Pessl, Marisha: Vybrané okruhy z mechaniky pohrom

Pessl, Marisha
Vybrané okruhy z mechaniky pohrom

ukázka beletrie zahraniční

Táta vždycky říkal, že aby člověk vypsal své Životní osudy s očekáváním, že si je někdo přečte, musí mít velkolepý důvod.

Marisha Pesslová: Vybrané okruhy z mechaniky pohrom, přel. Petra Kůsová, Argo, Praha 2008, 430 stran

Úvod
Táta vždycky říkal, že aby člověk vypsal své Životní osudy s očekáváním, že si je někdo přečte, musí mít velkolepý důvod.

„Pokud se člověk neřadí k jménům typu Mozart, Matisse, Churchill, Che Guevara nebo Bond – James Bond –, měl by ve volných chvílích radši malovat prstem nebo hrát dámu, protože podrobnosti jeho žalostné existence, která bezpochyby skončí tak, jak začala, tedy hekáním, nebudou zajímat nikoho vyjma jeho dotuha naondulované matky s rozkynulýma rukama a rozkydlým pohledem.“

Z tohoto přísného vymezení jsem usuzovala, že svůj Velkolepý důvod najdu nejdřív v sedmdesáti, kdy budu mít jaterní skvrny, revma, ostrovtip jako škrabku na brambory, přisražený příbytek v Avignonu (kde se budu krmit 365 druhy sýra), o dvacet let mladšího milence, který se bude lopotit na poli (nevím na jakém – nějakém zlatavém a vlnivém), a při troše štěstí se budu chlubit i nějakým menším úspěchem v oblasti filozofie či přírodních věd. A přece rozhodnutí – ne, nepřekonatelné nutkání – chopit se pera a svěřit papíru své dětství – zvláště onen kritický rok, kdy se rozpáralo jako zatržený svetr – přišlo mnohem dřív, než jsem kdy vůbec tušila.

Začalo to prostou nespavostí. Od chvíle, kdy jsem objevila mrtvou Hannu, uplynul skoro rok a já už si myslela, že jsem ze sebe vymýtila veškeré stopy té noci, obdobně jako Henry Higgins nesmlouvavým mluvním cvičením vydřel Elizin cockneyský přízvuk.

Mýlila jsem se.

Na konci ledna jsem opět v hloubi noci nespala, na koleji bylo ticho, v ohbí stropu a stěn se temně ježily přikrčené stíny. Neměla jsem nic a nikoho krom pár důležitě se tvářících bichlí typu Úvodu do astrofyziky a zvadle zamlklého Jamese Deana, který na mě shlížel ze svého černobílého zvěčnění na zadní straně našich dveří. Mžourala jsem na něj skrz mlhu tmy a s mikroskopickou přesností jsem viděla Hannu Schneiderovou.

Visela metr nad zemí na oranžové elektrické prodlužovací šňůře. Jazyk – nadulý, třešňově růžový jako houbička na nádobí – se jí plazil z pusy. Oči podobné žaludům, omšelým pětníkům nebo dvěma černým knoflíkům od kabátu, jaké děti vmačkávají do tváře sněhulákovi, neviděly nic. Nebo možná, to je právě ta potíž, už viděly všechno; J. B. Tower se vyjádřil, že okamžik před smrtí je „uzřením všeho, co kdy existovalo, naráz“ (vrtalo mi ovšem hlavou, jak to mohl vědět, když Smrtelnost napsal na vrcholu života). A tkaničky – celé pojednání by se o těch karmínových, souměrných šňůrkách u bot dalo napsat – měla bezvadně uvázané na kličku.

Vlivem nenapravitelného optimismu („Van Meerové od přírody tíhnou k idealismu a pozitivnímu volnomyšlenkářství,“ tvrdil táta) jsem doufala, že nepříjemné noční bdění je třeba jen přechodný stav, který mě rychle pustí, prchavý výstřelek typu nabíraných sukní s nášivkou pudla nebo oblázků chovaných jako mazlíčci, když jsem ale jednou večer na začátku února četla Aeneidu, moje spolubydlící Soo-Jin prohodila, aniž přitom zvedla hlavu od skript Organické chemie, že část prváků z koleje se chystá vtrhnout na večírek pořádaný kdesi mimo školní areál jedním doktorem filozofie, mě že ale do party nevezmou, protože mám permanentně „unylý“ pohled: „Zvlášť po ránu, když jdeš na úvod do alternativní kultury šedesátých let a nové levice. To koukáš teda pěkně deprimovaně.“

To samozřejmě byly jen Soon-Jininy řeči (v jejím obličeji se Hněv i Radost projevovaly stejným výrazem). Ze všech sil jsem se snažila tu poznámku zahnat, jako by to byl jen čpavý zápach zavánějící z kádinky či zkumavky, pak jsem si ale skutečně začala všímat všemožných jednoznačně skličujících momentů. Když například Bethany jednou v pátek večer uspořádala u sebe v pokoji maraton filmů s Audrey Hepburnovou, na konci Snídaně u Tiffanyho jsem zřetelně vnímala, že na rozdíl od ostatních pozvaných kolegyň, které seděly na polštářích, nepřetržitě kouřily a ronily slzy, já v skrytu duše doufám, že Holly Kocoura nenajde. Sama sobě jsem musela zcela upřímně přiznat, že si přeju, aby Kocour už zůstal ztracený a opuštěný, mňoukal a třásl se sám samotinký v bedničkách dobrých leda na třísky v příšerné Plechové uličce, které, soudě podle síly hollywoodského slejváku, hrozilo, že se do hodiny octne pod hladinou Tichého oceánu. (Samozřejmě jsem to maskovala tím, že jsem se radostně usmívala, když George Peppard horečně tiskl Audrey, která horečně tiskla Kocoura, který už nevypadal jako kočka, ale jako utonulá veverka. Tuším, že jsem dokonce přesně do rytmu Bethanyiných vzdechů po holčičím vypískla: „Júúú!“) Tím to ovšem nekončilo. Pár dnů nato jsem seděla na hodině americké biografie u asistenta Glenna Oakleyho, který měl pleť jako kukuřičný chleba a zvykl si polykat uprostřed slova. Probíral předsmrtné chvíle Gertrudy Steinové.

„‘Tak jak zní odpověď, Gertrudo?’“ citoval Glenn přemrštěně ztišeným hlasem a levou rukou s vytrčeným malíkem přitom kynul, jako by držel neviditelný slunečník. (Podobal se Gertrudině životní souputnici, Alici B. Toklasové, včetně strašidelného knírku pod nosem.) „‘Jak zněla otáz-polk-zka, Alice?’“

Potlačila jsem zívnutí, přičemž jsem mimoděk sklouzla očima k sešitu a ke svému zděšení jsem uviděla, že, aniž si to uvědomuju, celou dobu maluju rozmáchlým šišatým písmem silně znepokojivé slovo: sbohem. Pravda, sám o sobě to byl nehlasný, neškodný výkřik, já ho ale jen tak mimochodem načmárala jako nějaký zdrcený poděs nejméně čtyřicetkrát po celém okraji stránky – a trochu jsem přitom přetáhla i na předchozí stranu.

„Poví mi někdo, co tím Ger-polk-truda chtěla říct? Modra? Nic? Mohla bys prosím tě dávat pozor? Co ty, Shillo?“

„To je jasné. Měla na mysli nesnesitelnou prázdnotu bytí.“

„Výborně.“

Zdálo se, že vzdor úpornému úsilí zvrátit daný stav (nosila jsem žluté a růžové chlupaté svetříky, vlasy jsem si vyčesávala do ohonu, který podle mě působil velmi pozitivně) začínám zvolna ujíždět přesně do toho, čeho jsem se děsila od samé chvíle, kdy se to všechno stalo. Ujížděla jsem k Prkennosti a Praštěnosti (což byla pouhá odpočívadla na dálnici k Totální vyšinutosti) a směřovala jsem k tomu, abych se ve zralém věku otřásala při pohledu na děti nebo úmyslně vbíhala do hustých holubích hejn pokojně zobajících drobečky. Jistě, kdykoli jsem v novinách narazila na titulek či inzerát typu: „Ocelový magnát (50) obětí náhlé srdeční zástavy“, „TOTÁLNÍ VÝPRODEJ TÁBORNICKÉHO VYBAVENÍ“, po zádech mi přeběhl mráz děsivých vzpomínek. Vždycky jsem se ale utěšovala, že každý – každý, kdo má čím zaujmout – má nějaký ten šrám. I se šrámy může přece člověk celkově myslet a jednat spíš jako Judy Garlandová než dr. Divnoláska, o trochu víc jako Shirley Templeová než strýček Skrblík.

Můj pozvolný sestup do propadliště nálad mohl nerušeně pokračovat, nebýt jistého telefonátu, který mě vytrhl jednoho chladného březnového odpoledne. Bylo to téměř na den přesně rok po Hannině smrti.

„Pro tebe,“ utrousila Soo-Jin, když mi podávala telefonní sluchátko, aniž přitom odlepila oči od tabulky 2114.74 „Aminokyseliny a peptidy“.

„Prosím.“

„Ahoj. To jsem já. Tvá minulost.“

Hluboký hlas ve sluchátku mi vyrazil dech. Nebylo mýlky – ta směsice sexu a silnic, dílem Marilyn, dílem Steinbeckův Charley, patřila jí, i když se změnila. To, co dřív křupalo jako cukr, zvláčnělo jako ovesná kaše.

„Neboj,“ říkala Nefra, „nepronásleduju tě.“ Zasmála se, vyrazila kratičké ha, jako když narazí noha na kámen. „Už nekouřím,“ oznámila se zjevnou pýchou a hned pokračovala sdělením, že se po Škole sv. Gallwaye nedostala na vysokou. Místo toho tedy s ohledem na své „potíže“ dobrovolně nastoupila do „druhé Narnie“, kde lidé mluvili o svých pocitech a učili se malovat vodovými barvami ovoce. Mezi řečí vzrušeně prozradila, že na patře, v jejím, poměrně vyrovnaném druhém patře („ne tak sebevražedném jako třetí ani tak maniackém jako první“) s ní bydlí „fakt velká rocková hvězda“. „Sblížili se“, ale říct jeho jméno nemůže, protože by tak zahodila všechno, co se za těch deset měsíců „růstového období“ v Heathridge Parku naučila. (Nefra, jak jsem pochopila, nyní sama sebe vnímala jako jakousi popínavou bylinu.) Jedním z předpokladů „absolutoria“, jak vysvětlila (to slovo volila zřejmě proto, že bylo stravitelnější než „propuštění“), bylo vypořádání všech Nedořešených záležitostí. Já jsem byla Nedořešená.

„Tak jak se máš?“ ptala se. „Jak jde život? Co táta?“

„Táta se má super.“

„A co Harvard?“

„Paráda.“

„To mě přivádí k tomu, proč ti vlastně volám. Dlužím ti omluvu a nemíním ji obejít ani nepřesvědčivě odbýt,“ prohlásila oficiálně a já posmutněla, protože se to Pravé Nefře vůbec nepodobalo. Nefra, kterou jsem znala, omluvy bezvýhradně obcházela nebo nepřesvědčivě odbývala, pokud k nim byla přece jen nucena, tohle ale byla nefritka (Strongylodon macrobotrys), nefritová liána z čeledi vikvovitých, vzdáleně příbuzná s obyčejným hrachem setým.

„Omlouvám se za to, jak jsem se chovala. Vím, že to, co se stalo, s tebou nijak nesouviselo. Prostě se pomátla. To se stává pořád a z různých důvodů. Přijmi prosím mou prosbu o odpuštění.“

Uvažovala jsem, že ji přeruším malým dramatem, obratem o sto osmdesát stupňů, kopem do zubů, poznámkou pod čarou: „No, pokud by se celá ta věc měla brát do důsledků…“ Ale nedokázala jsem to. Nejenže jsem neměla odvahu, ale neviděla jsem ani žádný smysl v tom říkat jí teď pravdu. Nefra kvetla, dostávala ideální dávky vláhy a slunečního záření, jevila slibné známky toho, že doroste dvacetimetrového maxima a bude se následně množit, v létě semeny a řízkováním, na jaře hřížením, tak, až obroste celou kamennou zeď. Má slova by na ni zapůsobila jako sto dnů sucha.

Po zbytek telefonátu po drátě bouřlivě přelétaly plamenné výzvy typu „dej mi na sebe e-mail“ a „domluvíme pořádnou slezinu“ – vystřihovánkové zdvořilůstky chabě zakrývající skutečnost, že už se nikdy znovu neuvidíme a mluvit spolu budeme zřídka. I tentokrát mi bylo úplně jasné, že tu a tam ke mně jak chmýří odkvetlých pampelišek přivlaje, ona a možná i ostatní, se zvěstmi o cukrátkových manželstvích, ulepených rozvodech, stěhování na Floridu, novém místě v realitce, protože ale není nic, co by je drželo, odvanou stejně prostě a nahodile, jako se přihnali.

Osud zařídil, že jsem ještě ten den měla přednášku „Řecká a římská epika“, kterou vedl Zolo Kydd, emeritní profesor klasické filologie. Mezi studenty se mu přezdívalo Rolo, protože se žvýkací čokoládové karamelce Rolo podobal, byť třeba jen postavou a pletí. Byl malý, snědý a kulatý, bez ohledu na roční období chodil v kostkovaných kalhotách, jejichž vánoční barvy zářily dodaleka, a hustou, nažloutle bílou čupřinu měl přilíplou k lesklému pihovatému čelu, jako by ho před dávnými časy někdo celého pobryndal majonézovou zálivkou na salát. Stalo se pravidlem, že než Zolo dopřednášel o „Bozích a bezbožnosti“ či „Začátku a konci“, většina posluchárny klimbala; na rozdíl od mého otce totiž svým přednesem uspával, jistě i proto, že na posluchače bez přerušení valil větu za větou a měl sklon opakovat určitá slova, obvykle předložky nebo částice, a to tak, že to vyvolávalo dojem zelené žabičky hopsající po obřích leknínových listech.

A přece jsem to odpoledne měla srdce v krku. Visela jsem na každém Zolově slově.

„Nedávno jsem narazil na-na-na zábavný článeček o Homérovi,“ vykládal Zolo, zachmuřeně klopil oči k čtecímu pultíku a popotahoval nosem. (Posmrkávání, pramenící z nervozity, se u něj dostavovalo vždycky, když se srdnatě odhodlal opustit bezpečné břehy připravených písemných poznámek a odvážil se ošidné odbočky.) „Vyšel v jednom málo známém časopisku, všem vám vřele doporučuji, abyste si ho v knihovně vyhledali, jmenuje se Klasická epika a moderní Amerika. Mám dojem, že tohle zrovna bylo zimní číslo. Ukazuje se, že se před rokem několik řečtinářů a latinářů, potrhlých jako já, rozhodlo vyzkoušet sílu eposu. Stovce nejzatvrzelejších zločinců ve-ve-ve věznici s nejvyšší ostrahou – tuším, že to byla Riverbend – nechali rozdat Odysseu, a co byste řekli, dvacítka odsouzených ji přečetla od první do poslední stránky a tři sedli a napsali vlastní epos. Jeden má v příštím roce vyjít u Oxford University Press. Veršovaná epika se v tom článku rozebírala jako velmi schůdná cesta k nápravě těch nejnebezpečnějších provinilců na-na-na světě. Vychází najevo komická věc, že totiž epika tlumí zuřivost, napětí, bolest a i v těch docela úplně ztracených existencích probouzí naději, protože v-v-v dnešní době chybí skutečné hrdinství. Kde jsou hrdinní rekové? Velké činy? Kde jsou bohové, múzy, válečníci? Kde je starověký Řím? Někde přece být musí, protože podle Plutarcha se-se-se historie opakuje. Kdybychom jen měli odvahu ji v-v-v sobě hledat, dalo by-by-by se…“

Nevím, co to do mě vjelo.

Snad mě strhl Zolův zpocený obličej, svátečně svítící odrazem nástropních zářivek jako řeka zrcadlící světla pouťové slavnosti, nebo to, jak se držel řečnického pultu, jako by hrozilo, že se bez jeho opory sesune jako hromádka pestrobarevného prádla – přesný protiklad otcova postoje na kterémkoli pódiu či stupínku. Táta, když vykládal o Reformě třetího světa (nebo o čemkoli jiném, na co měl právě náladu; z poznámek pálených od pasu neměl strach ani nervy a vhodné vsuvky průběžně sypal z rukávu), vždycky stál, aniž se hrbil či hnul. („Při přednášce se vždycky vidím jako dórský sloup na Parthenonu,“ říkal.)

Se srdcem bušícím do žeber jsem bez rozmyslu vstala. Zolo se zarazil uprostřed věty a spolu se třemi stovkami mátožně mžourajících studentů užasle sledoval, jak se se skloněnou hlavou deru přes batohy, natažené nohy, kabáty, tenisky a skripta k nejbližší uličce a vrhám se k dvojitým dveřím s nápisem VÝCHOD.

„Pádící Achilles,“ zavtipkoval Zolo do mikrofonu. Pár přítomných se zmoženě zasmálo.

Utíkala jsem na kolej. Zasedla jsem ke stolu, položila si před sebe deseticentimetrový štos bílého papíru a chvatně jsem se pustila do psaní tohohle Úvodu, který původně začínal líčením toho, co se dělo s Charlesem od chvíle, kdy si natřikrát zlámal nohu a zachránila ho Národní garda. Bolelo ho to prý tak, že ustavičně volal „Panebože, pomoct!“ Když ho něco vykolejilo, šla z jeho hlasu hrůza a mně se pořád vtírala myšlenka, že ta slova měla každé svou hlavu a jako balonky naplněné héliem se nesla sterilními chodbami Okresní nemocnice v Burnsu až na porodní oddělení, takže každé mrně, které ten den ráno přišlo na svět, slyšelo Charlesův řev.

Psát o něm stylem „Byl jednou jeden hezounký smutný chlapeček a ten se jmenoval Charles.“ samozřejmě nebylo tak docela spravedlivé. Charles byl sen všech dívčích srdcí na Škole sv. Gallwaye, doktor Živago říznutý westernovým hrdinou. Byl přesně to zlatoúdé mládě, které by si Fitzgerald vybral na třídní fotce čtvrťáků a opěvoval slunečnými slovy jako „patricijský zjev vyzařující bezbřehou jistotu“. Charles by se rozhodně bránil tomu, abych na úvod jakéhokoli vyprávění líčila jeho pohanu.

Znovu jsem uvázla na mrtvém bodě (v hlavě mi přitom vázla otázka, jak to ti otrlí chovanci kriminálu dokázali, že vzdor všemu s takovým přehledem zdolali Prázdnou stránku), když jsem ale zmuchlané listy vyhazovala do odpadkového koše pod Einsteinem (nevesele snášejícího zajetí na zdi vedle Soo-Jininy nešťastně pojaté nástěnky „Udělat či neudělat“), náhle se mi vybavilo něco, co táta kdysi řekl v Enidu v Oklahomě. Listoval tenkrát mimořádně přitažlivým seznamem přednášek Utažské univerzity v Rockwellu, kde, pokud mě paměť neklame, mu právě nabídli, aby u nich jako profesor hostoval.

„Nic neupoutá tolik jako to, když má výuka dokonalý řád,“ prohlásil znenadání.

Nejspíš jsem protočila oči nebo protáhla obličej, protože otec zakroutil hlavou, vstal a brožuru – ohromující už jen pěticentimetrovou tloušťkou – mi vrazil do rukou.

„Myslím to vážně. Existuje snad něco slovutnějšího než profesor? Pochybné tvrzení o určujícím vlivu na myšlení mladých, budoucnosti národa, ponechme stranou; člověk těžko něco pořídí, když jich valná část přichází na svět s předurčením k počítačovým střílečkám. Ne. Mám na mysli to, že profesor má jako jediný na světě moc zasadit život do opravdového rámce – nemyslím celý život, to probůh ne –, jen část, malou výseč. Uspořádává neuspořádatelné. Obratně to rozděluje na modernu a postmodernu, renesanci, baroko, primitivismus, imperialismus a tak dále. Mezi to se nasází Seminární práce, Volno, Zkoušková období. Přímo božský řád. Symetrie semestrálního kurzu. Už jen sama ta slova: seminář, konzultace, specializační seminární cvičení určené pouze pro studenty vyšších ročníků, postgraduanty, doktorandy, praktika – nádherný výraz: praktika! Nemluvím z cesty. Vezmi si Kandinského. Naprostá změť, dá se do rámu a voil/ú/ – nad krbem je to docela ke koukání. A obdobně funguje i osnova výuky. Ta nebesky zářná řada pokynů vrcholící děsivým divem Závěrečného přezkoušení. A co je Závěrečné přezkoušení? Prověření studentova nejhlubšího pochopení olbřímích pojmů. Není divu, že se tolik dospělých touží vrátit na univerzitu, že je vábí všechny ty časové termíny – ááách, ta struktura! Konstrukce, které je možné se držet! Je sice nahodile zvolená, bez ní bychom byli ale ztracení, naprosto bychom v našem truchlivém, nepochopitelném žití nedovedli oddělit romantické od viktoriánského…“

Opáčila jsem, že se pomátl na rozumu. Zasmál se.

„Jednou to sama poznáš,“ mrkl na mě. „A vzpomeneš si. Ke všemu, co kdy budeš vykládat, si vždycky důkladně připrav propracované poznámky o pramenech a pokud možno i strhující Obrazový doprovod, protože, a to mi věř, vzadu – někde u topení – bude pokaždé sedět nějaký kašpar, který zvedne sádelnatou ploutvi a vypálí na tebe: ‘Ne, ne, to se totálně pletete.’“

S pohledem upřeným na nepopsaný list jsem polkla. Vystřihla jsem plnicím perem v prstech trojitého lutze a očima jsem oknem sklouzla na Harvardovo nádvoří, kde zasmušilí studenti se zimními šálami utaženými kolem krku spěchali po chodnících i trávnících. „‘O válce zpívám a reku, vyhnanci štvaném osudem,’“ zpěvavě zacitoval před pouhými pár týdny Zolo z Aeneidy. Při každém druhém slově si podupl tak podivně, že mu povylétla záložka kostkované nohavice a naskytl se nemilý pohled na párátkovitý kotník navlečený v rozkošné bílé ponožtičce. Zhluboka jsem se nadechla. Do záhlaví jsem krasopisně napsala „Osnova“ a pod to „Povinná četba“.

Tak táta vždycky začínal.

Překlad © Petra Kůsová
ukázka z knihy Marisha Pesslová: Vybrané okruhy z mechaniky pohrom, přel. Petra Kůsová, Argo, Praha 2008
na iliteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakl. Argo

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2352x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce