Zrcadlo všední i nevšední

studie literární věda

Zrcadla jsou zcela běžným a obyčejným inventářem našich bytů a ženských kabelek. Pro většinu lidí jsou něčím navýsost všedním, a když se zrcadlo rozbije, málokdo dnes již věří, že mu to přinese sedm let neštěstí, jak tvrdila stará pověra.

 

Zrcadlo všední i nevšední

Zrcadla jsou zcela běžným a obyčejným inventářem našich bytů a ženských kabelek. Pro většinu lidí jsou něčím navýsost všedním, a když se zrcadlo rozbije, málokdo dnes již věří, že mu to přinese sedm let neštěstí, jak tvrdila stará pověra. Pokud je někdo chce vnímat pouze v takovéto redukované podobě, nikdo mu v tom nemůže zabránit, vždyť i jedno okřídlené úsloví praví, že podívá-li se do zrcadla opice, nemůže čekat, že v něm uvidí univerzitního profesora. Byla by to ale škoda.

I když naši předci používali zrcadel mnohem méně kvalitních, než jsou ta naše dnešní, zrcadla pro ně zřejmě znamenala něco mnohem důležitějšího, než představují dnes pro nás: byla magickými předměty k věštění, prostředkem k odhánění a odhalování zlých bytostí. Jako každý předmět, který v sobě skrýval posvátnou moc, byla ale také předměty ambivalentními, a lidem mohla i velmi škodit. Proto do zrcadla nesměli pohlížet nemocní, šestinedělky a děti. Setkání se zrcadlovým odrazem ostatně mohlo být nebezpečné pro každého. Jak osvětlil už antropolog James Frazer, „(Divoch) často považuje svůj stín či odraz za svou duši, v každém případě za důležitou součást své bytosti, a jako takové jsou pro něj nutně zdrojem nebezpečí. Neboť kdyby byl stín pošlapán, udeřen či probodnut, cítil by člověk toto ublížení, jako kdyby bylo spácháno na něm osobně, a kdyby byl člověk od svého stínu zcela oddělen (což se považuje za možné), musel by zemřít“. i Jak ve starověké Indii, tak ve starém Řecku bylo podle Frazera zakázáno dívat se na svůj obraz ve vodě. V pozadí tohoto příkazu stála obava, že by vodní duchové mohli stáhnout zrcadlící se obraz člověka nebo jeho duši pod vodu a člověk bez duše by zahynul. ii

Jakkoli nám dívání se do zrcadla, které dnes provádíme několikrát denně, může připadat banální a obyčejné, setkání se zrcadlovým dvojníkem přinášelo zkázu nejen ve starověkých mýtech (třeba Narcisovi) a v pověrách, ale také hrdinům romantické literatury 19. Století. iii Velmi slavný je příběh, který ve svém spisu O loutkovém divadleiv vyprávěl H. von Kleist (1777 - 1811). Vzpomínal v něm, jak se koupal s mladým mužem, jehož „bytost byla tenkrát obetkána zázračným půvabem“. Bylo mu asi šestnáct let a jen jakoby z dálky, přivábeny přízní žen, na něm byly patrné prvé známky marnivosti. „Náhodou jsme oba předtím viděli v Paříži sochu mladíka, jenž si z nohy vytahuje třísku. Můj známý si na ni vzpomněl v tom okamžiku, když po koupeli při utírání postavil nohu na stoličku a současně zavadil pohledem o zrcadlo: usmál se a řekl mi, jaký to učinil objev. Skutečně i já jsem měl v tu chvíli ten samý dojem: buďto však, abych zkoumal jistotu jeho grácie, anebo abych ho trochu vyléčil z marnivosti, odpověděl jsem mu se smíchem, že má asi nějaké vidění. Začervenal se a zdvihl nohu podruhé, aby mne přesvědčil, ale, jak se dalo předvídat, pokus selhal. I zdvihl, zmaten, nohu potřetí a po čtvrté, a zdvihl ji snad ještě desetkráte: nadarmo! nebyl s to, vykonat stejný pohyb podruhé. Jeho pohyby byly dokonce tak komické, že jsem jen s námahou zadržoval smích. – Od onoho dne, takřka od onoho okamžiku dála se s mladým mužem nepochopitelná změna. Navykal si po celé dny stát před zrcadlem, a kouzlo po kouzlu ho opouštělo. Zdálo se, že jakási neviditelná a nepochopitelná moc tísní volnou hru jeho gest, a když minul rok, nebylo na něm ani stopy po líbeznosti, jíž se jindy kochávaly zraky jeho obdivovatelů.“ Kleistův text můžeme uvést jako výrazný příklad řady filozofických textů, které varují před zrcadlem a pochybují o jeho schopnosti napomoci pravému sebepoznání. Goethe polemizoval s příkazem „Poznej sám sebe“, sám o sobě se člověk poznat nemůže, je to možné jen prostřednictvím druhých lidí. Tuto myšlenku později rozváděl psycholog, propagátor grafologie a současně duchovní předchůdce ideologie nacismu i ekologického hnutí L. Klages (1872 - 1956) v. K vysvětlení škodlivosti reflexe používá pohádku o třech bratrech, dva starší byli zlí a vypočítaví, nejmladší naivní a dobrý. Královská dcera nechala cestu k hradu pokrýt zlatem a svým lidem nařídila, aby odmítli každého, kdo přijede vedle zlaté cesty, a naopak přijali toho, kdo půjde přímo, protože to je ten pravý. Nejstarší bratr si při pohledu na cestu říkal: „byla by velká škoda, kdybych po té cestě jel“, jede tedy napravo od ní a je odmítnut. Zrovna tak se vede prostřednímu bratrovi, který jede z téhož důvodu vlevo – je také odmítnut. Avšak třetí, který nemyslí na nic jiného než na svou nejmilejší, si zlaté cesty vůbec nevšímá a jede po ní až přímo před bránu, kde je s radostí přijat královskou dcerou. V této pohádce podle Klagese zvítězila nereflektovaná bezprostřednost, které přichází na pomoc instinkty, nedostatek sebereflexe se tu ukazuje být výhodou. Nemělo by nás překvapit, že se autor odvolává právě na pohádky – zrcadla se v pohádkách často vystupují a pojí výlučně s postavami negativními - je velmi těžké představit si Sněhurku nebo Popelku, jak se ptají zrcadla, zdali jsou nejkrásnější.

Do stejné myšlenkové linie, která duch a vědomí považovala za principy, které jsou protikladné životu, za parazity, které do života a duše pronikají proto, aby ho zničily, náleží také kniha německého básníka R. Bindinga (1867 - 1938) Spiegelgespräche. V ní autor psal: „Před zrcadlem ustává každý vývoj, původní hnutí, všechno tvořivé a rodící. Před zrcadlem umírá život“. Autor, ve své době oblíbený básník, který dobrovolně sloužil jako vítaný prostředek nacistické propagandy, označil ty, kteří se vzhlížejí v zrcadle, za „nejisté a bázlivé“, a vytýkal jim, že nebyli schopni bezvýhradně splynout se svým národem a rasou.vi Umírněnou obdobu myšlenkové tradice odmítavého nebo alespoň krajně ambivalentního vztahu k sebereflexi najdeme také jinde, třeba v Anglii Stevenson litoval člověka, který „sedí obrácen zády ke všemu ruchu a kouzlům skutečnosti a hledí do zrcadla“.vii Podle G.K. Chestertona se zase snob domnívá, že má ten jediný správný klobouk, ješitný intelektuál, že má tu jedinou správnou hlavu - „oba tráví příliš mnoho času před zrcadlem“.viii Podobně ve Francii už František Saleský varoval, že Duch svatý nemůže „prodlévat v mysli, která si přeje vědět příliš mnoho o tom, co se v ní děje. Bojíte se bát, pak se bojíte, že se budete bát se bát.“ Přibližně ve stejné době, kdy básník Paul Claudel tvrdil, že jen díváním se na sebe sami sebe falšujeme, André Gide v souvislosti se svými sebereflexivními deníky napsal: „Touha napsat dobře stránky tohoto deníku ničí jakýkoli zisk, který z nich mohl plynout, dokonce i přínos upřímnosti… Co se mi to jen stalo? Zabil jsem své mládí, jeho nevinnou svěžest.“ ix To zní jako pozdní ohlas či variace příběhu Kleistova mladíka, podobně jako třeba závěrečná kapitola románu Milana Kundery Nesmrtelnost. V ní Paul asi padesátkrát před zrcadlem napodobuje půvabné gesto Laury, i když si od počátku uvědomuje, že ono gesto se k němu nehodí a že je v tom pohybu nenapravitelně neobratný a směšný. V románu Nevolnost J.P. Sartra pohled do zrcadla vyvolával přímo znechucenost a odcizení: „Ničemu v tom obličeji nerozumím“. Vlastní tělo i obličej je pro něj jen věc mezi dalšími věcmi. Zachycují jeho „kvalitu“, ale ne jeho bytí. V mládí byl Sartrův hrdina varován, že bude-li se moc dlouho dívat do zrcadla, uvidí opici. Ovšem to, co skutečně vidí, je „hluboko pod opicí, na pomezí rostlinného svět, na úrovni polypů“. x Naopak Dorian Gray vidí v závěru Wildeova románu v obraze, který nazývá „zrcadlem duše“, svoji pravou ohavnou tvář, věrně vystihující způsob, jakým celý život utvářel svůj charakter - to je v souladu s lidskou zkušeností, podle které dítě za svoji tvář nemůže, dospělý je ale za svůj zevnějšek plně odpovědný (Konfucius). xi Gray nejprve ničí zrcadlo, odrážející stále jeho mladistvou krásu, která ho „přivedla do neštěstí“, xii a pak se snaží zničit obraz, který se k němu chová jako jeho "svědomí“ xiii - to se ale rovná sebevraždě.

I když se ale do zrcadla díváme opravdu často, víme přesně, jak vypadáme? Experimenty dokazují, že kromě nás se v zrcadle dokáží rozpoznat třeba i zostouzené opice (konkrétně šimpanzi), delfíni nebo straky, zároveň ale vždycky jde o sebepoznání více méně přibližné. Roku 1964 popsali psychologové Arthur Traub a James Orbach zvláštní typ zrcadla, jehož parametry bylo možné ovládat, mohlo odrážet konvexně i konkávně a mohlo být nastaveno i do podoby nijak nezkreslujícího, „obyčejného“ zrcadla. S takovýmto zrcadlem autoři konfrontovali skupinu dobrovolníků. Každému z nich byla nejprve v zrcadle představena široká škála jeho zkreslených odrazů a poté byl vyzván, aby zrcadlo seřídil tak, aby nezkreslovalo a aby odráželo jeho „pravou“ podobu. Jaké byly jejich reakce? Někteří prý byli neschopni se do tohoto zrcadla vůbec dívat. Jiní začali brzy trpět nevolností, bolestmi hlavy a jinými potížemi. Mnozí z nich po několika minutách svých pokusů uvést zrcadlo do „správného“ stavu ostýchavě přiznali, že zapomněli, jak vypadají. Někteří naléhavě žádali, aby si směli sami sebe prohlédnout v obyčejném zrcadle, než budou pokračovat v experimentu. xiv

Paradoxně podobně je podána scéna, v níž se umírající básník Vergilius v Brochově románu Smrt Vergiliova v zrcadle setkává s mnohovrstevným obrazem své vlastní tváře, ve kterém nachází i tvář své matky a svého otce: jeho hlubinná tvář totiž v sobě nesla „všechny tváře života, propast minulých tváří, kam se zřítila tvář za tváří, aby se tam přesto navěky uchovaly“. xv Zrcadlo tak zprostředkovává rozpoznání vlastní tváře jako výslednice všech hrdinových předchozích podob i tváří jeho předků, které jsou v něm ukryty, a jejichž se i jeho tvář stává součástí v dlouhém řetězci bytí. xvi Vergilius v této vizi nachází útěchu a smíření. Ještě jinak je motiv setkání s vlastním obrazem v zrcadle pojat v arabské epické básni Ptačí sněm od súfíjského básníka Faríduddína Attára (přibl. 1145 – 1221)vii , později několikrát nově zpracované a připomínané také Borgesem.xviii Jejími hrdiny jsou ptáci, kteří se rozhodují nalézt si krále. Má se jím stát bájný pták Símorgh, kterého se vydávají hledat. Cesta vede přes sedm údolí a mnoho ptáků v jejím průběhu zahyne - každý z nich přitom zosobňuje nějakou lidskou vlastnost a příběh tak alegoricky znázorňuje, jak se člověk zbavuje nežádoucích prvků svého Já a prochází jungovským procesem individuace. Na konci jejich pouti však „zářivý Pán“ Símorgh poutníkům k jejich překvapení oznamuje: „Jsem zrcadlo, jež teď máte před očima, a všichni, kdo přijdou před mou nádheru, vidí sami sebe, svou vlastní jedinečnou skutečnost“. Ostatně hledat Boha na dně své vlastní duše doporučovali mnozí mystikové bez ohledu na to, ke kterému náboženství patřili, podle nich „Bůh je mně bližší, než já sám sobě“.

Spíše než jako prostředek hledání skrytých dimenzí sebe sama ale zrcadlo v krásné literatuře vystupuje především jako místo průniku do „druhého světa“. Takové zrcadlo najdeme už v německém romantismu: v Hoffmannově Zlatém kořenáči kouzelné zrcadlo slouží jako místo průniku „světa za zrcadlem“, světa elementárnosti kosmického života a poezie. xix

Nejznámější knihou tohoto období, která zpracovává (a konstituuje) motiv „světa za zrcadlem“, jsou Carrollovy texty Alenka v kraji divů a Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala. Vstupní branou do světa „za zrcadlem“ není přitom nějaké kouzelné zrcadlo, ale zdánlivě obyčejné zrcadlo umístěné na krbové římse. V prvním z textů prochází hrdinka chvílemi odosobnění či znejistění identity, podobně jako účastníci Traubova a Orbachova experimentu: „Byla jsem to já, když jsem ráno vstávala? Ale jestli to nejsem já, kdo tedy jsem?… Napřed mi to povězte, a když budu tou osobou ráda, vyjdu ven – když ne, zůstanu tady, dokud se nestanu někým jiným.“ xx Světy, do kterých Alenka proniká, jsou „ozvláštněné ve všech základních charakteristikách (hmota, pohyb, prostor, čas)“ xxi a stejně jako i samo zrcadlo odráží svět převráceně, přírodní zákony zde fungují opačně - koláč se má napřed rozdat, až potom nakrájet; kdo chce zůstat na místě, musí utíkat. Nebudeme zde rozebírat jednotlivé odlišné interpretace - sociologické (dítě ve světě dospělýchxxii), lingvistické (autoreferenčnost textu) či biografické (autor byl levákxxiii). Možná stačí konstatovat, že „hrdinka objevuje skutečnost ze zvláštní, nečekané stránky.“ xxiv Podivnost věcí v Carrollových fiktivních světech především zjevuje nesamozřejmost věcí pozemských, a jeho monstra s podivnými jmény ukazují, že všechny podoby života, známé i neznámé, jsou monstrózní. xxv

Ve „světě za zrcadlem“ se odehrává většina událostí knihy Lilith od George MacDonalda, Carrollova současníka a přítele. Zatímco u Carrolla hledají někteří inspirační zdroje „světa za zrcadlem“ v jeho levorukosti, u MacDonalda v tom, že vyrůstal na pomezí dvou kultur: (anglicky mluvící) skotské a gaelskéxxvi. Staré zrcadlo ukryté na půdě se v knize Lilith jakoby stává obrazem, do něhož je možné vstoupit: „Měl jsem dojem, jako bych viděl, jako by se stěna rozechvívala… Mohl jsem si splést zrcadlo se sklem, které chránilo nádherný obraz? Viděl jsem před sebou divoký, rozeklaný, vřesem porostlý kraj.“ xxvii U MacDonaldova pokračovatele C. S. Lewise už vystupuje přímo obraz, jehož rám je opravdu prahem „druhého světa“. xxviii MacDonaldův „svět za zrcadlem“ je obydlen bytostmi, z nichž některé jsou křesťanskými alegoriemi či postavami křesťanské mytologie (Adam, Eva). Hrdina v něm prochází vskutku „prejungovskou“xxix iniciační cestou, podobnou oné z citované arabské básně, její součástí je přijetí smrti a poznání pravé podstaty skutečnosti. K tomu patří i setkání s vlastními předky (jako u Brocha) a uvědomění si toho, jaká duchovní kontinuita je spojuje. Důležité je to, že „svět za zrcadlem“ je přítomen uprostřed „obyčejného světa“ a hrdina se postupně učí jej vnímat. Některá poučení, kterých se mu na začátku knihy dostává, připomínají výroky z Alenky: „Čím více dveřmi vyjdete ven, tím dále dovnitř se dostanete.“ Nechybí zde ani onen nonsensový aspekt, především je ale parodována hrdinova namyšlenost a omezenost. V závěru knihy se hrdina vrací do „obyčejného světa“, ale bude v něm žít s vědomím jeho provizornosti a toho, že skutečný život a procitnutí jej teprve čekají. „Svět za zrcadlem“ se v této próze stává světem náboženským, zkušenost s ním zásadně proměňuje i hrdinův pohled na svět „obyčejný“, smrt, ona „tabuizovaná alternativa“, spojovaná se zrcadlem, je přeznačena na posmrtný život. xxx Zrcadlo i zde přináší smrt, ovšem chápanou jako pozitivní životní cíl a úkol.

Málokdo dnes ještě trvá na estetické „teorii odrazu“, podle níž má umělecké dílo více méně pravdivě odrážet vnější skutečnost. Ale pro vysvětlení toho, jak funguje umění či lidská fantazie, se symbol zrcadla v různých obměnách stále vrací. Slavný John Ronald Tolkien ve své ústřední studii O pohádkáchxxxi volí pro označení Fantazie výraz „Mooreeffoc“. Přiznává, že je to „fantastické slovo, a přece je můžete spatřit napsané v každém městě této země. Je to hotelová restaurace, kterou si prohlížíte zevnitř ve skleněných dveřích, tak jak ji viděl Dickens za pošmourného londýnského dne“. Tolkien slovo používá k označení toho, jak podivné a zázračné začnou být věci, jež zevšedněly, když je člověk náhle vidí novým pohledem, třeba zrcadlově převrácené, stejně jako výraz „Coffeeroom“ čtený pozpátku. xxxii

Těchto několik poznámek mělo sloužit hlavně k poučení, že k zrcadlům bychom měli chovat opravdový respekt. Řečeno s klasikem, zrcadlo – ať visí v předsíňce, nebo dlí v kabelce, totiž vskutku „není nějaká lecjaká věc“.


iFrazer, James: Zlatá ratolest. Mladá fronta, Praha 1994, s. 171
iiFrazer ibid. s.173
iiiU nás se jim nejvíce věnoval Otokar Fischer v knize Duše a slovo, Melantrich, Praha 1929.
ivKleist, Heinrich von: Tanečník a loutka, přel. E.A. Saudek, J. Reimoser, Praha 1930
vKlages, Ludwig., Ursprünge der Seelenforschung. Reclam, Leipzig 1942, s.594
viBinding in Haubl, Rolf, Unter lauter Spiegelbildern. Nexus, München 1991, s.133
viiStevenson, Robert L.: Obrana zahalečů, Zvláštní vydání, Brno 1992, s. 8
viii Chesterton, Gilbert K.: Úžas, radost a paradoxy života v díle G.K. Chestertona, přel. A. Tomský, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2007, s. 54
ixTournier, Paul: Osoba a osobnost. Návrat domů, Praha 1998, s. 54
xSartre, Jean P.: Nevolnost, přel. D. Steinová, Odeon, Praha 1993, s. 24
xiJak často říká filozof a biolog Stanislav Komárek: některé věci kupodivu jsou opravdu takové, jak vypadají.
xiiWilde, Oscar: Obraz Doriana Graye, přel. J.Z. Novák, Mladá fronta, Praha 1999, s. 243
xiiiWilde ibid. 245
xivGoldberg, Benjamin, The Mirror and Man, Univ. Pr. of Virginia, Virginia 1985
xvBroch, Herrmann: Smrt Vergiliova, přel. R. Preisner, Odeon, Praha 1967, s. 236
xviTento motiv různě rozvíjejí mnozí autoři: například Borges líčí, jak se s pokračujícím rozkladem nebožtíkovi postupně vracejí „jeho dřívější tváře“ (Borges, Jorge L.: Zrcadlo a maska, Odeon, Praha 1989, s. 222).
xvii Kropáček, Luboš: Súfísmus. Dějiny islámské mystiky. Vyšehrad, Praha 2008, s. 106n
xviii Borges, Jorge L.: Zrcadlo a maska, Odeon, Praha 1989, s. 34
xixBerkovskij, Naum: Německá romantika. Odeon, Praha 1976, s. 455
xx Carroll, Lewis: Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros, Praha 1982, s.16
xxiMacura, Vladimír a kol.: Slovník světových literárních děl I., Odeon, Praha 1988, s. 159
xxii Cohen, Morton: Lewis Carroll. A Biography, Papermac, London 1995, s. 144
xxiii Skoumal, Aloys: O autorovi Alenčiných dobrodružných příběhů in Carroll L., Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Praha 1982, s.159
xxiv Klátik, Zlatko: Svetová literatura pre mládež. Profily a prehlady. Slov. pedagog. nakl., Bratislava 1978, s. 75
xxv Parafrázoval jsem text Michala Ajvaze, věnovaný ovšem Borgesovi, u kterého je zrcadlo vůbec jedním z nejčastějších motivů (Ajvaz, Michal: Sny gramatik, záře písmen : setkání s Jorgem Luisem Borgesem. Hynek, Praha 2003, 41).
xxvi „Vzrušující napětí mezi známým a neznámým světem, který leží nebezpečně blízko a kde platí jiné zákonitosti, zásadním způsobem poznamenalo MacDonaldovu … tvorbu.“ (Peprník M., MacDonaldovy jiné světy in MacDonald G., Lilith. Praha 2001, s.255)
xxviiMacDonald, George, Lilith. Aurora, Praha 2001, s.15
xxviii Lewis, Clive S.: Plavba Jitřního poutníka. Orbis pictus, Praha 1992, s.11
xxix Peprník ibid. s. 258
xxx Jen na okraj uvádíme, že asi nejslavnější, mnohem mladší dílo, ve kterém se zrcadlem vstupuje do světa, v němž vládne smrt, je Cocteauův film Orfeus.
xxxi Tolkien, John Ronald Reuel: Netvoři a kritikové, přel. Jan Čermák, Argo, Praha 2006, s. 165
xxxii Podobně ovšem můžeme charakterizovat fantastickou literaturu obecně: „Fantastika vyvolává jednak alternativy zapomenuté či tabuizované, potlačené či ty, které ještě nepatří k všeobecnému vědění, jednak představuje bezprecedentní případy a může tak kulturu konfrontovat s jejím zapomněním nebo s tím, co se ještě neuskutečnilo. Inscenace Jiného neznamená jen projekci alternativních světů, nýbrž také nápravu těch nedostatků, které vznikají z nátlaků a zábran faktické kultury.“ (Lachmann, Renate: Memoria fantastika, přel. Tomáš Glanc, Herrmann & synové, Praha 2002)

© Jan Lukavec
článek vznikl na základě stipendia Nadace ČLF a vyšel v Revue Pandora 16-17/2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložil: JanLuk, 10.08.2010 17:22
Zrcadlo všední i nevšední
Omlouváme se, ale to je dotaz pro psychiatra či psychologa. Na akademické rovině jsem se snažil s nimi téma zrcadla konzultovat, ale dostalo se mi od nich většinou odpovědi, že zrcadla zajímají spíš umělce a literáty než je. Schizofrenie ale spadá zase do jejich kompetence.
Vložil: Gabriela Kissová, 09.08.2010 03:12
Zrcadlo všední i nevšední
Máme syna.Bude mu za chvíli 20 let.Všechny symptómy vedou k schizofrenii.Střední školu nedodělal, z práce odešel, když mám prac. volno, vnímam jeho přítomnost celé hodiny před zrcadlem /samomlouva a opakování slov z televize/,vulgarita, osočování , negativita, frustrace na denním pořádku, jsme nešťastní,... co máme dělat?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 4557x

Inzerce
Inzerce