Urban, Miloš: Lord Mord 2

Urban, Miloš
Lord Mord 2

recenze beletrie česká

Příběh, který nám tentokrát Urban vypráví, je vlastně českou variantou story o tajemném Jacku Rozparovači, jenž v temných uličkách Londýna mordoval prostitutky. A protože ke klíčovým rysům Urbanovy poetiky nepatří jen kombinace atraktivního děje, pitoreskně hrůzostrašného tématu a aktuálních politických asociací, ale také začlenění příběhu do zcela konkrétního prostoru, stál jako autor před úkolem, jaké prostředí pro tento příběh zvolit.

 

Lord Mord
Miloš Urban
: Lord Mord. Argo, Praha 2008, 361 stran 

Poslední – červený – román Miloše Urbana jeho čtenáře patrně nepřekvapí, protože je svým způsobem výkladní skříní všeho, co tento spisovatel umí a také s oblibou ve svých prózách používá. Opět tu vstupujeme do suverénního vypravěčského světa založeného na autorově fascinaci možností konstruovat bizarní postavy, osudy a příběhy, ale také na jeho romantickém vztahu k minulosti jako prostoru pro fantazii a fabulaci, jež oživuje již dávno zaniklá místa a děje. Kult města a krajiny jako tradičních a organicky utvářených prostorů pro přirozené bytí člověka se tu opět potkává s autorovou nedůvěrou k takzvanému pokroku, jenž se sice zaštiťuje velkými hesly, avšak pro Urbana je jen projevem lidské pýchy, svévole a mamonářství. Není tedy divu, že jej podle něj nejvíc prosazují ti, kteří jsou ve svém sobectví ochotni jít přes mrtvoly. Tajuplné situace a efektně provedené vraždy se v tomto temném a krvavém příběhu opět proplétají s erotickými motivy a scénami, jež mají přitažlivost zejména to toho, kdo se rád pohybuje na pomezí sadomasochistických praktik. Bonusem pak je, že se nám tu Urban opět po čase prezentuje jako naštvaný muž, jenž se snaží prostřednictvím literatury a historie komentovat aktuální stav společnosti, či přesněji morální bídu a kořistnictví politiků, kteří ji vedou. (Nikoli náhodou tu jsou jména většiny pumprdentů odvozena od jmen současných radních pražského magistrátu.)

Příběh, který nám tentokrát Urban vypráví,  je vlastně českou variantou story o tajemném Jacku Rozparovači, jenž v temných uličkách Londýna mordoval prostitutky. A protože ke klíčovým rysům Urbanovy poetiky nepatří jen kombinace atraktivního děje, pitoreskně hrůzostrašného tématu a aktuálních politických asociací, ale také začlenění příběhu do zcela konkrétního prostoru, stál jako autor před úkolem, jaké prostředí pro tento příběh zvolit. Po Novém městě pražském, severních Čechách, Svatovítské katedrále, Hradčanech či po Santiniho stavbách tak tentokrát přišla řada na bývalé pražské židovské město. Tato pozapomenutá lokalita mu posloužila jako místo temné a magické, prostoupené mnoha legendami, mimo jiné i tou, která mu umožnila propojit motiv tajemných vražd s postavou krutého a krvavého židovského strašidla zvaného Kleinfleisch neboli Masíčko.

Své vyprávění a svou představu Josefova přitom Urban situoval do okamžiku zániku jeho původní podoby, tedy do posledních let devatenáctého století, kdy se naplno rozběhla asanace Prahy a tato starobylá, architektonicky specifická, současně však také velmi chudá a z pohledu hygieniků velmi zanedbaná čtvrť byla po vzoru světových velkoměst bourána a přestavována. A jako taková se také stala průsečíkem mnoha „vyšších“ a osobních zájmů.  Historický a fabulační rámec Urbanova románu ovšem utváří také širší obraz celé tehdejší mnohonárodní Prahy: města plného konfliktů mezi Němci a Čechy, příslušníky dvou národů, kteří tu vášnivě bojovali o místo, posty a pozice, ale oba shodně neměly rády Židy. A důležitou roli tu hrála také bdělá policie, jakož i její agenti a snaživí donašeči sloužící monarchii a mocným.

Úlohu vypravěče a vlastně i detektiva, jemuž se na konci podaří vysvětlit vše záhadné a nejasné, Urban přidělil hraběti Arcovi, člověku, jenž tu je zosobněním zániku a minulosti bez budoucnosti.  Poslední výhonek zchudlého starého šlechtického rodu, který našel svůj azyl v prostředí bordelů, mezi bídnými a opomíjenými, muž zápasící s postupující tuberkulózou a oddávající se léčebným účinkům zázračných heroinových prášků, obratný šermíř, drogový dealer, přesvědčený „macho“, jehož milostný život se redukuje na sex, respektive na to, že si ženy kupuje jako zboží a po jeho zastarání je pravidelně mění (vždy však chce být výhradním vlastníkem těch, které právě vlastní) – to vše z hraběte Arca dělá přirozený přímý protipól novotářství zaštiťujícího se čistotou, pořádkem a pokrokem.

Autor jej navíc nechává v průběhu děje projít dílčím osobním vývojem, během něhož se tento požitkář bezděčně dopracuje k čemusi, co se málem podobá trvalejšímu milostnému citu, a to dokonce ke dvěma ženám současně. Aby s nimi mohl žít, rozhodne se dokonce pořídit si v Josefově dům. A přestože jej vůbec nepřitahují velké ideje (na rozdíl od jeho vlasteneckého otce), je to právě on, kdo se dostane do nejostřejšího konfliktu s úřední mašinérií, která intrikuje, aby mu mohla jeho majetek svévolně zbořit. A posléze je to také on, kdo odhalí spiklence, kteří se za touto zvůlí skrývají, a v závěrečném střeleckém souboji jejich rejdy překazí a zmaří.

Nehodí se, abych čtenáři prozradil kdo, co a proč udělal a jak to celé dopadlo. Proto si také pro sebe nechám také některé své výhrady proti logice závěrečného „vysvětlení“. Ostatně si myslím, že tyto drobné fabulační násilnosti autor minimalizoval již tím, že těžiště své výpovědi přesunul od akčního děje směrem ke kresbě bizarní atmosféry modelovaného prostoru. Detektivní syžet a početné vraždy mívají totiž v jeho prózách často blízko k laciným trikům, vábničkám na čtenáře, kterým chybí skutečná vnitřní logika, případně slouží jako osnova či věšák, na nějž autor podle chuti navěšuje jednotlivé situace a motivy.

Možná, že si to Urban tentokrát uvědomil, a proto při psaní románu Lord Mord postupoval poněkud rozvážněji: základem své výpovědi tu zprvu neučinil ani tak napínavé akce, jako spíše evokaci běžného života svého podivínského hrdiny, jakož i literární znovustvoření genia loci zaniklé čtvrti. Teprve když takto čtenáři představil místo děje a jeho aktéry, zamotal hraběte Arca do sítě cizích úmyslů a cílů a souběžně s tím také nechal do vyprávění postupně pronikat prvky hororu, detektivky a dobrodružného žánru. Do vypjatých poloh pak autor svou prózu vygradoval až zhruba od její poloviny a teprve do samého závěru umístil několik scén, v nichž vše zásadním způsobem zauzlil a v zápětí také – po svém – objasnil.

Na nové Urbanově knize mne ovšem nejvíce baví, jak autor využívá archaických poloh českého jazyka. O sklonku devatenáctého století se tu totiž vypovídá stylem, jenž má k tomu dobovému psaní velmi blízko, a přece jím není. A oceňuji také obraznost Urbanova vyprávění, kterou patrně nejlépe přijme ten, kdo je schopen vnímat vizuální – bezmála filmový – rozměr jednotlivých popisů a slovních formulací.

Nevím ovšem, jestli já osobně jsem běžný čtenář Urbanových knih – nejsem si totiž jist, jestli by takový čtenář nepovažoval literárnost jeho nového románu za nezajímavou a příliš nudnou.

© Pavel Janoušek
článek vyšel v Tvaru (21/2008)
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce Tvaru

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 112 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Crocuta, 21.02.2010 15:08
Urban, Miloš: Lord Mord 2
Ani já si nejsem jist, zda jsem běžným čtenářem Urbanových knih (Lord Mord je dosud šestým dílem které jsem od tohoto autora přečetl), ale literárnost výše zmíněného románu mi rozhodně nezajímavá a nudná nepřipadá - právě naopak. Právě jazyková stylizace Lorda Morda spolu s dokonale vykreslenou atmosférou... (ta je ostatně pro Urbanovy texty charakteristická)zmizelé předasanační Prahy a veskrze sympatickým (byť trochu "nemorálním"), všeho pokrytectví prostým hlavním hrdinou mne na této knize bavila nejvíc. Na další dílo Miloše Urbana se budu v každém případě těšit.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

50%čtenáři

zhlédnuto 2981x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce