Littell, Jonathan: Laskavé bohyně 3

Littell, Jonathan
Laskavé bohyně 3

recenze beletrie zahraniční

Aueho vyprávění je koncipováno jako vlna plná násilí, temných vzpomínek na minulost i zvrácených nacistických představ o nové Evropě. Takových potenciálních příšer jako Aue, člověk bez svědomí, bez skrupulí a bez morálních zásad, žije mezi námi více než dost. A vypravěč, který nás hned v první větě oslovuje "bratři v lidství", na to nedovolí zapomenout: "Nikdy nemůžete říct: Nebudu zabíjet. To nejde, přinejlepším můžete říci: Doufám, že nebudu zabíjet."

Příšera v nás
Jonathan Littell: Laskavé bohyně, přel. Michala Marková, Euromedia Group–Odeon, 868 stran

Jen málo knih dokáže rozvířit vodu tak mocně, jako se to povedlo románu Laskavé bohyně. Ve frankofonních zemích se z něj stal okamžitý hit: během prvních týdnů se prodalo neuvěřitelných 280 000 výtisků a Littell za svůj román obdržel mimo jiné i francouzskou Goncourtovu cenu. Zároveň mu však kritika i čtenářská obec nejednou vyčetla absenci jakéhokoli morálního nadhledu nad činy v knize popisovanými.

Vypravěčem a hlavním hrdinou Laskavých bohyň je přesvědčený nacista Maximilien Aue, napůl Němec a po matce Francouz, vzdělaný intelektuál a tajný homosexuál se vztahem k filosofii, klasické literatuře i hudbě, který vystudoval v Paříži práva. S nástupem národního socialismu v Německu se z něj brzy stává člen NSDAP a na konci třicátých let začne pracovat v nacistické zpravodajské službě. Jeho paměti začínají na ukrajinské frontě, kde německé jednotky drtí nepřipravenou sovětskou armádu. Osvobození od komunistického jha místní obyvatelstvo vcelku vítá, tedy kromě početné židovské menšiny, jejíž osud je brzy zpečetěn v pečlivě zorganizovaných masakrech. Německá armáda se valí stepí dál na východ, až se její ofenzíva zastaví u Stalingradu, kam je posléze z relativně bezpečného Kavkazu převelen i Aue. V apokalyptické, prakticky celou krutou zimu trvající bitvě je těžce raněn a shodou obrovské náhody a štěstí je jedním z posledních letadel evakuován zpět do Berlína. Laskavé bohyně nad ním poprvé a zdaleka ne naposledy podrží ochrannou ruku.

Od té chvíle nabere jeho kariéra strmý vzestup. Aue se brzy dostává do přízně nejvýše postavených nacistických pohlavárů a jakožto člen štábu samotného Heinricha Himmlera kontroluje dodržování pravidel tzv. konečného řešení židovské otázky. Sověti však postupují nezadržitelně vpřed, brzy stojí na hranicích říšského Německa a Aue je nucen stáhnout se do Berlína, kde společně s ostatními očekává porážku. Na rozdíl od mnohých zkázu Třetí říše, Berlína i celého německého národa přežívá, což se ostatně dozvíme hned v úvodu, kde Aue popisuje svůj relativně spokojený život dlouho po válce.

Pokud bychom měli Littellův román charakterizovat jedním slovem, pak se nemůžeme vyhnout otřepanému přívlastku: Laskavé bohyně jsou monumentální dílo, a to nejen rozsahem (v originále přes 900 stran), ale především šíří historického i kulturního záběru. Autor nastudoval tisíce stran dobových dokumentů a jeho líčení jednotlivých událostí i reálií ohromuje množstvím faktů i detailů. Ve vyprávění vystupují vedle čistě fiktivních postav i historické osobnosti: jednotliví velitelé nacistických akčních skupin i koncentračních táborů, představitelé německé okupační správy, říšští ministři a při jedné ad absurdum dovedené příležitosti na samém konci války dokonce sám Hitler. Aueho očima tak například vnímáme první fázi vraždění Židů, kdy smrt nebyla na rozdíl od plynových komor v koncentračních táborech záležitostí anonymní, a členové popravčí čety si při stokrát opakované akci museli připadat jako vrazi, ale i poklidnou atmosféru na Kavkaze, nezměrné utrpení u Stalingradu či čím dál hysteričtější atmosféru vládnoucí v Berlíně.

Aueho vyprávění je koncipováno jako vlna plná násilí, temných vzpomínek na minulost i zvrácených nacistických představ o nové Evropě, která nás zaplaví takřka nestrukturovaným textem, v němž je jen minimum odstavců a žádné kapitoly, zato přehršel německých výrazů a vojenských označení. Čtenář je tak nucen číst dál a dál, nemůže se od knihy odtrhnout, protože se nemá kde zastavit.

Laskavé bohyně jsou často odpudivé, především když dojde na líčení masakrů v okupované Ukrajině. Littell se nevyhýbá ani těm nejnechutnějším detailům, například nechává Aueho šlapat po bezvládných tělech a dávat raněným ránu z milosti nebo otírat si z holínek stříkance krve a lidských tkání, jež tam ulpěly po střelbě. Obdobně obšírně popisuje i jeho zvrhlé sexuální fantazie, v nichž klíčovou roli hraje jeho mladický cit k sestře.

Kritici často psali o tom, že Laskavé bohyně jsou románem o holocaustu. To je nepochybně pravda, ostatně žádná kniha s tématem druhé světové války (připomeňme alespoň Styronovu Sophiinu volbu či obdobné fiktivní paměti esesáka Smrt je mým řemeslem Roberta Merla) se genocidě Židů nemůže vyhnout. Avšak scény z koncentračních táborů v Littellově románu takřka nenajdeme. Aue je totiž spíše zpravodajcem, jenž má za úkol referovat o dodržování úředního postupu v mašinérii holocaustu, popřípadě o náladách mezi německými vojáky. Se samotnými plynovými komorami přijde do styku spíše z dálky: občas si všimne mrtvých vězňů na dvoře tábora, z dálky vidí dým stoupající z komínů krematoria.

Skutečná hrůza však čtenáře zachvátí, když se po přečtení celé knihy vrátí zpět k úvodu. Jak je možné, že Aue, člověk historie, jenž asistoval u jedné z největších hrůz, kterých se lidstvo dopustilo, svědek smrti desítek tisíc lidí, který na jednom místě spočítá, že po celou válku umíral každých pět vteřin jeden člověk, necítí po tolika letech ani stín pochybností, natožpak výčitek? A jak je možné, že na něj na rozdíl třeba od Adolfa Eichmanna, jenž v knize také vystupuje, spravedlnost nedosáhla a on si může žít jako slušně placený ředitel v továrně na výrobu krajek? Odpověď na tyto otázky se skrývá v oboustranné důsledně uplatňované relativizaci principu kolektivní i individuální viny a neméně úporném ohánění se logikou "splnění rozkazu z donucení". Podle vlastních slov dělal Aue jen svou práci, podobně jako třeba střelec v popravčí četě, vrátný na ministerstvu či železničář, který přehodí výhybku vlaku, jenž směřuje do Osvětimi. Vina pak leží na všech stejně, protože všichni jen plnili rozkazy přicházející shora – anebo není vinen nikdo. Kantovský morální imperativ, který Aue tak zaujatě vysvětluje právě Eichmannovi, nemá ve válečném konfliktu své místo, nebo se spíše dá vyložit podle vůle vedení. Aue nepřistupuje k událostem kolem sebe kriticky, je pouhým svědkem, který nechce soudit, nevidí zlo – a tím pádem ani dobro. Je jen technologem moci, člověkem, který bude sloužit jakémukoli režimu, a když dojde ke změně, udělá za minulostí bez jakýchkoli výčitek svědomí tlustou čáru. Littellův román tak může pro české publikum nabývat netušeného významu: jako varování, abychom se nesnažili vlastní komunistickou minulost neustále zametat pod koberec, abychom se netvářili, jako by se žádné zlo nikdy nestalo, doufali, že se na vše zapomene, a než se tak stane, zatvrzele opakovali, že jsme nikomu osobně neublížili.

Na přebalu českého vydání je reprodukován známý obraz Mikuláše Medka s více než případným názvem Příšera, která se snaží žít líbezně. Takových potenciálních příšer jako Aue, člověk bez svědomí, bez skrupulí a bez morálních zásad, žije mezi námi více než dost. A vypravěč, který nás hned v první větě oslovuje "bratři v lidství", na to nedovolí zapomenout: "Nikdy nemůžete říct: Nebudu zabíjet. To nejde, přinejlepším můžete říci: Doufám, že nebudu zabíjet."

Laskavým bohyním přebývá několik desítek stran občas zdlouhavých popisů Aueho představ, naopak jim záměrně chybí zmíněný morální rámec. Kniha je tak občas kvůli surovosti a nelidskosti líčení takřka nečitelná. Připomeňme ještě jeden citát, týkající se zažívacích obtíží, jimiž Aue trpí už od ukrajinského tažení: "Pauzička na zvracení, a už zas mohu pokračovat." Podobný postup doporučujeme i čtenářům.

 

 

© Richard Olehla
článek vyšel v MF Dnes, 8. 11. 2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 97 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 3507x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce