Pražský rozhovor s italským spisovatelem Robertem Ferruccim

V.M., M.Ř., K.V.: Mohl byste nám na úvod sdělit něco o tom, jak jste se vůbec dostal ke psaní?
R.F.: Na tuhle otázku se vždy velmi obtížně odpovídá… Když člověk začíná psát, není to tak, že by si jednoho dne sedl k psacímu stolu a v tu chvíli se rozhodl stát spisovatelem. Já jsem začal psát jako asi všichni, nebo alespoň všichni, kdo zkoušeli psát v mládí – trochu pro zábavu, trochu z nutnosti k něčemu se vyjádřit, vypsat se z něčeho…

- Takže jste nikdy nestudoval třeba tvůrčí psaní nebo žurnalistiku?
- Ne, to ne. Já jsem se o studium žurnalistiky nikdy nezajímal. Nikdy jsem se nechtěl stát novinářem. To je zvláštní věc… hodně lidí si myslí, že když je člověk spisovatelem, automaticky může dělat i žurnalistiku. Já ale nejsem novinář. Přispívám do novin, ale jen proto, že psaním knih se lze jen těžko uživit. Musel jsem dělat spoustu jiných profesí. Když mi pak vyšel první román, několik deníků mě požádalo, abych s nimi spolupracoval. Ne jako novinář, ale jako spisovatel. Nic mi nenakazují, to já navrhuji témata pro své články. Píši o tom, co mi připadá zajímavé, ale vždy z pohledu spisovatele, který si všímá světa kolem sebe a sdílí se čtenáři názory na to, co se děje. Takže novinařina v pravém slova smyslu se mě vůbec netýká.

- Vybral jste si tedy dráhu spisovatele… Chtěl jste se tak stát slavným?
- Ne, mně se zdá téměř nemožné, že by se v Itálii mohl někdo stát slavným díky knížkám. Nikdo u nás totiž nečte. Když vidím, kolik máte knihkupectví v Praze, je to ohromující. V Itálii se v poslední době spousta knihkupectví ruší. Jen v Benátkách, kde bydlím, jich za poslední čtyři roky zmizelo pět. Protože lidé nečtou. Nevím, jestli jste byly někdy ve Francii… Tam mají celý obrovský řetězec knihkupectví – Fnac…

- …ale v Itálii jsou přece podobně významná knihkupectví Feltrinelli…
- To ano, ale existuje tu jeden velký rozdíl. Ve francouzském Fnacu tvoří největší část sortimentu knihy. Najdete tam velkou spoustu knih a pak i pár regálů věnovaných jiným médiím – hudbě, filmu… V Itálii je to přesně opačně – v knihkupectvích se prodávají samá CD, DVD, fotoaparáty… a pak někde v koutku mají snad i nějaké knihy, ale tam stejně moc lidí nechodí. Takže je velmi složité proslavit se díky knížkám. A já si navíc myslím, že opravdu nikdo nepíše proto, aby se stal slavným. Psaní je niterná potřeba, kterou člověk buď pociťuje, nebo ne. Samozřejmě také záleží na tom, zda se odhodlá ji odhalit světu… Spousta lidí chce něco sdělit, ovšem pokud již vnitřně nejsou spisovateli, nikdy se jimi nestanou. Nemohou se dočkat vydání knihy, do níž sepsali své myšlenky, kochají se počtem stránek, vazbou i tou krásnou obálkou se svým jménem… a jsou šťastni. – Proč ne. Ovšem ne všechny takto vydané knihy lze nazvat opravdu literaturou.
Podle mě neexistuje nějaké „proč“, nějaký specifický motiv ke psaní. Řekněme, že to je věc, která mi vždycky připadala normální nebo spíš přirozená.

- Takže jste psal už jako dítě?
- Ano, ano, už jako dítě.

- I poezii?
- Ano, bohužel, také poezii… (smích) To tak bývá… mladík se zamiluje a pak z toho píše verše.

- Třeba se jednoho dne vaše verše také dočkají vydání…
- …jen to ne!

- Snad jste je už všechny nespálil?
- Já ano, ale jedné dívce, do níž jsem byl zamilován, jsem koupil takový krásný sešit a pak jsem jí do něj opsal různé básně. Ona ten sešit ještě pořád má. Tak až někdy bude nějaký pořad o hloupostech, které dělali spisovatelé zamlada, můžete to tam na mě prozradit… To už je dávno…

- V současné době se hodně mluví o vašem posledním románu, který vyšel v loňském roce – Cosa cambia (Co se mění). Děj příběhu se odehrává v Janově během summitu G8. V té době tam došlo k několika závažným incidentům, jako byl například noční útok ozbrojených sil na školu Díaz. Vy jste se všech těchto událostí osobně zúčastnil. Napadlo vás již tehdy, v roce 2001 v Janově, že byste o tom měl napsat knihu?
- Ne, napadlo mě to až později. Tyto události znamenaly v mém životě velký zlom, byly pro mě velmi šokující. Na psaní jsem tehdy vůbec nemyslel. Ačkoliv vlastně ano… Byl jsem v těch dnech osloven novinami, abych se k tomu vyjádřil jako spisovatel. Spousta novinářů tam psala reportáže o průběhu summitu atd., to po mně ale nikdo nechtěl. Já jsem si mohl vybrat, o čem budu psát, jestli vykreslím atmosféru města převráceného naruby nebo třeba své vlastní pocity z toho všeho… Tehdy jsem opravdu několik článků vytvořil, protože mě o to požádali, ale nebylo to pro mě jednoduché. Všechny ty nečekané a hrozné události… Třeba smrt Carla Giulianiho (italský básník a antiglobalista, zastřelen policisty během jedné z demonstrací, pozn. red.), o té se těžko psalo i „jen“ objektivně. Ale já jsem měl popsat své vlastní pocity z té vraždy… protože podle mě to byla vražda. Proto to bylo mnohem osobnější a tedy i složitější.
Když jsem se pak vrátil z Janova, zavolal mi nakladatel, který nakonec vydal ten román. Říkal, že četl mé články, a navrhl mi, abych o tom napsal knihu. Já jsem ho tehdy odmítl. Přemýšlel jsem o tom, ale zdálo se mi, že nemám dostatečný odstup, všechny ty prožitky na mě ještě velice silně působily. Víte, já nejsem reportér a neumím vybrat ty správné rozhodující momenty, popsat, proč se to tak seběhlo. Měl jsem tehdy v Janově velké štěstí, utekl jsem před policisty na opačnou stranu náměstí, než pak došlo k vraždě Carla Giulianiho. Nebyl jsem ve škole Díaz v tu dobu, kdy tam udělali policejní zátah… Tam nešetřili nikoho, ani novináře ne. Nechtěl jsem psát knihu typu „instant-book“… Tedy takovou, co vyjde bezprostředně po dané události. V Itálii o Janově vyšla nejméně dvě opravdu dobrá svědectví od skvělých novinářů. Bezesporu představovala velmi významný počin, ale já jsem něco takového nepovažoval za svůj úkol. Zdálo se mi, že musím udělat něco jiného, ale neměl jsem žádnou konkrétní představu. Myšlenka na román mi v té době proběhla hlavou, ale musel jsem počkat, až ze mě ty silné zážitky trochu vyprchají. Zůstávalo to stále ve mně, musel jsem se nejdřív zbavit zloby a vzteku. V životě jsem si neuměl představit, že by se policie mohla takhle pustit do lidí…

- Domníváte se tedy, že tehdejší události zůstávají v paměti Italů stále živé? Nebo se na ně už zapomíná?
- Italové zapomínají ze dne na den. V současné společenské a politické situaci ovládá Itálii televize a ta dokáže vymazat z paměti lidí i to, co by se z ní nikdy ztratit nemělo. Ovšem lidé zapomínají všechno. Existuje však i mnoho těch, pro něž zůstává Janov stále otevřenou ránou. Přece jen se jednalo o událost, která neměla v Evropě obdoby… Já jsem svůj román začal psát zhruba osm nebo deset měsíců poté. Chtěl jsem zjistit, jestli budu vůbec schopen napsat o tom román. Protože román zasahuje o něco hlouběji než reportáž, více čtenáře poznamená, dostane se k širšímu publiku, dokonce i u nás, kde lidé čtou málo. Je v něm samozřejmě příběh, ale předává i pocity, ducha určitého okamžiku, určité doby. Mohl jsem si vymyslet tisíce jiných věcí, mohl jsem si říct, že už je to dávno, že to už stejně nikoho nezajímá. Mě to ale právě proto zajímalo. Chtěl jsem, aby má kniha přiblížila události z Janova lidem, kteří o nich nevěděli nic nebo jen velmi málo. A opravdu, když jsem pak cestoval s tím románem po Itálii a dělal různé besedy a veřejná čtení, mnoho mladých lidí – jedna- či dvaadvacetiletých, to znamená, že v roce 2001 jim bylo kolem patnácti let –, mi říkalo, že objevili, co se dělo v Janově, až díky mému románu. V té knize jsou samozřejmě fakta o Janově… Vše je to podloženo a zdokumentováno. – Než jsem začal psát, viděl jsem a přečetl snad všechno, co kde o Janově bylo natočeno a napsáno. Zvláště obrazových dokumentů o tom existuje opravdu hodně, protože tehdy bylo období boomu takových těch malých levných digitálních kamer. Ostatně tenhle materiál byl pak využíván i během soudních procesů, které se Janova týkaly.
Ty incidenty odkryly mnoho hrdinů mezi obyčejnými lidmi – úplně předpisové postavy pro román. Mě ale zajímalo něco jiného. Chtěl jsem naopak vymyslet naprosto banální příběh. Hlavní postavou mého románu je čtyřicátník, který přijíždí do Janova brzy po tom, co se po letech společného soužití rozešel se svou družkou. Objevuje se tam tedy střet soukromého a veřejného života. Takové ty historky s malým H – drobné každodenní příhody, lásky a rozchody jsou najednou konfrontovány s událostí naprosto zásadního významu, s historií s velkým H. Tenhle kontrast mi pomohl vytvořit určitý zvláštní způsob vyprávění.

- Recenzenti často řadí tuto vaši knihu k žánru tzv. docu-fiction…
- Ano, a částečně mají pravdu. Pokud tedy předpokládáme, že to „fiction“ znamená smyšlený příběh, a „docu“ naopak reálné události tak, jak se opravdu staly. Z tohoto pohledu se jedná o „docu-fiction“. Ovšem musíme si uvědomit, že kritici vždycky věci zjednodušují, mají tendenci díla různě škatulkovat, jeden vymyslí název „docu-fiction“ a ostatní se toho hned chytnou… To se týká i srovnávání mé knihy s dílem Roberta Saviana – Gomorra (Savianovi se podařilo infiltrovat do neapolské mafie, následně o jejím fungování sepsal dnes už slavný román pozn. red.).

- Ano, Savianova kniha nedávno vyšla i v českém překladu…
- Já vím, viděl jsem tu na ni reklamu… Já bych však Gomorru napsat nikdy nemohl. Víte, on se tam narodil, žil tam, to je něco docela jiného. Ovšem některé společné body by se našly… Domnívám se, že žijeme v době, kterou je velice obtížné interpretovat. Nacházíme se v období plném protikladů a konfliktů. Právě před mým odjezdem do České republiky jsem četl v jedněch italských novinách dlouhou stať o neonacismu a neofašismu. Zmiňovali tam, že i tady v Praze je to velmi palčivý problém. Člověk se musí ptát jak je to vůbec možné… Copak nás historie nic nenaučila? Úkolem spisovatelů by mělo být podle mě právě vymýšlet příběhy přibližující jednu, třeba i drobnou, historickou událost a vyprávět ji co nejvíce lidem, ne snažit se popsat celé dějiny. Kdo si přečte obsáhlé pojednání o zrodu a vývoji neonacismu v Evropě? Studenti, či učenci, zkrátka pár čtenářů, co se zajímá o sociologii a historický vývoj společnosti. Ovšem příběh, román, ten má šanci dostat se k mnohem širšímu publiku – k tomu, co hledá v knihách spíše rozptýlení. Přesně o to jsem se snažil svou knihou i já, protože si myslím, že dnešní doba tento přístup vyžaduje. Cosa cambia je zároveň milostný román, vypráví o lásce. Ovšem vytvořit jenom nějakou romantickou dvojici a dost, to na dobrý román nestačí, je třeba jejich příběh vsadit do širšího kontextu.

- Už po přečtení několika stránek je jasné, že se nejedná o tradiční román. Ve vyprávění se střídavě ocitáme v několika časových obdobích a děj je nejčastěji posouván pomocí moderní techniky (kamera, fotoaparát, počítač...). Tento postup známe z filmů. Dočetla jsem se, že jste také režisér, může to mít určitou spojitost?
- Ne tak docela... Pracoval jsem pro Tele Capodistria (regionální kanál, kde R.F. vytvářel a režíroval dětský kulturní týdeník Achtung Baby!, pozn. red.) a tam jsem se zajímal o podobné věci. Proto vždy, když o mě hovoří jako o režisérovi, jsem trochu na rozpacích. Nepovažuji se za skutečného režiséra. Tehdy to byla spíš náhoda. Bavilo mě točit videoklipy, dokumenty, ale nepovažuji to za svou profesi... V mé knize se hrdina, který promlouvá v první osobě, vrací po letech do Janova. Nechtěl jsem uvést po kolika přesně, aby se každý čtenář, např. i v roce 2011, mohl s hrdinou ztotožnit. V některých kritikách se přesto objevovalo: „Hrdina se vrací do Janova po šesti letech v roce 2007.“ Já si ale dával dobrý pozor, abych přesný rok nikde ani nenaznačil... Osobně se mi technika flashbacků nelíbí, ani ve filmech, kde se před vámi odvíjí příběh a pak vás vypravěčův hlas přenese někam zpátky do minulosti... Snažil jsem se naopak pomocí určitých stylistických postupů propojit minulost s přítomností. A vyhnout se předělům, ke kterým dochází, když přemýšlíme. Jako když při procházce začnete z ničeho nic vzpomínat na něco, co se odehrálo před třemi lety... Já ale nechtěl jít touto cestou. Pro mne bylo zajímavější to, jak taková událost přežívá v našem nitru a může ovlivnit naše myšlení. Přestože to bylo velmi obtížné, snažil jsem se dosáhnout toho, aby čtení bylo plynulé a přirozené. A doufám, že se mi podařilo najít řešení.

- Ale italština má výhodu např. v passatu remotu (minulý čas označující děj, který se odehrál zpravidla ve vzdálené minulosti, pozn.red.), čeština má pouze jeden minulý čas...
- Jsem si toho vědom... Překládám knihy Jean-Philippa Toussainta. Tento belgický autor ve francouzštině užívá passé simple, obdobu passata remota. Vím, že jeho knihy jsou přeložené i do češtiny, takže překladatelské řešení určitě musí existovat. A dobrý překladatel ho vždy najde... Ale ještě k těm technickým přístrojům. Pomohly mi zachovat určitý odstup. Vychází to mimo jiné z mé záliby v novém románu, kde jsou postavy také především pozorovateli. Při pozorování si zachovávají odstup a na ději se podílejí, aniž by si toho ostatní všimli. Tyto přístroje mi také posloužily jako určité „filtry“. Když hrdina přijde po letech do stejného hotelu a z devátého patra pozoruje Janov, čtenář si nemůže být jist, zda z pokoje poté vyjde ven do města, nebo ne. Je to jen určitý stylistický postup a ve skutečnosti není podstatné, jestli ho opustí. Ať si čtenáři vyberou. Rád jim nabízím aktivní roli při četbě, možnost vidět příběh vlastníma očima a domyslet si, co se asi odehrálo v těch bílých místech a pauzách. Použil jsem tedy různé „filtry“ – hotelové okno, kterým hrdina pozoruje město, mapu nad postelí, nad kterou znova prochází místa, kde před lety byl, fotoaparát a kameru, ale i emotivní „filtry“, protože pozorovat něco objektivem fotoaparátu je něco docela jiného. Pomocí nich můžeme zaznamenat události z jiného pohledu. Proto je rád používám.

- Možná to může být přitažlivější pro mladé čtenáře...
- Nevylučuji to... Když vymýšlím příběh, hledám platné zákonitosti. Pokud to může přitáhnout mladé čtenáře, tím lépe, ale při psaní nikdy nemyslím na potenciální čtenáře. Který z autorů zná své čtenáře a troufne si říct, komu se co bude líbit? Po dvou knihách už může tušit, kdo ho čte, zná je. Nicméně jsou autoři, kteří tak uvažují a píší pro určitou skupinu čtenářů. Mě ale psaní komerčních románů nezajímá. Dávám přednost úspěchu a dobrému prodeji založenému na jiných aspektech. Jinak by to bylo příliš jednoduché.

- Není důvodem úspěchu knihy Cosa cambia hlavně to, že se vyjadřuje k poměrně ožehavému tématu?
- Nemyslím. Itálie se v dnešní době naopak snaží vymazat vše, co nejde podle plánu, co nefunguje. Chce budit dojem, že vše je krásné, problémy neexistují, všichni jsou lepší, krásnější, svobodnější, výkonnější... My ale naopak zaostáváme. A napsat podobný román určitě neznamená snahu dosáhnout co největšího prodeje. Proto také nejsem příliš spokojen s „akční“ podobou obálky, na které jsou zasahující policisté. I ve Francii, kde má kniha vyjde, se této volbě podivovali.

- Vaše druhá kniha Giocando a pallone sull´acqua (Když se kope na vodě) je o jednom benátském fotbalovém klubu, odehrává se před jednatřiceti lety. Zaznamenala značný úspěch a obdržel jste za ni dokonce několik literárních cen...
- To sice ano... je to ale tím, že v Itálii knihy o sportu píší výhradně sportovní novináři a ne spisovatelé. Na literaturu se zde pohlíží jako na něco noblesního a vznešeného, nemůže se v ní tedy mluvit o fotbale nebo o hokeji a navíc to není zvykem. Ta ocenění pramenila i z toho, že jsem se pokusil psát o sportu trochu jinak a díky vybrané látce se kniha i dobře prodávala. Navíc není cena jako cena, i když jedna z těch, co jsem získal, je docela významná.

- Věříte, že literární cena může spisovateli do budoucna otevřít dveře?
- Ne, to si nemyslím. Ani o významnějších cenách. Ve Francii spisovatel obdrží Prix Médicis nebo Prix Goncourt a změní se mu život. V Itálii získá Premio Strega, což odpovídá Prix Goncourt, a přitom se nezmění nic. Dalšími prestižními oceněními jsou Premio Viareggio a Premio Campiello, které se uděluje v Benátkách, kde bydlím. Je ale také všeobecně znám jejich politický charakter. Nezískává je autor, ale nakladatelství, na které v daném roce přišla řada, např. Mondadori... O tento okruh cen se příliš nezajímám. Mnohem bližší jsou mi řekněme okrajové ale významné literární ceny. Např. s knihou Cosa cambia jsem se dostal do finále Premio Ultima Frontiera. Toskánské město Volterra ji uděluje na památku spisovatele Carla Cassoly. Na této ceně si vážím toho, že vítěze vybírá šedesát čtenářů, se kterými jsem se mohl osobně setkat, když jsem jim svou knihu představoval.

- Jak je to s překlady vašich knih do dalších jazyků?
- Nedávno zakoupilo práva na knihu Cosa cambia francouzské vydavatelství Seuil. Dále vyjde tento román v Řecku a jednám také se španělskými vydavateli.

- Myslíte si, že vaše kniha může být takto „přenesena“ do jiné země? Přece jen má výrazný dokumentární charakter...
- Samozřejmě. Může být totiž čtena hned v několika rovinách. Někdo po ní sáhne proto, že neví nic o událostech z Janova 2001 a v příběhu uvnitř najde zapracovaná data a informace. Jsou tam milostné příběhy. Jeden mezi dvěma dospělými právě končí. Druhý je mezi čtyřicátníkem a dvacetiletou dívkou, což je sice trochu klišé, ale v dnešní době je to běžné. Chtěl jsem tam něco, co se stává.

- Kolik let je vaší přítelkyni?
- Třicet jedna (smích)...

- Takže představujete Itálii, jaká dnes je?
- Každý nový autor se většinou prosadí proto, že čtenáře nějak osloví svým vlastním stylem. Ale zároveň třeba čtenář může objevit, co se dnes děje v Itálii. Spisovatel nabízí indicie, které mohou pomoct při hledání odpovědi na otázku, jaká je vlastně současná Itálie. Janov byl ve své době důležitým centrem Itálie, odtud se datuje její pozdější úpadek. Dnes je to zdevastovaný stát na poli sociálním a především politickém. S prohnilou politikou se setkáte na všech úrovních. Proto si myslím, že taková kniha může být užitečná. Celý svět teď překládá Savianovu Gomorru, a tak by se mohlo zdát, že to jediné zajímavé na Itálii je mafie. A přitom i další rysy této země jsou zajímavé. Když cestuji po světě, všichni se mě ptají čím to, že se obraz Itálie takto redukoval. Je to přece země Danta, Petrarky, Michelangela, Vivaldiho, Verdiho... země s ohromnou kulturní tradicí, která je ale v poslední době úplně smazávána. Poslední roky jsem vyučoval na padovské fakultě tvůrčí psaní. Ale situaci na univerzitách nelze předvídat, chybí finanční prostředky, neměl jsem jistotu, že v tom budu moct pokračovat. Kultura je opomíjena, protože ve srovnání s průmyslem a podnikáním nevydělává ihned peníze. Je to dlouhodobá investice a v Itálii se navíc transformovala pouze do podoby muzeí, kdo chce vstoupit, zaplatí vstupné. Naštěstí vyšlo hned několik románů, které podávají skutečný obraz dnešní Itálie.

- Jak už jste sám zmínil, překládáte do italštiny romány J.-P. Toussainta. Navazujete svým stylem spíše na italskou literární tradici, anebo myslíte, že se na vašem psaní projevil vliv Toussaintovy poetiky?
- Nevím. Jestli jste četli něco z tvorby Jean-Philippa Toussainta, možná si v Cosa cambia všimnete několika málo společných rysů. Toussaint by ale něco podobného nikdy nenapsal. Do svých románů zásadně nevkládá společenské otázky. I když přece jen… Četli jste jeho poslední román Utíkat? Ten se odehrává v Číně a v jistém smyslu vykresluje tuto zemi jako plnou protikladů, nikdy ale zcela přímo. Toussaint využívá spíše metaforu než třeba nějaké přímé zobrazení násilí, navazuje tak v literatuře spíše na Robbe-Grilletovskou vývojovou linii. Na mě samozřejmě silně zapůsobili italští tvůrci. Zásadní je pro mě v italské literatuře Italo Calvino.

- Je tedy z vaší tvorby cítit rodný kraj?
- Do své třetí knihy jsem se pokusil zanést atmosféru míst, ze kterých pocházím, tedy okolí Benátek a celý tamější kraj. Je to země plná kontrastů – máme hodně emigrantů a také hodně rasismu. Přijíždí k nám lidé ze zemí mimo Evropskou unii, pracují v továrnách, ale jako by Italům vadili. Jsou pro nás nezbytní, ale přesto jejich přítomnost obtěžuje. Chtěl jsem upozornit na tenhle zvrácený mechanismus. Víte, napsal jsem dva romány a dvě povídkové knihy, postřehy z cest… První, Terra rossa (Rudá země), má s Benátskem skutečně pramálo společného. Snad v příští knize…

- Připravujete tedy nějakou novinku?
- Ano. Bude to román a vyjde i ve Francii. Podepsal jsem smlouvu s nakladatelstvím, které vydává mimo jiné i současného spisovatele Patricka Devilla. Tam tedy vyjde román ve dvojjazyčné edici. Ne s originálním textem a překladem na protější stránce, ale s integrálními texty odděleně ve dvou částech knihy. Měl by vyjít v průběhu příštího roku.

- Málokdo ze čtenářů asi bude číst tak složitý text v obou jazykových verzích...
- Tahle volba vyšla ze strany nakladatelství a je v souladu s jeho obecnou strategií – tedy spojovat různé jazyky. Hodně lidí si podle mě přečte jen francouzský překlad s tím, že občas nahlédnou do originálu, aby zjistili, jak se řekne to které slovíčko. V tomhle nakladatelství se tak ale vydávají všechny knihy. U nějakého čínského autora by třeba čtenáři originál byl úplně na nic (smích). Nemyslím, že by se mé texty těžko překládaly. Samozřejmě se najdou zádrhele. Teď například jedna německá překladatelka pracuje na Cosa cambia, chystá se předložit ke schválení první kapitolu a měla na mě několik dotazů. To je ale podle mě jedno z kouzel překládání – řešit problémy, které se na první pohled zdají neřešitelné. Během překládání Toussainta jsem se pochopitelně taky setkal s potížemi, ale nějaké řešení se vždycky našlo. Není možné překládat doslova. Vtip je v tom hledat alternativní řešení, které by nerušilo styl originálu, autorovu vizi a spád jeho vyprávění. Nakonec se přinejhorším záplatuje jako díry ve svetru.

- Čtete překlady svých knih do francouzštiny?
- Tak zrovna Toussaint by nejradši kontroloval i své překlady do bulharštiny. Naštěstí to nezvládá. Já to mám jinak. Jakmile je kniha vydaná, už autorovi nepatří. Nemluvím proto do řemesla ani svým překladatelům. Věřím, že kdo překládá, snaží se pracovat co nejlépe, a já jsem takovým lidem plně k dispozici, jsem připraven odpovědět jim na jakoukoliv otázku. K nějaké cybě, nepřesnosti jistě dojít může, čtenář si toho stejně nikdy nevšimne. Prostě se to někdy stává.

- Byl byste rád, kdyby nějaká vaše kniha vyšla v českém překladu?
- Každý je rád, když se jeho knihy čtou, a to v jakékoliv zemi včetně Botswany (smích).

- Čeština ale není nijak důležitý jazyk…
- To ne, má ale vysokou prestiž. Potěšilo by mě to z několika důvodů. Vážím si vaší literární tradice. Přesto je každému nejbližší literatura jeho současnosti, zmiňoval jsem se třeba o Calvinovi. Je škoda, že se do italštiny nepřekládají mladí čeští autoři. Kafku ale zná každý. A kdyby mě přeložili do jazyka Kafky, Kundery…

- Kafka psal německy a Kundera teď píše francouzsky…
- Dobře, ale první Kunderovy knihy byly v češtině, a navíc tohle je země, ve které žili. Také Italo Svevo napsal svá první díla německy… Existují však i jiné důvody. Navštívil jsem vaše hlavní město, znám tu jednu překladatelku, která jako já překládá Toussainta… Důvodů, proč by mě potěšilo, kdyby Cosa cambia byla přeložena do češtiny, by se našlo opravdu hodně. Tím nejdůležitějším však je, že mě jako dítě v srpnu 68 velmi zasáhla televizní reportáž z Prahy a tento prazážitek se odrazil i v mém románu. Celá jedna pasáž je v něm věnována pražským událostem.

- Jste v Praze poprvé?
- Ano, poprvé. Musím říct, že se nerad stávám turistou. Nedokážu být někde tři dny, jen abych mohl říci, „Jé, orloj!“ – to raději zůstanu doma. Bližší jsou mi dlouhodobé pracovní, tvůrčí pobyty. Dostal jsem tak kupříkladu možnost psát dva měsíce ve Francii – byl jsem moc rád, podíval se do Paříže… Ale jet do Prahy na tři dny, potkat tu hromadu Italů… Třeba včera jsem potkal dva Benátčany, radši jsem se na ně ani nepodíval – ještě by to byli známí – ale poznal jsem je, protože mluvili jasným benátským dialektem. To jsou věci, které nesnáším. Dostal jsem tenhle výlet jako dárek od Lindy, své přítelkyně. A navíc letadlo je teď levnější než autobus, je tu pro nás i výhodný kurz. Škoda, že u vás neexistují nadace, které by zvaly spisovatele na tvůrčí pobyty, ale snad by se tady dal na měsíc levně pronajmout nějaký byteček a pracovat tu, žít tímhle městem.

- Je pro vás zásadní pracovat na knize v místě, kde se odehrává její děj?
- To ne, ale líbí se mi psát na různých místech. Doma se mi nedaří, chodím raději do kaváren, jako je tahle. Vezmu počítač, poznámky, posadím se tu se sluchátky na uších a dám se do psaní. V Itálii podobná místa neexistují. Tady v Praze je na každém rohu nějaká pěkná kavárna, kde si člověk může hezky v teple sednout, dát si něco k pití, pozorovat lidi kolem… V Itálii je to jiné a v Benátkách zvlášť, je tam navíc draho. U nás se mi líbí chodit v létě do jedné kavárny, co mám blízko. Posadit se venku, kochat se výhledem na San Marco… V zimě to ale nejde. A proto by se mi líbilo žít a psát tady. V Paříži jsem si to prožil, líbilo se mi také v Bruselu, mimo domov prostě píšu rád. A myslím tím nejen zahraničí, ale i domov jako takový. Venku z člověka spadnou každodenní starosti – mytí nádobí, placení účtů a takové věci. Zkrátka rád bych sem přijel.

- Snad se vám to přání vyplní…
- Je možné, že tu někdy v květnu nebo v červnu budu nějaký čas pracovat. Mezi spisovateli mám pár přátel, kteří si doma sednou ke stolu v pracovně a jedou. Pro mě je to ale hrozně nudné. Mám to štěstí, že se moje zaměstnání dá vykonávat kdekoliv. Kancelář je tam, kde se dám do psaní. Je to sice takové štěstí v neštěstí, protože kancelářskou prací si člověk vydělá víc… Ale do novin můžu dopisovat, ať už jsem v Praze, nebo v Benátkách. Stačí napsat šéfredaktorovi email, poslat sms, a je to. To se mi líbí a doufám, že z toho těží i moje tvorba. Různé kontexty, různé scénáře… A pak, Praha dýchá kouzelnou atmosférou.

- „Cosa cambia“… „co se mění“ s vaší novou knihou?
- Třeba to, že jsem právě poskytl rozhovor pro prestižní literární web iLiteratura.cz. Román jsem nevydal už 14 let. Pár jsem jich napsal, ale ty mám uložené v počítači a nemyslím, že je někdy vydám. V Itálii se totiž dělá velký rozdíl mezi beletrií, která má vysokou prestiž, a ostatní prozaickou tvorbou, jako jsou cestopisy a podobně. Pro spisovatele má ale každá kniha svůj význam – představuje léta práce, myšlenek, pocitů… Bál jsem se tedy, že si po čtrnáctileté odmlce nikdo mé nové knihy nevšimne, že na mě čtenáři Terra rossy zapomněli. V Itálii vychází spousta knih, které nikdo ani nezaznamená. Já hodně věřím na osud a něco takového by mě nepochybně mrzelo. Stal se ale pravý opak, všechno šlo výborně, a to ne z hlediska kvantity, ale kvality. A o to mi právě šlo. Podle ohlasů kritiky se výrazně projevil můj charakteristický styl a Cosa cambia se celkově považuje za dílo zralého autora. S tímto vědomím mohu dál směle pokračovat v psaní. Ne že bych se v opačném případě pokoušel ve svém věku najít novou práci. Velkou změnou, kterou román přinesl, je tedy spíše jisté ujištění. „Mění se“ tedy to, že se mi potvrdilo, že mám v práci pokračovat.

- Nepíšete přece jen pro sebe, ale alespoň částečně také pro lidi... Co jste vlastně chtěl prostřednictvím nového románu čtenářům sdělit, předat?
- Během psaní jsem nemyslel na to, co chci lidem sdělit. Sdělení, jakési poselství, je podle mne následkem románu, nikoli jeho příčinou. Nikdo se neposadí a neřekne si „teď napíšu román s určitým sdělením pro určité lidi“. Tedy alespoň já ne. Sdělení je až následkem, je v knize obsaženo. Ale nevkládám je do knihy vědomě. Pokud je čtenář nalezl, považuji to za úspěch. Znamená to, že sdělení v románu je. Pro mě je sdělením také úhrn práce, jež byla do díla vložena. Nikoli jedna jeho složka, téma. Sdělením je prostě celá kniha. Musím dodat, že jak se objevují nové překlady mých děl, jsem svědomitější. Je pro mě zavazující, že ve Francii, v Řecku, Španělsku a možná i v České republice a Německu jsou lidé, kteří se o mé dílo zajímají. To je pro mě velmi silný podnět. Ne že by to pro můj život znamenalo výraznou změnu po materiální stránce – boháčem jsem se nestal. Jde spíše o to, že do hry vstupuje řada čtenářů z cizích zemí, a to je pro mě nová a zajímavá zkušenost. Dává mi to možnost konfrontace s lidmi z jiných kultur. Jsem člověk, který nikdy takové výzvy neodmítá, vždy rád přijímám pozvání na autorská čtení, je to pro mě otázka úcty k lidem. A klidně si vyslechnu i negativní ohlasy.

- Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho dalších úspěšných knih.

V pražské Týnské literární kavárně se ptaly Vladimíra Matějková, Míša Řezáčová a Katka Vyhnalová, studentky italianistiky na Ústavu romanistiky a francouzštiny na Ústavu translatologie FFUK.