihy spočívá, zdá se, primárně v jejím zvláštním vnitřním rozštěpení či lépe – ve vnitřní stratifikaci. Viděno z jedné je Hruškadóttir „lehká“ novelka, deníček mladé dívky Veroniky, z druhé strany se do textu tlačí závažné téma – nikoli ve smyslu „sdělení“, nýbrž faktum, nereflektující, nýbrž ukazující, předvádějící. Přesněji řečeno: vedle skutečně nezávažných a často s jistou ironií podaných motivů se objevuje motiv zásadní, závažný, tragický; svou nevyřčeností navíc otevírající dveře závanu metafyziky (smrt milované bytosti, snaha se s ní vyrovnat i nemožnost smířlivého vztahu k takové události). Motiv smrti přítelkyně jako prudké světlo ukazuje těžkou a v podstatě neschůdnou a neřešitelnou spletitost lidských vztahů, vratkou lidskou pozici ve světě, již ztráta blízkého člověka může zásadně poničit, a další nejrůznější důsledky (sem ostatně patří i titulní Hruška-dóttir, tj. dcera hrušky: vypravěččin stesk po nepoznaném otci a po kousku vlastní země symbolizovaném mladou hrušní). Tento tematický komplex se v textu ukazuje jen pozvolna, zezačátku jen náznakově, jakoby náhodnou zmínkou, a postupně zplastičťuje, prohlubuje a problematizuje text, tu první, „lehkou“, banální rovinu („dívčí románek“), až ji zcela prostoupí.

Čtenář se ocitá mezi těmito dvěma póly; jedinečnou kvalitou knihy je, že text sám tuto ambivalenci překonává a smysluplně zhodnocuje. Síla knihy je v podání, v rafinované (nikoli „cudné“, jak se píše na záložce, přesně naopak, v poučené, mistrné, sofistikované!) práci s postavami, ději a s časem, totiž v podání motivů. Kniha je složitá tkáň retrospektivních a perspektivních náznaků, citátů a motivů; jednotlivé události se vynořují ve významovém nasvícení předcházejících a budoucích dějů, celek knihy je zahalen oparem vzpomínky, která volně přechází do zároveň ještě hlubších a naopak mělčích pater paměti na jedné straně a do současnosti na straně druhé.

Tak se, myslím, dá uchopit ono unikavé vyznění knihy. Sebetragičtější motiv viděný prizmatem překrývajících se retrospektiv a aluzí ztrácí svou tragičnost (stejně jako nebezpečí, že upadne do kýčovitosti); a naopak, ona druhá rovina „banálního“ tuto banalitu ztrácí a odkazuje spíše k melancholické tradici idylického chronotopu.

Obdobný jev můžeme ostatně vidět i jinde: asi nejznámější případ je Babička B. Němcové. F. X. Šalda neporozuměl významu romanticko-tragického motivu Viktorky; až pozdější teoretici poukázali na konstitutivnost modu vzpomínky, minulého času, který idylu Starého Bělidla produktivně propojuje s tragickým osudem bláznivé dívky. Zatímco fikční svět Babičky sjednocuje významotvorné gesto idyly, u Jany Šrámkové je tomu spíše naopak: lehkost, ironičnost, banalita – nikoli ve smyslu pejorativním! – jedné roviny textu se stáčí (či lépe: je stáčena, přehodnocována) k rovině druhé, zásadnější či „hlubší“, aniž by se ovšem nechala zlákat patosem či pokusem o filosofující traktát.

Již jsem naznačil, že tento pohyb od jedné roviny textu ke druhé je stále radikálně proměňován, přepisován způsobem podání, vůči oběma pólům subverzivní narativní strategií. Hruškadóttir přitom není jen zaumné cvičení ve složité kompozici a vypravěčské rafinovanosti. Zvoleným propojením dvou odlišných rovin, které je schopno zachovat napětí mezi nimi, Šrámková vytváří – a to je nesmírně důležité – ještě jiné spojení: spojení dobrého, silného příběhu a kultivovaného a čtivého textu; dvou elementárních a přitom zcela zásadních přísad, které čtenář současné české literatury začasté postrádá.
 

© Pavel Šidák
článek vyšel ve zkrácené podobě v HN (6. 2. 2009)
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 147 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Hany, 09.03.2013 10:43
Šrámková, Jana: Hruškadóttir (in HN)
Asi to autorka vysvětlila v pořadu Karla Šípa- "VŠECHNOPÁRTY"
Vložil: gabriel, 05.02.2009 23:05
Šrámková, Jana: Hruškadóttir (in HN)
a proč tedy ten název? hruškovo céra?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

59%čtenáři

zhlédnuto 6688x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce