Kindlerová, Rita

Kindlerová, Rita

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor s editorkou antologie Expres Ukrajina, Ritou Kindlerovou.

Rozhovor s editorkou antologie Expres Ukrajina, Ritou Kindlerovou

- Jak jsi začala překládat z ukrajinštiny? V které době a jak tě to napadlo?
- Začala jsem ještě na univerzitě, za studií novořecké a ukrajinské filologie. Něco jsem ukazovoala vyučujícím, ale moje překlady odmítali. Protože jsem začínala u poezie, nelíbilo se jim, že nedodržuji tradiční slovanský verš, rým apod. Tehdy mě strašně zaujal Antonyč, o němž jsem se dověděla na semináři Jurije Kovaliva v Kyjevě. Byl to zvláštní seminář – chodila jsem na něj já, jeden Číňan a dvě Rusky, žádný Ukrajinec. To bylo někdy v polovině 90. let. Tak jsem začala Antonyče překládat do novořečtiny, protože se jeho básně líbily našemu řeckému lektorovi. Od té doby občas nějaké básně do novořečtiny přeložím, Řekům se líbí a otiskují je. Zanedlouho mi v Aténách vyjdou překlady Oksany Zabužko a některých českých básníků 20. st. – Skácel nebo Zahradníček.

- Není to divné překládat do cizího jazyka? O to více poezii? Nebojíš se, že tě budou kolegové obviňovat z amaterismu a neprofesionality?
- Vždycky se bojím, když něco překládám, ale nikdy bych si třeba nedovolila překládat do ukrajinštiny, to je příšerně těžké. Navíc znám ukrajinský překlad Švejka, je jedním z nejlepších. Ukrajinština je velice těžký jazyk, pro mě napříkald mnohem složitější než novořečtina. A navíc si myslím, že na něco mám talent a na něco ne.

- Jak ses dostala od poezie k próze?
- Překládala jsem si pro sebe a pro kamarády. První knižní překlad mi vyšel roku 2001. Byl to román Polní výzkum Oksany Zabužko. V Česku nechtěl nikdo ukrajinskou literaturu vydávat. Snad všichni ji považovali za část ruské literatury a velice se divili, že existuje nějaká specifická a zajímavá ukrajinská literatura. Mnoho let jsem se snažila nakladatelům vysvětlit, že je zapotřebí překládat současnou ukrajinskou literaturu, ale marně. Nakonec jsem skoro ztratila naději. Ale podařilo se domluvit s jednou nakladatelkou a myslím, že od té doby mi naši vydavatelé důvěřují. Pro ukrajinskou literaturu bylo velmi důležité, že první kniha po 12leté pauze byl právě Polní výzkum.

- Jaký je nyní v Čechách postoj k ukrajinské literatuře?
- Zdá se mi, že přišla doba, kdy jsou lidé přesyceni západní literaturou a chtěli by si přečíst něco odlišného. Pomalu také mizí negativní stereotypy týkající se všeho východního. Bohuže, ukrajinský stát nedělá nic pro propagaci vlastní literatury ve světě. Když jsem dávala dohromady antologii Expres Ukrajina, obracela jsem se na všechny možné autory, zda by mi nepomohli, neposlali svá díla, ale nakonec jsem spolupracovala jen s několika. Většina jich ani neodepsala. Největší dík patří Oksaně Zabužko. Ale teď, když už je kniha hotová, už mi jich pár dalo vědět, že ten a ten text se jim nelíbí a proč jsem vybrala právě tohle. Ale měli možnost ovlivnit můj výběr a neudělali to. S mnoha ukrajinskými literárními osobnostmi je velice složité udržovat aspoň písemný kontakt.

- Řekni mi něco o práci na antologii. Co očekáváš od jejího vydání?
- Práce nad knihou bylo šíleně. V první řadě proto, že nebylo od čeho se odpíchnout. Antologie a sbírky povídek současných autorů na Ukrajině nechybějí, ale nemají jasnou koncepci a záměr a na pomoc samotných autorů nešlo spoléhat. Přečetla jsem úděsné množství textů, nadávala jsem, řvala, brečela, ale i se smála. Měla jsem byt zavalený knihami, papíry a časopisy. Ale pracovat jsem na nich mohla jen po večerech a o víkendech. Musím chodit do „normální“práce, abych se uživila. Ale měla jsem jakousi vnitřní jistotu, prostě jsem věděla, že kniha bude a hotovo. Ráda bych, aby se Češi díky sbírce dověděli o Ukrajině víc, aby naši nakladatelé měli z čeho vybírat a možná, že se nechají inspirovat i kolegové v okolních zemích a vydají podobné knihy.

- Jak plánuješ knihu prezentovat, v Čechách, na Ukrajině, jak to bude vypadat?
První prezentace bude již ten den, kdy knihu přivezou z tiskárny. Na univerzitě v Brně, během ukrajinistické konference (listopad 2008). V prosinci bude kniha představena v Komoře soudních tlumočníků a v únoru proběhne oficiální prezentace v Národní knihovně v Praze.

- Ukrajinská literatura se během posledních několika let stále častěji překládá do jiných jazyků. Například v Polsku se dokonce mluví o něčem jako móda Ukrajiny. Existuje něco podobného v Čechách? 
- Myslím, že u nás nic takového není. Žije tu hodně Ukrajinců, ale masový příchod ukrajinských dělníků v 90. letech zapříčinil spíš negativní vztahy mezi oběma národy. Gastarbeitrů je tu pořád dost, ale myslím, že už je pohled Čechů na Ukrajince obecně spíše pozitivní. Problémem ovšem zůstává, že Češi o Ukrajině prakticky nic nevědí. Hlavně v oblasti kultury. Bohužel, ukrajinská kultura zůstává dost omezená. Pořád přetrvávají tradiční trapné sedánky na ukrajinském vyslanectví, kde se sejde skupina lidí v krojích před Ševčenkovou bustou a pláčou nad osudem chudinky Ukrajiny.
 

- Jaká jsou dle tebe společná témata v současné ukrajinské a české literatuře, a co je naopak odlišuje?
- Ze současné ukrajinské literatury mám nejraději autorky, kterých je stále více. Trochu mi chybí humor a ironie. Ale co se týče naší současné literatury, obávám se, že o ní vím mnohem méně než o ukrajinské, kterou stále sleduji.

 

© Natalka Sňadanko

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.